Mr.Apache

Uznávám rockerku Suzi Quatro a nemusím uslzená rodinná videa. Tenhle dokument se snaží zachytit obojí. Suzi jako první skutečná ženská rocková hvězda, která nebyla jen zpěvačkou, ale také opravdovou hráčkou na hudební nástroj, její nahrávky, její vystoupení a videa z televizních pořadů, plakáty, fotky, obaly desek - to všechno mě jako rockera fascinuje a zajímá. Názory na ni od kolegů v branži jsou určitě taky fajn, problémy jejích producentů už méně. Ale jak dojde na Suziinu poezii, muzikály a (tady je nejhůř) rodinnou historii, žárlivé sestry, vzlykání po ztraceném dětství a po rodičích, je konec. Můj zájem je rázem na nule. Co je mi po těchhle věcech? Proč mě s tím otravují? Že je bývalá rocková hvězda také člověk? Tak to snad víme všichni i bez těchhle trapných dojáků. Když budu chtít slyšet skvělou rockovou pecku, pustím si třeba první velký Suzin hit, Can the Can. Když budu chtít vidět pěknou holku, podívám se na Suzi na obálce Rolling Stoneu. A kdybych chtěl slzet u nějakých dojímavých ženských historek (jako že opravdu nechci), pustím si Rodinná pouta. Určitě ne dokument o Suzi Q. /// Režisér Liam Firmager zmateně honí až příliš mnoho zajíců najednou a jeho dokument se mu postupně rozsypává pod rukama. Sedmdesátkový rockový fenomén, kterým Suzi bezpochyby byla, si zaslouží lepší pomník. Namítáte, že Suzi Q ještě žije? Já říkám, že bude žít, dokud nezemře rock and roll. Alba a singly z prvních deseti let její kariéry nabízejí tolik fascinujících pochutin (o jakých jsem na základce před více než čtyřiceti lety, kde se o "Suzině" bavil kdekdo, neměl ani potuchy), že není vůbec pochyb o tom, že tahle rock and rollová divoška bude žít ještě pěkně dlouho. Je to ovšem trochu jiná Suzi než ta současná, kterou nám v tomto dokumentu nabízejí formou uslzených monologů a videí z křečovitých rodinných setkání. /// Abych jen nehanil, má to rozhodně i své momenty, jako např. Joan Jett, obviněnou z loupeže plakátu Suzi v kožených bikinách, či Alice Coopera, vzpomínajícího jaká byla Q pivařka a kuřačka, vzápětí vystřídaného Suzinou, sugerující, že mimo pódium byla tou největší slušňačkou. Hodně poučné je líčení Suzi, jak ji producent Mike Chapman nutil ve studiu zpívat co nejvýše, protože teprve tak se prý projevilo specifické kouzlo jejího hlasu... Marná sláva. Toho sentimentálního balastu na úkor skutečně zajímavých a zábavných pasáží je v tomhle snímku věčná škoda. [PS: Trochu jsem si zastříhal, vyhodil všechno, co tenhle snímek stahuje zbytečně dolů a zkrátil to tak asi o 15 minut. Za tuto verzi bych dal s klidem čtyři hvězdičky. Časem tu možná hodím i odkaz.]

Nevím jestli si toho místní chvaliči všimli, ale téměř jakákoliv "akční sekvence" je v tomto snímku natočena stylem "ukrutně to zpomalíme a budeme to prostříhávat záběry úplně odněkud jinud, takže ve finále nikdo nic neuvidí a pak všechny polijeme krví, aby to vypadalo, jako že se tam vážně něco dělo". Takže tam ve skutečnosti vlastně žádné akční sekvence nejsou. Tohle v mých očích tento jinak sympatický snímek (mimochodem s výborným výkonem herce ve vedlejší roli Waldena) hodně sráží. A mohl by mi někdo vysvětlit co znamená to "zajebiste" v češtině? Slýchávám to v posledních letech poměrně často, ale ještě nikdo mi nedokázal význam toho slova uspokojivě přetlumočit. (PS: Několik minut po zveřejnění tohoto komentu je všechno jinak, neb se mi ozval pan verbal s erudovaným výkladem ohledně původu a významu onoho výrazu. Tímto mu tedy ještě jednou děkuji.)

Hodnotím níž než díl o albu Number of the Beast od Iron Maiden, přestože je pro mě Ace of Spades daleko lepší deska a Motörhead mnohem lepší kapela. Motörhead jsou totiž lepší než Ironi absolutně ve všem. Samozřejmě s výjimkou obalů desek. (Dílo Dereka Riggse prostě jen tak něčím netrumfneš. I když ani ty obaly nemají Lemmy a spol vůbec marné - spíš právě naopak.) Jde o to, že z těch dvou dokumentů se laik dozví o samotném albu mnohem více v případě Železné panny než v případě Motorových hlav. Že Fast Eddie používal místo kvákadla křečka, producent Vic Maile vypadal jako želva a Philthymu Animal Taylorovi roste druhá hlava, to nejsou zrovna informace z rodu nejserióznějších. Ovšem zábava je to náramná. A vidět ikonické trio Lemmy, Philthy a Eddie - tedy nejslavnější sestavu kapely - po více než dvaceti letech zase pohromadě (zvlášť když to všichni tři už před časem nadobro zabalili), bylo jednoduše k nezaplacení. No a tuhle znáte? You know I'm born to lose / and gambling's for fools / But that's the way I like it baby, I don't wanna live forever!!

(Reakce na komentář) Snorlax: No jo, ten katolicismus, to je svinstvo. Ale co ten evangelismus? Ten nechával čarodějnice na pokoji? A víš, že v USA je to úplně to nejhlavnější náboženství? (54 % oproti ubohým katolickým 24%)? No a třeba takový judaismus bych nakonec taky nepodceňoval. Svědectví Starého zákona mluví jasnou řečí o vyvražděných městech, genocidách a hlavách na kůlech. Jenže... Žádné z výše zmíněných náboženství už zločiny proti lidskosti oficiálně jaksi dávno nepraktikuje. Na rozdíl tedy od Islámského státu. A proto je tenhle seriál o tom, o čem je. Ne že by byl jinak nějak ohromující. Ale pořád je to v současné konkurenci lehký nadprůměr s únosným počtem epizod.

Osobně bych raději uvítal přece jen trochu horrorovější verzi téhož, protože metro má v tomhle ohledu přímo obrovský potenciál, jak je jasné už z filmů jako Jakubův žebřík, povídek jako Barkerův Půlnoční vlak smrti nebo her jako Silent Hill 3. Takhle to pro mě bylo přece jen lehké zklamání... Na druhou stranu, tohle natočili studenti. A to je asi ten úplně největší šok v případě celé záležitosti. Viděl jsem totiž už příliš mnoho českých studentských filmů a žádný z nich nesahal tomuhle co do zpracování a celkové uvěřitelnosti ani po srolované ponožky (abych citoval přítele d-corsa). Za to plně zasloužená jedna hvězdička navíc. Je s podivem, že tvůrci Moebia to pak ve filmovém světě nikam moc daleko nedotáhli, jak jsem si letmo zjišťoval. Co z toho plyne pro jejich české kolegy, je tak nějak nabíledni.

Totálně vykopírovaní Monty Pythoni, takže jsem byl trochu na vážkách jak to vlastně hodnotit. ALE má to velmi sympatické obsazení - mj. se tu průběžně objevují tři ze Tří tygrů (původně jsem myslel, že všichni čtyři, ale scénka se sebevrahem je odjinud) a zdejší přehnaně nízké hodnocení je poněkud šokézní, takže nakonec není moc co řešit. A pokud seriál a jeho scénáře vznikali opravdu tak narychlo, jak zde někteří uvádějí coby zápor, pak tím spíš a všechna čest! Abych jen nechválil - prosím vás, Skórka... Toho chlapa už nikdy nepouštějte před kameru. Ve své jediné, zato neustále se vracející roli, působí jako člověk, který se snaží předvést reportéra, ale zoufale mu to nejde. I můj děda by to zahrál líp. A to je mrtvý. Ostatní (skuteční) herci jsou už naštěstí jiná liga. Albert Čuba je tradičně výborný hlavně pohybově a jeho excelentní silly walk ve scénce "Operace Fíkus" by jistě pochválil i sám John Cleese. Roman Štabrňák je v rolích flegmatiků k sežrání (a skutečně občas připomíná šerifa ze Stranger Things, jak někdo trefně poznamenal na youtube), no a Josef Kaluža, to je učiněný poklad. K obsahu: Ano, jsou tu i nějaké trapnější a méně vkusné scénky, a taky většina zpravodajských reportáží, rámujících každý díl, není úplná výhra. ALE dokonce i tady se najdou klenoty. Konkrétně takové svěcení dálnice by podle mě brala všemi deseti i ta legendární parta, která to celé inspirovala. Takže zpět k hodnocení: Normálně asi za tři, ale těch 47% tady moc nepobírám. Proto dávám čtyři s malým zaváháním při vzpomínce na Skórku. Ten chlap to nějak financoval nebo co vlastně? Protože za námět "uděláme české Monty Pythony" by si mohl nárokovat autorství asi tak stejně jako za píseň Okolo Frýdku cestička. A jestli to teda nějakým způsobem finančně podpořil, tak dobře. Jenže když taková Drew Barrymore vrazila peníze do Donnieho Darka, tak v něm pak hrála, ne překážela.

Obludně přeceněná televizní taškařice pod taktovkou Stephena Kinga. Zachraňoval to jen mladý verbal v podání Matta Rosse. Uznávám, že velké škody napáchal i příšerný dabing (neměl jsem nervy na to, abych si Dům v růžích složitě sháněl v originálním znění, ale to jsem netušil, že to bude až taková hrůza). V každém případě zkušenost s Rose Red u mě definitivně rozhodla o přidání čtvrté hvězdy o jedenáct let staršímu snímku To. Rozdíl kvalit těchto dvou kingovských televizních projektů je totiž doslova markantní. A co se zdejšího celkového hodnocení obou filmů týče, je ten (opačný) rozdíl pochopitelný a tkví v knižních předlohách: Zatímco Dům v růžích žádnou nemá, To ji má až příliš kultovní.

Dětská polovina z 50. let je vynikající, atmosféra doby je zachycena skvěle, dětští herci jsou výborní. Srovnatelné a v některých ohledech dokonce překonávající jinou povedenou kingovinu Stand by Me, podle parádní novely Tělo. Triky sice neoslní, ale dají se považovat za uspokojivé. Kamenem úrazu je až dospělá půlka z osmdesátek. Herci jsou v ní průměrní a ani zdaleka ne tak charismatičtí jako jejich dětští kolegové. Dá se to přežít, ale celkově už to nefunguje tak dobře. Co naopak funguje pořád skvěle, je Tim Curry jako strašidelný klaun Pennywise. Svého nástupce z remaku strčí do kapsy ve všech ohledech. Závěrečné zúčtování s To je poměrně rozpačité už v knize; tady to jen podtrhuje ne zrovna povedená podoba pavoučího monstra. Sečtu-li všechny klady a zápory snímku, vyjdou mi z toho hodně silné tři hvězdičky. Už dlouhá léta mám ale chuť k nim jednu přidat. Po naprosto katastrofální adaptaci z roku 2017 je ta chuť o to větší. Máte-li malé děti, toužící vidět nějaký dobrý horror, rozhodně pro ně na seznam přidejte tuto verzi To společně s Čelistmi a Poltergeistem. Jsem si celkem jist, že budou nadšené. PS: Po zhlédnutí dalšího kingovského televizního filmu Dům v růžích, který má na této databázi o celých 12% více, už považuji přidání čtvrté hvězdy za nevyhnutelné.

Obrovský potenciál (alespoň pro fandu Bosse) je dlouho naplňován (první půlhodina filmu), aby byl postupně stále více zabíjen neskutečně trapnými muzikálovými vložkami. Od téměř pětihvězdičkového hudebního filmu (sekvence v níž hlavní postava poznává Bossovu muziku, je fenomenální) až k natahovanému blábolivému kýči, kde v závěru leze neustálé opakování songu The Promised Land už vyloženě na nervy. Zkrátit, vyhnout se roztančené bollywoodské křeči a byl by z toho možná i hudební film desetiletí. Takhle bohužel jenom promarněná šance, kterou bych novým zájemcům o tvorbu Bruce Springsteena (vyjma zdařilé úvodní cca půlhodiny) raději asi ani nedoporučoval. To už si spíše, tak jako hlavní hrdina, pro začátek obstarejte alba Born in the U.S.A. a Darkness on the Edge of Town. A pak můžete pokračovat: The River, Born to Run, Tunnel of Love, výběry jako The Essential nebo Tracks... Je toho k poznávání dost. Vyprávění o tom, jak to mají pákistánští přistěhovalci v Británii těžké, je určitě taky dost. Tenhle film se pokusil smíchat obojí dohromady. A to nejhorší na něm je, jak silně je znát, že se to mohlo opravdu povést.

Nikdy bych nevěřil, že Jarmusch trumfne v trapnosti Trošku. Stalo se.