Elena Zvaríková-Pappová

Elena Pappová – Zvaríková se narodila 5. května 1935 v Bratislavě jako Elena Pappová. Už v roce 1954 vystudovala odborný divadelní kurz při Státní konzervatoři v Bratislavě. Ihned nastoupila angažmá do martinského Divadla Slovenského národního povstání (1954 – 1969) a nakonec až do své předčasné smrti setrvala ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (1969 – 1975).

Herecké umění herečky Eleny Pappové – Zvaríkové charakterizoval Stanislav Vrbka jako herečku, která přinášela „…na jeviště nejen sexepíl a erotiku, bez toho, aniž by o to nějak usilovala, tajemně zastřeným hlasem, upřeným, vyzývavým pohledem a pohyby kočky, z které se často stávala útočná tygřice… Člověka se ale často zmocňoval pocit, že jí vidí na jevišti poprvé, ale současně i naposledy…“

Už v počátku se stala výraznou charakterní mladou herečkou. Své postavy, jakkoliv citlivé a měkké, utvářela jako zdánlivě drsné, silné a pevné. Dokázala vedle sebe skloubit robustní komediální kreace a velké tragické a tragikomické dramatické party. Ve výrazné linii svých činoherních opusech zcela úspěšně Elena Pappová – Zvaríková pokračovala i po příchodu na bratislavskou a slovenskou první scénu.

Jejím předčasně zemřelým manželem byl primář MUDr. Emil Zvarík st. (1925 – 1967), bratr významného slovenského herce Slovenského národního divadla Františka Zvaríka (1921 – 2008), s nímž měla syna, publicistu a podnikatele Emila Zvaríka ml.

Na divadelních prknech se objevovala jako Milena („Selská láska“), Líza („Pygmalión“), Helena („Sen noci svatojánské“), Šipková („Svatba sňatkového podvodníka“), Valja („Irkutská historie“), Filoména Marturano („Filoména Marturano“), Lavinie („Smutek sluší Elektře“), Máša („Tři sestry“), Vasilisa („Na dně“), Milka („Zurabája“), Cilka („Žebrácké dobrodružství“) nebo Genovéva („Dům se sedmi balkóny“). Po příchodu do Bratislavy, kam se rozhodla přijít až po smrti svého manžela, stanula na divadelních prknech se svým vlastním švagrem Františkem Zvaríkem. V několika projektech si zahráli a objevili se bok po boku spolu.

Ve slovenském filmu debutovala ještě pod svým dívčím jménem Elena Pappová (později střídala jména Pappová i Zvaríková). Malé i významné herecké party získala ve slovenských filmech ŽENA Z VRCHOV (Ilona Hricuľa), ŠTYRIDSAŤŠTYRI (Julka Kolibcová), PRERUŠENÁ PIESEŇ (Soviarová), PIESEŇ O SIVOM HOLUBOVI (Rudkova matka), TRI RAZY SVITÁ RÁNO (prodavačka v samoobsluze), VOLANIE DÉMONOV (Pavlíková), GÉNIUS (Marianna Tobiášová), PÁN SI NEŽELAL NIČ (Zuzka), NAŠI PRED BRÁNAMI (vedoucí reklamy Denisa), NEVESTA HÔĽ (mlynářka), DOSŤ DOBRÍ CHLAPI (Markova paní manželka), KÝM KOHÚT NEZASPIEVA (žena) a zcela naposledy VEĽKÁ NOC A VEĽKÝ DEŇ (Irena Krnáčová). Nejvíce ve filmu byla využita po svém přechodu do Bratislavy.

Párkrát dostala možnost vystoupit i v české kinematografii. Poprvé se objevila ve výrazné postavě ženy místního velitele Hlinkovy gardy Markuse Kolkockého (švagr František Zvarík) Růženy, jenž se stane se svojí sestrou Evelynou Kolkockou – Brtkovou (Hana Slivková) příčinou tragického konce švagra truhláře Tono Brtka (Jozef Kroner) ve světově proslulém dramatu OBCHOD NA KORZE (1965) Jána Kadára a Elmara Klose (Pappová – Zvaríková se švagrem i zpívala).

O pět let později ještě sehrála mladou ženu v Balaďově trezorovém podobenství ARCHA BLÁZNŮ (1970), která byla uvedena až o dvacet let později. Kadár a Klos jí využili ještě pro dabing Anady (Paula Pritchett) ve filmu TOUHA ZVANÁ ANADA (1969).

Účinkovala taktéž v rozhlase („Strýčků sen“, „Ještě jednou uvidět Železnou studničku“ apod.), dabingu (slovenský film JAVOR A JULIANA ad.), televizních filmech (SMRŤ SA VOLÁ ENGELCHEN, ĽAHUČKÝ DYCH, KOLÍSKA, ÚKLADY A LÁSKA, SLÁVNY PES, ADAM ŠANGALA, NAŠI SYNOVÉ aj.) a seriálech (ZAPRÁŠENÉ HISTÓRIE EMA BOHÚŇA či V TIENI VLKOV).

Stala se nositelkou Ceny Andreje Bagara (1967). Slovenská herečka Elena Pappová – Zvaríková zemřela 17. srpna 1974 v Bratislavě jen ve věku pouhých třiceti devíti let. Její předčasná smrt znamenala velkou ztrátu pro slovenské filmové a divadelní umění. Film VEĽKÁ NOC A VEĽKÝ DEN měl premiéru (24. ledna 1975) téměř půl roku po jejím úmrtí.

Jaroslav "krib" Lopour