Spoutej mě!

Tak tohle byla zcela nepochybně nejúchylnější romantická komedie, jakou jsem kdy viděla. Nicméně otevřeně přiznávám, že jsem se skvěle bavila. Tento způsob namlouvání je notně originální, náramně přesvědčivý a ve finále i účinný. Bravo. P.S. A k tomu jsem si vyřešila i svůj osobní problém s vanou. Chybí mi potápěč! (21.11.2016)

"Spoutej mě!" vypadá v Almodóvarově podání spíš ještě jako hraní si s filmem. Jednotlivé scény jsou slušné, herci dobří, kamera chvílemi nápaditá, ale celé je to o ničem. Děj je střelený příliš na to, aby šlo o věrohodnou podívanou, ale málo na to, aby ona střelenost bavila (jako u Žen na pokraji nervového zhroucení). Ani žádného zamyšlení-hodného motivu jako v pozdějších režisérových filmech se jeden nedočká; je to stále jen (vcelku fádní) hra s jediným zapamatováníhodným momenten (TV reklama). Osobně mám též problém s vynucováním si čehokoliv (včetně citů) násilím, takže mi byli oba hlavní hrdinové mimořádně nesympatičtí, což k mému požitku z filmu rovněž nepřispělo. (20.10.2008)

Slabší Almodóvar, u něhož tentokráte šílená zápletka pohlcuje emoce a ztotožnění s postavami, zbývá jen barvitá a osobitá hříčka, nad níž občas nezbývá než kroutit hlavou, například co se týče obscénní posedlostí nahotou a vyměšováním. Tím, kdo by potřeboval spoutat je zde Almodóvar, v jeho dalších filmech k tomu došlo a hned je to o něčem jiném. (14.08.2010)

Když do něčeho vložíš srdce a ptáka, je to vždycky osobní. Jeden z nepovedenějších Almodóvarových filmů [o filmu]. Obligátně nepůvabná Victoria Abril, ibersky nevzhledná sestra Scarlett Johanson, čelí poněkud nevybíravým námluvám "šílence" Antonia Banderase. Španělský telenovelař s dobrým vkusem provede diváka příběhem od klasického úvodu, prolnutého s natáčením thrillerového spin-offu, k vyvrcholením, která v kinematografii nemají obdoby. Almodóvar, po všech stránkách na vrcholu (ty nápady! ty barvy! ta kamera!), spojil tentokrát síly s bratrem kýči Ennio Morriconem. Těžko si představit někoho, kdo by stejně jako on dokázal v jediném motivu přirozeněji sloučit atributy thrilleru a melodramatu. Dokonalém zmatení žánrů umocňují zázračně nerušící komediální scény, jako když Banderasův únosce nakupuje v lékárně lepící pásku a přímo před drogistou zkouší, která bude komfortnější na ústech; když drogoví dealeři řeší volby nebo když náhle sledujeme vložený reklamní spot, zobrazující německé důchodce, kteří v mládí (= v nacistických uniformách) sjednávají penzijní připojištění. Nepamatuji se, že bych se u nějaké Almodóvarovy ne-komedie smál nahlas. Skvělý film. (28.06.2020)

Asi jsem na jinej styl humoru, zápletek a vykládání příběhu. Tady jsem měl chvílemi pocit, že si z nás diváků dělá řežisér nemalou srandu, v zápětí se ale snímek začal tvářit vážně. Takhle to probíhalo téměř celý film. Když to končilo, říkal jsem si, že se vlastně v průběhu nic moc nestalo, děj byl velice plochý, takový nemastný neslaný. Ale abych jenom nekritizoval, je potřeba vyzdvihnout herecké umění A. Banderase, kterému byste nějakou tu psychickou poruchu ve Spoutej mě! uvěřili. On je jeden z největších plusů spolu se španělštinou, která byla příjemným zpestřením. (06.02.2010)