Tichý týden v domě

Tichý týden v domě, taková malá vzpoura, vzepření stereotypu a můj poněkud spoileroidní interpretující komentář. Muž středního věku jako partyzán vnikne do domu, kde se zavře a začne vrtat díry do zdí. Dělá to sedm dnů. Vezme si náčiní, vrtá, uklízí náčiní, nařídí budík, zhasne, jde spát. Zvoní budík, vstane, rozsvěcí, bere náčiní, vrtá, uklízí náčiní, nařídí budík, zhasne, jde spát. Zvoní budík, vstane, rozsvěcí, bere náčiní… Sedm dní dokola pořád to samé bez jediného slova. Přitom vytvořenými dírami sleduje různé surrealisticky pojaté rutiny všedního dne, psaní na stroji v práci, mytí nádobí… aby nakonec do děr nastrkal dynamit a vyvedl z baráku doutnák. Jediné co bych snímku vytknul jsou zastarale působící stroboskopické efekty, které Švankmajer nikdy předtím nepoužil a i v pozdější tvorbě se jim důsledně vyhýbá. Dokonce prohlásil, že kdyby točil Tichý týden znovu, že by to udělal bez těchto efektů. Oproti tomu je velmi zajímavou změnou absence pro Švankmajera typické rytmizační hudby. Jediným zvukem jsou ruchy v domě. Zdá se, že vnitřek domu je ukotven v realitě, ale Švankmajer toto zdání narušuje tím, že „realitu“ zachycuje černobíle (vlastně je to spíš jakýsi hodně tmavý odstín modré) a surrealistické výjevy nám předkládá v jasných sytých barvách. V jeho tvorbě je tak vůbec typické, že zobrazuje všedně vypadající věci/zvuky v takové podobě, jak na ně v reálu nepohlížíme, jak je nevnímáme a vědomě či podvědomě v nás vyvolává neklid. A ví proč. Představa, že člověk podlehne všedním stereotypům je opravdu velmi zneklidňující. (22.03.2009)

Jestliže je tohle ten bájný, tajemnými legendami o vilných pannách a vesmírných chobotničkách opředený filmový surrealizmus, byl bych nucen ho prohlásit za blbost nehodnou pohledu, jenže v tomhle případě to naštěstí bude jednodušší, ono se to prostě a jednoduše nepovedlo. Krátké rámcové výjevy mají tu výhodu, že je-li jedna pokoněna, je možno reputaci v dalších výjevech vylepšit, to se bohužel nestalo, všechny tyhle pasáže jsou nudné jako prasklá kostka na chodníku (a to i z hlediska animačního). Rámec samotný je docela zajímavý, bohužel ho ale zase zabíjí zcela zbytečná a odpudivá vele.třesavkovitá kamera. (14.07.2014)

V dalším krátkometrážním počinu Jana Švankmajera vidíme opět jednotu reálného a fiktivního světa, opět vidíme personifikované předměty, opět iluze popírá realitu a naopak. Muž, zcela všední, voyeur, ve zdánlivě opuštěném domě pozoruje věci kolem sebe, jejich utajený a převrácený život: animovaný zvířecí jazyk konzumuje živé i neživé předměty, židli narůstají křídla, květina uschne a vzplane... Absolutní věcnost, surrealismus, manýrismus, Švankmajer. (05.03.2009)

Neustále opakující se motiv připomíná věčný stereotyp života. Pondělí: postel-práce-postel; Úterý: postel-práce-postel; Středa: postel-práce-postel; Čtvrtek: postel-práce-postel; Pátek: postel-práce-postel; Sobota: postel; Neděle: postel. (07.10.2007)

-2* Když už mám Švankmajera mezi mými oblíbenými režiséry, tak jsem si dal za úkol okomentovat zbytek z jeho tvorby. Začátek tohoto kraťasu byl slibný, ale po chvíli se zacyklí a dějou se stále stejné věci. Možná bych měl v tom hledat nějakou alegorii, navíc když se to natočilo rok po vpádu ruských vojsk, ale nenašel. Snad první Švankmajer, u kterého jsem se nudil a navíc nepřítomnost hudby není vůbec příjemná. Navíc ani (ne)pointa to nezachránila, takže může být rád, že jsem nešel se známkou ještě níž.[ PŘÍBĚH: 1 /// SMYSL: 0 /// ATMOSFÉRA: 1 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 0 /// NÁLADA: 1 /// ART: 1 /// STYL: 1 /// CASTING: 1 (3*MAX) ] (30.01.2020)