Ukradené polibky

Když už jsem se jinde (v předešlém komentáři) pochlubil, že "Nikdo mne nemá rád" mně přišel jako nejzdařilejší film z volné série o Antoinovi Doinelovi, tak "Ukradené polibky" byl tím filmem, který na mě fungoval nejméně. Svůj díl na tom může nést i taková podružnost, kterou je skok od černobílého obrazu k obrazu barvenému. Vím, je to malicherné, ale byl to nezvyk. Taktéž musím přiznat, že mně vůbec nekonvenovala roztříštěnost tohohle filmu (která je však ospravedlnitelná, Antoine si skládá svůj život z rozbitého dětství a dospívání), symbolizovaná najmě tím, kolikrát Antoine změní zaměstnání. Co si mám například myslet o tom, když Antoine jako soukromý detektiv "pronásleduje" kouzelníka, proč jsem to měl sledovat, když to vlastně nikam nevedlo (Antoinův život to nikterak neovlivnilo)? Zajímavá mně přišla pouze linka z obchodu s obuví (kdybych chtěl být zlý, tak bych napsal, že film začíná až s nástupem Delphine Seyrig aka Fabienne). 60% (06.06.2020)

Jako pokračování života malého chlapce, kterého nikdo nemá rád, je to moc pěkná podívaná. Nová vlna se už odvlňuje a sám film nese jakousi křeč - nic se ve filmu neděje, neplyne z něj žádná zásadní myšlenka a sám film se bojí, jestli uspěje, když divákům Nová vlna zestárla... (06.12.2008)

Třetí z Donielovské skládačky a zase krása. Christine je nádherná, Antoine zmatený, divák se kochá. Epizodnost dosahuje maxima a člověka film nadchne. (09.01.2012)

Hrozně milej film, dobře vybraný hlavní představitelé. Fakt je to vtipný, jemný, lehký a působí to úplně normálně, žádnej intelektuální hlavolam. (14.12.2006)

ocenenia : Oscar 1969 - Nominácia na najlepší zahraničný film (01.02.2012)

Doinel pentalogia - nie darmo je Jean Pierre leaud moj oblubeny herec. Ten herec hrat vie, to je bez debaty, a Doinel mu presme zapasaoval. Leaud sa v Doinelovi doslova nasiel, i dnes na prahu jeho 80 -ky je na tuto postavu patricne hrdy : 80 % (04.11.2020)

Takové odlehčenější a ne tak vážně, jako předchozí díly, ale i tak to funguje a Doinelova kariéra soukromého detektiva prostě dost pobaví. Navíc se to příjemně sleduje a ačkoli to nemá žádný větší děj, kupodivu to vůbec nevadí. Ono se ale vlastně není čemu divit, když je to slušně zahrané a Truffaut tomu všemu dal příjemnou atmosféru a dokázal to celé zručně ukočírovat. K dokonalosti mi zase něco chybělo, ale i tak se mi to líbilo a rád si to někdy zopakuji. 4* (15.09.2021)

Přepsáno v dubnu 2018. Ukradené polibky jsou nejnadnesenější částí pětiúhelníku, jménem Antoine Doinel. Tématem je přechod k dospělému životu, rozkošně nezkušené období, které v patřičném odstupu času zvýrazňují nezralou směšnost vývoje jedince. Lehké parodické tóny si zachovávají důstojnost bez trapnosti, humor je prostoupen závanem absurdity a ševelením sarkasmu. Ukradené polibky jsou seznamováním se se životem po duševní i tělesné stránce rozvoje. Idealismus představ je podroušen nesmělostí, důvěřivost nahrazuje nejistotu a neznalost. Touha se zajíká nezkušeností, bezradnost je pohlazena nevšedností a extází. Mládí na prahu dospělosti je nejzábavnější školou života. Elegantně vzletný humor této životní etapě nadmíru sluší. Hlavní postavou dychtivé komedie je Antoine Doinel (velmi zajímavý Jean-Pierre Léaud), mladík v okouzlení poznávání života. Útěk nesplnil představy, lehkomyslnost přináší nové zkušenosti, svědomitost a nadšení nahrazují přirozené nadání a chemické procesy lidského těla dokáží řádně zamotat hlavu intenzivním prožitkem. Veškerá sladkost a krása mládí zde skví se ve vitalitě a odhodlání! Hlavní ženskou postavou je Fabienne Tabard (šarmantní Delphine Seyrig), vznešené pokušení, postavené na oltář vzývané modly. Zavětřená vášeň se převlékla za romantický stud a dotyk velkoleposti života. Důležitou postavou je Christine Darbon (zajímavá Claude Jade), nahradila Colette. Spojovací prvek v předurčenosti osudu. Výraznější postavou je Georges Tabard (dobrý Michael Lonsdale), necitlivý a úspěšný obuvník a manžel Fabienne. Hledají se důvody vlastní povýšenosti, v odpověď přichází ironické zasténání. K výraznější postavám patří pan Henri (příjemný Harry-Max), vynalézavě úskočný soukromý detektiv s dobráckým srdcem. A také pan Blady (zajímavý André Falcon), trpělivý provozovatel soukromé detektivní agentury. Z dalších rolí: Christinina laskavá matka (příjemná Claire Duhamel), její srdečně přátelský manžel Lucien Darbon (sympatický Daniel Ceccaldi), přísná vedoucí obchodu paní Turgan (Martine Ferrière), Christinu pronásledující extrém atributu romantismu (Serge Rousseau), trpělivost ztrácející Antoinův vojenský velitel Picard (příjemný François Darbon), zhrzený klient detektivní agentury Albani (Albert Simono), bisexuální kabaretní kouzelník Robert Espannet (Jacques Delord), nespokojený provozovatel hotelu Shapiro (Roger Trapp), různé podoby placené tělesné výuky rozkoše (zajímavé Liza Braconnier, France Monteil a Madeleine Parard), či bolestivý dotyk minulosti jménem Colette (Marie-France Pisier). Ukradené polibky jsou rozvernou hravostí filmové hříčky Antoine Doinel. Odlehčené, elegantní, vtipné, osvěžující, sarkastické, vzletné. Ukradené polibky příjemně pobaví. Jak zábavné je mladické ochutnávání života ve vzpomínkách! (01.05.2009)

Pro me velice vtipny a rozumny film, ktery snad kazdeho potesi, ale nikoho neohromi. Sam nevim, zda mi byl Antoine sympaticky ci nikoliv, nejvice vsak na filmu ocenuji, ze pribeh se stat mohl a vicemene se stava bezne ( asi:-) ). Potesily take obrazky z Parize sedesatych let, velice kvalitni film, urcite vsak zadny Truffautuv vrchol. (11.03.2008)

26. Zlatý Glóbus za rok 1968 - nominace (1) - Nejlepší cizojazyčný film - Francie (06.01.2009)

Jean-Pierre jako křišťálově čistá esence roztomilého ťuňťovství a François, jak ho postupně poznávám, mistr něžně příjemných a subtilně, leč nesmírně vtipných filmů. (30.11.2022)

Paní Dinosaurová, kde jste? Čekám...Takovou romantiku v Čechách nepotkáte. (17.02.2009)

On je to v celku příjemný snímek s pár úsměvnými momenty, jednou skvělou scénou u zrcadla a několika zajímavými režisérskými nápady (záběr ve kterém kamera rekonstruuje pohyb milenců). Problém, který mám s Ukradenými polibky je, že mi prostředí a postavy přišly strašně vzdálené, nezajímavé, uzavřené v jakémsi vakuu své doby a potrhlého myšlení. To že každý někoho pronásleduje a všichni jsou provázaní tímto druhem pohybu je docela zajímavé, jen jejich důvody k takovémuto jednání mi nepřišly dvakrát věrohodné a promyšlené. No a závěrem, to nejbolestivější. Antoine Doinel. Velmi těžce stravitelný hlavní hrdina, počínaje vzhledem konče chováním. Pokuď zde ovšem nemá představovat nesympatického otravného vola. (24.01.2012)

Doinelovská série u mě zatím (po dvou viděných částech) boduje z Truffauta o poznání míň než to ostatní, ale pokaždé z jiného důvodu. Tenhle kousek mi připadá jako takový kříženec Černého Petra s Absolventem, navzdory letopočtu vzniku odpolitizovaný až do bezzubosti a po francouzsku odlehčený až k nehmotnosti. Potěšilo, ale neutkvělo. (18.03.2016)

Z toho důvodu, že film mezitím vstřebal a rozmělnil to, co z Truffauta dělalo tak výjimečného tvůrce, může být kvalita jeho filmů pro současného diváka méně zřejmá. Přesto dal Truffaut do svých filmů něco, co nelze jednoduše zkopírovat a rozmělnit: své srdce. V Doinelovském cyklu zmíněné srdce převažuje nad potřebou zkoušet možnosti filmové řeči, která se projevovala v některých dalších filmech. Je paradoxní, že právě „sentiment“, který dobová kritika autorovy vyčítala, se nakonec zdá být tou nejtrvalejší hodnotou Truffautova díla. (08.11.2010)

V prvej časti bolo viacero komediálnych prvkov, naopak v tej druhej sa príbeh postupne stáva viac orientovaným na vzťahy hlavnej postavy Antoina s jeho dvoma potenciálnymi láskami. Film má veľký pozitívny náboj a tiež fajn hudbu. (28.11.2006)

Příjemně nenásilná a jemně vtipná komedie o hledání a nalézání nehledaného. I bez vědomí, že to natočil Francois Truffaut, by se mi to líbilo... (29.11.2006)

nemozem si pomoct ale je to krasny film. myslim ze to ci si film oblubite zalezi z 90tich percent najma na tom, ako je vam antoine sympaticky. antoina sice povazujem za absolutne hovado ale po vytvarnej stranke, umeleckej a hlavne hudobnej (que rest je moja najoblubenejsia francuzska pesnicka) je to typicky truffautovsky genialny film. (04.01.2007)

J'aime France... (17.06.2008)

Ukradené polibky. Jsou v zásadě vůbec nějaké jiné? Třetí díl Pentalogie citu zastihuje Antoina Doinela ve věku, který si starší z přispěvatelů ČSFD jistrě pamatují jako heyday-of-their-lives - opojném bezčasí poznamenaném prvními normálními příjmy, plány, dostatkem času na piškuntálie, neustálém slídění za sexuálními a milostnými povyraženími. Období je pro Truffautova hrdinu ale pochopitelně v existenciální krizí. Nevymaniv se z následků různých špatných výchov, pošramocen lhostejností matky, zápolí především se vztahem k ženám. Sexuální vzdělávání získává po bordelech, přičemž se komplikovaně dvoří "skutečným" ženám - Claude Jade a jemně ošlehané, nadále naprosto úžasné Delphine Seyrig. Věrohodnosti Trufautova věrného přístupu budiž, že opravdové úspěchy získává teprve v okamžiku, kdy se snažit přestává... Ukradené polibky bych na rozdíl od ČSFD nehodnotil jako komedii, a už vůbec ne romantickou. Film sice není tak beznadějný jako 400 ran resp. Antoine a Christine a občas dojde na jakýsi pokus o gag (který ryzí nekomediálností Leauda působí spíš trpce), ale i ty nejpovedenější jako rozvitá epizoda o muži, který najímá soukromého detektiva, aby vypátral, proč ho nikdo nemá rád, v níž exceluje Michael "Hugo Drax" Lonsdale, pobaví jen do pláče, abych vhodně citoval Járu Cimrmana. Třetí díl série mne zanechal v kontemplativní náladě a v porovnávání výsledků nerovných soupeřů: jak by asi bylo vzpomínáno na Štěpána Šafránka, kdyby se s ním dokázal Klein rozloučit nebo (alespoň umělecky) zesnul včas jako Truffaut? (06.07.2016)