kiddo

Člověk by si myslel, že film začínající automobilovou nehodou ženské, která za volantem začne nepříčetně vřískat, protože uviděla ceduli s nápisem "Objížďka", bude takový malý béčkový poklad. To by se ovšem spletl. Takhle příšerně mišmašoidní, nesouvislá a trapně splácaná nebyla snad ani Liga výjimečných. A to je ten největší mashupový tumor, jakého se kdy kinematografie dopustila, takže fakt nevím.

Tady. Víc o nejnovější studiové boudě, tj. dalším parazitu přiživujícím se na osvědčené původní verzi, jemuž na marketingovém oddělení vyrobili v zájmu zakrytí niterní sračkoidnosti feministický skandál, aby do kina nahnali slabé duchem se špatným svědomím a vyrobili si na internetu klikance, vědět netřeba. Jediný způsob, jak vyhrát, je neúčastnit se. Proto ani na pirátech v useknutém ruském ripu.

Co bylo dobrý, bylo vynikající. Co bylo špatný, se nedalo přežít.

Někde hodně, hodně hluboko v tomhle roztahaném předimenzovaném maglajzu se skrývá vcelku slušná černá 80 minutová komedie o sebelítostivém loserovi, který si nepřestane posírat život až do okamžiku svého katarzního pádu na dno, a překvapivě fajn zachycení normálního babského kamarádství, které se na plátnech ocitá jen málokdy. V současné podobě ovšem abyste tohle všechno hledali pod mikroskopem.

Do nebes vynášeného Ballarda, ať už v knižní, nebo filmové podobě, jsem nikdy nepobírala, a proto jsem se v jeho případě odjakživa nedokázala rozhodnout, zda mám před sebou jen banální navoněné hovno v podání kryptického kecala, který se přes svůj nedostatek myšlenek hrozně rád poslouchá, anebo jsem prostě vylízaný plebs, co není schopen poznat, kdy má koho uctivě masturbovat. Pověřit adaptací High-Rise Wheatleyho byl tudíž geniální nápad, protože teď už si s tím kultem kolem Ballarda nevím rady ale vůbec. Pokud vám ovšem ke spokojenosti stačí audiovizuálně bombastické videoklipy, popřípadě vás pořád ještě baví předstírat vlhnutí z fádních afektovaných metroušů (v tomto ohledu je Hiddles obsazen perfektně), rozhodně si přijdete na své.

Jakožto pravidelný čtenář Písně ledu a ohně mám ke Hře o trůny takřka identický postoj jako fanatický milovník původních Star Wars k Lucasovým prequelům: laskavě ze mě ten dadaistický výblitek dvou lobotomizovaných orangutanů smejte. Ačkoli však je Hry o trůny z hlediska scénáře objektivně narvaná tematickými i charakterovými nedostatky a logickými děrami, do nichž by se trefil i Balerion sjetý makovým mlékem, nějaká kritičtější reflexe se v recenzentské obci, která jinak nemá nejmenší problém cupovat ostatní díla za totožné prohřešky na kousky, objevuje se vzácností valyrijské oceli. „Fair Game“ od kritika Miodraga Zarkoviče důvody tohoto hysterického řitního alpinismu vcelku slušně objasňuje, ať už jde o cynické poukázání na finanční stránku věci (propojenost mediálních koncernů, opulentní rauty, jimiž si HBO kupuje přízeň, nároky na vysokou čtenost nebo prostá neochota kritizovat ty, s nimiž se na cílených HBO akcích osobně seznámím), či na prachsprosté tupé nepřemýšlivé fandovství, které zjevně není typické jen pro diváky a kterého je kritická obec ochotná vzdát se jedině tehdy, pokud dostane příležitost připsat si bodíky za úpění nad ošklivostí sexuálního násilí. Srovnáním s ostatními seriály televizní revoluce, které plně využívají nových možností média, Zarkovič krásně ničí nepravdivá, přesto do mrti opakovaná tvrzení o průlomovosti Hry o trůny, a naopak ukazuje, jak konformní a při zdi jsou Benioffovy a Weissovy tvůrčí kroky a jak moc se na rozdíl od jiných tvůrců uchylují ke standardním televizním klišé předchozích dekád. Vypíchnutím změn, které jsou vzhledem k potřebám televizního média zcela zbytečné, se rovněž boří omílaný argument o nutnosti adaptovat literární dílo tím, že z něj udělám jeho obsahový, charakterový i tematický opak. Zároveň Zarkovič upozorňuje, že ačkoli se seriál ubírá vlastním směrem, nedokáže stát na vlastních nohách a k pochopení základních skutečností musí spoléhat na divákovu znalost knih. Zdemolována je i teorie, že věrná adaptace = finanční propadák, která stojí na mírně řečeno zvláštním předpokladu, že takové vizuální dílo by ze své podstaty nemohlo oslovit nikoho, kdo už dávno nebyl fanouškem jeho předlohy (důkaz o opaku viz např. uváděný Kmotr nebo Pán Prstenů). Vrcholem filmu je pak okamžik, kdy si až do té chvíle nadšený recenzent uvědomí, že Zarkovič má pravdu a klíčová dějová linie seriálu skutečně nedává elementární smysl. Zazní ovšem i pozitivní vyjádření, jako třeba neopakovatelný komentář francouzského kritika, který zjevně jako jeden z mála ještě nezapomněl, jak dělat svou práci: „Útočit na Hru o trůny je jako říkat dvanáctileté holce, že Justin Bieber neumí zpívat“. Což je asi tak jediná výzva ke smíru, na kterou jsem ochotná přistoupit.

Asi takhle... přibližně o pět řádů lepší než Kung Fury. Na druhou stranu snad všechno kromě análně znásilňovaných novorozenců je lepší než Kung Fury.

Od chvíle, kdy se všichni mí přátelé rozhodli vylézt ze studentských brlohů a začít žít normální dospělácký život plný dětí, bridže a účtů, mi nezbývá než jedny ze svých nejoblíbenějších chvilek prochlastaných u béčkových hovadin simulovat pasivně po internetu se svými milovanými "hack frauds". RIP in peace, mé mládí.

Hurá, v Marvelu si všimli, že jejich trikoťárny mají mega tržby tak jako tak, a proto konečně poslali do háje myšlenku, že druhému pokračování v sérii a třináctému filmu univerza musí porozumět i babka, která se do sálu zatoulala náhodou s vnoučatama a z předchozích počinů viděla možná tak Iron Mana a první Avengery, a to ještě jen proto, že v rámci důchodcovské brigády zrovna uklízela v promítací místnosti. Díky Bohu za to, protože tenhle všobjímající lidičkový přístup naprosto znemožňoval jakoukoli hlubší práci s dříve představeným a v zájmu oslovení úplně každého i jejich matky plodil jen klišovitost, banálnost a povrchnost, na což už třeba Věk Ultrona těžce dojel. Nechci si ani představovat, jak strašně nesrozumitelný a bezobsažný musí třetí Kapitán připadat někomu, kdo na předchozí filmy koukal spíš sporadicky. Ne že by se Russovi úplně vyhýbali expozici, nějaké to záchranné lano vám občas vcelku nenápadně hodí, ale kdo byla Peggy a co má být to drámo mezi Kapitánem a její neteří? Co je Sokovia? Co jsou ti lítající černoši zač a odkud se vzal ten mrňavej kecal? Co to byly ty Spider-Manovy řeči o tom, že nechce selhat, atd. atd. atd.? Měly jste dávat pozor, vy popcornem vyžraný krávy, zní nové heslo Marvelu a dodává mi trochu ztracené důvěry. Takže pokud Russovi napotřetí konečně přestanou mávat kamerou sem a tam jako epileptici na útěku a ukážou mi, co se na plátně při akčních scénách vlastně děje, půjdu snad i ještě výš. PS: do prdele s chřestem.

Když člověk vidí, že je potřeba vrstvit na palačinky 22 karátové zlato, aby to úřednice Máňa z Mimáče konečně pochopila (a pak se mohla uraženě dušovat, že todle teda jako fakt nejňy ftipní, Pepo), začne se ho zmocňovat vcelku slušná deprese.