Strach jíst duše

Zatiaľ asi najlepší Fassbinder, čo som videl a to skoro vždy hodnotím maximálne. Tu mi totiž takmer každá scéna prišla geniálna, ťažko niektorú vyzdvihovať. Maximálne úprimné, režijne mierne štylizované, čo je ale v nemcovom prípade ešte jedna hodnota navyše. Pri niektorých výlevoch duše Emmi neskutočne mrazí, ja dúfam, že podobné pocity musel mať každý v kine. Herecky neskutočne trefné a to pri úplne každej postave, ktorá sa vo filme objavila. Jedna z najlepších vzťahových drám, akú som kedy videl. No a ťažko sa niekedy niekomu podarí tak prehovoriť do našich svedomí, ako Fassbinderovi. Takýto sme totiž všetci, len si spomeňte, ako sa so svojimi známymi rozprávate o ľuďoch, o ktorých dokopy nič neviete. Ako hovorí Emmi, ona nie je zlý človek, ona nie je o nič lepšia ani o nič horšia ako hocikto iný. (24.05.2015)

Zlatá Palma - výběr (21.12.2005)

Filmařsky není co vyčíst, Rainerův styl mě docela sedí. Mám však výhrady k chování postav, v jeden moment se tam totiž skoro všechny postavy promění v přístupu, myšlení i chování a to je naprosto nepřirozený. Jestli se Rainer snažil ukázat německou společnost jako xenoxobní, což jsem tak vnímal po třetinu filmu, pak docela kontrast s tím jak se chovali ty mladý holky v baru, němečtí kolegové Aliho v práci. Mě to vyobrazení německé společnosti přišlo mnohem pestřejší, ale nevím zda to autor tak chtěl a nebo jsem mimo. Na Rainera už se bohužel nezptám, hold drogy jsou svinstvo. Takhle jsou u mě smíšený pocity, chvíli u mě převládali silné emoce, chvíli jsem se cítil z chování postav dost zmateně. (25.12.2018)

Emmi Kurowski (Brigitte Mira) má za sebou krušný život a ani její budoucnost se na ní nesměje příliš růžově. Již léta je vdovou, tři děti jsou dávno z domu, a protože se nevyučila ničemu "pořádnému", na živobytí si vydělává jako zcela nekvalifikovaná síla. Ač by měla všechny důvody k patřičnému zahořknutí, uchovala si Emmi dostatek radoti z života. Jednoho dne se jí však přihodí cosi, s čím již naprosto nepočítala: hledajíc úkryt před děštěm, narazí v jedné arabské putyce na muže svého života: o 30 let mladšího gastarbeitera Aliho (El Hedi ben Salem)... Partnerský život ne zrovna nejtypičtější dvojice a jeho krize - stylem, jejž ovládá snad jen Rainer Werner Fassbinder. (09.06.2005)

Angst essen Seele auf působí možná jednoduše, ale přitom je to velmi emotivní a hluboce lidský příběh, který silně zdůrazňuje, jak jsme někdy plní předsudků a pokrytectví. Co si budeme namlouvat, dejme si ruku na srdce, ten film je starý skoro čtyřicet let a není ten problém stále stejný, jen v různých obměnách? Jsme ochotni si to vůbec v určitých situacích našeho života připustit? Ve své době to byl v každém případě nadčasový snímek a já ho rozhodně doporučuju. Za mě je to hodně silná čtyřka a možná to ještě časem zvednu. (02.03.2014)

V tomto díle Fassbinder kritizuje co může. Zejména (západo)německou xenofobii vůči arabským dělníkům. Stará žena si vezme o čtvrtstoletí mladšího Araba (mimochodem ho ztvárňuje režisérův tehdejší milenec El Hedi ben Salem). Ženina rodina, jakož i známí a sousedi tomuto svazku nepřejí a mladého Maročana nenazvou jinak než švajnhund. Velmi pravdivý film, který si na nic nehraje a přitom mu věříme každé slovo. (30.10.2009)

Fassbinder jde přímo k věci a svůj záměr za nic neschovává. Vznikl tak film možná jednoduchý, ale zároveň působivý. (07.03.2013)

Vlastně takový zajímavý milostný film. Vynikající film. (08.12.2005)

Hodinu a půl trvající úzkost. Uf. (10.03.2018)

Geiální spojení mezivztahových problémů i mezietnických vztahů v kombinaci s generační výpovědí. Tohle všechno a ještě mnohem víc. Fassbinder si příliš neláme hlavu, jak co divák přijme a jak mu to co nejlépe naservírovat. Nahrne na nás emoce a nečekané situace, aniž by řešil, jak to divák zpracuje, udělá to zcela přirozeně. U jeho filmů nemám pocit, že už jsem něco podobného (asi 100 ×) viděla. Nevybírá si do hlavních rolí krasavce ani líbivá témata. Možná je mu i jedno, kolik mu film vydělá a na které příčce pomyslného žebříku se umístí. Prostě točí. A dělá to dobře. (17.05.2018)

Doufal jsem, že na konci najdu moře, pláž v barvě sněhové vločky a obzor, kde se Slunce bude rozpouštět do mořských hlubin, ale ne! Rázný konec bych přirovnal k cuknutí, když se tělo zdráhá usnout. A scénář k nadpozemskýmu vyjádření bolesti a k fackám života, protože jen ony nás můžou vykopávat do vyššího životního levelu. V barvě šedé se tam utápěla jedna chodba a jen tak bezděky tam taky stála bytost, Brigitte Mira, která, obuta v žlutě zářivých botech, byla v úžasným kontrastu. Závist - víra. Smutek - naděje. Láska - smrt. Fakticky ten film nevybočuje, ale jeho scénář mi otevřel bránici k nenávistným poznámkám k rasismu. V tu chvíli jsem zřejmě spolknul ďábla!! 85% (18.04.2010)

Před napsáním tohoto komentíku jsem si prostě musel ten kuskus udělat... Nedalo se jinak! Myslel jsem přitom na Aliho, kterému se téhle pochoutky v novém manželství tak zoufale nedostávalo.___ Fassbinder tímto filmem odhaluje s obdivuhodnou důsledností něco, co se stále nedaří z naší civilizace vymýtit - hluboce zakořeněné rasistické a xenofóbní předsudky, které dřímají ve většině z nás, čekajíce na první příležitost, aby se opět projevily ve vší své nechutnosti. Znáte to: "Já nejsem rasista, ale..." To slůvko "ale" má ospravedlnit nesympatie, nepřátelství a zášť, které lidé (okolím i sebou samými považovaní za slušné) projevují vůči jinakosti, jež naruší jejich lebensraum. Dobrosrdečná osamělá vdova Emmi se zamiluje do marockého automechanika: Skutečnost, která je radikálně odmítnuta a xenofóbní společností "potrestána" absolutní ostrakizací (děti, prodavač v krámku, sousedky, přítelkyně, personál restaurace...atd.) Jenže lidi nejsou jen rasisté, ale jsou to taky zištní a vypočitaví pokrytci - podobně, jako když se přátelé a příbuzní na chvíli "vzdají" svých předsudků a snaží se znovu získat Emminu náklonnost, resp. něco od ní chtějí.. Fassbinder však nevypráví žádnou černobílou pohádku. Emmu její trápení a nepřátelství okolí nedělá něčím lepším.. Jakmile má příležitost, sama se účastní psychického teroru vůči jiné. Vždyť upřímně přiznává členství v nacistické straně ("A kdo v ní nebyl?"). Její manželství s Alim je úplně normální se všemi problémy, které se objevují v "normálních" rodinách. Ali musí kvuli nedostatku sexu a kuskusu chodit za jinou apod.___ Strach jíst duše je mimořádně autentický a stále velmi aktuální film, který je natočený velmi zajímavým "fassbinderovským" způsobem. Vynikající film! (Zkuste si myšlenkový experiment: Vaše mladá sousedka/ spolužačka/ dcera si vezme černého kluka a přivede na svět černé miminko. Jaká bude vaše úplně první reakce? Bude tam ta odporovací spojka ale?) (06.11.2008)

Strach pojídá duše a Fassbinder provokativně nakládá všem xenofobům, pokrytcům a kolektivním alibistům. Naše první setkání nemohlo dopadnout lépe. (28.03.2014)

Dva roky po atentátu v Mnichově přichází Fassbinder se svou studií vztahu staré uklízečky a arabského muže ve středním věku, kteří spolu v "rasistickém" Německu započnou společné žití. Snímek, který může být aktuální i dnes, vyniká především vynikající povahokresbou všech postav, jejich vztahů, přetvářky nebo dokonce otevřené nenávisti. Neuvěřitelně autentické a nadmíru pravdivé... P.S. Zajímavé, že postavy zásadně nedopíjejí objednané pití. (12.06.2008)

Fassbinder ma opäť raz svojim priamočiarym, perfektne rozpracovaným a naturálnym zobrazením nejakej témy dostal. Neskutočne výživný koktejl rôznych pocitov a myšlienok. Ako sa hovorí: láska kvitne v každom veku... prázdne konštatovanie. Fassbinder nám ukazuje, ako to vyzerá v praxi, pričom z každého uhlu pohľadu sa jedná o nadčasovú záležitosť. Téma prisťahovalectva, lásky dvoch ľudí z odlišných svetov ako aj to, ako na tieto témy nazerá spoločnosť, sú tu aj napriek pomerne krátkej dĺžke snímku rozobrané do takej hĺbky, že z konečného výsledku ide až strach - skrátka ide o majstrovskú psychológiu hlavných i vedľajších postáv, ktorá tu počíta s každou maličkosťou. Žiaľ v spoločnosti sa od čias "Mníchovského masakru" ohľadom týchto vecí k lepšiemu nezmenilo zhola nič. (14.04.2016)

Přece jen jsem čekal poněkud kvalitnější snímek, to rozhodně. Nejvíc mě iritovalo chování hlavní hrdinky, u které mně přišlo, jako by jí bylo snad jen 15 let a ne o 50 víc, ale kdo ví, třeba je to i takovémto věku možné. Přesto zajímavý, možná i tak trošku nadčasový film, na který se dá koukat i po těch 40 letech. (06.05.2014)

Příběh samotný je asi pro většinu lidí přehnaný, do očí bijící konstrukt, ale je zajímavé, že nad tím jako divák nepřemýšlím a beru jako fakt všechno, co se ve filmu odehrává, jakkoliv by mi to nepřišlo reálné. Film je prostě dobře natočený, je z něj znát silná společenská kritika stran latentní (nebo spíš hodně otevřené) rasové nesnášenlivosti německé společnosti nejen vůči cizincům. Velmi dobře vybraná herečka pro roli Emmi, zachycení vztahů v její rodině a budování prostoru před kamerou v interiérech připomíná ještě "Katzelmachera". Hodně jsem četla o inspiraci RWF tvorbou Douglase Sirka, ale nějak to v tom krom melodramatické nálady a hudby nevidím. (08.02.2011)

Pred pár dňami som si pozrel film Odnikiaľ a dnes túto Fassbinderovu provokáciu. Nechal som sa vyprovokovať k trom hviezdičkám, ale ku komentáru nie. K stretu nekompatibilných kultúr vylepšenému o úctyhodný vekový rozdiel sa nevyjadrujem a dôvodom je skôr racionálna úvaha, než vyhýbanie sa zbytočným diskusiám.. (25.11.2018)

Emmi nikdy nebyla dobrá Němka. Po válce si přece vzala Poláka. A skoro 20 let po jeho smrti se zamilovala do o 20 let mladšího Maročana. Co na to rodina, sousedé, kolegyně v práci? Ano, každý správný Němec je rasista. Dokud se nad tím nezamyslí. Pak třeba prodavač, který ji vyhodil ze svého krámku, prozře, protože přijít o pravidelnou zákaznici není dobré: „V kšeftě musí jít veškerý odpor stranou.“ Fassbinder naštěstí nestvořil černobílé postavy, takže ani Ali není žádný dokonalý muž bez chyb. A o to je celý film lepší. Vidět poprvé tento film uprostřed Němci vyvolané uprchlické krize tomu dalo další rozměr. (23.10.2015)

Kolem filmů Rainera Wernera Fassbindera jsem kdysi dlouhodobě chodil po špičkách, teď se už dostávám do stádia, kdy se mi začínají zamlouvat stále víc. Drama Strach jíst duše mě od počátku oslovilo podmanivou atmosférou, zajímavým tématem přistěhovalců a jednoduchým příběhem, pod jehož slupkou se nakonec ukrývá mnohavrstvé sdělení. Věčné předsudky mají za následek odmítavé postoje, komformita mnoha aktérů snadno směřuje k vytvoření pomyslného stáda lidí s jednostraným konáním a obojí podněcuje k odsouzení jinakosti rovněž ze strany potenciálně váhajících jedinců, kteří by třeba sami od sebe smýšleli jinak... jak se to asi mohlo stát i ve 30. letech během rozpoutání nacismu a posléze také jednoho odsouzení odlišné „rasy“ (Židů), aneb ty zmínky o nacismu a Hitlerovi v nejednom dialogu vracejícím se do národní německé minulosti zde rozhodně nezazní jen tak. Fassbinder vypráví poutavý příběh a daří se mu ho nenápadně proměňovat v podobenství jak ve vztahu k lidské povaze (...čtu tady víckrát o nepochopitelné změně jednání – v jakém okamžiku však k ní dojde? (co připomene obchodníkovi jeho služka? kdy se změní sousedka? kdy se vrátí syn?) ...často tehdy, když si dotyčný uvědomí, jak i nedávno ponížená osobna může být najednou dobrá a nápomocná), tak ve vztahu k společnosti, kdy jinakost (zahraniční dělníci) je dle úsudku lékaře předem „odsouzena“ k diagnoze s pravidelně obnovující se nemocí jedince. Ve finále docela bezútěšné a depresivní, naštěstí díky pevnému poutu, jdoucímu i přes různé překážky zvenčí i uvnitř za štěstím, nikoliv tak zcela, za což jsem rád. / Svou načrtlou interpretaci však rozhodně nikomu nevnucuji, aneb i rozmanitost vnímání propracovaného filmu může být fajn. // A jen tak pro zajímavost, osudová písnička z jukeboxu je německým coverem české skladby Karla Vacka. :-) [85%] (08.10.2023)