Krakatit

TV/// Obsazení 7/10 Děj 6/10 Hudba 6/10 Efekty 8/10/// PLUS: předloha, hlavně v závěru atmosféra filmu, s přihlédnutím na dobu vzniku triky MÍNUS: zřejmě to bude vyžadovat druhé shlédnutí, protože od začátku jsem byl poměrně zmatený a až později se více ponořil do filmu, pravdou je, že jsem se do té doby poměrně nudil./// Shrnutí: Nedostatkem určitě není celková složitost díla, která těm co četli knihu, nebo film již viděli opakovaně, bude připadat zřejmá a jasná. Já však hodnotím subjektivně a tak se přiznám, že to pro mě bylo poměrně náročné a nezáživné. Objektivněji by si film zasloužil 4*, na dobu vzniku se jedná o výborné a ve své době jistě naléhavé zpracování./// Celkem 66%/// (17.07.2016)

Bezesporu jeden z nejlepších Vávrových filmů. Silně znepokojový snímek s nadčasových tématem zneužití jaderné energie vyvolává v divákovi pocit totálního zmaru a bezmoci, k čemuž dopomáhá fantastická kamera Václava Hanuše a hlavně dokonalá práce s hudbou Jiřího Srnky a celou zvukovou složkou. Otakar Vávra vlastně natočil film noir, který si světovou pozornost zaslouží i díky skvělým výkonům Karla Högera a tajemné Florence Marly. I přes své téměř sedmdesátileté stáří je Krakatit v dnešní jaderné době ještě více varující než v době premiéry. (19.08.2017)

Na začátku film nastaví docela svižné tempo, které potom rozvolňuje. Snažil jsem si v tom najít nějaké hezké věci, ale od třetiny jsem taky koukal na hodinky, jak to bylo popisné a zdlouhavé. Líbí se mi, že se Prokopův svět postupně rozpadá do série halucinogenních výjevů, ale bohužel se tak děje velmi, velmi, velmi pomalu. (29.12.2011)

Klasická Čapkova protiválečná vize ve filmovém převedení Otakara Vávry v produkci Bohumila Šmídy. Minimální efekty a triková část je roztomilá a na svoji dobu přeci jen výrazná. Nemůžu se ale zbavit pocitů, že herci i přesto všechno moc přehrávají a nájezdy na jejich strnulé obličeje mě víceméně rušily. Knižní předloha je mnohem lepší. I tak se jedná o základní kámen na poli československého sci-fi filmu. (12.09.2016)

Vzhledem k dosavadní zkušenosti českého filmu s Karlem Čapkem se podařilo Vávrovy dostat jeho téma zase do nové úrovně. Zatím na dnes nedochovaný Zlatý klíček (1922) sedá prach nepochopení o významu toho projektu ve své době, Loupežník (1931) se zatím dostal jen málo mezi lid a zůstává encyklopedickým heslem o jediné účasti Marie Hübnerové ve filmu vůbec. V 1937 se blýsklo na lepší časy, kdy se Haas chopil Bílé nemoci a Frič Hordubalů. Bílá nemoc se ale nelíbila nastupujícímu režimu a Hordubalové doplatili na Čapkovu hádku s Havlem. Takže teprve kombinace Čapkových povídek a Krakatitu v prvních poválečných letech přinesla první prakticky neproblematické adaptace Čapka na plátna kin. Deset let po jeho smrti. To, co následovalo, je už zase docela jiný příběh, ale osobně si velmi cením toho, že právě v této době se Vávra přidal k Fričově a Bielikově snaze na něj nezapomenout. (03.01.2013)