Holubice

Moc ta vysoká hodnocení nechápu. Příběh tohohle filmu je děsně banální, když by ho člověk chtěl nějak shrnout. A to i když vezmu v úvahu část s uzdravujícím se chlapcem a jeho rozhodnutí, zda uzdravující se holubici pustit nebo ne. Není to pro mě něco, o čem bych měl přemýšlet ještě kdo ví jak dlouho. Z pohledu příběhu tak film byl pro mě spíš natažená nuda. Pěkné byly spíš zvuky a některé záběry. Režisér tím celkem slušně budoval atmosféru. Člověk byl zvědavý, co se bude dít, jak to asi skončí, a vono se dělo s prominutím celkem hovno. (23.07.2014)

Způsob, jakým básník stříbrného plátna naložil s tak křehkým tématem, bere dech. Hlavní postavou filmu nejsou lidé, ale smolařská holubice, kterou chová německá holčička na baltském pobřeží. Holubice však není jen postavou - to je samo o sobě pozoruhodným výkonem - ale také symbolem. Do básnivé roviny vstupuje přitom i ta každodenní, hádkou majitelů holubů počínaje a sourozeneckými vztahovými disharmoniemi na německém severu konče. Tato pohádka - v dobrém slova smyslu - pro dospělé sleduje i další pozoruhodný motiv - vztah sochaře s něžnou duší dítěte a kluka, kterému život načas přistřihl křidélka víc, než je pro dětskou povahu únosné. Na potenciální křižovatce života kluk v rozpuku let řeší hned několik vnitřních problémů: proč postřelil ptáka, který mu ničím neublížil, jak se vyrovnat s tím, aby nezahynul, a konečně pochopit, že vlastnit neznamená milovat (jako jakýsi divácký "dezert" navíc je tu i jeho vyrovnávání se s nedobrým zdravotním stavem a postupný chlapcův návrat do světa dětských radostí). A že svoboda vlastní je nemyslitelná bez svobody bližních, byť v tomto případě "pouhého" ptáka. Socha chlapce, kterou sochař vytvoří, podobně jako grafický list s holubicí, poslaný německé holčičce, měly v dobovém v kontextu více významů. Stále tu byla přítomna bolestná válečná zkušenost; herci filmu jsou i krajina písečných pláží i jedinečné siluety pražských věží, hrotů směřujících do nadoblačného nebesna; holubice, picasovská holubice, byla symbolem světového mírového hnutí lidí dobré vůle na tehdejším Východě i Západě. Film doslova nabitý vjemy a myšlenkami-obrazy, krášlený básnivou kamerou Jana Čuříka a dále rozvíjený hudbou Zdeňka Lišky, přitom skutečný talent tvůrce MARKÉTY LAZAROVÉ mohl jen naznačit. Ale skutečnost, že Vláčilovy oči tak neuvěřitelně splývají s pohledem dítěte, dětským vnímáním světa, soud, vyřčený v přecházející větě, značně relativizuje. K prospěchu díla i Vláčila samého. (24.07.2014)

Kouzelný film, který je plný přenádherných obrazů a scén, které i po více jak půl století berou dech. Velmi přesvědčivý herecký výkon malého Karla Smyczka, nepřeslechnutelný hudební doprovod Zdeňka Lišky a skvělá práce s kamerou, prostorem (zrcadla) a výpravou (střídání města a prostředí) - to a ještě více tvoří z tohoto snímku výjimečnou klasiku. Zkrátka film, který je jak dojemný a milý, tak hořký, ponurý a depresivní, přičemž oba póly jsou ale použity účelně. (21.04.2013)

Jeden z mnoha výplodů mé čelní žily, jenž nepřežil pravidelnou genocidu komentariátních tumorů, jelikož se však ukázalo, že vysmívaný výtvor kupodivu nezabředl v análech ČT a "vyžraný pan dokumentarista" vyžraného pana dokumentaristu obzvlášť zaujal, vcelku logicky předpokládám, že v duchu typických domácích tvůrčích snah bude úhlem pohledu té krásně zmanipulované kino inscenace "koukejte na ty internetové sraby, co nepřežijí reálnou konfrontaci se svým názorem", a nebudu tomu poskytovat další munici. Tož si ten výplod z července 2014 užijte v celé své původní kráse:Tak člověk na to jde v domnění, že se zahajuje tradice projekcí aspoň mírně high-brow filmů, a on si jen POMO před vyžraným pánem dokumentaristou přeje vypadat jako šiřitel filmového vzdělání, a ne jako propagátor stupidního mainstreamu, kterej bychom si bez té projekce nejspíš tak maximálně stáhli na torrentech. Ale tak proč ne, když ze mě ČT může násilím ždímat poplatky, proč by mě bez předchozího upozornění nezavřela s aktivníma umňělcema s kamerou v kině. Komedie v Ponrepu za pět, film samotný hezky nasnímaný, ale banální, pečlivě vysvětlený kýč, který je pro Vláčila zjevně celkem typický. (07.10.2016)

Příběh na hranici banality posouvá výtvarné vidění režiséra a geniální hudba Zdeňka Lišky do kategorie fascinujících uměleckých děl. Dialogy jsou odsunuty na vedlejší kolej, tady se kreslí obrazy. Přestože se na pana Vláčila vzpomíná častěji v souvislosti s jeho historickými filmy (viz. Sentiment), kdybych měl vybrat nejlepší z jeho děl, vyhrála by právě Holubice. (25.02.2004)