Krakatit

Mistrný filmový počin, který varuje lidstvo před zrůdností myšlení některých jedinců. Myšlenka, která bude mít aktuální platnost po celou dobu existence lidstva. Člověk, tvor pyšný a nepoučitelný je schopen pro svou nebetyčnou pýchu zničit sám sebe a celé lidstvo. Ponurost myšlenky šíleného člověka umocňuje černobílé provedení snímku a dokonalá hra stínů. (22.08.2007)

Trhavina sa dá urobiť z čohokoľvek, aj z ženského make-upu. Vzhľadom na rok výroby sa jedná o nadčasový film, ktorý má čo povedať aj dnes. Niektoré scény podmazané dosť depresívnou hudbou, možno trochu kazia dojem, ale záver a rozhovor na povoze s koňmi, pri ktorom už znie podstatne lepšia hudba, je nezabudnuteľným momentom. Možno niekomu, tak ako mne, pripomenie Wericha a jeho snahu o zmysluplnom využití Golemovej sily. 70%. (24.02.2012)

Vávrovy filmy vždy souzní s epochou, v níž byly vytvořeny, ale přinejmenším několik z nich v několika (!) epochách dějin českého filmu patří k těm, které to pro svou epochu typické nejen kvalitativně završují, nýbrž z ní i vyčnívají. Krakatit (jehož předlohu jsem četl na gymplu a prakticky nic si z ní nepamatuju) je jedním z nich. Asi nejlepší na tomto filmu jsou dvě jeho úzce spolupracující charakteristiky, totiž halucinační atmosféra a zásadní nevyjasněnost, jakýže skutečnostní status má v "realitě" filmu jeho děj, resp. jednotlivé složky děje a jejich vzájemný poměr, nevyjasněnost tím pozoruhodnější, že ji neruší ani výslovné úvodní návěstí. A samozřejmě ikonický Höger. (07.07.2020)

Velmi "české". Musím říct, že Čapkův román pravděpodobně nešel zpracovat lépe a Otakaru Vávrovi se daří zachytit vše včetně atmosféry a bezchybnosti postav. S čistým svědomím však nemohu dát 5*, protože mi přijde, že si to snímek nezaslouží a že nezanechal ve mě ten správný pocit. Ohledně konce, který i v knize je jaksi "vnucený" se raději nebudu vyjadřovat. (06.11.2007)

Bílá nemoc na mě působila silněji a naléhavěji, Krakatit však nechce působit tak přímo a neméně palčivé a ve své době aktuální téma díky Vávrovi získalo opravdu úctyhodnou formu, která používá širokou škálu postupů filmové řeči, která výrazně obohacuje klasický styl (skvěle se vypořádal se stylizací příběhu jako snu - subjektivní strast postavy výborně a atmosfericky promítl do objektivního světa, jeho mizanscény i zajímavé práci s kamerou) a i po narativní stránce je film na svou dobu ojedinělý (rámec ohraničující sen a někdy ho i okrajově ovlivňující, vzpomínky v samotném snu pronikající v jednu chvíli i do objektivního obrazu jako odraz v zrcadle). Zmiňovat práci s osvětlením a architekturou je u Vávry jako nošení dříví do lesa. S postupem děje od jakési mátožné přizračnosti po slušnou akci a opět přízračného přechodu do bělého stavu se mění i herecký projev, zprvu těžkopádnější, s pomalými reakcemi a zámlkami, který se rychle oprošťuje tohoto jistě kýženého efektu a nabývá na dynamice a ne tak teatrální vypjatosti. Höger zde však oproti jiným filmům divadelnost výkonu posouvá z dikce i na samotný výraz, což někdy trochu vadí, stejně jako příliš mondénní a vampovská Marly. Zajímavé jsou aktualizační prvky levicového charakteru, které nepůsobí příliš ústrojně, ale nápad se v čase zmrtvělou buržoazií čekající na další válku jen dodává na mrazivosti výpovědi, stejně jako náznakovost světové katastrofy. Navíc veškeré dění podbarvuje dramatická hudba, na hony vzdálená klasickému orchestrálnímu podkresu, zvláště když do ní začínají pronikat elekronické zvuky. Vávra zde dosáhl opět jednoho ze svých vrcholů a jen potvrdil skutečnost, že Čapek měl na české adaptace jeho děl docela štěstí (až na pár vyjímek z nichž jedna se ve srovnání s tímto filmem plně nabízí). (17.11.2008)