Nikdo mě nemá rád

Silný snímek o tom, jak lehce se může ze sympatického a inteligentního kluka stát sígr z pasťáku. V podstatě stačí, když vás nikdo nemá rád: rodiče nezvládají výchovu (,,Zkoušeli jsme to na něj všemi způsoby, i po dobrém," říká nevlastní otec chlapce poté, co si jednou jako rodina vyšli do kina.), ve škole převládá tereziánský model výuky, který děti nijak nerozvíjí, jen je nutí učit se nazpaměť sáhodlouhé básně (Johna Keatinga ze Společnosti mrtvých básníků na ně!), a žádný opravdový kamarád není nablízku. Mohlo by se zdát, že film o špatně nastaveném školním systému a těžkostech dospívání z Francie konce 50. let zastaral. Ale i dnes jsou např. zvláštní školy plné romských dětí, které tam skončí bez ohledu na to, jak inteligentní jsou. A různá individua (od prezidenta Zemana po deník Blesk) zuřivě bojují proti inkluzi - pojďme postižené děti radši někam uklidit, aby se na ně ty normální nemusely koukat. Jak bych si přál, aby tenhle pěkný film zastaral! Dokud ale bude existovat konzervativní a autoritářský model výchovy, který trestá všemožné odlišnosti místo toho, aby je respektoval a hýčkal, zřejmě se tak nestane. Bohužel. (02.08.2016)

Stydím se, že z tak zásadního období kinematografie, jakým francouzská nová vlna bezesporu byla, jsem doposud neviděla skoro nic, ale alespoň mám v hledáčku spoustu snímků té doby, které mě námětem zaujaly a na které se postupně chystám podívat. Dnes (únor 2011) přišla řada na Truffauta. Podle diváckých i kritických hodnocení snad nenatočil průměrný film, Nikdo mne nemá rád, jeho celovečerní debut, pro mě byla ideální volba toho, kde s Truffautem začít. Možná jsem čekala trochu více, trochu více emocí, ale přesto mě film dokázal zlákat, bavil mě. Silné téma v centru dění, konfrontace dětského a dospělého světa s tím, že dospělí dětem mnohdy nerozumí a mnohdy jsou to oni, kteří dělají boty... K tomu krásné a netradiční záběry Paříže, náznaky experimentování a nonkonformity... Jenže pořád jako by tomu něco chybělo. Tuším, že Truffaut své ještě řekne v pozdějších filmech. (19.04.2012)

Přepsáno v dubnu 2018. Nikdo mne nemá rád je skvostný dlouhometrážní debut Truffauta. Nikdo mne nemá rád je mým esoterickým zrozením, to François Truffaut mě naučil vnímat filmovou estetiku. Nikdo mne nemá rád je začátkem se vším všudy, pohled je zaměřen na děti v jejich nejdůležitějším období formování osobností. Truffaut tká šikovně obrazy nálady z nitek psychologické naléhavosti. Obrazy udávají dynamický rytmus, využívají se kontrasty, slova si nesměle pohrávají s přímočarostí, vyznání je prodchnuto bezprostředností. Dokáže pojmenovat příčiny, nesoudí, ani neodsuzuje a v omamném opojení recituje stav duše. Nikdo mne nemá rád je elegantní fackou trouchnivějící maloměšťácké morálce a obnažuje jádro věci. Hlavní postavou dramatu dětské duše je Antoine Doinel (velmi zajímavý Jean-Pierre Léaud), školák se stálým pocitem nechtěnosti a nespravedlnosti. Okolnosti mu nepřejí, rodinný okruh nemá trpělivost, ani empatii. Obrana je zbytečná, tresty se stupňují a do popředí se dostává vzdor a hrdost. Rebelie není svolná k dobrovolnému spoutání, nechce zůstat ve své společností určené úloze špatného příkladu. Svoboda dostává vyšší význam, blíží se nedosažitelnému ideálu, je jediným smysluplným cílem, kde tepe vůně života a kde lze bez omezení volně dýchat. Hlavní ženskou postavou je Gilberte Doinel (zajímavá Claire Maurier), Antoinova matka, nespokojená s každodenní trudnomyslností rodinného soužití. Hřejivá náruč je výjimkou, pulsující život potomka je připomínkou vlastních chyb. Nevybíravý pád nabírá na rychlosti. Hlavní mužskou postavou je Julien Doinel (dobrý Albert Rémy), Gilbertin manžel a Antoinův otčím. Hranice trpělivosti je obroušena časem, partnerské rány vyčerpávají zásobárnu psychické odolnosti a osud vše posvěcuje úředním razítkem. Důležitou postavou je René Bigey (pozoruhodný Patrick Auffay), nejlepší Antoinův kamarád. Nefunkčnost rodiny i třídní zařazení má zcela jiný ráz, přesto je René jedinou spřízněnou duší a jistou formou útočiště před okolním světem. Z dalších rolí: Reného osamělý a společensky významnější otec Bigey (dobrý Georges Flamant), jeho opilecká manželka (Yvonne Claudie), přepjatě přísný třídní učitel Sourpuss (zajímavý Guy Decomble), přívětivější učitel angličtiny (Pierre Repp), Gilbertin zvídavý milenec (Jean Douchet), či pokoušející a schovávající se spolužák Betrand Mauricet (Daniel Couturier). Truffaut dokázal přesvědčivě vyvolat vnitřní svět dítěte, i s jeho bezelstností při pojímání bytostnosti slova život a s rozervaností z nedostatku potřebně ochraňujících citů. Téma se noří do základu lidské společnosti, vedení příběhu provádí naléhavé tahy štětcem, estetické probouzení vše vkládá do novovlnné formy estetického chápání. Po všech stránkách (obsahově, vizuálně, akusticky i sdělně) úchvatný to film! (18.04.2009)

Svůj názor zde píšu jako naprostý neznalec Truffautovy tvorby, takže zde nebudu vytahovat nějaké rozumy (obecně se ani na francouzské filmy nekoukám příliš často, natož na starší černobílé). Tento film si mě však získal svou "syrovostí", kdy se vysloveně nesnaží nějak tlačit na city, ale přesto paradoxně dokáže diváka dojmout a vtáhnout do děje. Je to velmi citlivý film a troufám si říct, že výběr herce pro roli nepochopeného chlapce Antoina nemohl být lepší. I když jak je vidět, Léaud v té době ještě hercem nebyl, ale tím spíš má jeho výkon ten šmrnc přirozeného prožívání daných okolností. Kamera, herecké výkony, scénář... to vše dohromady tvoří velmi podmanivou naturalistickou atmosféru. ~(4,2★)~ (13.11.2016)

Já ty francouzské filmy nové vlny moc nemusím. Jsou možná zajímavé a skvěle odtočené, ale chybí mi něco, co by mne do příběhu vneslo rychlostí blesku. Většinou zůstávám před branami filmu a nudím se. 400 Blows rozhodně není film poetický ani tvrdý, je to rádoby sonda do života třináctiletých děcek, kteří se neumí chovat. Spousta zvláštních momentů a víceméně prázdný děj. Čekal jsem teda větší terno. A rozpoložením to určitě nebylo. (09.11.2008)