Francouzský širokoúhlý film průbojného režiséra Francoise Truffauta Nikdo mne nemá rád (původní název Čtyřista ran), je jedním z charakteristických děl tzv. nové vlny francouzské kinematografie. Ukazuje bludný životní kruh třináctiletého pařížského chlapce. Ukazuje nebezpečná úskalí chlapeckého dospívání, která sice dobře znají pedagogové a sociologové, ale která obvykle přehlížejí ti, kdož by měli nejspíše podat dítěti pomocnou ruku jeho rodiče. Truffaut používá na mnoha místech autobiografické metody a snad právě jí nabylo jeho dílo tak pronikavé sály a působivosti. Snaží se dokázat, že problém mládeže na scestí ... (zobrazit celý text)
Člověk by čekal, že film, který má ve svém úvodu věnování Bazinovi bude složitým a těžce stravitelným dílem, jenž je možné citovat, analyzovat či používat jako studijní materiál, ale v žádném případě se na něj nedá dívat laickýma očima či jen tak pro radost. To je ale chyba lávky, protože Truffautův počin je dokonalý ve své zdánlivé jednoduchosti. Minimalistické vyprávění (film jako reálné médium), které v některých pasážích působí jako syrový dokument o ztracených pařížských duších (dospělých i dětí) je celkem bez jediného slabšího místa. Odstup od kýče a zbytečné sentimentality je obrovský a snad jediná scéna, která na této hraně balancuje, je zlodějna s lahví mléka (ale i zde srdce cynikovo [mé] může zaplesat). Samotná podstata osamělosti, pulzující město ve kterém je jediným východiskem nejbližší kino, které je schopno rozvinout fantazii i u dávno zhrzených osob, je deziluzí převedenou přímo na filmové plátno. Je to jako když si přečtete Gogolovy Petrohradské povídky a následně se odrazíte k Dostojevského morální špíně a existenčnímu hnusu v Zločinu a trestu. Paříž, zbavena své veškeré krásy, v jejímž popředí se odehrávají reálné (zdůrazňuji) příběhy plné dokonale použitých symbolů (točící se atrakce jako symbol kinematografu, anděl ve výloze který nepřináší vysvobození či tabulka „Deratizace“ ve vězeňské cele) o kterých budete přemýšlet ještě dlouho po skončení. A Calvados v závěru opravdu nechutná sladce......
Filmů o tom, jak dospělí nechápou své děti a naopak, vzniklo ještě hodně, ale žádný z nich nebyl zároveň tak krásným pajánem na film a jeho „únikové“ využití. Scéna, kdy se Antoine ve velkém otáčivém bubnu (jistě ne náhodou připomínajícím zoetrop) odpoutává od země, potažmo od reality, musí dojmout každého cinefila. 85% Zajímavé komentáře: Radko, sportovec, MarekT
Tak si tady čtu ty komentáře, a nechápu kde ty odborníci vzali ty názory, že jedna scéna určuje tohle a další scéna zase tamto. Takhle na film nekoukám a ani nechci. Nejsem žádný odborník a na film jsem koukal čistě jen ze zajímavosti a hlavně proto, že mě to v televizi dokázalo zaujmout. Jenže jak jsem se vžíval do toho kluka, tak mě začalo rozčilovat, že se vlastně příběh nijak zásadně dál neposouvá, hrozně pomalu to ubíhá a šíleně to nudí. Pravda je, že pár scén zajímavých skutečně je, ale proč mám koukat na film, kde mě každá postava strašně rozčiluje a hlavní hrdina, kluk, který neví co si počít, vlastně nedělá celý film skoro nic a na konci se to všecko semele? Má mě to uhranout a držet celou dobu, a ne mě to táhnout jak chlupatou deku po štěrku znaveně a otráveně jako tenhle film.
Truffautovo mistrovství tu již sice nejednou vykoukne, ale v celé kráse se vyjeví až v pozdějších filmech. PS: Jsem jediný komu připadalo, že Paříž je tu nasnímána tak, až vizuálně i atmosférou nápadně připomíná starý Žižkov?
Edmunda Kempera vychovávala hrozná matka, neváhala svého syna řezat hlava nehlava a zavírat do sklepa. Ed se stal velmi bojácným a čím dál tím víc se stranil ostatních, až si osvojil poněkud výstřední způsoby a začal zabíjet lidi. Truffaut se zlomit nenechal a vyrostl z něho filmový klasik. Nicméně tahle prvotina není než retrospektivně-rigidní reminiscencí.
Truffaut natočil snímek o nelehkém dětství. Film je natočen s neuvěřitelnou lehkostí, zdánlivě jednoduchý, pod touto slupkou se však skrývá něco víc. Každý si tam něco najde. Zajímavost: Všichni chlapci, kteří si zahráli školáky, jsou neúspěšnými kandidáty na roli Antoinea.
Lehkost, s jakou je film natočen, dobře kontrastuje se smutným příběhem, který vypráví. Truffaut nepotřebuje tlačit na pilu, aby vyvolal silné emoce. První a nejlepší doinelovský snímek.
Po shlédnutí takového kousku si snad vžycky položím otázku, kde přesně se ukrývá podstata toho kouzla nedokonalých filmů 60. let. Snad se schovává ve způsobu, jakým byl příběh vystavěn. Jednoduché obrazy se znásobí jednoduchými (neslučovat s ptázdnými) dialogy, aby nějakým zázrakem vyprávěly široký a hluboký příběh. A ono to skutečně funguje. V příběhu Nikdo mne nemá rád byly postřehnuty snad všechny základní "příčiny" a "pohnutky" v chování budoucího "problémového dítěte" v konfliktu s náhodnými vlivy okolí a celé jeho směřování ke katastrofickému konci. Bezvýchodnost uměl Truffaut prostě dokonale! ...a ačkoli v padesátých letech ještě nebyla rozvinuta teorie problematiky syndromů ADD a ADHD (poruchy pozornosti, chování a to všechno, co si můžeme představit pod širokým pojmem problémové dítě: etiologie, symptomatologie, jeho pravděpodobný konec nedojde-li k vhodným zásahům) apod., je to jako ukradená učebnice až z 90. let! Neuvěřitelné, ale dokonalé!
Tak toto je prvy film, ktory som videl od Truffauta. Priznam sa, ze ho poznam skor ako herca zo Spielbergovho filmu BLIZKE STRETNUTIA TRETIEHO DRUHU (1977), ale netusil som, ze ma na CSFD kazdy jeho rezisersky pocin cerveny stvorec, az na dve vynimky, ktore asi nikto nevidel. A teraz naspät k filmu. Nikdo ma nema rad - uz len nazov napoveda, preco trinastrocny Antoine dopadol tak, ako dopadol. Nepochopenie zo strany dospelych, ci uz ucitelov, ale predovsetkym rodicov ma velmi negativny dopad na psychiku a spravanie chlapca. Skvela drama, treba vidiet... 12.06.2009 ___ Jean-Pierre Léaud - (Antoine Doinel) +++ Claire Maurier - (Gilberte Doinel) +++ Albert Rémy - (Julien Doinel) +++ Georges Flamant - (Pán Bigey) +++ Patrick Auffay - (René) +++ Robert Beauvais - (Riaditeľ školy) +++ Jeanne Moreau - (Žena so psom) +++ Produkcia: Francois Truffaut +++ Hudba: Jean Constantin +++
Já ty francouzské filmy nové vlny moc nemusím. Jsou možná zajímavé a skvěle odtočené, ale chybí mi něco, co by mne do příběhu vneslo rychlostí blesku. Většinou zůstávám před branami filmu a nudím se. 400 Blows rozhodně není film poetický ani tvrdý, je to rádoby sonda do života třináctiletých děcek, kteří se neumí chovat. Spousta zvláštních momentů a víceméně prázdný děj. Čekal jsem teda větší terno. A rozpoložením to určitě nebylo.
Bazin, ktorému je film v úvode venovaný, vo svojom vrcholnom románe Zmija v hrsti ešte svojmu detskému hrdinovi ešte dáva šancu na zmierenie a výchovný ústav použije len ako veľmi reálnu odstrašujúcu hrozbu. Truffaut vo filme podľa vlastného scenára, inšpirovaný detstvom, vymenil despotickosť matky za ľahostajosť zmiešanú s egoizmom a nezmyselnými príkazmi. Vo výslednici takýto prístup pôsobí ešte chladnejšie a necitlivejšie. Chlapec uniká zo stiesňujúceho prostredia výchovy-nevýchovy (terorizujúci učiteľ v škole, nefungujúca rodina) na ulicu, do kina. Dlhé zábery bez slov, úsporné dialógy sú vyjadrovacie prostriedky filmu, ukazujúceho ako dokáže spoločnosť zomlieť mierne neprispôsobivého jednotlivca. Pobiehanie medzi ulicami, občasné adrenalínové záškoláctvo, drobné krádeže, úteky z domova, falošné omluvenky - kto z nás nezažil aspoň niečo z týchto vzopretí sa systému, rodine ? Práve tieto šibalstvá sú v príbehu chlapca veľmi pekne ukázané , podopreté nezbedne pobehujúcou kamerou, spolu s hrdinami dynamicky obiehajúcimi parížske ulice. O to krutejší je spôsob, akým je tulácky život hrdinu zarazený.
Čekal jsem příjemnou podívanou, navnaděný přechozími snímky volného cyklu o osudech Antoina Doinela, a byl jsem šokovaný tou koncentrovanou depkou, která na mě při sledování úvodního dílu pentalogie padla. Zatímco následující snímky jsou vedené v lehce ironickém jízlivém stylu, první díl série je ve skutečnosti drsné psychologické drama o nelehkém dětství kluka, který se narodil jako nechtěné dítě sobecké matce, která dává přednost vlastním cílům a syn je jí překážkou. Malý Doinel se cítí omezovaný nejen doma ale i v autoritářsky vedené škole a navíc s ním cloumá puberta, takže se nevyhne průšvihům majícím osudové následky. Stejně jako v dalších Truffautových filmech se i tady objevují autobiografické prvky, vedle vlastních příhod z období dospívání čerpá i z osudů svého spolužáka Roberta Lachenaye. Co je podstatné, Trufaut vlastně nikde netlačí na pilu a jakkoli je jeho film tíživý, tak je i silně realistický, nikdy se nepotřebuje uchýlit k nějakým scénáristickým kotrmelcům a lacinému citovému vydírání. K cíli jde vlastně nenápadně, drobné podvůdky a lži kluka s bujnou fantazií se ale poznenáhlu nabalují a vyvolávají drsné reakce netolerantního okolí, takže film s osudovou neodvratností spěje k temnému závěru. Pro mě mimořádně silné emotivní dílo, kterému dávám 100% hodnocení. Nejlepší Truffautův film, který natočil ve velmi mladém věku.
V prvním díle budoucí léaudovské pentalogie Truffaut s brilancí zralého umělce čistou filmovou řečí jakoby protokolu rýsuje obraz ne fungující rodiny, které zbývá čas na vše, s výjimkou problematického chlapce, který opravdu "roste jak dříví v lese". Mechanismus jeho neodvratného sociálního propadu působí až osudově a děsivě. Konec rozhodně není katastrofou; "pouze" je zřejmé, že máme co do činění s jinochem, který nebude prost asocializací po zbytek svého života. Koukolíkovský deprivant - ani hrubián, ani prvoplánový psychopat a tím méně infantil - stojí před námi v celé své mokvavé sociální nahotě a obnaženosti. Víc než hněv budí soucit a lítost. Do jisté míry. Za ní nastupuje neodvratná tvrdost. Tvrdost, která opravdu nic neřeší. Mladík se změnil. Už není zajatcem upjatých iniciačních obřadů minulého století. Osvobozen je však až příliš. Stejně jako naše doba. Osvobozen až k bezmezné neodpovědnosti. Tehdy jako dnes je typ, který ztělesňuje, už ne výjimečný, ale také v podstatě ještě ne převládající. Zlatá mládež tehdy začínala. Nepostřehnutelně. Krůček po krůčku stoupala k zářivým stupňům své nicneřešící sebestřednosti. V NIKDO MNE NEMÁ RÁD stojíme na počátku toho neradostného pohybu.
