Žiletky

Depresivní pohled na ubíjenou duši prostřednictvím krvavých cárů příběhu, který se snaží udržet anonymní odstup a nekonkrétní zpodobnění? Uměleckým ztvárněním je představena vizualizace utrpení, s na očividně nízký rozpočet některými skutečně vybornými efekty. Priznávám nicméně, že druhá polovina mě zaujala po té první plitké a trochu zmatené více. A nebylo to jen prakticky neustálým modrým filtrem. Naproti tomu závěr je hodně obrazový a zážitkový, což kazila sice výborná ale na proměnlivost chudá hudba Psích Vojáků (a navíc mám stejně nejraději Krasobruslaře). Nedokázal jsem se, i přes vnímání vykreslované atmosféry, nikdy plně vcítit do depky bratří Topolových a ani do tohoto snímku se nedokážu plně ponořit. Asi mám málo výkonnej mozek nebo co... (16.01.2014)

Pamatuji si, když to mělo premiéru tuším v kině U hradeb, dnes již neexistujícím, že francouzský producent Joel Fargé, vedle něhož jsem seděl, se nudou ošíval a nevěděl, co dělat. Tohle je film určený pro ukřivděnou pražskou smetánku, pro niž byla ta 80. léta děsným utrpením, neb furt ta StB jim něco zakazovala, a oni museli dokonce na vojnu, někteří nedejbože pracovat, a oni chtěli jen existenciálně pokuřovat, popíjet a filozofovat, ubíjet se ve svých pocitech marnosti a žiletek. To, že kolem Prahy většina mladých žila nějak jinak, a dokonce taky museli na dva roky na vojnu a pak každý den do rachoty, to je těmhle lidem tak nějak jedno - oni řeší hlavně sami sebe. O tom je i tento film - bezvýchodné pocity, marnost nad marnost, utápění se v sebelítosti, jak nás ten svět nemá rád. Obrazově je vynikající, Marek Jícha odvedl skvělou práci, a ti, co hledali lokace, rovněž. Obrazovou stránku bych občas přirovnal k filmům Pavla Juráčka, což je pochvala. A ano, všichni se rovněž při tomto filmu těší na zrzavý klín a velká ňadra Hrubešové, která to dělala pro herectví, ne pro zviditelnění. Prý. Jistě, film je legendou pro jistou skupinu lidí, neb je o legendě, neb Filip Topol již není mezi námi, neb účastí na koncertu Psích vojáků se tak krásně rebelovalo proti režimu... Ok, nikdo to těmhle lidem nebere. Ale přes 90 % národa asi nebude tyhle pocity sdílet, protože prostě žili jinak, a někteří dokonce kašlali na nějaké pocity, nějaký režim - a prostě žili. Sluníčko totiž vycházelo každý den, navzdory režimu. (22.09.2015)

Když je moon v Utahu, chytáme se za hlavu, zalitý v olovu, únavou na hubu. Pocity jak žiletky, žiletky mý baletky, a v pustým dni, pustý bradavky. Jedeme ve vlaku a v podstatě furt, s peklem a andělem, než se nadějem. Žiletky na těle, žiletky v těle, žiletky ve vlasech, žiletky a jeden steh. Filip Topol 1988. Nedoceněný film, který i mně, který psal o mistrovi Topolovi bakalářskou práci, zůstane vážně nedoceněn. Má svou poetiku, má svou intelektualitu, čerpá z prvků Tarkovského, ale mohl dát mnohem hlubší strukturu a závěry, než ve finále podal. Má pár krásných scén, ale mohl jich dát mnohem více. A to si Topol zasloužil, protože byl géniem písma, géniem existenciality, géniem empatie. Ale co dělat.... Chce se mi spát. Když přijdu ráno domů, sednu si a zapnu televizi. Venku choděj krásný holky, začíná novej den. Ale co s tím, záchod je ucpanej, a žiletky jsou tupýýýýýýýý.  I am lucky, vždyť ty taky... Budem spolu, pouštět draky... Ahoj, Filipe, tam nahoru. I já se brzy rozloučím s Kiliánem, neboj se. (10.12.2021)

Radikální kombinace Kafky, Lynche a československé nové vlny hozená do trochu formalisticky hravého hávu. Takhle si nějak představuju, že by točil Juráček v době "neomezených možností". Nezastírám, že nebetyčné nadšení je z 80% způsobeno obrovským plátnem Světa techniky, na kterém jsem restaurované Žiletky viděl, ale čert to vem, forma konzumace taky dělá zážitek. Každopádně obrovský dík Ostrava Kamera Oko za tu možnost... Více Tyce do české kinematografie! 90 % (17.11.2019)

Po letech jsem si to znova dal (a vydržel!). Samozřejmě to trpí rozvleklostí, vidím v tom stylově hodně Wenderse, výpovědí zase tápání doby, která se už cítila být nová, ale neměla nové prostředky. Ale zato měla staré - barvy dodnes nevybledly a bez digitálních triků by už podobné haluze dnes nikdo nezkoušel. A kdo by tohle dneska produkoval? Hodně silný dojem a opět slzy za očima z toho, jak to tehdy bylo - takže "generační výpověď" vlčích dětí devadesátek? Cítím to taky jako plod "šestnáctiletého básnictví" - toho rimbaudovského - plného idealismu, jediného ryzího - obrovské štěstí, když tohle někdo protlačí ve svojí mladosti - opakovat to už později nejde. Tyc hovoří v téhle básni o Věčném Ženství, o touze po něm i přes slabošství, obrazy mají občas neskutečnou hloubku - jedno jestli záměrnou, nebo umožněnou "šťastným časem před dospělostí" - proč netočí dobré filmy i dnes? (17.09.2012)