JFL

Zatímco jiné značky, které Charles Band vyvrhl do světa za éry Empire Pictures, otevřeně i neoficiálně rozvíjel dále po bankrotu své legendární společnosti (konkrétně "Trancers" a "Robot Jox"), "Ghoulies" se vydali na cestu napříč předními brakovými produkčními společnostmi VHS éry. S každým dílem při tom dostali zcela odlišnou podobu, která reflektovala, rozvíjela, ale také popírala předchozí kánon. Paradoxně to také vede k tomu, že série sice více méně má podobné průměrné hodnocení, ale namísto univerzálního konsensu jako u většiny jiných sérií vidíme spíše protichůdné preference fanoušků. Někteří mají radši první díl s důrazem na čarodějnictví a vizuální efekty, jiní zase dvojku s evidentní snahou vytvořit naopak jízlivě zábavnou a krvavou variaci na "Gremliny". Po kolapsu Empire Pictures se série chopila firma Vestron Pictures, respektive její primárně na video zaměřená divize Lightning Pictures. V zájmu zachování kontinuity svěřili režii badovskému dvornímu machrovi přes speciální efekty Johnu Buechlerovi, ale současně trojku výrazně posunuli směrem k univerzálně přístupnějším teenagerským komediím své doby. V zájmu celkové stylizace zde démoničtí skřítci poprvé mluví a když už dojde na nějaké likvidace, mají přiznaně komiksovou, až slapstickovou stylizaci. Spojit zlomyslné nezbedné skřítky s frathouse humorem a pubertální jalovostí kanadských žertíků pomáhá oběma stranám tohoto ulítlého, ale při tom nepřekvapivého mixu překonat vlastní omezení a z funkční symbiózy vydolovat maximum zábavy - tedy pořád v mantinelech juvenilního humoru, který adoruje šmíráctví, lemtání pivka a velkohubou privilegovanou nevázanost. Jeho zavilou a egocentrickou podstatu nezáměrně zpřítomňuje fakt, že hlavní hrdina vypadá jako Donald Trump za mlada.

"Ostrov amazonek" je za pár šupů natočený velkolepý spektákl narvaný speciálními efekty - tedy pokud zohledníme památné moudro Jima Wynorského, kterým pojmenoval základy své tvůrčí metody: "Breasts are the cheapest special effect in our business." Společný počin dvou devadesátkových video drekařů z přesvědčení, Wynorského a Olena Raye představuje bezelstně jalovou a záměrně ultra lacinou a okatě trashovou poctu klasickým B filmům s kouzelnými speciálními efekty, které jsou zde aktualizovány pro éru VHS půjčoven.

Zábavný mix upírského filmu, westernu a komedie si pozornost zaslouží skvostně nápaditými detaily svého světa, ale velké body navíc získává za to, že dává prostor herecky zazářit Bruci Campbellovi. Z jeho rolí sice zůstává Ash tou nejikoničtější, Elvis z "Bubba Ho-tep" konceptem nejzábavnější a Brisco County Jr. pro mě nejnostalgičtější, ale tady prostě každou scénu krade pro sebe úžasnými mimickými kreacemi.

Na papíře měl "Spellcaster" potenciál být předchůdcem "Saw", jen místo sadistického torture porn se mělo jednat o velkolepou přehlídku praktických efektů motivovanou premisou o pokušitelském Satanášovi, který ve slasherovém stylu likviduje skupinu otravných figur tím, že na ně sesílá bizarní kouzla a gumákové příšery. V praxi ale film kolabuje na tom, že se tvůrci příliš nechali ošálit domnělou atraktivitou prostředí italského hradu a bezbřehých možností nedávno opuštěných římských studií po Dinu De Laurentiissovi. Právě sety a prostředí tu hrají první housle, ale bohužel dobový bonus, že pomáhaly svou autentickou opulentností odlišit tento film od haldy dobové laciné konkurence už z dnešního pohledu rozhodně nefunguje. To samé platí o castingu, který se chlubil svého času populárními tvářemi hudebního šoubyznysu (popový hudebník Adam Ant, televizní VJ Richard Blade a Bunty Bailey, tvářička z dvou ikonických klipů od A-Ha), které ale z dnešního pohledu film nikterak nepozvedávají. Bohužel ale "Spellcaster" především nedokáže naplnit svůj brakový potenciál, když se drží povážlivě zpátky v rovině prvoplánových atrakcí (navzdory výstavbě scén se nekoná žádná nahota ani gore), ale především překvapivě nedokáže ani pořádně prodat své triky a speciální efekty. Ty sice tvoří páteř velkého množství scén, ale úsilí trikařů přichází vniveč, když je režisér nedokáže adekvátně zachytit a dramaticky vytěžit. "Spellcaster" tak dnes zůstává jedním z řady osmdesátkových filmů, které jsou mnohem zajímavější a zábavnější ve vyprávění pamětníků a svým kontextem vzniku (jednalo se o poslední titul legendárního studia Empire Pictures bratří Bandových), než samy o sobě. Ostatně k tomu lze přihodit i bizarní kuriozitu, že se jedná konceptem o povážlivě totožný projekt jako ve stejném roce uvedená zoufalost "Slaughterhouse Rock", kde také tvůrci hodně sázeli na sílu autentické lokace a do projektu natáhly výrazná jména z hudební scény. Nutno ale uznat, že z porovnání s tímto potratem vychází "Spellcaster" jako znatelně lepší biják.

Před 40 roky vtrhl poprvé do kin Šílený Max a kinematografie od té doby nebyla už nikdy jako dřív. První film ještě z větší části vycházel z dobového brakového žánru thrillerů o pomstě, ale aktualizoval ho prostředím společnosti hroutící se do zkázy. Právě originální a působivé dějiště spolu s charismatickým hrdinou, který propadá zkáze, udělalo z filmu mezinárodní hit. V prvním filmu ještě Max Rockatansky pracuje jako silniční policista a stará se o svou rodinu. Jenže svět kolem něj ovládá bezpráví a město i dálnice terorizuje nelítostný motorkářský gang. Jak dlouho dokáže člověk vzdorovat hrůze kolem sebe, než sám propadne šílenství zloby a pomsty? _____ Série Šílený Max ustanovila podobu žánru postapokalyptických akčních filmů a zanechala nesmazatelný otisk v prachu silnice světové popkultury. Současně ale také její jednotlivé části představují polemiku s dobovými trendy nejen akčních filmů, ale vůbec celého hlavního proudu kinematografie. Zatímco jiní filmaři Maxe kopírovali, jeho autor, režisér a scenárista George Miller svého hrdinu neustále přehodnocoval a posouval dál do nových směrů. Spolu s tím také pokořoval vypravěčské hranice žánru i praktické možnosti akčních filmů. Millerovi se podařilo vytvořit čtyři diametrálně odlišná a vždy zcela originální pojetí postavy osamělého bojovníka, ale také světa po konci civilizace a nových společenstev, které vyrůstají na starých troskách. Jeho ambiciózní vize ožily do dech beroucích podob díky kaskadérským mistrům a choreografům akčních scén, ale také profíkům z oddělení výpravy a kostýmů, v jejichž práci se posléze zhlédla celá subkultura. Spíše než jeden pokračující příběh představuje série Šílený Max čtyři uhrančivé a osobité variace na téma hrdiny, postapokalypsy, sváru temnoty a naděje, ale také silných žen i samotných důvodů, které člověka nutí bojovat. (anotace pro maraton série v kině Aero, 2019)

Ohromný celosvětový úspěch druhého Šíleného Maxe vyvolal záplavu povětšinou druhořadých kopírek, které v 80. letech vládly videopůjčovnám. Režisér a scenárista George Miller na to zareagoval nečekaným tahem. Namísto toho, aby šel přímočaře vstříc divákům, kteří bažili po opakování předchozího snímku, vytvořil třetí díl série jako naprosto odlišnou variaci postapokalyptického mýtu. Dodnes povětšinou nedoceněný, ale o to více fascinující Dóm hromů, přitom právě v rámci celé ságy vyniká svou osobitostí a inspirativní výstředností, která spojuje prostředí postapokalypsy se zaniklými (western, noir) i populárními žánry své doby (dětské dobrodružky ve stylu Amblinu). Stejně jako v druhém filmu i tentokrát Max představuje legendami opředenou postavu v mýtech jedné postapokalyptické společnosti. Při tom se stává spíše průvodcem tímto bizarním novým světem, kde proti sobě stojí dvě ženy, které na svých bedrech nesou zárodky dvou nových, ale zásadně odlišných civilizací. (anotace pro maraton série v kině Aero, 2019)

O dva roky po úspěchu svého průlomového debutu se režisér George Miller vrátil k postavě Šíleného Maxe s pokračováním, které zcela redefinovalo pojetí postapokalypsy v populární kultuře a navíc hodně vysoko posunulo laťku pro akční podívanou. Snímek s přízviskem Bojovník silnic se stal fenoménem, jehož styl a úspěch se následně pokoušely napodobit desítky jiných produkcí z celého světa. Jenže nikdo nedokázal na plátno dostat takové množství dravé energie, ani se nikomu nepodařilo vymyslet tak fascinující mikrokosmos vztahů. Post-nukleární budoucnost se potkává s mýty minulosti, když Miller oživuje prvky westernu za pomoci řvoucích motorů a do kůže a cárů oděných běsnících divochů ve světě, kde kapka benzínu má větší cenu než lidský život. (anotace pro maraton série v kině Aero, 2019)

Ve stejný rok, kdy Fred Olen Ray ve vlastní produkci vystřihnul požitkářsky campový low-budget trash "Hvězdný kriminál", natočil pro své tehdejší hlavní chlebodárce CineTel Films tento generický VHS akčňák. V rovině akce sice film nemá moc co nabídnout, byť jak bývá u štědřejších direct-to-video produkcí této doby zvykem, když už dostane prostor druhý štáb, který zajišťoval realizaci a natáčení akčních sekvencí, jde řemeslná kvalita výrazně nahoru oproti okolní šmíře. Hlavní přednost "Armed Response" ovšem spočívá ve velkolepém castingu, který před kameru dostal úctyhodný ansámbl dobových béčkových ksichtů. Vedle Lee Van Cleefa a Maka, kteří tu vzpomínají na své lepší časy, mile překvapí ještě relativně střízlivý David Carradine. Milovníky brakovek pak nadchne skvostně požitkářský Michael Berryman, ale také v menších partech přítomní Ross Hagen, Cary-Hiroyuki Tagawa, Michelle Bauer a Conan Lee, který coby jediný reálně akce schopný představitel zde příznačně má roli generického Asiata, který si jen ufikne prst a nijak se do akčních scén nezapojí. Třešničkou na dortu pak je duo křiváků Laurene Landon a Dick Miller.

Tolik potenciálu a tak strašně zadrbaného. K čemu je skvostné obsazení hlavních (Cynthia Rothrock) i epizodních partů (Benny Urquidez, Tony Longo) i realtivně obstojná choreografie, když to všechno podělá režie, kamera a střih. Většina záběrů v akčních scénách je příliš blízkých, takže choreografie a fyzické schopnosti aktérů nemají šanci vyniknout, a někdy je dokonce kamera blbě postavená, takže je vidět, že údery nejdou na tělo. Podobně by stačilo krapet víc dotáhnout určité linie scénáře a výsledek by býval chytil pořádný dramatický náboj, ale také by náležitě vynikla linie s figurou Cynthie Rothrock. Paradox této bývalé přebornice bojových umění a přední americké akční představitelky spočívá v tom, že jí věhlas i zásadní prodloužení filmové kariéry přinesly právě takovéto zoufalé a nuzné video braky americké produkce, s nimiž ji má spojenou většina západních diváků. Přitom ale představovaly drastický kvalitativní propad vůči fenomenálním akčňákům, ve kterých účinkovala v 80. letech v Hongkongu, v čele s choreograficky úchvatnými filmy pod vedením Coreyho Yuena "Yes, Madam" a "Above the Law" i s co do akčních sekvencí vrcholným "The Blonde Fury". "Martial Law" sice nepatří mezi největší průsery v její americké filmografii, ale svou nedotažeností, rozbředlostí a zapomenutelností z toho vychází nakonec ještě hůře než legendární dreky typu "Undefeatable".

Nadpřirozeno a nafouknutá ňadra aneb upřímně trashový pokus jak ozvláštnit kategorii VHS rádoby-erotických thrillerů. Ty se ve velkém vyrojily po úspěchu "Základního instinktu", ale jejich tvůrci nedisponovali nejen rozpočtem a herecky schopnými představiteli, ani potřebným talentem, aby scénám s obnaženými těly dodali alespoň špetku erotična. Jim Wynorski, který do oné subkategorie také štědře přispěl, tentokrát alespoň přichází s hravě brakovým upgradem díky motivu okultismu, který bizarně pojímá se zarputilou vážností, čímž bohužel zásadně škrtí značný campový potenciál svého dílka. To tak navzdory premise zůstává jen dalším suchopárným silikonovým bijákem, který by nikterak nevyčníval z půlnočního programu devadesátkové Novy.