JFL

V první polovině devadesátek se dříve velmi lukrativní a demokratický VHS trh, kde mohl s akčním bijákem uspět takřka kdokoli, začal rozpadat. Dosavadní nízkorozpočtové šmíry začaly být vytlačovány nejen mladými dravějšími béčkaři typu PM Entertainment, ale hlavně je zastiňovaly velkými studii spolufinancované či distribuované středně nákladné fláky s hvězdami nižší svítivosti. Zatímco někteří přední brakaři předchozí éry jako Shapiro-Glickenhaus Entertainment postupně vyklízeli pole, jiní veteráni se ještě pokusili o poslední marnou zteč vůči konkurenci. Duo trashových fantastů David Winters a David A. Prior si v předchozí dekádě vystačilo s nesoudně juvenilními akčňáky natáčenými za nuzné rozpočty s partou naturščiků v lesíku za barákem. Nová dekáda je ale přinutila navýšit rozpočty a hlavně upgradovat casting o známé tváře. "Souboj policajtů" v jistém ohledu představuje absolutní vrchol tohoto trendu (o stupeň níže stojí thriller "Raw Nerve"). Svého času platil tento jinak typicky priorovsky patlalský drek za vyhledávaný skvost díky silikonovým přednostem Pamely Anderson, jejichž odhalení ve dvou scénách s přehledem zastiňovalo jakékoli nedostatky filmu. Dobová sexuální ikona z "Pobřežní hlídky" se navíc relativně snaží své roli vetknout alespoň špetku charismatu nad rámec marného scénáře. S tou samou výzvou se pokoušeli různě úspěšně popasovat také další členové skvostného ansámblu, přičemž nejlépe se to daří nedoceněnému Davidu Keithovi, zatímco Stacy Keach na vše zcela rezignoval. Vyznavače bijáků Davida A. Priora potěší jednak přítomnost mistrova bráchy Teda ve vedlejší roli, ale také fakt, že vyšší ambice nikterak nesnížily patlalskou intuitivnost Priora coby režiséra. Po vyplacení honorářů všem známým tvářím už zjevně v produkční kasičce nezbylo moc na pořádné jiné atrakce. Těch pár přestřelek, dva výbuchy a jedna honička na motorkách (evidentně točená v rychlosti maximálně 20 km/h) vykazují uspěchanou zfušovanost, která dýchá i z ostatních mechanicky realizovaných sekvencí. V rukou kohokoli o chlup schopnějšího by mohl "Souboj policajtů" skončit jako kloudný buddy biják, ale takhle zůstává jen počinem, jehož scénář a realizace marně zkouší držet dech se zoufale nevyužitým hereckým ansámblem. Což je ohromně smutná bilance, protože Priorovy osmdesátkové skvosty sice nebyly žádná řemeslná veledíla, ale skýtaly ohromnou zábavu a fascinovaly svou bezelstnou naivitou a zatvrzelou neumětelskostí, ale také paradoxní symbiózou schopností všech zúčastněných. Největší tragédie Priorovy filmografie tedy spočívá v jeho kariérním růstu, kdy se z amatérského fantasty hodného kultovního statutu postupně stal jen dalším z řady marných neumětelů.

Producent David Winters se poprvé rozšoupnul a svému kumpánovi z Action International Pictures, režisérskému samoukovi Davidovi A. Priorovi zajistil do nového bijáku hvězdnou tvář. Sluší se připomenout, že David Carradine nebyl nikdy žádná star a role pod taktovkou Hala Ashbyho a Ingmara Bergmana představují ústřelky v jeho jinak striktně brakové kariéře. Na konci osmdesátek bral úplně jakékoli party a jeho ospalé herectví a nepřehlédnutelný pivas úspěšně kalily poslední vzpomínky na pochybnou slávu z časů seriálu "Kung Fu". Prior se tu vydává mimo své oblíbené lesíky a dokonce i vstříc high concept mixu akce a dystopické sci-fi, ale stranou vznešených slov zůstává věrný svému autorskému rukopisu. Takže ačkoli si tentokrát nehraje na vojáky s bráchou a kamarády armíky, jeho klukovsky naivní vize a intuitivní režie opět vytváří absurdní podívanou s náhlými brechtovskými záblesky meta reflexivity. Věrný svým juvenilním fantaziím se Prior v městském prostředí uchýlil k druhému nejčastějšímu žánru replikovanému v klukovských hrách, tedy k westernu. Jeho verze dystopické budoucnosti tedy zavdává k oživení tradice šerifů a lovců odměn, kteří v nelítostném světě zastupují role strážců pořádku i soudů a katů. Chvílemi z Carradinových úst srší hlášky, které připomínají až Soudce Dredda, ale na rozdíl od britského podvratného komiksu myslí Prior vše vážně. Mistrovu sevřenou vizi opět stvrzuje jeho radikální práce s rámem, která právě v městských reáliích vyznívá o to sveřepěji. Omezení rozpočtem nikdy nepředstavovalo pro akčního Petera Pana překážku ve spřádání fantaskních dobrodružství a tak i tentokrát právě po vzoru dětských her inscenuje své jurodivé sny navzdory okolí. Ve větších záběrech se tak postavy pohybují ve viditelně nekoordinovaných scénách točených bez povolení v běžném okolním ruchu. Vrcholem pak je sekvence přestřelky během automobilové honičky, která se střihem přenese z ulic velkoměstské periferie do přírodního lomu ke srázu, z něhož hrdina vytlačí auto svých protivníků, a pak hned zase zpátky do velkoměsta. Navíc i tentokrát Prior naplňuje svůj nepřiznaný statut inspirátora budoucích velikánů, když předznamenává "Johna Wicka", respektive klíčové aspekty této franšízy. Zdejší svět dystopické budoucnosti začátku 90s obývají cechovní strážci pořádku s vytříbeným šatníkem, kteří se scházejí na neutrálním místě, kde je zakázáno tasit zbraně. Jen tedy v případě low budget šmíry z produkce AIP se nejedná o nóbl hotel navštěvovaný luxusně oděnými distingovanými gentlemany, ale zaplivaný striptýzový bar plný borců a borek v džínových vestách osazených nášivkami a pyramidami.

Nechme stranou mediální humbuk a hysterii pobouřených rodičů za hranicemi Skandinávie. Stop motion seriál o chlápkovi s natahovacím pinďourem, jehož název by se dal přeložit jako "Honza Bimbasík", přináší skvostně absurdní humor ve stylu "Paniky v městečku", "Michela" či finského seriálu "Boris the Rat". Stejně jako tyto dadaistické skvosty také "John Dillermand" kombinuje bezelstnost dětského pohledu na svět s anarchistickou hravostí při rozvádění každodenních premis prostřednictvím svého nekonvenčního hrdiny, který ukazuje, že být normální je hrozná nuda a větší prokletí než vyčnívat. Sice to v tomto případě znamená vyčnívat bimbasem, ale jak potvrdí všichni rodičové chlapců ve věku do pěti let, málo co je takovým zdrojem zábavy a fascinace pro chlapečky (a ano, platí to i pro holčičky, jen zavzpomínejte na všechny ty hry na doktora). Dánové prostě zase jen jsou napřed a nabízejí dětem zábavu, jakou chtějí právě děti, ne rodiče.

Dokument velmi dobře rekapituluje vývoj exploatační a brakové strany americké kinematografie. Cenné jsou především rozhovory s velikány kategorie, kteří se nedožili boomu obnoveného kult zájmu o jejich filmy v novém tisíciletí jako Doris Wishman či Samuel Z. Arkoff. Navíc oproti dnešním fandovsky zaměřeným a pojatým dokumentů se "Schlock!" vyznačuje zdravým odstupem, nadhledem a snahou pojmout svůj předmět ze všemožných stran. Takže dojde nejen na vyzdvihování takřka až artových kvalit tehdy zapadlého klenotu "Carnival of Souls", ale také relativizaci vzletných interpretací a naopak vyzdvihnutí systémové a komerční stránky celého brakového odvětví.

Filipínská variace na "Predátora" je ještě chlapáčtější než originál, byť takovým tím trapným a nesebejistým způsobem ve stylu středoškolské šatny na tělák. Body sbírá také nečekaným začleněním wu-xia elementů, záchodového humoru, miss mokré tričko a hromady akce. Zdejší komando stihne srovnat se zemí dva povstalecké tábory a další vydrtí dokonce samo monstrum. Sice se "Bangis" s americkou klasikou nemůže poměřovat co do řemeslnosti a profesionality produkce, ale hravě to vyvažuje nezřízenou explozivností, klišovitými postavami, bezelstnou naivitou a šestákovou spektakularitou. Navíc místo neviditelného lovce, co si na lidi počíhá na stromech, ten zdejší rejdí pod zemí jako krtek a má ještě výbušnější laserový kanón.

"Vice Academy" jen může snít o tom, že je tak špatná, až by byla dobrá. Tohle je prostě jen natolik strašné, až to vyráží dech. Když si ve filmu zkoušejí dělat srandu z toho, že porno filmy mají maximálně dvanáct stran scénáře, jedná se nejspíš o sebereflexivní moment, protože těžko si představit, že by Sloane vypotil něco tak obšírného. Navzdory tomu, že většinu stopáže vyplňuje žvanění, spíš než ze scénáře vycházejí dialogy z improvizace na place. Tady stojí za to vzdát hold některým představitelům v čele s Linneou Quigley, jako vždy nepochopitelně nadšenou a plnou energie. Ale i navzdory překvapivému zápalu aktérů vznikl bizarní spodničkový příspěvek do trendu slow cinema. Jednotlivé scény jsou natolik statické a rozvleklé, až je to svým způsobem geniální. Chvílemi jsem si říkal, jestli Rick Sloane není komerční pseudonym Bély Tarra. Nakonec se ukázalo, že nikoli, protože i filmy maďarského artového velikána jsou vtipnější než tenhle pokus o komedii. Ale zase nutno uznat, že nuzácké lokace (vrcholem je proměna skladiště na labyrint rozestavěním lepenkových krabic) a některá řešení toho, jak udělat gag, když produkce nemá na jeho realizaci, vlastně vyznívaly dost směšně.

Italský drekař Bruno Mattei si zase jednou zajel za kamarády na Filipíny, ale tentokrát už si místo druhého Ramba spolu pustili "Predátora" a trochu zavzpomínali na "RoboCopa". A stejně jako spoustu malých kluků je to inspirovalo k tomu vlítnout do lesa a vystřihnout tam vlastní verzi. Jen v jejich případě k tomu měli kamery a místo klacků zbraně a haldy slepých patron. Pohoršovat se u bijáků, které společně spáchali Bruno Mattei, Rossella Drudi a Claudio Fragasso nad tím, že to jsou jen kopírky, znamená zcela chybné výchozí divácké rozpoložení. Zatímco řada VHS braků se zkouší tvářit jako původní počiny, ačkoli všemožně parazitují na populárních hitech, Matteiho nejlepší remake-sploitation fláky skýtají hurónskou zábavu právě skrze to jak důsledně se svých vzorů drží, přičemž jejich klíčové prvky a scény převádí v rámci ultra laciné produkce s partou somnambulních ochotníků. Matteiovky kopírování povyšují skoro na úroveň švédování, jen namísto zero budget DIY kreativity je zde na místě obdivovat low budget šejdířské patlalství a domýšlet si produkční okolnosti, které vedly k realizaci okopírovaných scén, postav i nejrůznějších detailů právě do oné třeskutě marné podoby, kterou nám filmy předkládají. S touto optikou představuje "Robowar" velkolepou podívanou (byť totální prim hraje novější matteiovina "Shocking Dark"), navíc obohacenou o nejvelkolepější příklad absolutního rámu v dějinách kinematografie (tedy scénu, kde postavy dělají, že nevidí něco, co je hned vedle nich, dokud se to neobjeví v záběru). Mimochodem o osm let později natočili na Filipínách vlastní lokální kopírku "Predátora" s názvem "Bangis".

Jak píší ostatní pamětníci, v brzkých devadesátkách to pro předpubertální chlapce bez valného kontaktu se západní popkulturou byla velká jízda. Také jsme to nadšeně sjížděli u spolužáka, jehož rodina měla obývák osazený oním portálem do světa juvenilních fantazií jménem VHS přehrávač. Byla to blažená doba, kdy nám přišlo, že udělat komediální biják s nindži je soží nápad (možná že kdybychom ta slova znali, řekli bychom "cool", nebo dokonce i "progresivně metažánrové"). Jenže to taky byla doba, kdy jsme si mysleli, že vrcholem humoru jsou Trnky brnky a Ruda Pivrnec. Na druhou stranu i v porovnání s nimi ale "Ninja Academy" nepředstavovala nic zvláštního, tedy nad rámec toho, že tam byli nindžové. Ti tou dobou spolu s dalšími 80s relikty chytali druhý dech díky otevřeným stavidlům bývalého východního bloku a tamním děckám - ostatně vedlo to i k resuscitaci vzorové "Policejní akademie", příznačně v díle zasazeném za bývalou Železnou opnu. Nico Mastorakis byl jedním z těch, kteří tuhle novou vlnu oblbování nerozkoukaných a nepoučených diváků vehementně dojili. Z dnešního pohledu se "Ninja Academy" ukazuje jako marný relikt své doby. Silně mechanický scénář sestává z převážně nahodilých scén vycházejících z premisy, že se do akademie nindžů přihlásí parta chodících klišé a prvoplánových aluzí na žánrové ikony. Tehdy v devadesátkách jsme na to čuměli jak puci, protože nám ke štěstí stačilo vidět bitky, střílení a ňadra (bez ohledu na to, že všechny jmenované atributy jsou ve filmu zastoupené hodně skromně a navíc v ubohé podobě). Také jsme si připadli tuze poučení, protože jsme věděli, co jsou nunčaky a někteří z nás poznali i ten odkaz na Ramba (já ne, viděl jsem ho až na Nově, ale zato jsem ze saťáku znal "Policejní akademii"). Dnes už člověk vidí ty pointy k uzoufání natahovaných fórů přicházet dlouho dopředu a usíná u přemíry vakua, které vyplňuje stopáž mezi tou překvapivě malou hrstkou trapných gagů a improvizovaných čutálistických scén. Ani pár scének s mimem, jehož začlenění představuje nejdůvtipnější nápad celého scénáře, nemůže z téhle generické VHS vaty udělat něco, co by po sundání nostalgických brýlí obstálo. "Ninja Academy" zůstává děsivým zpřítomněním toho, jaké zoufalosti jsme nadšeně hltali v té slastné době, kdy naším oknem do širého světa kinematografie byla generická nabídka videopůjčovny provozované v bývalé kočárkárně sídlákového paneláku.

Velkolepě trashové OVA podle mangy od Masahika Takadžóa, scenáristy věhlasného gore bojového komiksu Riki-Oh, působí jak zbytnělá esence anime braku. Chybí tu snad pouze mecha roboti a chapadla, ale jinak je tu úplně všechno, co k laciným VHS animákům cílícím na dospívající chlapce patří, a to navíc v jednom bizarně překombinovaném a s náležitým nadhledem také ohromně zábavném mixu. Vedle základní směsky násilí, nahoty, sexu, nadpřirozených bojových umění a krvavých chlístanců nesmí chybět zbytnělá mystika s přesahem do sci-fi, historie i současnosti. Schéma vyvoleného cool mladého hrdiny, kterému k nohám padá sličná panna, se tu mísí s rádoby angažovaností s rebelantstvím proti systému. Když diváka zrovna nepřekvapují fantasmagorické zvraty a přechody ze světoběžnické dobrodružky do paranoidní konspirace, ale také třeba do kyberpunku i fantasy mydlírny, přináší nemalé povyražení proměnlivá kvalita animace. "Crimson Wolf" nabízí přehlídka klasických úsporných technik od třesení ultrafány (k navození efektu zemětřesení) přes švenky po statickém obraze po opakování záběrů ve flashbacích, ale také sem tam překvapí naopak záběry, kde se kohouty rozpočtu trochu víc protočily. A když už si myslíte, že vás tenhle trash ničím nepřekvapí, respektive si říkáte, jak onen mumraj hodlají tvůrci zakončit, vytasí se deset minut před koncem s trumfem v podobě odhalení hlavních protivníků pro zdejší hrdiny, které vyrazí dech svou zhůvěřilostí, exploatačností i nabubřelostí. Na odvrácené straně anime vznikly také mnohem divočejší a extrémnější braky, ale tento vede na body coby 101 seznam atributů celé sféry laciných a náležitě exaltovaných OVA žánrovek.

Je možné hodnocení filmu odstřihnout od jeho tvůrců a jejich problematických stránek? Rozhodně ano, respektive je možné si jich vůbec nevšimnout, pokud se daní filmaři nesnaží stavět na odiv. Tvůrci "Run Hide Fight" si ale bohužel nemohli pomoct. Při tom po většinu stopáže servírují formálně solidní žánrovku, která s trochou pozastavení nedůvěry (suspension of disbelief), tedy s odhlédnutím od lapsů ve vnitřní logice v zájmu podívané, solidně šlape. Dokonce se to i chvílemi tváří sympaticky emancipačně a progresivně, přičemž provázání motivů sociální hierarchie ze středoškolských filmů s holčičí variací na "Smrtonosnou past" také vzájemně funguje (když mu chcete fandit). Pochopitelně se nekoná nic srovnatelného s Van Santovým "Slonem", Villeneuvovu "Polytechnikou", Johnsonovými "The Dirties", Poppeho "Utøya, 22. července" nebo ostatně s jakýmkoli filmem, který hlouběji pojednává třeba jen o dospívání ve školním kolektivu, ať už je to cokoli z početné skandinávské produkce na toto téma nebo třeba tvorba Johna Hughese. "Run Hide Fight" se spíše řadí k žánrovkám, které cílí na teenagery a dávají jim kombinaci (melo)dramatu s brakovým, ale právě proto také poutavým rámcem – ať už to jsou "Hunger Games", "Budoucnost nejistá", "Danny's Doomsday" nebo tuny teen niche obsahu na Netflixu. A v tomto rámci film funguje obstojně. Díky svižnému tempu i výtečné hlavní představitelce se mu daří zahánět nejen příliš okaté scenáristické nedopečnosti, ale i ono mírné zablikání kontrolek na straně diváka v několika scénách, které by mohly vyvolat otázky, o co vlastně tvůrcům jde ideologicky. _____ Jenže filmaři nechtěli zůstat jen u podprahových sdělení a sami vyložili karty na stůl tím nejstupidnějším způsobem – okázale pompézní agitační písní fláknutou přes závěrečné záběry. Potom už nijak nepřekvapí, že mezi producenty figuruje vedle ultrakonzervativního komentátora Bena Shapira také kontroverzní producent Dallas Sonnier, který nikterak neskrývá své pravicové postoje. Na začátku zmíněné povznesení tvorby nad osobní postoje není míněno jako volání po autocenzuře. Poukazuje pouze na to, že naopak pávě díky tomu si můžeme třeba bez problémů užít Polanského filmy, protože z nich nedělá pamflety za zproštění své viny. Ostatně i zevrubná obeznámenost se Sonnierovou problematickou osobností podobně nemůže poskvrnit kvality jeho nejznámějších produkcí, autorských projektů S. Craiga Zahlera. Jednak proto, že nejsou koncipované primárně ideologicky, a navíc svou komplexní a mnohoznačnou morálkou sveřepě podvracejí striktně konzervativní či jakkoli glorifikační čtení. _____ "Run Hide Fight" nehlásá žádné extrémní nebo ultrapravicové názory. "Pouze" divákům podsouvá alibistické postoje americké zbrojní lobby, která navzdory děsivému množství domácích teroristických a atentátnických ataků na školách nadále prosazuje laxní legislativu. Záporáci, ale i hlavní hrdinka jsou vykresleni přesně podle klasických argumentů konzervativních komentátorů v čele s osazenstvem Fox News. Ti vždy opakují, že střelci přece byli evidentně magoři, za jejichž činy nelze nikoho vinit, zatímco na druhé straně tuze rádi používají slogan, že ozbrojeného zlého člověka může zastavit jen ozbrojený dobrý člověk. Za těmito postoji se skrývá absolutní nezájem k jakémukoli systematickému řešení na úkor současného statu quo. "Run Hide Fight" vykazuje stejnou ignoranci k hledání cesty ven z krize násilí a vyloženě utvrzuje zmíněné názory. Proto má jeden ze zdejších mladistvých teroristů podobu až směšně karikaturního blázna, ale proto také ústřední záporák nikdy neřekne svůj záměr. Žádný totiž nemá, neboť se jím tvůrci nehodlají zabývat. Spokojí se pouze s výmluvou, že to je nabubřelý sociopat, který populárním členům školního kolektivu závidí jejich výsluní. Nejokatěji a nejobludněji se pak ideologie projevuje ve figuře teroristy-nerda. Ve scéně, kdy vyjevuje svou motivaci, a hlavně v reakci hrdinky cíleně tvůrci bagatelizují téma šikany, o němž se jako o systematickém problému a triggeru mluvilo kolem střelby na Columbine. Ostatně reference pouze k jednadvacet let starému masakru dále utvrzují, že tvůrci striktně odvracejí zrak od podhoubí současného násilí v ultrapravicových ideologiích a xenofobii. Chtělo by se odkázat na výše řečené vymezení "Run Hide Fight" vůči jiným filmům na podobné téma a obhajovat ho jako eskapistickou žánrovku, která si neklade za cíl o něčem vypovídat. Jenže tady si opět tvůrci sami podrážejí nohy, když režisér a scenárista v oficiálním prohlášení z programu benátského festivalu říká, že mu naopak šlo o diskusi na palčivé aktuální téma. Svou žánrovou fantazií zcela odstřihnutou od reality tvůrci otevírají leda otázky po zodpovědnosti, taktu a míře empatie na straně jich samotných.