Režie:
Vladimír SlavínskýKamera:
Josef StřechaHudba:
Josef StelibskýHrají:
Jan Pivec, Dagmar Frýbortová, Pavla Vrbenská, Josef Gruss, Ota Motyčka, Meda Valentová, Jaroslav Mareš, František Kreuzmann st., Drahomíra Hůrková (více)Obsahy(1)
Hlavní postavou je čerstvě jmenovaný docent MUDr. Jakub Johánek, psychiatr a nesmělý abstinent, který se výjimečně rozhodne oslavit s přáteli v nočním podniku své jmenování. Oslava, která se protáhne do pozdních hodin a množství alkoholu způsobí hrdinovi dočasnou ztrátu paměti a ráno se starý mládenec Johánek nestačí divit. Už dlouho sice pokukoval po půvabné sousedce, chudé Kateřině, víc mu však vrozený stud nedovolil. A teď, sotva se jeho mozek vzpamatoval z útoku nebývalého množství alkoholu, mu podnikavá spolubydlící jeho sousedky oznámí, že Kateřinu v opilosti zneuctil, aby tak poněkud svérázným způsobem pomohla kamarádce, která milého a dobře zajištěného pana doktora také miluje. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (32)
Střídání stráží. Slavínského hořké vystřízlivění z předválečných filmových iluzí, odehrávající se v období výrazných společenských i politických změn, poznamenalo také jeho další tvorbu. Doba si sice žádala už jiné příběhy i hrdiny, přesto nebo právě proto se Slavínský znovu a znovu vracel ke starým osvědčeným autorům. To je i případ Olgy Scheinpflugové a její divadelní hry Okénko, kterou již ve třicátých letech zpopularizoval před kamerou fenomenální Haas. Poněkud starosvětský příběh byl Slavínským bryskně převlečen do moderních kulis a prostřednictvím nových postav, které se nakonec ve filmu objevily, získal ještě jinou, osobitější tvář, především díky znamenitým hereckým výkonům v čele s vynikajícím Janem Pivcem. Slavínského rozjařený film přišel takřka v poslední chvíli – krátce po premiéře se nad zk(r)oušeným Československem stáhla mračna a do smíchu bylo už jen málokomu. ()
Slavínský se po 2. světové válce stal mnohem méně sentimentální a více civilistnější, humor je v jeho filmech pak více intelektuálnější (všechny jeho tři poválečné filmy do roku 1948 se mi zdají z jeho filmografie evidentně nejsilnější). Adaptace Okénka je vydařená konverzačka, ovšem jindy hodně cynický a ironický Pivec (můj to oblíbenec) tu docela dost připomíná Haase. ()
Nepovedená komedie bez vtipu. Pěkných posledních pět minut. Hezké písně a zpěv Vrbenské. Sympatická Frýbortová. Především ale okultní film. Vrbenská: upsala bych duši čertu. Pivec: dnes v noci se ve mně probudil jeskynní člověk (evoluce). Valentová: Pane B.! … J.K.! … Pro Pána Kr. Zpěvačka v čase 38 přijde ke klavíru, otočí se zády (důvod??), překříží ruce a položí si je na zadek a hraje si s prsty a nakonec ukáže dvě tajná znamení - devilhorns a následně ukazovákem ukazuje směrem dolů (tzn. peklo). Pivec tři šestky (furt dokola) + další znamení. Frýbortová: merkelsign. Vzniklá škoda: 18 tis. (3 x 6). Motička: skrytá ruka. Gruss: 3 x 6. Tento film obsahuje snad nejbohatší sbírku tajných znamení (handsignes), co jsem kdy v českém filmu viděl. ()
Vladimír Slavínský po II. světové válce jen těžko hledal nová témata, jeho lidové, líbivé a kýčovité sentimentální příběhy z třicátých let by byly v poválečné době pro diváky asi už neakceptovatelné. Jedním z možných východisek byl návrat k tématům, která již naše filmografie vyzkoušela a která byla využitelná téměř v každé době. Slavínský se tímto směrem vydal již jednou, kdy námět původně využitý ve filmu Poslední mohykán přepracoval ve filmu Poslední muž s Jaroslavem Marvanem. Příběh váženého muže, který se za zcela výjimečných okolností opije a pak jen těžko rekonstruuje své činy, aby mu toto společenské faux pax posléze pomohlo získat vyvolenou, rovněž mezi takové příběhy patří. Sám Slavínský tento námět zfilmoval pod názvem Okénko s Hugo Haasem v roce 1933. Tentokrát do hlavní role obsadil Jana Pivce, vynikajícího herce, který však postrádal komediální dravost a umění vypointovat scénu k dokonalému vtipu. Jeho takřka dokonalé herectví je uhlazené i v případech, kdy by děj vyžadoval jistou hereckou živelnost. Posléze tak vznikl film, který přinesl spíše jen úsměvnou podívanou a vesměs průměrné herecké výkony (Josef Gruss, přehrávající Ota Motyčka), vedle hlavního hrdiny zaujmou snad jen Dagmar Frýbortová, Pavla Vrbenská a pak zejména František Kreuzmann v malé, avšak dokonale zvládnuté roli pacienta, který se bojí podívat za sebe. Dnes neordinuji byl posledním dokončeným filmem Vladimíra Slavínského, který se nakonec pod tíhou doby a po jen velmi vlažném přijetí předcházejících filmových počinů rozhodl natočit budovatelské drama. Jeho předčasná smrt pak učinila definitivní tečku za jeho bohatou, byť poměrně nevyrovnanou režisérskou prací. ()
Tento remake známějšího filmu z roku 1933 nedopadl úplně nejlépe. Režisér zůstal sice stejný, ale obsazení je o poznání slabší. Pivec není Haas, Valentová není Nedošínská a Frýbortová není Baarová. A jestliže v roce 1933 držel vyšší úroveň jinak ne moc dobrého filmu především výtečný komik Hugo Haas, zde se humorná stránka neobjevila, byť se Jan Pivec snažil, co mu jen síly stačily. Ovšem na druhou stranu je zde zase příjemným překvapením půvabná Pavla Vrbenská - téměř femme fatale. Škoda jen, že to pro ni byl poslední český film, následovaly sice ještě dvě role v Anglii, ale velkou díru do světa tam bohužel neudělala. ()
Reklama