Dámský gambit

Veskrze nadprůměrný seriál z 60. let 20. století o jednom šachovém talentu. Velmi se mi líbilo zasazení seriálu do tohoto období, přímo sem se kochal set designem. Vůbec by neuškodilo věnovat více času mladší verzi hlavní hrdinky. Obtížně uvěřitelný byl také její souboj s prášky a alkoholem, protože pořád vypadala dokonale, ať už toho vypila sebevíc. Dva slabší díly se mezi těmi ostatními ztratí. Potěšila mě zejména koncovka, kdy do sebe všechno krásně zapadlo a naštěstí jsme se nedočkali finále, které by pouze lákalo na potenciální druhou sezónu. Co se samotných šachových zápasů týče, tak jsem prakticky nikdy nevěděl, co se děje, protože znám jen úplné základy a způsob, jakým byly zápasy natočeny, nebyl příliš vzrušující. Holt na režisérské židli neseděl Michael Bay. Jako jednohubka zcela přijatelné, avšak nikterak výjimečné. (01.05.2021)

Šachy jsou jistě strhující hra. Pro toho, koho baví. Pro nás ostatní jde spíš o mučivě nudné sledování, jak dva lidi v dlouhých pauzách tahají figurky po kostkované desce. A takhle na mě série působila. Děsně nudně. I když se jí nedá upřít perfektní výbava v podobě lokací a destinací, příběh je kterak jedna sirota díky bravúrní hře v šach nejprve k penězům, pak k deziluzi a nakonec k vítězství přišla. Do toho chlastá, občas se s někým vyspí bez nějakého vztahu a utápí se v traumatech z minulosti. Závěrečný střet se šachovými elitami SSSR a nadšným ruským publikem je čiré blábolení a nesmyslný výmysl. Který mohl napsat leda někdo,  kdo si život v totalitním státě představuje jako trochu potemnělou pohádku. Úplná tečka série, kýčová partie se staříkem v parku, už načančanému, leč prázdnému, dílku dává akorát ránu z milosti. SHRNUTÍ: Jak hrát šachy v sedmi dílech a pronudit se k šachu matu (jo, to byl pro mě vlastně jediný přínos série, že šach mat se ve vrcholových šachách neříká). (13.07.2022)

Dneska jsem začal sledovat a po chvíli jsem se tímhle seriálem nechal vyšachovat až do poslední epizody, musím říct že jsem se mu vzdal naprosto dobrovolně a rád, protože je to až směšně dokonalý. Každá kompoziční diagonála, kvůli které v setu museli speciálně natáčet židle aby se vše sbíhalo geometricky přesně na střed, každá přesně sestříhaná montáž, naprosto přesně vedená scénáristická struktura, vše je dovedeno k dokonalosti podobné šachovému velmistrovi. A víte vy co? Není to nuda, furt je tam něco navíc. A to něco je Anya T. Joy, která je nádherná a dělá celé téhle show svůj vlastní ksicht a duši. Divíte se, že vás to bavilo ikdyž se o šachy nezajímáte? No ovšem, pravé souboje se totiž nevedou na hrací desce, ale tam někde ve vzduchu v atmosféře, která je díky střihové skladbě a hereckým výkonům opravdu, opravdu hustá. Ano, najde se tam pár věcí, které by šli kosmeticky upravit. Já osobně měl třeba problém s peripetií v předposlední epizodě, vlastně ale pořád perfektně chápu proč tam je. Dá se tomu také vytýkat možná předvídatelnost, která je způsobené tím, že seriál opravdu jede podle šablon a vždycky na jistotu... Ikdyž jsem, ale přesně věděl kdy se musí objevit daná postava, nebo kdy přijde zvrat, vše bylo tak dokonalé až jsem si nemohl pomoct. (26.03.2021)

Tuhle sérii lze definovat jedině kultovní hláskou ze 'Shawshank Redemption': "Šachy jsou hra králů." "Jo, a pro mě zasraná záhada." - přičtěte si k tomu Aniččin šibalský kukuč a sekundujícího flegmatika Duddleyho a máte zaděláno na solidní retro atrakci - jenže právě proto že levá mozková hemisféra a logické uvažování u mě nejsou adekvátně provozuschopné k tomu abych pochopil herní princip týhle perský deskovky, nedokázal jsem si děj náležitě užít. Jde převážně o standardní seriálovou rutinu s mnohdy až papundeklovou formou, takže za mě lehkej nadprůměr.... // VERDIKT: 7,3 emancipovaných šachistek z 10 // (31.10.2020)

V druhé polovině to připomíná rozbíhavý film. Je to taková rychlá zábava. Godless měl však úspěch, a tak Franka nejspíš nic nenutilo pokusit se materiál obohatit - prohloubit postavy a jejich vztahy, nebo se víc soustředit na nahozená témata související s genderem hlavní hrdinky. Rozhodl se udělat seriál, který stojí a padá s tím, jaký má děj spád. A ten také není stoprocentní, některé rozjeté linky vyznívají do ztracena, například když Beth objeví novou stránku své osobnosti po setkání s dívkou jménem Cleo. Dámský gambit je navíc vyprávěn tak typicky, až to svádí vzpomínat, ve kterých hollywoodských filmech už jsme podobné scény, postavy a motivy viděli. Příběh o podceňovaném outsiderovi, který se pustí do disciplíny, v níž obvykle bodují jiní, a nakonec všechny převeze, kombinuje s příběhem o dospívání. V něm jde především o to, aby Beth uvěřila svým schopnostem - aby zvládla uhrát partie s velmistry i bez prášků a alkoholu. Měl hrdinka odrazuje pro svůj chladný, roboticky odtažitý projev , jenž podtrhuje její genialitu. Co naopak může překvapit, je způsob, jakým závěr vykreslí prostředí v Moskvě. Sovětský svaz je tu až na oficiální doprovod, který Beth dostává a snadno mu uteče, zemí sympatických přejících lidí, jež "umí hrát kolektivně", zatímco Američané se příliš spoléhají na individualismus. Je proto sympatické, že vzniklo dílko, ke se žena dostane nahoru díky pomoci kolektivu. (30.11.2020)