Dveře v podlaze

Nudná studie rozkladu rodiny, která čelí prázdnotě a zoufalství po ztrátě dvou milovaných synů. Látka na hodně pestrou emotivní stupnici, které však bylo využito minimálně - úspěšně zde fungovala otupělá beznaděj, hrozivá prázdnota chodby přeplněné fotografiemi a samota malé Ruth, živořící neustále oživovanými vzpomínkami na mrtvé bratry. Ač nejsem zrovna senzacechtivá, vydržela jsem jen, abych se dozvěděla příčinu neštěstí. Jeff vysoko převyšoval Kim, na jejímž herectví i kráse neshledávám nic chvályhodného, i mladého Fostera, který mě masturbací nad spodním prádlem rozhodně nepřesvědčil o svém mladickém vzplanutí, a vlastně vůbec o ničem. (17.11.2009)

Knihu jsem nečetla, takže nemůžu a nemusím srovnávat, ale film mě zdrchal! Eddie vpadne nepřipraven do rodiny, která zrovna zažívá „smutné časy v dlouhém šťastném manželství“, kde se nevyřčená tragedie prolíná v každé situaci, dívá se z každé fotky na stěně, ocitá se v každé dětské povídce, přidává se k lekcím v milování, je prostě všudypřítomná!!! Z posledních sil jsem si pro sebe vyškrábla přesvědčení, že člověk přece nemůže stále setrvávat v zoufalství, v zoufalství nad ztrátou dětí, v zoufalství dítěte opuštěné vlastní matkou (která, jenom nechtěla být špatnou matkou) .... musí se unavit! (15.06.2005)

Od mrzutosti k melancholii. Od melancholie ke smutku. Dveře v podlaze nejsou film do mizerné nálady, protože vás z ní nevytáhnou, ale naopak vás v traumatech či mindrácích ještě pořádně vymáchají. Sexuální náboj, vydařený soundtrack nebo úžasné výkony osudové trojice nedají v atmosféře na věčném bodu mrazu ani na chvíli vydechnout. (02.03.2008)

Jeff Bridges v Ježíšově hábitu, pravidelně rozmístěné háčky po stěnách, dva nalepené papírky na sklo kryjící fotografii, žádný hudební podkres během závěrečných titulků, dvířka v podlaze u squashového kurtu... The door in the floor. Jak hezky to zní. Detaily. Na jejich důležitost stále upozorňuje (anti)hrdina Ted Cole a je vidět, že si z jeho příkladu vzal poučení i scénárista či že spíš John Irving upravil i tentokrát hlavního hrdinu obrazu svému. Knihu jsem nečetla, film nacpaný metaforami mě však sebral daleko víc než Svět podle Garpa, ať už ve své vizuální či písmenkové podobě. Pokud je pravda, že film staví jen na první části knihy, a pokud je nějaká šance na to, že zbytek knihy má alespoň poloviční úroveň první části, moc bych si přála pokračování. I kdyby však nikdy žádné přijít nemělo - jakože nejspíš nepřijde - bude pro mě The Door in the Floor jeden z těch filmů, jejichž odkaz mi bude v hlavě doznívat ještě nějakou dobu. Velmi podmanivých 111 minut. (12.03.2010)

Od Dveří v podlaze jsem očekávala, že budou zpracovány ve stylu komorního, silného "ostrovního" dramatu. Těšila jsem se na postupné sbližování Kim Basinger a Jona Fostera, na jejich letmé dotyky a zakázané vzplanutí. Nemyslím, že by mě film zklamal, jen jsem si asi zapomněla uvědomit, že se jedná i o komedii:) Jon Foster je jako nezkušený studentík rozkošný a Kim se s tím vůbec nepárá a poměrně brzy to na něho "vybalí." Jeff Bridges je naprosto těžký pohodář, protože mu vůbec nevadí, že si jeho žena začne s mladíkem, který by mohl být jejich synem. Příjemný, poměrně nenáročný snímek s výborným obsazením. (06.03.2013)