Oskeruše

Zpověď Jana Nedvěda je plná rozporů a protimluvů. V jednu chvíli mu nesejde na tom, zda ho někdo o něco připraví, a vzápětí by se už nikdy nikým okrást nenechal a kousal by jako pes. Texty jeho písniček opěvují lásku, přátelství a trampskou čest, ale o svých bývalých manželkách a vlastních dětech nedokáže promluvit bez nenávisti v hlase. Tento díl 13. komnaty je vystaven na kontrastech i po formální stránce. Honza Dědek nechá promluvit písničkáře, následuje střih, a k témuž tématu promluví někdo z Nedvědových známých. Je škoda, že účast na natáčení přijala jen hrstka zainteresovaných (bavič Petr Novotný a Janův bratr František se svou manželkou). Konfrontace s těmi „nejbližšími“ by byla jistě zajímavá. Dědkovy otázky jsou trefné, výborně zvolené, nepodbízivé. Nejpůsobivější jsou záběry na mladičkou Pavlínku. Loutka bez duše, hadrová panenka, oddaně vzhlíží ke svému vlastníkovi, majetnicky rozvalenému pašovi Nedvědovi. V kapse se mi zvolna otevírá kudla… Záznam ze Strahova: „Pro jednu pitomou holku, pro pár chvil touhy, podved se všechno, o čem doma si sníš. Teď je mi to líto…“ Bez kytary v ruce mluví Jan Nedvěd jinak. Jed ukapává. Chyba na jeho straně? Nesmysl! „Všechny mě opustily, když zjistily, že život s muzikantem nejsou jen peníze! Ta první od mě odešla, když jsem byl na vojně – odtáhla za nějakým chlapem a našemu dítěti řekla, že to on je jeho tatínek. Druhá žena byla docela schopná manželka, starala se o mě i o děti, ta byla v tomhle ohledu nejlepší, ale nakonec se to nějak pokroutilo a ona zmizela. A pak přišlo třetí manželství, ale to nebyla ženská, to byl normální chlap – na domácí práce ani nesáhnula, o děti se nestarala, ta si chtěla jen hrát a být slavná jako já!“ Střih a manželka Františka Nedvěda: „Život s muzikantem je pro každou ženskou strašně náročný. … To vydrží málokterá holka.“ Nikdy jsem nebyla členkou fan- ani antifanklubu Jana Nedvěda a jeho písničky znám jen od táboráků. Ale díky povedenému dokumentu jsem si obrázek o sesazeném králi českého folku udělala. Duševně nemocných lidí mi bylo vždycky líto…

Sen mladé dvojice o šťastném domově v přístřešku velikosti kurníku, dělicí čára kolejnic, na obzoru se rýsující siluety nového Říma – stejně tak luxusního jako nedosažitelného. Možná je solidarita mezi chudými vylíčena až příliš idylicky, možná je dějová linie úplně jednoduchá a konec ne úplně uvěřitelný, ale i tak si film v myšlenkách přehrávám stále znovu a znovu. Poselství celého příběhu zhuštěné do dvou či tří vteřin závěrečného záběru – klobouk dolů!

Opravdu patří „letní komedie na motivy seriálu Ulice“ na smetiště filmové tvorby? Když tak sleduji zdejší hodnocení, málem bych nabyla dojmu, že spíš než na skládku, bylo by ji lépe poslat rovnou do výhně pekelné. Vážení páni soudcové, já protestuji! Uznávám, že zápletka je průzračná jak kapka sklepního vína pana kastelána, ale což takhle posuzovat film jako zábavu pro děti ve věku hlavních hrdinů? Myslím, že spousta školáků by ráda prožila podobné prázdninové dobrodružství a že pro ně děj mohl být přesně tak napínavý, jak si tvůrci filmu přáli. Podaří se obraz zachránit, když je tak těžký? Já odpověď znám, aniž bych musela čekat na konec, ale je si jistý i čtvrťák školou povinný? Film byl autory prezentován jako komedie. Sice u mě žádné salvy smíchu nevyvolal, ale lehký úsměv na tváři čas od času vykouzlit dokázal – možná je to trochu málo, ale na zlepšení ne příliš vydařeného dne to úplně stačí. Plus získává hláškující Tesařík, pan kastelán jako kůň a především černouškové. Souhlasím s duklak2, že herci na své kvality, jsou-li nějaké, příliš neupozornili. Jedničku do žákovské knížky by ode mě dostal jen malý Matyáš Valenta – v téhle dětské hvězdičce něco je a uvidí se za pár let, co se svým talentem provede. Takže abych to shrnula, moje tři hvězdičky jsou nejspíš hodnocením trošku nadneseným a nařčení z podjatosti námitkou oprávněnou (bez pravidelné podvečerní dávky seriálových dílů se mi potí dlaně, dostávám tiky, třesu se a vůbec se u mě projevuje řada abstinenčních příznaků). Dvě hvězdičky naprosto chápu, i s jednou bych se nakonec dokázala smířit. Ale proboha, co ten odpad? Je to rodinná komedie, ne Hamlet! (I když, všimli jste si té podobnosti? Že příhodně zvolený divadelní kus dokáže poukázat na zrádce, věděl už i Shakespeare…)

Ono vést dialog není zase tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Divák ví přesně, kterých chyb se Jana Ciglerová dopustila. Ano, je pravda, že občas pouze mechanicky opakovala části replik po zpovídaných protagonistech. Využila tak jednoho z nejjednodušších signálů zpětné vazby, který nám jazyk nabízí a který na nezúčastněného posluchače může působit rušivě – v konkrétní situaci nicméně funguje skvěle. Ano, ne vždy její otázky posouvaly rozhovor kupředu a mnohdy se na ně vlastně ani kloudně odpovědět nedalo. Ale zase na druhou stranu, získala si Terezinu důvěru a dokázala ji rozpovídat (závěr dokonce naznačuje, že se staly dobrými přítelkyněmi). Podala nám do ruky klíč, který odemknout zámek od 13. komnaty Terezy Pergnerové bezesporu dokáže (i když sem tam nepříjemně zaskřípe). Dveře tajemné místnosti jsme pootevřeli, ale právo vstoupit až dovnitř má stále jen Tereza samotná. A tak to má být. „Normálně funguju a není to euforie. Je to malý a žiju pomalu, drobně se raduju, začala jsem vydělávat peníze a neutratila je za drogy…“ (T.P.)

Mňauk sleduje televizi moc rád. A čím akčnější a živější film, tím lépe. Bezhlavě loví vše, co se byť jen nepatrně pohne. Vysvětlovat mu, že nakonec zůstane bez kořisti a jen poškrábe obrazovku, nemá smysl. Když se džunglí plazil počítačem stvořený megahad, nastal jev zcela nevídaný. Spokojeně vrnící kocour mi ležel na klíně a nenamáhal se ani otevřít oko. Měl pravdu. I kotě by muselo poznat, že věnovat pozornost tomuhle přeludu za tu námahu nestojí. J. Lo je sice kočka (i když na ospalého Mňauka její nesporné půvaby nijak zvlášť nezapůsobily), ale trvám na tom, že hrát prostě neumí. A Jon Voight svými ďábelskými grimasami (koutky rtů nosím proklatě nízko) všechno zachránit nemůže.

Pod pokličkou se může skrývat ledacos. V první řadě se tam výborně tutlají rozličné prohřešky, jak by jistě mnozí politici mohli vyprávět. Máme-li tu smůlu, že jsme se narodili jako vodníci a krvavou tlačenku neradi, je hrnek s pokličkou ideálním místem, kam ubytovat dušičku profesora Ikebary. Řádně zatopeno bude naopak pod pokličkou sopky, chystající se srovnat se zemí poklidné městečko Dante‘s Peak. To pod pokličkou tohoto kulinářského pořadu je naštěstí o poznání klidněji (i když takový připálený oběd se v kuchařčiných očích většinou průměrné hollywoodské katastrofě bez problémů vyrovná). Je k nevíře, že půlhodina věnovaná třeba baklažánům, může být zajímavá, příjemně poučná, a co víc, i vtipná. Věstonická Venuše, animovaní pralidé a jejich „Drž pec!“, Maruška s manželem, který poctivě chodí na nákupy těch nejobskurnějších surovin, i když by mu evidentně stačil párek s hořčicí a pivem… Podle mě má tenhle pořad šťávu (z dobře propečeného masíčka).

Co nového napsat o filmu, jehož kvalitu prověřila léta a který už tolikrát rozebírali odborníci na slovo vzatí? Snad jen jeden dost povrchní a naprosto nedůležitý postřeh, který sice vůbec o ničem nevypovídá, ale který mě zato napadl prakticky okamžitě. Pánové, snad raději ani dál nečtěte (aneb co si ženská odnese z kultovního hororu). A vy, milé dámy, vzpomínáte na scénu těsně před narozeninovým útokem racků, kdy se ústřední dvojice kochá výhledem na záliv Bodega Bay? Červená knihovna hadr. Jenže když jsem si na místě Melanie představila samu sebe – ejhle, bylo po romantice. Nevím, ale asi bych se nedokázala v lodičkách na podpatku vyšplhat na útes (nejsem přeci kamzík) a být mile okouzlující. A ještě k tomu ten písek. Cítila jsem, jak se do něj bořím, měla jsem ho mezi prsty, škrábal mě v silonkách – a to podotýkám, že jsem jenom sledovala film, v pohodlí a papučích. A pak v tomhle out doorovém obutí prchat před šílenými ptáky. No fuj! Hérečka, ta těžkej život má!

Na co já si vlastně pořád stěžuju? V holčičím těle jsem, když pominu drobné nedostatky nebo naopak přebytky, docela spokojená, s rodiči kromě věčných sporů o večerní program v televizi problémy prakticky nemám a udělat kariéru u pornofilmu se taky nechystám… Můj život je holt zatraceně jednoduchej a je fajn, že mi to občas někdo (třeba Duncan Tucker) připomene. Nevšední road movie, nezáviděníhodné rodinné vztahy a skvělé herecké výkony. Kevin Zegers mi několikrát připomněl mlaďounkého Leonarda DiCapria v Marwinově pokoji. Jó, rebelové s citlivou duší. :-)

Klasická studiová pohádka České televize, která dospělého nezaujme, ale děti asi potěší. Za zmínku možná stojí zdařilý kostým „zlé saně“, paní Valérie Zawadské. O výkonech Martina Zounara a jeho kolegů raději pomlčím - ono očekávat u tohoto typu pořadu nějaký herecký koncert by bylo asi totéž, jako chtít po drakovi, aby si se mnou zahrál skákacího panáka.

Víc než samotné drama o zradě, lásce a žárlivosti mě k obrazovce přikovalo prostředí, do kterého je příběh zasazen. Neomítnuté dělnické domy a zemědělské usedlosti, dlážděné silnice mokré deštěm, opuštěný „holubí dům“, parní vlak právě přijíždějící na téměř liduprázdné nádraží, ale i pšeničné pole s ženci nebo loďky na řece - zkrátka stará Anglie tak, jak jsem si ji vždycky představovala. Atmosféru navíc skvěle podtrhuje akustická kytara, podle mého názoru mnohem působivější než nějaké složité hudební aranže.