JFL

Klasický gangsterský příběh o vzestupu a pádu je tentokrát ozvláštněný sociálním prostředím dánského předměstí a neotřelý způsobem ztvárněného motivu polarity mafiánské a pokrevní rodiny. Zásadně film také pozvedává obsazení v čele s dvěma reálnými bratry neherci, kteří filmu dodávají atmosféru autentičnosti a bezprostřednosti.

Zatímco avengerácké bijáky cílily na nerdy a vážní Batmani oslovovali široké publikum, které na komiksárny jinak nechodí, "Muž z oceli" představuje superhrdinský film, který zkouší jít cestou pro žánr zcela netypickou. Nový Superman je totiž pojatý jako chick flick. Vedle očekávaných záběrů, kde se fešácký hrdina promenuje nahoře bez, to naznačuje především vyprávění zaměřující se výhradně na vztahové motivy (rodina a kořeny hrdiny, ochranitelství, zodpovědnost a obětování se i vztah s Lois Lane začínající na bázi vzájemného respektu a přetvářející se do lásky). Příznačně samotná Lois Lane byla pojatá jako opravdu profesionální reportérka, takže tentokrát nemá podobu křehoučké krasavice čekající na záchranu, nýbrž coby aktivní a citově zaangažovaná postava představuje ideální identifikační figuru pro dnešní divačky. Cílení na ženské publikum pak definitivně stvrzuje zdejší podoba obvyklých blockbusterových záběrů, které mají cílovému publiku utvrdit adekvátnost jeho reakce vůči zobrazovanému dění. Zatímco v "Transformers" takto máme klučinu, který bitku velkých robotů nadšeně okomentuje výkřikem "Wow", v "Muži z oceli" příznačně najdeme řadu záběrů, kde Lois Lane a především vojanda Carrie Farris zasněně hledí na Supermana či přímo komentují jeho přitažlivost. V zásadě také vyprávění řazené nikoli chronologicky nýbrž tematicky a Snyderova estetika luxusních reklam, která každý záběr stylizuje tak, aby měl maximální emocionální dopad na diváky a aktivoval všechny jejich smysly, odpovídají zacílení na ženy, neboť komiksový příběh transformují do impresivní podívané útočící v prvé řadě na city.

"Move On" je PR projekt firmy Deutsche Telekom, který představuje viditelně chudšího a méně koncepčního bratříčka proslulého PR projektu Hire. V případě Hire přišla automobilka BMW se sérií volně provázanou postavou tajuplného nájemného řidiče pro nelehké úkoly ztvárněného tehdy ještě mezinárodně neznámým Clivem Owenem, při čemž zásadní atrakcí bylo angažování etablovaných režisérů s osobitým stylem, kteří každé krátkometrážní epizodě vdechli unikátní atmosféru. Deutsche Telekom se sice evidentně v Hire zhlédli, ale evidentně neměli tolik peněz, potažmo byli vázáni korporátní ideou o spojování Evropy. Výsledkem tedy je projekt, kde dánský herec Mads Mikkelsen, známý i z řady vedlejších rolí v hollywoodských blockbusterech, coby bezejmenný kurýr převáží tajuplnou zásilku napříč zeměmi převážně východní Evropy. To vše v režii jednoho režiséra, nevýrazného řemeslníka Asgera Letha, ale vždy za využití odlišného výrobního štábu. Projekt asi měl být něčím mezi filmy s bývalým agentem Jasonem Bournem a francouzskou sérií Kurýr, jenže hlavní úskalí spočívá v tom, že film/seriál vlastně nemá žádný děj. Každá epizoda se odehrává v jiné zemi, což je v prvé řadě záminkou pro předvedení místních pamětihodností či lidového koloritu. Vedle toho je samozřejmě potřeba pravidelně ukazovat multifunkčnost mobilních telefonů. V těch pár minutách, které zbývají na příběh, se pak tvůrci omezují jen na skládání klasických klišé. Proto se také ve výsledku jedná spíše o turistickou reklamou na východní Evropu než soudržné vyprávění, o thrilleru už vůbec nemůže být řeč. Move On je prostě jen doklad přitažlivosti efektní reklamní formy, která dokáže diváky alespoň částečně poutat k obrazovce, ačkoli za ní nestojí naprosto žádná myšlenka či význam.

Larraín poutavě rekonstruuje fascinující kapitolu z historie dvacátého století, kdy byl Pinochet donucen k referendu o budoucím směřování Chile, při čemž zásadní roli v jeho svržení sehrála opoziční kampaň, která byla postavená na jazyce reklamy. Vyprávění sice obsahuje také nabízející se linie osobního hrdinství v zájmu velkých ideálů či zastrašování ze strany vládnoucí moci, ale v prvé řadě se zaměřuje na podrobné vykreslení marketingových taktik a jejich role v rámci kampaně. Zvolená forma vycházející z užití starých televizních technologií pak umožňuje bezešvé přechody mezi filmovou rekonstrukcí a dobovými televizními záznamy. Současně také zdůrazňuje spojení reklamy s žitou realitou, které se v době děje teprve ustanovovalo, ale v současnosti představuje všudypřítomnou skutečnost.

Fellini pro nové tisíciletí aneb óda na Řím a život místní smetánky zaobalený do portrétu starého seladóna, který bilancuje vlastní život a současně zpřítomňuje otázky po podstatě umělecké tvorby, autorské osobitosti i víry. "Velká nádhera" svým stylem na hraně podobenství, snu a magického realismu nevyhnutelně evokuje Felliniho klasiky "Sladký život", "Osm a půl" a "Řím", ale v žádném případ není jen jejich kopií či plagiátem. Prostě jen ve stejném duchu pojednává o totožných tématech, nicméně s ohledem na věk a misantropickou náturu hlavního hrdiny se zaměřuje na odlišné prvky a hodnoty.

Kde leží hranice mezi uměním a exploatací? Po Filipovi Renčovi vyvolává u diváků stejnou otázku Bruno Dumont ve své art-fart variaci na "Requiem pro panenku", který až nesnesitelně škemrá o festivaové vavříny či alespoň Evropské filmové ceny.

Ačkoli za část svých kvalit vděčí "Život Adele" původnímu komiksu (dostupný ve francouzštině a od září 2013 také v angličtině) o velké a přes několik let se klenoucí lásce dvou mladých žen, hlavní důvody, proč se ve výsledku jedná o tak emocionálně pohlcující zážitek, spočívají v dokonalém formálním uchopení adaptace. Zásadní roli hraje zdejší až unikátní symbióza bezprostředních hereckých výkonů a jejich zachycení kamerou, která se drtivou většinu stopáže drží v detailech či polodetailech. Tento postup, doslovně navozující blízkost, vyzdvihuje sebemenší detaily v tvářích ústředního páru, na nichž vyprávění staví intenzivní citové napětí veškerých scén. "Život Adele" přináší intenzivní tříhodonový ponor do jednoho vztahu, kde ani jedna vteřina není zbytná. Každá chvíle dramaturgicky dokonale sevřeného filmu totiž předkládá komplexní a velmi intimní pohled do citového života titulní hrdinky - od prvotního nelehkého ujasňování si orientace přes pohlcující vášnivou lásku, která se posléze mění v pochybnosti budící nejistotu a drásavě bolestivou ztrátu. Navzdory jízlivým poznámkám si "Život Adele" veškerá ocenění a pozornost kritiky i diváků nezaslouží kvůli explicitním sexuálním scénám, ale prostě proto, že představuje unikátně intenzivní divácký zážitek, který doslova publikum protáhne turbulencemi jednoho dlouholetého vztahu. A navíc i když si diváky beze zbytku podmaní a nechá je prožít každou omamnou i zničující chvíli zdejšího vzahu, nikdy to nedělá prvoplánově. PS: Mně osobně dal "Život Adele" nejintenzivnější divácký zážitek za posledních mnoho let.

"Fresh Meat" sice láká na řadu brakových lahůdek a hyperstylizovaně nadsazenou formu, ale ve výsledku představuje spíš ekvivalent sitcomu než brakovou jízdu. Většina filmu se odehrává v jedněch kulisách a navzdory komiksově přepáleným prvkům stojí ve výsledku cele na ztvárnění herců, kteří v tomto případě dobře vyvažují žánrovou stylizaci braku s afektem sitcomu. "Fresh Meat" neaspiruje na nic víc, než po vzoru řadových televizních seriálů poskytnout svým divákům heboučkou vatu do hlavy, což mu jde bezchybně. Dramaturgie ždíme z prostinké zápletky maximum, když udržuje tempo pravidelným přeskakováním mezi jednotlivými načatými motivy. Nutno obzvlášť ocenit, jak tvůrci dokáží stupňovat očekávání a napínat, i když ne z hlediska hororu či thrilleru, ale v rovině voyeuristického potěšení z lesbické romance, která se ve finále vlastně stává hlavní atrakcí snímku.

hodnocení se vztahuje nejprve k verzi The Renegade Director's Cut a posléze k verzi Slinger - Albert Pyun’s Director’s Cut of Cyborg ------------ Filosofující auteur brakové kinematografie Albert Pyun má na kontě ledasjaký klenot, ale "Cyborg" patří mezi jeho nejambicióznější vize. Rovným dílem prosťáček i avantgardní vizionář, který vždy toužil točit filmy na širokoúhlý materiál, ve své tvorbě spojuje nejpokleslejší žánry s největšími myšlenkami a žánrové atrakce s osobitými koncepty či originálními světy. Bohužel jeho vize vždy musely čelit kompromisům - buďto měl coby režisér pod kontraktem relativní dostatek prostředků, ale pak také zpravidla neměl právo finálního sestřihu, nebo měl volnost nezávislé produkce, ale pak musel počítat s omezeními plynoucími z malého rozpočtu. "Cyborg" přesněji řečeno "Slinger", jak se měl film původně jmenovat, měl být jeho velkolepým projektem, jenž navíc díky nové vycházející hvězdě skýtal možnost spojit tvůrčí ambice s kasovním potenciálem. Jenže Pyunův sestřih se nesetkal s pochopením u představitelů Cannon Films i Van Damma, režisér byl z projektu odvolán a film byl přestříhán do podoby dnes dostupné na všech oficiálních vydáních. Začátkem roku 2011 se Pyunovi do rukou dostaly záznamy jeho finálních sestřihů k několika producenty znesvěceným dílům, včetně "Cyborga". Jím vydaný a na vypálených DVD distribuovaný "The Renegade Director's Cut" nebo též "Unreleased Director's Edition"představuje unikátní možnost vidět vizi brakového autorského Ikara degradovanou pouze kvalitou záznamu (výchozím materiálem byly dva VHS záznamy nekorigovaného telecine přepisu). Z čistě fanovského hlediska se ukazuje, že producenti po odvolání Pyuna do filmu zpětně začlenili režisérem nepoužitou sekvenci, kde piráti vyplení přímořskou vesnici. Naopak Pyunova verze obsahuje navíc sekvenci, kde je hrdina svědkem masakru rodiny malého chlapce, jemuž na začátku filmu vrátí míč uzmutý opilými piráty, a akční pasáže s Deborah Richter, která díky nim nemá pouze roli ženského přívěšku v mužském světě. Obě verze se především zásadně liší ve vyznění i formálním zpracování. Pyun "Cyborga" zamýšlel nejen jako mesianistický příběh, jehož kostra zůstává patrná i v oficiálním sestřihu, ale chtěl divákům předložit veskrze pesimistické vyprávění o konfrontaci vůle a ideálů jednotlivce s nelítostným světem plným utrpení. Hlavní hrdina v Pyunově podání není nezranitelný, ale je naopak permanentně vystavován vnitřním pochybnostem, skličujícím hrůzám minulosti i aktuální fyzické bolesti. Tyto motivy se ve filmu zpřítomňují především častými hrdinovými voiceovery, kde vede vnitřní dialog sám se sebou, přesněji řečeno se svým pochybovačným či slabošským já, a zábleskovými reminiscencemi do hrdinovi minulosti. Hlavní záporák zde dostává mnohem větší prostor a jeho četné proslovy, které byly z oficiální verze odstraněny, jej staví do role Ďábla zastrašujícího či pokoušejícího hrdinu (ostatně Pyun z pirátů udělal přímo uctívače Satana). Zásadní odlišnost Pyunovy verze ale spočívá v jejím formálním zpracování, konkrétně ve střihu, který zřejmě byl hlavním důvodem, proč byl od projektu odvolán. Režisér se ukazuje jako ryze avantgardní experimentátor a namísto konvenční skladby typické pro hlavní proud, uplatňuje především v akčních pasážích principy ruských montážníků i experimentálních filmařů, přičemž výsledek lze označit za filmový ekvivalent komiksových panelů v manze. Neskládá totiž jednotlivé dlouhé záběry za sebe s cílem vyjádřit lineární plynutí soubojů, ale záběry, které jsou v oficiální verzi použité vcelku, rozsekává na krátké části podle fází pohybu, které prokládá s protizáběry či záběry paralelní akce. Současně hojně pracuje s rychlostí záběrů, čímž vytváří nikoli chronologický a přehledný obraz akce, ale spíše až kubistickou analýzu určité situace. Rozhodně se nelze divit, že Van Damme a producenti po zhlédnutí této verze Pyuna vyrazili. Současně je také třeba říci, že je s podivem, jak z některých pasáží zpětně vytvořili klasicky vystavěné a funkční sekvence (především akční scéna v rozbořeném domě v první třetině filmu). Na druhou stranu sám Pyun ze svého sestřihu vychází rovným dílem jako nepochopený umělec i tak trochu Ed Wood - nikoli ve smyslu neumětelství, ale v tom, že mu rozhodně nelze upřít autorskou vizi a velké ambice, ale jejich naplňování v ryze brakovém rámci a při užívání úsměvně přepjatých klišé působí přinejmenším kontrastně. Nicméně pravdou zůstává, že ať už mezi brakovými fušery či uznávanými režiséry, kteří osobitě zpracovávali žánrové příběhy (Seidžun Suzuki, Nicolas Winding Refn, Paul Greengrass a další), nenajdeme nikoho, kdo by se mohl s Pyunem a jeho osobitým stylem poměřovat. [verze The Renegade Director's Cut] _______________________ Začátkem roku 2014 vyšel na DVD a Blu-ray pod patronátem německé distribuční společnosti Digidreams Studios "Slinger - Albert Pyun’s Director’s Cut of Cyborg" (dostupné na německém Amazonu). Jedná se o kompozit vzniklý složením do HD remasterovaných záběrů z kino verze a sekvencí či částí záběrů z výše zmíněné VHS s Pyunovým pracovním sestřihem. Tato verze představuje zřejmě nejkompletnější režisérský sestřih, potažmo verzi, kterou nyní Pyun, stižený syndromem lucasovského věčného vylepšování, považuje za ideální. Od výše popsané pracovní verze jeho režisérského sestřihu se tato liší především umírněnějším střihem a v několika malých detailech. Nejvýraznějším je o krapet konvenčnější vyprávění, kdy Pyun opustil původní koncept, kde první dvě třetiny filmu byly flashbacky a do nich vnořené flashbacky rámované hrdinovým ukřižováním. Po vzoru Lucase si ale Pyun neodpustil film provázat se svým v době kompletování této verze teprve dokončovaným projektem "Cyborg Nemesis: The Dark Rift", který má být prequelem k "Cyborgovi", potažmo "Slingerovi", ačkoli záběr z něj je vsazený do režisérského sestřihu na jeho konec a uvozený titulkem "o 9 měsíců později" - je otázka, jestli tato časoprostorová anomálie je výsledkem informačního šumu stran nového projektu, režisérovy nesoudnosti (nebo projevující se roztroušené sklerózy, která ho před rokem postihla a brání mu v natáčení dalších filmů) nebo jestli se prostě vysvětlí po zhlédnutí odkazovaného filmu. Ačkoli je německé vydání označené jako "uncut", film postrádá veškeré krvavé detaily, které byly přítomné v "The Renegade Director's Cut" - díky čemuž např. není zcela patrné, že finální likvidace záporáka proběhla jeho rozpáráním vejpůl. Nabízí se otázka, jestli jen Pyun chtěl mít finální sestřih prostý explicitního násilí, nebo se jedná o následek německé legislativy, která omezuje násilné sekvence, což by předjímalo, že ani toto vydání není definitivní verze. Na druhou stranu konečně je "Cyborg" široce dostupný jako "Slinger" a všichni si mohou vychutnat ve všech významech ojedinělý projekt, kde nesoudný tvůrce dostal relativně štědrý rozpočet a vycházející hvězdu, ale namísto generického post-madmaxovského béčka se jal vytvořit epické postapokalyptické evangelium. V jeho světa bez Boha, ale zato propadlého uctívačům Satana, musí mesiáš sám dorůst své role (což kulminuje v sekvenci, kdy namísto toho, aby na kříži zemřel, sám se z něj skopne), ale ve výsledku je stejně bezmocný vůči zlovolným úmyslům lidí vyznávajícím ještě větší zlo než Satana, technologie. Kompozit, kde obraz v rámci jednoho záběru skáče z HD remasterovaných částí do VHS kvality a zpět, zase nepřehlédnutelně ukáže Pyunovy formální ambice projevující se preferencí delších záběrů či kamerových jízd s promyšlenou kompozicí postav. [verze Slinger - Albert Pyun’s Director’s Cut of Cyborg]

Dva roky po "Smrtonosné pasti", která fungovala jako ventil pro pošramocené sebevědomí Ameriky válcované asijským ekonomickým boomem, vrací Japonci úder touto bizarní brakovkou, která se doslova svezla na dobové módě bruslařských bijáků. V americko-japonské koprodukci tak vznikl příběh o Americe budoucnosti, kde většina domácích podniků i veřejných institucí byla vlivem špatného hospodaření předchozí generace rozprodána cizákům (vrcholem je přemístění jedné z hlavních amerických univerzit cihlu po cihle do Japonska :)) Jako reakce na tristní sociální podmínky se formuje radikální nacionalistická organizace složená výhradně z bílých chlapců ve věku od 10 do 25 let, kteří jezdí na kolečkových bruslích v bílých baloňácích a bílých kalhotách s kšandama. Jejich vůdce verbuje nové duše na příslib lepších zítřků a vykoupení amerických podniků zpět pod americkou kontrolu, ale tyto upřímně míněné plány financuje obchodem s drogami, jenž současně ukrývá jeho velký plán na vymícení slabochů. Proti téhle devadesátkově trashové Hitlerjugend nastupuje upadající mládežnická hvězda Corey Haim, který se k nim z logicky vratké motivace nechá naverbovat coby informátor policie. Jen málokterý dobový trash cílící na dospívající návštěvníky videopůjčoven se může pochlubit tak za vlasy přitaženou premisou (a že tehdy vznikaly kdejaké ujetosti). Bohužel od cca poloviny stopáže, kdy se představí zdejší svět a načrtnou dějové linie, se z "Modlitba bruslařů" stává jen schematické akční melodrama. Sice občas situaci zachrání vnitřní nelogičnost či třeskutá schematičnost počínání postav, ale nelze se zbavit dojmu, že tohle mohla být ještě vypečenější campová perla. Byť na druhou stranu samotný fakt, že někdo se zcela vážnou tváří spojil bruslařskou distopii, 90's módní nevkus, podvratný ideologický pamflet proti americkému nacionalismu, agitku o nebezpečí mládežnických organizací s charismatickými vůdci slibujících osobnostní i fyzický růst a očištění od cizáckých jedů (podobnost s projektem SebeRevolta čistě náhodná) a celé to pojal jako veskrze vážně míněný akčňák, dělá z "Modlitby bruslařů" jednoznačný unikát.