Voschožděnije
Vzostup
Režie:
Larisa ŠepiťkoScénář:
Larisa ŠepiťkoHudba:
Alfred SchnittkeHrají:
Boris Plotnikov, Vladimir Gosťuchin, Anatolij Solonicyn, Ljudmila Poljakova, Marija Vinogradova, Larisa Šepiťko, Sergej Jakovlev, Alexandr Pjatkov (více)Obsahy(1)
Mezinárodně uznávané filmové drama z období 2. světové války patří k tomu nejpůsobivějšímu, co sovětská kinematografie vytvořila. Kniha Vasila Bykova, kterou do filmu převedla režisérka Larisa Šepiťková, umísťuje děj do Běloruska okupovaného nacisty. Důstojník Sotnikov a vojín Rybak se uprostřed kruté zimy vydávají na strastiplnou cestu za zásobami pro své kolegy-partyzány. Jejich cílem je malá vesnička, kterou však už předtím dobyli fašisté. Oba bojovníci padnou do zajetí a kromě nemilosrdného mučení musejí podstoupit také boj s vlastní morálkou a přesvědčením. A pohled do vlastního nitra se nakonec ukazuje mnohem bolestivější, než rány nepřítele. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (67)
Zlatý Medvěd ()
Výborné válečné drama ze Sovětského svazu, což jsem od nich ani nečekal, o to víc mě to překvapilo a potěšilo. Vzestup je hra s psychikou postav, která se nádherně daří. Je to také příběh, odehrávající se ve středu války, dost drsný příběh, který začíná a končí prakticky na stejném místě, nikdo se o něm v nedozví, protože ho pořádně ani nebude mít kdo odvyprávět. Zvláštní je na to koukat, o to horší je se v sedadle udržet a psychicky se nesložit, na psychice totiž tento film hodně závisí. Z příběhu je patrné, že tady hlavně půjde o lidi, než o válku samotnou, také to tak nakonec dopadá. Je to síla, hlavně na konci. Jen škoda, že se to k tomu konci tak dlouho táhne, ten konec je totiž neskutečně šílený. Jako kdyby nad náma někdo tahal za nervy tenounkým provázkem, představující právě naše nervy. Opravdu zážitek na tento film koukat. Ani se nedivim, že to je unikát mezi Sovětskou kinematografií. Právem. ()
50. MFF KV ()
Silný příběh, v němž se svádí dva boje - partizánů s němci a boj samotného člověka s vlastní morálkou. Působivé záběry, výborné herecké výkony, bohužel film není moc zábavný, takže výš hodnotit nemůžu... ()
Zdrcující a hodně silné kafe. Škoda tempa, které v posledních 20 minutách doslova vypadne... ()
Hrdinství a zbabělost nikdy nejsou jednoduché a jednoznačné. Málokdy má totiž člověk odpovědnost jen za sebe. Vynikající a velmi syrový film. ()
Velmi úsporně natočené komorní válečné drama o dvojici vojáků, kteří při plnění úkolu padnou do zajetí a čelí krutému zacházení i velmi reálné hrozbě popravy. Vzestup není film, který by se vyžíval v efektních bojových scénách a ukazoval množství dobové bojové techniky. Režisérka se soustředila na psychiku svých hrdinů a film je vlastně psychologickou studií lidských charakterů ve vyhrocené situaci. Odvaha a sebeobětování se může pod tlakem okolností změnit v ošidný obchod s vlastním svědomím. Depresivní snímek podtrhuje ponurá hudba, černobílý materiál i kamera, která zachycuje bezútěšnou ledovou pláň bičovanou větrem. Šepiťková byla i díky tomuto filmu považovaná za nejlepší sovětskou filmařku svojí éry. Celkový dojem: 85 %. ()
Běloruský spisovatel Vasil Bykav patří k předním světovým autorům. Podobně jako u nás Arnošt Lustig je fascinován šoou sdílí i on tragický osud svého národa (druhou světovou válku nepřežil každý třetí Bělorus a nejde to vysvětlovat jen vysokým podílem židovského obyvatelstva). Bykavovo dílo ve své době stejně jako Šolochovův proslulý OSUD ČLOVĚKA bouralo účinně mýtus o skvělých hrdinech-robotech neznajících hany a vždy plamenně přesvědčených o své věci a takřka radostně pro ni umírajících. VZESTUP je naopak příběhem dna lidských povah, řetězem stupňovaných mezních situací, které nemilosrdně obnažují každý mravní kaz každé lidské povahy. Je těžké říci, kdo je strašnější, zda chrochtavá zločinecká spravedlnost německých okupantů nebo její patologické deriváty zastoupené domácími zrádci či tragičtí partyzáni a jejich nedobrovolné oběti. Vyprázdněnost je vedle množství kvalitních a u nás vesměs neznámých ruských herců hlavním tématem tohoto díla. V případě předčasně zesnulé Larisy Šepiťkové lze říci, že básník pera Bykav v ní potkal stejně zdatnou básnířku stříbrného plátna. Monumentalita a syrovost, které na diváka čiší z každého záběru, partyzáni v nezvyklé úloze štvanců na pokraji bezradnosti, to všechno neztratilo nic ze své brutální působivosti ani dnes. ()
Expresivní drama, které šokuje neviděným a hypnotizuje těžce vstřebatelnou zadumaností. Ač je příběh prostinký, naznačený jen zkratkovitě, symbolicky, vyvolává podivnou nejistotu, pokřivenost a úzkost, kterou ještě zdůrazňuje disonantní hudba a nepřátelskost (cizost) prostředí, do něhož je situován. O minulosti postav nevíme téměř nic, stejně tak o časovém a místním zařazení, jenž se omezuje pouze všudypřítomnou nemilosrdnost 2. světové války a nekonečné ledové pustiny. Velmi zajímavé je nasnímání, které je rozděleno mezi enormně dlouhé, demoralizující záběry a neurotickou metráž ruční kamery. A ústřední herecké duo Plotnikov/Gosťjuchin si zřejmě sáhlo až na samotné dno existence. Vřele doporučuji. ()
Mezinárodně uznávané (film válel na festivalu v Berlíně) syrové válečné drama, které si nicméně cestu k dnešnímu divákovi musí hledat nesmírně obtížně. Komorní, přemýšlivé.. a trochu zdlouhavé!! ()
Moc sa mi do tohto staršieho, čiernobielého filmu z produkcie bývalého Sovietského Zväzu nechcelo. Myslel som, že to bude ďaľší bezduchý propagandistický snímok. Ale ukázalo sa to ako celkom solidná psychologická dráma. Príbeh dvoch patrizánov, Sotnikova a Rybaka, ktorí padli do nemeckého zajatia je skúškou predovšetkým ich charakterov. Nejedná sa o žiaden historický vojnový veľkofilm, ale skôr o komornú drámu o ľuďoch, čo sa ocitli v mimoriadne ťažkej životnej situácii. *** ()
Silná psychologická dráma z 2.sv.vojny, ktorá získala hlavnú cenu na festivale v Berlíne. Nie je v nej miesto pre bojové scény, no napriek tomu je osud dvoch partizánov, ktorí padnú do zajatia, napínavý a plný kvalitných hereckých výkonov. Nádherné exteriéry zasneženej krajiny a všadeprítomná zima, výborné dotvárajú atmosféru. Asi takto to nejak vyzerá, keď niekto zavtipkuje, že je zima ako v ruskom filme. Režisérka Larisa Šepiťkovova, mimochodom manželka E.Klimova/Choď a pozeraj sa/ sa venuje najmä psychológii postáv a premenu charakterov v kritických situáciách.Ešte týždeň po vzhliadnutí som mal v hlave vetu:"Nelez do hovna, nezmyješ ho!"Jeden z nich zradí.Dokáže s týmto vedomím žiť? Hudba podtrháva silné momenty, niekedy je až neznesiteľná/hlavne v závere/, dnes by sa robila asi trošku s citom, no v čase keď spoločnosť Řitka video chrlí desiatky vojnových filmov ročne, ostáva Vzestup spolu so spomínaným Choď a pozeraj sa na vrchole rebríčka ruských vojnových filmov. Film 80%. ()
Já a sovětská psychologická dramata se asi nemáme rádi. Přijde mi, že vše líčí příliš rozvláčně, moc tlačí na pilu a skrz to sklouzávají až k nudě. Zato válečné filmy (Osvobození, ..a jitra jsou zde tichá, Jdi a dívej, Hořící sníh,....) točit umí a jinak tomu nebylo ani zde. Úvod byl velmi zdařilý a celkově atmosféra sněhu, mrazu, vypáleného stavení a kolaborantů, skrývání se v domě ženy a jejích dětí, to vše bylo výborné, avšak poté pro mě Šepiťkové počin až na občasné záchvěvy (výslech Sotnikova nebo poprava) ztratil kouzlo. Víc jak 3* tedy bohužel dát nemohu. ()
Objektivně vnímám kvality filmu, jak náročné bylo ho natočit, obdivuhodnou vytrvalost režisérky, intenzivní herecké výkony, ale zároven to není film, který by mě "bavil a chytnul". ()
Pováž ty, človek, či skutočným nepriateľom jest muž lebo žena v uniforme národu znepriateleného, abo ty sám si v skrytu duše svojím nemesis. Lebo len v najťažšej chvíli spoznáš pravdu, a vyjavíš svoju pravú tvár sebe i ostatným. A možnože budeš prekvapený tým, čo odhalíš. A možnože privedie ťa to na okraj priepasti, z ktorej niet úniku... Jeden z nespochybniteľných vrcholov ruskej školy sugestívneho vojnového filmu. Zámerná čiernobiela kamera len prispieva aj po rokoch rovnako pôsobivému zážitku aj vďaka technicky/reštaurátorsky vynikajúco odvedenej práci, vďaka ktorej je komornosť snímky a centralizácia príbehu čisto na postavy a motivácie výrazným kladom. Psychologická rovina postupného vynárania pravej osobnosti toho-ktorého ne-hrdinu (k tomu sa hneď dostanem) dá tuzemskému divákovi spomenúť na obdobne silné literárne dielo Ivana Bukovčana Kým kohút nezaspieva. Dôsledným rúcaním hrdinského obrazu partizánov, ale aj obyčajných ľudí-kolaborantov sa stavia do priamej opozície voči Bondarčukovmu Судьба человека, ktorý je až gýčovou ódou na hrdinstvo vojnovými útrapami ťažko skúšaného, ale nepoddajného prototypu statočného Rusa-vlastenca. Tým, ako otvorene a dôsledne kritizuje chamtivú a pokryteckú podstatu povahy ruského človeka a jeho náchylnosť k zlu zožal posledný film Larisi Šepiťkovej ako dôstojná bodka za jej kariérou medzinárodný kritický úspech a viem si predstaviť, ako kontroverzne musel na domácej pôde pôsobiť. Dosadenie obľúbenca Andreja Tarkovského, Anatolija Solonicyna do zvrátene zápornej role bývalého učiteľa, teraz nacistického kolaboranta bez milosti vypočúvajúceho zajatcov, pričom scenár neudáva dôvod jeho vnútornej zmeny, ale necháva ju pôsobiť na psychiku ústrednej dvojice zajatcov sa ukazuje ako strategický ťah hodný majstra intertextuality a psychológie diváckych asociácií (kto videl aspoň jeden Tarkovského film s ním, vie presne, čo mám na mysli). Záverom dodám len jedno - pokiaľ ste ešte nemali tú česť, napravte to. 100% (Poslednou dobou začína byť pre mňa omnoho lepším doporučením filmu nie počet Oscarov, ale skôr Zlatá palma z Cannes a ešte viac berlínsky Zlatý Medveď. O to viac, keď sa jedná o filmy s datovaním spred roku 1980. Ale zanechajme témy ocenení - tak či tak, keď som si kupoval DVD Восхождение, nemal som tušenia ani o Zlatom medveďovi, ani o tom, že je zaradený do zoznamu 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než zomriete. Teraz viem, že právom.) ()
Vzostup odráža hrôzy Veľkej vlasteneckej vojny tak trochu inak. Viac ako na boj partizánov s Nemcami sa snímok sústreďuje na vnútorný boj človeka a jeho slabosti, ale aj na jeho hrdinskosť a odvahu. Jednotlivé charakterové vlastnosti sú tu reprezentované dvomi ústrednými postavami - Sotnikom a Rybakom, pomocou ktorých má divák možnosť pomerne sugestívnym spôsobom sledovať ich vývoj k jednej alebo druhej možnosti. Čiernobiela farba príhodným spôsobom zvýrazňuje túto poetiku a napomáha tak celkovej skľučujúcej atmosfére, pričom na záver má zas divák možnosť pokochať sa nádhernou ukážkou ľudskej nemohúcnosti a ľútosti. To čo vykonáme je často nevratné, nie všetko sa dá v živote napraviť, niektoré chyby zostanú chybou a človek si ich už so sebou ponesie naveky... Nádhera. 85/100 Viedené v rámci - Project 52 Films by Woman. ()
Nepříjemně pod kůži zalézající existenciální drama z války. Na jedné straně odvaha, která se může rodit z mladické nerozvážnosti, z horlivosti, z nedostatku informací o hrozícím nebezpečí a která se tváří v tvář smrti promění v chvění. Na druhé straně statečnost, méně okázalá, ale opírající se o nejhlubší základy člověka a neselhávající ani při pohledu na oprátku. A byť je hrdinou Rudoarmějec, film se chová vůči materialismu přímo subverzivně. V okamžik krize se totiž jedná o odpověď na otázku, čemu skutečně věřím. Kdo jsem já? Soubor tkání, které teď náhodou drží při sobě a ještě pár chvil budou, ale potom ne? Je-li tomu tak, co je větší hodnotou než přežít? Vyšetřovatel hraný s děsivou jemností A. Solonicynem si je toho dobře vědom. Jeden z vyšetřovaných vyznává tutéž nejvyšší hodnotu přežití, ale halí ji do iluzí, aby se nemusel děsit sám nad sebou. Druhý je mučitelům schopen říci: „Život není to nejdůležitější“. Odkud je mu dána síla k takovému vyznání? Opravdu těžko se na to kouká… Člověk o sobě leccos neví, dokud se skutečně neocitne třeba tváří v tvář hlavni, a jak pokořující pak často bývá to poznání. Věřit Bohu, sobě nedůvěřovat. ()
Ubohý český dabing není jediným hereckým selháním tohoto snímku. Nápaditá kamera, přesná hudba i skvělý námět dostávají na frak především kvůli naprosté herecké bezradnosti Plotnikova a Poljakové. Oba natolik přehrávají, že jsem jim nevěřila ani jeden jediný záběr. ()
Zaujímavý film z obdobia druhej svetovej vojny, ktorý má dve odlišné polovice a aj tie by sa dali rozčleniť na ďalšie dve rozdielne polovice, možno dokonca aj tretiny. Tým je Vzostup aj veľmi umne rytmizovaný a diváka neustále drží pri pozornosti. Pri sledovaní Vzostupu vás určite napadne viacero slávnych vojnových snímok, ale napríklad aj "ten príbeh najväčší", kde nie je ťažké si za jednu postavu dosadiť Krista a za ďalšiu Judáša, ale o tom primárne Šepiťkovej scenár zrejme nie je. Neprívetivý plochý čiernobiely obraz umocňuje všetku tú morálnu skazu navôkol, až máte dojem, že smrť na popravisku je tým jediným vykúpením. A možno to tak skutočne aj je, výčitky svedomia totiž môžu predstavovať omnoho horšie utrpenie, než predčasná smrť. ()
Vzestup / Voskchoždenije / (režie – Larisa Šepiťko) 1977 Ruský válečný film – s dějem surového psychologického dramatu, které podle knihy Vasila Bykova na filmové plátno převedla režisérka Larisa Šepiťková. Film měl premiéru v roce 1977. Získal Zlatého medvěda na Berlínském filmovém festivalu 1979, a v zahraničí byl hodnocen jako jeden z nejsilnějších sovětských filmů nejen své dekády, ale i celé sovětské kinematografie. Příběh má jednoduchý děj, s nepříliš náročnou zápletkou – těžištěm filmu je však psychologický vývoj, který probíhá u dvou hlavních hrdinů – film si bere na mušku různé lidské charaktery, které reagují odlišně, i když jsou postaveny do stejných situací. Rozložení charakterů je dle mého názoru největším kladem scénáře – jedná se o příkladně vybudované drama se silnou závěrečnou katarzí. Tempo filmu je velmi pomalé, takřka reálný čas – vše co divák vidí se odehrává ve dvou, maximálně 3 dnech. Film je dlouhý 111 minut, černobílý, v ruském znění. Tvůrci: Režie - Larisa Šepiťko Produkce - Larisa Šepiťko Scénář – Larisa Šepiťko a Juri Klepikov Námět - Vasil Bykov Kamera - Vladimir Čuchnov a Pavel Lebešev Architekt – Jury Fomenko Střih - V. Belova Hudba - Alfred Schnittke Obsazení: Boris Sotnikov - Boris Plotnikov Kolja Rybak - Vladimir Gostjuchin Stařec - Sergej Jakovlev Demčika - Ljudmila Poljakova Basja - Victoria Goldentul Portnov (kolaborant) - Anatolyj Solonitsyn Stas - Nikolaj Sektimenko Analýza děje, použité filmové postupy Film se otevírá sugestivní scénou, která diváka okamžitě vtahuje do děje. (Časté použití záběrů velikosti detail, polodetail). Sledujeme skupinu ruských partyzánů, kteří vedou i ženy a děti, při lesní přestřelce s německými okupanty. Od prvních filmových minut divák vnímá drsnou realitu války – např. záběr, v kterém se matka snaží ukrýt synka do větví stromů, ale zasažena do zad padá, a dítě zůstává viset na větvi volajíc „mama“. Vše je ještě zdůrazněno tím, že se děj filmu odehrává uprostřed tuhé ruské zimy – záběry na omrzlé ruce zabalené do vetchých hadrů, jinovatku na řasách, dlouhé , nekonečné pláně, na kterých není možno se skrýt..., Po přestřelce s Němci se partyzáni rozhodují, že je nezbytné, aby byli vysláni dva vojáci s úkolem donést jídlo pro zbytek skupiny. Je vybrán vysokoškolák – důstojník Boris Sotnikov – Bosja, a vojín Kolja Rybak. Rybak zná nedaleké stavení, kde žije jeho předválečná milá - žena. Vojáci vyrazí, a to i přesto, že Boris má silný kašel – někdo prostě s Rybakem musel jít, a nikdo jiný nemohl. Po nelehké cestě dorazí k vypálenému stavení – emoční síla scény je ještě vypjata tím, že během cesty Rybak Borisovi popisuje, jak ženu miloval atd. V této chvíli má ještě divák pocit,že film bude o tom, jak se Rybak s Borisem nějak ke skupině partyzánů vrátí s jídlem. A protože se jim to nepovede, během celého filmu v divákovi postupně sílí bolestný pocit, řekněme „zklamání z nevyhnutelnosti“, či snad „boj charakteru člověka s okolnostmi“. Příchod k vypálenému stavení se dá označit za první zlomový bod, který posunuje psychologický stav hlavních hrdinů, a kulminuje v posledních minutách filmu. Protože zde již není živé duše, ani nic k jídlu, vydávají se dál. Putují směrem k vesnici, a během cesty se divák dozvídá více o důstojníkovi – je studovaný, vysokoškolák, učitel matematiky. Ve stavení starosty se Rybak rozhodne starce s jeho ženou vystrašit, má totiž podezření, že kolaboruje s Němci. Poprvé se dotýkáme citlivého tématu filmu – zda je lepší zemřít, nebo přežít, za cenu ztráty vlastní hrdosti a identity. Nakonec starcům vojáci pouze odnesou ovci. Snaží se vrátit k táboru partyzánské skupiny, avšak Rybak nesoucí ovci sejde z cesty, a Boris v horečkách mu není schopen poradit. Do toho je opět napadnou Němci, a postřelí Borise na noze. Boris Sotnikov se chce zastřelit, aby se nedostal Němcům do rukou živý, ale nedokáže zmáčknout spoušť, a Rybak mu v tom zabrání. Velmi silně zpracovaná scéna, umocněná kontrasty krve a partyzánské – sešívané tmavé uniformy, s bělostným sněhem. Detaily, záběry na Borisovy oči – divák chápe, proč si chtěl vzít život, a vidí, jak toho není schopen. Když se konečně zbaví Němců (jednoho zabili, což je důležité v závěru filmu), odpočívají v lesíku – zde divák opět vidí nádherné záběry, slunce, ojíněné větve stromů. Rybak Borisovi velmi pomáhá, je pro něj důležité, aby Boris přežil – důležitější, než úkol donést jídlo ostatním partyzánům. Navrhuje, že Borise ukryje do nejbližšího stavení, kde mu ošetří nohu, a ke skupině se vrátí sám. V nejbližším stavení nacházejí vojáci nejdříve pouze děti – přichází jejich matka, která se bojí partyzány u sebe nechat. Při pohledu na zranění se uvolí, že ho pomůže ošetřit – než s tím však začne, spatří Boris (ležící na kavalci u okna), že se blíží němečtí vojáci. I přesto že se narychlo schovají, jsou samozřejmě objeveni, a i s matkou odvlečeni do zajetí. Od této chvíle je film již velmi vypjatý, a až do konce neztrácí dramatická linie sílu, naopak strmě graduje. V německém táboře jsou vyslýcháni Rusem – kolaborantem, a pak vhozeni do sklepa, kde čekají na popravu. Postava ruského kolaboranta, který vyslýchá své krajany, je velmi dobře vybrána – herec má vskutku zlé rysy v obličeji, čehož režie hojně využívá v detailních záběrech – v kontrastu k dobrotivé tváři, a takřka svatému pohledu důstojníka Borise. Boris nevyzradí ani svoje jméno, a je za to mučen, a jeho stav je stále bídnější. (Záběry mučení nejsou přehnaně konkrétní). Rybak zradí – bojí se mučení. Ve sklepení pak Boris s Rybakem diskutují o hlavním tématu filmu – zda je důležitější přežít za každou cenu, nebo zemřít se ctí. Rybak chce hlavně přežít. Poté co, je do sklepení vhozena také žena, stařec – starosta (od kterého sehnali ovci) a mladá dívka - židovka, která odmítá vyzradit, kdo ji skrýval, se divák dozvídá, že kolaborant, který vyslýchá krajany, je také vysokoškolák – žena jej totiž zná. Je dokonce možné, že je to bývalý spolužák důstojníka Borise Sotnikova. Díky těmto informacím, dostává předchozí scéna, ve které kolaborant Borise vyslýchal, další rozměry, nutící diváka k zamýšlení se nad problémem. Jak je možné, že někdo zradí a jiný se radši nechá zmrzačit, než aby řekl byť jediné slovo? Co je zač člověk, který popře svou krev, svou vlast a svou rodinu, jen aby si zajistil teplé místečko mezi okupanty, kteří ho stejně nikdy nepřijmou mezi sebe ... Po krušné noci, se Boris ráno rozhodne učinit prohlášení, kdy veškerou vinu bere na sebe, a tím ostatní (nebo alespoň nebohou matku od dětí, která skutečně vůbec nic neudělala) zachránit před oprátkou. Zdá se, že je to zbytečné. Kolaborující Rus jej sice vyslechne, snaží se ho však slovně ponížit, přesto z Borisova pohledu divák cítí nezlomnou hrdost. Cestou k oprátce Rybak – jako již několikrát předtím – přemýšlí, jak by si zachránil krk. Všichni jsou popraveni, a popravu nuceně sledují obyvatelé vesnice – Boris Sotnikov je hrdý, že může být příkladem smutně přihlížejícímu chlapci (detaily pohledů Borise a chlapce, kterak se Boris snaží povzbudivě usmát, atp.) – Boris umírá hrdě. Rybak se bojí, zradí, a přežívá. Nyní již film graduje, neobsahuje mnoho dialogů, v podstatě pouze sledujeme Rybakovo svědomí, umocněné použitým zvukem (vysoké, neúprosné tóny atp.). Rybak šílí, lidé na něj pokřikují zrádče, pokouší se sám oběsit na latríně, a nakonec se rozhoduje pro útěk – který, jak jsme již několikrát viděli – je nemožný, a zákonitě musí po pár metrech končit zásahem z Němcova kulometu do zad. To však již divák nevidí. Mohlo by se zdát, že Boris Sotnikov je v celém filmu jasně nejpozitivnější postava, a Kolja Rybak je „srab“. Avšak Rybakova postava má ke svému jednání celou dobu pouze motiv zachování života, není schopen přemýšlet v širších souvislostech (proto raději zůstane s nemocným Sotnikovem, než aby se zachoval jako voják a snažil se pomoci celé skupině partyzánu). Pokud se divák podívá do svého svědomí, troufám si říci, že skoro každý z nás by jednal stejně. Je jen velmi málo tak morálně silných lidí jako Boris, naopak Rybak je zde postavou, která je divákovi nejvíce blízká. Samozřejmě se někteří mohou identifikovat také s kolaboranty. V tomto rozložení postav vidím jeden z největších kladů scénáře, dle mého názoru je to příkladně vybudované drama – při sledování filmu totiž v divákovi dochází k zamyšlení se nad těmito tématy: souboj vyšší ideje a vrozeného pudu sebezáchovy. Zemřít se ctí, nebo zůstat žít, ale za jakou cenu? V tomto filmu je vše podřízeno základnímu poselství, souboji mravního principu, cti, hrdosti a ochromujícího pudového strachu. Zemřít za ideu. K takovému postoji je ze všech tvorů motivován pouze člověk. Silný lidský příběh, kdy vlastní obětování přináší možnost vzkříšení v duchovním smyslu. Zařazení filmu Vzestup a tvorby Larisy Šepiťkové do širšího kontextu ruské kinematografie 60. – 80.let V SSSR byl v letech 1964 – () (méně) (více)