JFL

Hollywoodský blockbuster konečně dospěl do čiré camp podoby. Dlouhé roky jsem snil o tom, že namísto rádoby zasmušilých či fanboyovsky přemoudřelých spektáklů přijde biják, který bude jen ryzí nezřízená hovadina. "Nové impérium" ví, že je zhůvěřilé, a šibalsky to ještě vytáčí dál. Takže tu máme zcela fantasmagorický technobabble, připitomělé lidské figurky, prvoplánově účelové zvraty a papírem šustící peripetie, ale vše to krásně zapadá do celkového pestrobarevně bláznivého světa, kde se dutohlavovské alternativní teorie o dutozemi stávají svou vlastní absurdní karikaturou. Tohle papundeklové pimprlové divadlo pak perfektně rozdupává celá plejáda obřích potvor. Lidští pajduláci jsou delegováni čistě do rolí vyprávěcích berliček, které přemosťují jednotlivé dějové linie monster a za tím účelem pronášejí absurdní nesmysly. Konečně se monster bijáky oprostily od západního individualismu a lidské výlučnosti. "Nové impérium" otáčí perspektivu žánru zpět k japonským kaidžú kořenům, takže z titulních titánů dělá hlavní figury a nositele vyprávění i zastřešující perspektivy. Postavou, která vede pohled publika, tu není žádný z lidských mravenečků s jejich titěrnými plány, ale mini-Kong. Jasně, den po projekci si už skoro nic z filmu nepamatuju, ale vím, že během jízdy na téhle horské dráze jsem měl oči navrch hlavy jako u nejpraštěnějších kaidžú bijáků z blouznivých šedesátek. PS: Mým zvrhlým snem je, aby speciální komentář na blu-ray namluvil Werner Herzog.

"Opičí muž" představuje dnes na poli akčního filmu podobné zjevení jako svého času první "John Wick", ale má ještě zásadní body navíc za ohromné srdíčko. Je nesmírně sympatické, že tento přímočarý a současně formálně vydřený bitkovací biják o pomstě vznikl coby vysněný autorský projekt, dokonce ještě vyvzdorovaný vůči všemožným protivenstvím. Dev Patel, kterého všichni vnímají jako herce citlivě charakterních rolí, se tu vrací do svého dospívání, kdy na soutěžní úrovni praktikoval takewondo. Respektive jde ještě dál do dob, kdy nadšeně sledoval fyzicky uhrančivé a emancipačně formující bijáky s Brucem Leem. Krom toho také zúročuje svou poučeně diváckou erudici vůči akčním filmům s bojovými uměními a jejich západním, dálnovýchodním i indickým milníkům z nadcházejících dekád. Jenže "Opičí muž" nepřináší pouze nadšenecké reference, které Patel přiznává a vyzdvihuje. Dokáže na nich zcela soběstačně stát a posouvat je dál - ne nutně nějakou sofistikovaností či cílenou pompézní radikalitou, ale čistě léta kumulovanou touhou ukázat, co v sobě nosí. Pomyslnému ringu akčního žánru poslední roky kralovala stáj 87eleven. Ta sice stále ještě dokáže občas vycenit zuby s každým novým "Johnem Wickem", ale protože se její styl stal standardem mainstreamu, působí už značně okoukaně i vyčerpaně. Patel a jeho tým v této analogii představují ony mladé, dravé a hladové otloukánky a outsidery, na které si nikdo na začátku nevsadí, ale na konci souboje mají na své straně srdce celého davu. Patelova kombinace bollywoodské barevnosti, eklektické multikulturnosti (ve smyslu estetické, žánrové i co do tradic bojových umění) a vše prostupujícího nadšení by sama stačila na ozvláštnění a vítězství na body. Ale pak je tu ta přízemní, bestiální choreografie a především nevídaná kamera, jež je dílem nováčka Stephena Renneyho povýšeného z kaskadéra na vodiče kamery, které svou dravostí, syrovostí, nekompromisní fyzickou energií a divokou dynamikou trhají usedlou konkurenci na kusy.

Prostě na to běžte (do české distribuce to vtrhne nejpozději po Varech) a nekoukejte na trailery, které bohužel dost spoilerují a mohou utvářet zavádějící očekávání. Uvnitř "Love Lies Bleeding" tepe srdce neo-noiru, které pumpuje krev do orgánů postmoderních posunů, jež zahrnují dějiště pouštního zapadákova, svěží nekřiklavou 80s retro stylizaci (žádný kýč typu "Stranger Things") a zastřešující gender+queer twist. Naštěstí tu ale neožívá žádná kostnatá houžev, protože vše pohání masivní muskulatura uhrančivé fyzičnosti, sugestivní stylizace a osobitého autorského pohledu. Rose Glass stvrzuje svou příslušnost mezi tvůrce intenzivně senzorické kinematografie, přičemž tento doposud převážně mužský klub (v čele s Gasparem Noém, Jonasem Åkerlundem, Jonathanem Glazerem či Harmonym Korinem) rozšiřuje o svěží unikátní hlas, který se v určitých ohledech drží více při zemi, ale současně zvládne pojmout mnohem širší pole motivů. Stejně jako jmenovaní tvůrci pracuje Glass s přepjatou vizuální stylizací, vyhrocenými charaktery a moderní vizualitou nespoutanou limity mainstreamového hyper-realismu, přičemž z jejich symbiózy pro diváky spřádá uhrančivě fyzický zážitek. Její práce s noirem se v souladu s tím neomezuje na obvykle vyzdvihovaná schémata jako je koncept femme fatale či vyprávěcí struktura vyšetřování. Jde k pudové a temné podstatě žánru, až se dokonce spíš noří do temných viskózních vod kategorie southern gothic. Vyzdvihuje vášeň, posedlost, hrozivou přitažlivost násilí i mocenskou manipulativnost pokrevních vazeb. Také zvládne do hlavního příběhu zaplétat řadu postranních motivů od zrůdnosti ega až po mýtus země neomezených možností. Při tom všem ale pořád vypráví o lásce a její síle cupovat na cucky vše kolem i nás samotné.

Meta film o touze a ambicích natáčet filmy v soudobém Íránu. Zdejší tvůrci adorují Quentina Tarantina, Guye Ritchieho a sami sebe, potažmo svůj koncept found footage bijáku, takže se utápějí v otravných zbytečně dlouhých selfie záběrech a doslovných odkazech na své vzory. Na druhou stranu nelze filmu upřít chvílemi nápaditou seberefelxivitu a nakažlivě sympatické nadšení. Komplementární dílo k filmu "Temná hmota", také uvedeném na letošním karlovarském festivalu.

Velkolepý mega projekt bohužel stvrzuje všechny atributy čínské animace. Ta stále stojí ve stínu japonských anime, které navíc nepokrytě vykrádá, ale bohužel jen formálně a stylově, aniž by se byla schopna se zaměřit na sílu konkurenčních scénářů. "Deep Sea" tak přináší okatou variaci na "Cestu do fantazie", jenže místo Mijazakiho mnohovrstevnatého a empatického pojednání o dospívání čínští tvůrci jen drasticky valchují diváky vyhroceným dojením emocí a ohromující, ale v jádru ryze povrchní vizualitou. Technicky zůstává "Deep Sea" odzbrojující a úžasné, ale tím spíš zamrzí, že nedisponuje stejně ambiciózně propracovanými postavami.

Švýcarská "Thelma a Louise" je produkce podle odškrtávacího seznamu Netflixu, tedy lokálně profilovaná žánrovka se solidním řemeslem a příslibem atypičnosti, ale při tom naprosto komfortně trůnící v mantinelech tuctovosti při variování motivů a sekvencí z různých kultovek. Takže vlastně taky model "Když nám konkurence nedá oblíbenou klasiku, vyprodukujeme si v Evropě vlastní kopírku, čímž navíc splníme požadavky na kontingentní EU projekty".

"Electra" je intenzivní audiovizuální valcha. Divákovi nezbývá než s úžasem zírat na zdejší zcela maniakálně náročnou stop motion animaci a pixilaci, skrze kterou Daria Kashcheeva na plátno otiskuje zničující symbolistní výjevy. Vytváří pod kůži se zarývající metafory emocí, traumat i pocitů pojících se k tématům genderových imperativů, zoufalé snahy se do nich vměstnat a s vidinou prchavé náklonnosti se vzdát vlastní identity.

Kim Jee-woon se netají svou fascinací jihokorejského filmového průmyslu z dob diktatury a jeho brakových produktů. Po velkolepé parafrázi na mandžuské westerny, které vznikaly v Koreji v 60. a 70. letech, se vydává do zákulisí natáčení mysteriózních krimi dramat 70. let. "Cobweb" pojednává o touze druhořadého režiséra, považovaného za řemeslného nádeníka stojícího ve stínu jeho zesnulého mentora, předělat čerstvě dokončený projekt podle svého náhlého záblesku kreativity. Vyprávění prokládá peripetie ze zákulisí se sekvencemi ze samotného realizovaného filmu, které napodobují dobové teatrální herecké projevy a noirově expresivní formální stylizaci. Kimův projekt nevyhnutelně evokuje "Eda Wooda" Tima Burtona, se kterým vedle povážlivě konkrétních paralel sdílí také obecný snílkovský pohled na filmovou branži coby chaotický kadlub pragmatismu, naivity a mytizované autorské vize. Jenže oproti Burtonově klasice chybí zdejšímu vyprávění sevřenější tvar. "Cobweb" se rozpadá do vágně provázaných epizodek a působí natolik dramaturgicky nahodile, až se chce věřit, že onen mišmaš přepjatosti, samolibosti a doslovnosti musí být nějakou záměrnou meta poctou. Jinak Kimova novinka představuje až překvapivě neukočírovanou snůšku nenaplněných příslibů. A ona jí zřejmě opravdu bude, když uvážíme, že se jedná o produkci staronové společnosti Barunson, která se po letech spolupráce s distribučním gigantem CJ Entertainment trhla v zájmu autorské svobody svých režisérů. Ale jak víme z mnoha podobných příkladů z historie, a paradoxně i ze samotného vyprávění filmu "Cobweb", ono zbožné přání tvůrčí nespoutanosti může opravdu být pouze umanutým přáním jednoho člověka a nemusí vůbec znamenat, že výsledek bude vycizelovaný a funkční.

Godzilla - 1 = japonský Rambo 2. Stalloneho all-American geroj svého času anuloval historické křivdy z prohraného konfliktu, káral iluzorní mocipány nepřejícného systému a navracel veteránům hrdost tím, že jim dovolil samotným za sebe, mimo uniformu vybojovat vítěznou bitvu. Japonci si na to samé jen museli počkat o mnoho dekád více. V rukách domácího mistra spektakulárního melodramatu Jamazakiho se nejnovější prequel / restart / remake / whatever, prostě další dojírna značky stává natolik krystalicky čistou resuscitací klasických schémat a kýčovitých emocí, že i "Top Gun: Maverick" bledne závistí. Zatímco Tom Cruise zdárně setrvával v hájemství funkčního patosu, Godzilla se svými lidskými souputníky se pompézně noří do největších hlubin těžkotonážního cringe. Ale domnělý nadhled a výsměšná distance publika jsou nakonec ryze iluzorní, když si uvědomíte, že jste se u této na hollywoodské poměry nízkorozpočtové výkladní skříně trapně vyhrocených klišé a křiklavého kýče bavili stejně královsky. ___ Nicméně v nitru nového filmu se ale skrývá povážlivé jádro, které zrcadlí základní princip sílícího konzervativismu nejen v Japonsku, tedy potřebu snadného a zástupného hromosvodu negativních emocí, pokud možno co nejvzdálenějšího od reálných palčivých problémů statu quo. Namísto maximálně polidštěného Godzilly-kámoše z plyšózní éry franšízy, která navzdory rádoby dospěláckým rozumbradům zůstane její nejlepší, nejzábavnější a hlavně kulturně nejstěžejnější etapou, zde máme náležitě odosobněné a cizí monstrum. Na druhou stranu ale můžeme říct, že Godzilla se právě tímto ukazuje jako opravdový nadčasový hrdina Japonska. Ještěrka totiž už za ty dekády strávené na vrcholu domácího popu ví, že těžká doba a pochroumaná národní hrdost si někdy nežádají pravdu. Někdy si lidé zaslouží odměnit. A tak si čas od času musí ňufí gumák navléknout zlověstné CGI brnění, aby se na chvíli stal oním hrdinou, kterého si jeho publikum sice nezaslouží, ale kterého potřebuje. Protože on to unese. Protože on není jen hrdina. Je to mlčenlivý strážce a bdělý ochránce. Temný [insert Godzilla roar].

Čím je Mijazaki starší, tím je méně doslovný i lineární, méně bere ohledy na klasické vyprávěcí koncepty a více točí filmy čistě podle sebe bez jakéhokoli ohledu na ostatní. A díky tomu také každé jeho nové dílo, které máme to štěstí vidět poprvé, je natolik fascinující a neokoukané. Tak už přestaňme s tím výčtem toho, jaké prvky a motivy má jeho nejnovější film společné s těmi předchozími. To nejkrásnější na Mijazakihoho filmech vždy byla ona vzácná příležitost zapomenout na vše, na co jsme v tuctové audiovizi zvyklí, a nechat se autorem vést jeho unikátní vizí. Nejen, že si vztahováním k předchozí mistrově tvorbě člověk limituje míru úžasu, ale navíc tím svazuje osobitost samotného díla, které si přímo žádá otevřenou mysl. Také si přiznejme, že název "Chlapec a volavka" vznikl jako nic neříkající nouzovka v hlavách mezinárodních distributorů, kteří nevěděli, co si počnout s původním názvem, jenž jim nezapadal do zavedených škatulek. Nazývejme tedy film jeho pravým jménem: "Jak budete žít vy?". Originální titul vzdává hold knize, která byla pro dospívajícího Mijazakiho zásadní a která se i ve filmu přímo objevuje. Filmař ji ale neadaptuje, pouze využívá její název jako aluzi, ale především také pro významový rámec svého nového, ale i celkového díla. Stejně jako se ve vyprávění stírá koncept času a staré postavy se objevují ve své mladické podobě nebo se mohou generace jednoho rodu potkávat současně, tak i Mijazaki otázkou v názvu svého díla mluví o vlastní minulosti i současnosti, ale také k sobě i nám. Tvůrce, který celý svůj produktivní život (což v případě workoholického osmdesátníka znamená dodnes) zasvětil vyprávěním z fantaskních světů, zde ve svém (doposud) posledním díle využívá další takové vyprávění k expresivnímu pohledu do nitra mladého člověka zmítaného traumatem, ztrátou a současně obavou ze života ležícího před ním. Právě v onom nitru se ze základních stavebních kamenů reality a fantazie za pomoci pojiva emocí tvoří nové světy, které současně dýchají povznášející nespoutaností i tíhou nevyhnutelnosti. Spolu s titulní otázkou, jak budeme žít my tváří v tvář tíživému světu, nám Mijazaki prostřednictvím svého hrdiny ukazuje, jak on sám se vyrovnával s dospíváním ve stínu války a úmrtí milované matky. Slovy dnešní audiovize bychom mohli říci, že Mijazkiho novinka představuje velkolepé (prozatímní) završení jeho tvorby, ale současně i výmluvný prequel k ní. Zpřítomňuje nám v něm dualitu krásy a hrůzy, veselí a strachu, lásky a hněvu i prostě života a smrti, jako to ostatně dělal v celé své dosavadní tvorbě. Všechny Mijazakiho nové filmy jsou jako napůl rozečtená kniha zanechaná uprostřed knihovny zmizelým strýcem, který zešílel z toho, že četl mnoho knih. Jejich věhlas je předchází a vyvolává v nás bázeň z kontaktu s něčím, co nás nevyhnutelně bude přesahovat, ale i bláhovou obavu, jestli dostojí očekáváním. Proto se do nich jen opatrně osmělujeme a někdy k vlastní smůle jim odmítáme podlehnout. Ale přitom stačí prorazit onou první vlnou na obzoru, nechat ji odplavit všechny pochybnosti a pak už jen s otevřenou myslí klidně plout na palubě vyprávění, jež drží jistě v rukou největší mistr kinematografie. A ano, opět je to pouť, která nás mnohokrát zahltí obrazotvorností, ale z níž se nám do paměti navždy otisknou ony klidné tiché momenty, kdy si uvědomíme, že jsme najednou stejně usebraní jako postavy, které sledujeme. Není nic vzácnějšího, děsivějšího, krásnějšího, drásavějšího, turbulentnějšího i konejšivějšího, než každý nový Mijazakiho film.