One, Two, Three
One, Two, Three
Režie:
Billy WilderKamera:
Daniel L. FappHudba:
André PrevinHrají:
James Cagney, Horst Buchholz, Pamela Tiffin, Arlene Francis, Howard St. John, Ralf Wolter, Hubert von Meyerinck, Liselotte Pulver, Red Buttons (více)Obsahy(2)
Coca-Cola versus komunismus! Hollywoodský režisér Billy Wilder (1906–2002) je v našich končinách nejvíc známý populární převlekovou fraškou Někdo to rád horké (1959). V jejím stínu stojí trochu neprávem jiná bláznivá veselohra Raz, dva, tři (1961), která se sžíravým vtipem reagovala na tehdejší politickou situaci v rozděleném Berlíně. A to byl také důvod, proč se u nás před rokem 1989 nesměla promítat. Jak bylo Wilderovým zvykem, u zrodu filmu stála prověřená látka, stejnojmenná jednoaktovka Ference Molnára, kterou režisér viděl už při její berlínské premiéře v roce 1929. Šéf berlínské pobočky Coca-Coly McNamara (James Cagney) se má postarat o dceru svého nadřízeného a jeho organizační schopnosti jsou podrobeny ďábelské zatěžkávací zkoušce, když během pár hodin musí z dívčina odrbaného komunistického nápadníka udělat společensky přijatelného ženicha.
Takto stručné shrnutí děje zdaleka nevystihuje, co všechno se ve filmu stane. Wilder se svým stálým spolupracovníkem I. A. L. Diamondem zachovali pouze kostru Molnárovy předlohy, dodali aktuální rámec a spoustu jedovatých výpadů, v nichž nešetřili komunisty, kapitalisty, ani nacisty (bývalé). A to vše podali ve zběsilém tempu kulometné salvy. Zběsilé tempo tehdejší doby však bylo rychlejší. Ještě během natáčení v berlínských exteriérech byla přes noc postavena nechvalně proslulá zeď a vyhnala filmaře do Mnichova. V době premiéry filmu v polovině prosince 1961 už byla situace v Berlíně úplně jiná, než jak ji vidíme ve filmu. Snímek propadl u diváků ve Spojených státech i v západním Německu, ale čas prověřil jeho hodnoty a dnes řady jeho obdivovatelů i nadále houstnou.
(Česká televize)
Videa (2)
Recenze (210)
Přes počáteční pomalejší tempo se film postupně rozjel a ke konci to už byla opravdová jízda. Narážky na komunismus, kapitalismus a fašismus se na mě hrnuly jak na běžícím pásu a chvílemi jsem měl co dělat, abych je všechny stačil pobrat, což se mi stejně nepodařilo (btw, je docela záhodno, aby byl potencionální divák alespoň trochu znalý tehdejší doby, jinak se tolik nepobaví ;-) ). Tvůrci si se snímkem opravdu vyhráli do detailů (třeba scéna s obrazem Chruščova byl opravdový bonbónek :-D ) a já se bavil (velký dík patří také výbornému Cagneymu). Škoda jen pár hluchých (ve smyslu nudnějších) míst, hlavně ze začátku filmu. "Bydlí v hotelu Potěmkin. Víte, kde to je? -Ano pane. Býval to hotel Göring. A předtím hotel Bismarck." ()
Komedie rychlá jak střelba z kulometu, který se trefuje do Němců, Rusů i Američanů skoro stejnou měrou. Se spoustou odkazů na tehdejší politickou situaci (Chruščovovo mlácení botou do stolu v OSN). Dodnes je ten snímek hodně svěží záležitostí. Moje favoritka je hrdinova manželka - Phyllis je vtipná a důstojná zároveň. Na takovou ženu by se mohl vykašlat jen absolutní vůl. Škoda, že se v druhé půlce vytrácí a objevuje se pak až v závěru. Cagney si střihl malé pomrknutí na diváka se vzpomínkou na svou snad nejcitovanější filmovou scénu - vyhrožování za pomoci grepfruitu /8. 12. 12./ ()
Těžký oříšek, na jedné straně brilantně napsaná komedie, jedna z těch Billyho opravdu nejlepších a na druhé straně až nechutná propaganda, která nejen, že je politicky nekorektní, ale dokonce silně angažovaná a humor staví především na kulturně-politických předsudcích, orientalismu, geopolitické imaginaci a rasových stereotypech. To co jsem částečně odpustil Panu Smithovi, když šel do Washingtonu je zde dovedeno ad absurdum, až se člověku chce věřit, že jde opravdu o sofistikovaný sarkasmus na tehdejší mediální masáže v mantinelech studené války. Jenže to by to nesmělo pocházet z pera tak slavného vypravěče. Kdyby si takhle prvoplánově utahovali tehdy soudruzi z amerického kapitalismu a liberální západní demokracie, spláchla by to odborná a tím spíše neodborná veřejnost do hajzlu jako bezduchý pamflet. Kdybych přivřel všech pět očí nad obsahem, byla by to opravdu geniální komedie, jenže pánové, kdo z vás to má? ()
Zdařilá, byť trochu zastaralá energická komedie. Výřečný a v původním smyslu slova akční James Cagney v roli šéfa pobočky Coca-Coly v Západním Berlíně. Režie Billy Wilder, autor proslulých komedií Někdo to rád horké a Nebožtíci přejí lásce. Vtipný konflikt mezi výkonným (a hlášky chrlícím) kapitalistickým ředitelem, jeho vojensky vycvičenými německými podřízenými, komunistickými ruskými obchodníky, sexuchtivou dceruškou jeho šéfa a jejím novomanželem - přesvědčeným východoberlínským komunistou (Horst Buchholz), který se musí během pár hodin přeměnit na aristokratického kapitalistu. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=26_xhQBU3gA ()
Raz, dva, tři je velmi svižná komedie s jemným a inteligentním humorem. Když se to spojí ještě s tím, že je vše moc pěkně zahrané, tak máme před sebou velmi solidní film, který si svoje místo mezi 300. nejlepšími snímky určitě zaslouží. Bohužel musím konstatovat, že druhá část filmu a s ní spojená převýchova jednoho obyvatele té východní části Berlína už mě tolik neoslovovala a film sklouzl do mírné nudy. Úplně odvařený se z filmu necítím. Já tedy hodnotím známkou dobrou. A dobrá znamená za 3. ()
Galerie (46)
Zajímavosti (8)
- James Cagney (C.R. MacNamara) tento film údajně nikdy neviděl. (Locksley)
- V úvodu filmu projíždí Braniborskou bránou legrační tříkolové auto, připomínající lunární vozítko. Jedná se o vůz Messerschmitt KR200. Letecká společnost Messerschmitt měla zákaz výroby letadel, a tak se vrhla na malá auta. Autíčko mělo obsah 191 ccm s jednoválcovým dvoutaktním motorem. Maximální rychlost byla 90 km/h a nosnost 230 kg. Vyrábělo se v letech 1955–1964 a vyrobeno jich bylo přibližně 40 tisíc kusů. (sator)
- Při automobilové honičce řidič Mercedesu říká, že v zrcátku vidí něco jako Nash 1937. Jenže jestli je ten Moskvič něčemu podobný, tak je to Nash Metropolitan z let 1953–1961. On totiž Nash 1937 je velmi podobný úplně jinému Moskviči, přesněji typu 400, což je vlastně licenční Opel Kadett. Ten Rusové v Moskvě vyráběli na trofejní výrobní lince, kterou si na konci války jaksi přibalili na cestu domů z Německa. (brok1)
Reklama