JFL

Hollywood se konečně dostal na roveň Hongkongu, i když tedy jen v rámci kategorie akčních komedií s volně epizodickým scénářem. Takže dojde na estrádní camea a brainstormingově koncipovaný scénář skákající napříč žánry bez výstavby. Jen škoda že místo pořádných akčních atrakcí tu máme zase jen videoherně nadreálné CGI omalovánky. Otázkou zůstává, jestli je na místě tvůrcům spílat, že podle západních norem spatlali marnost, nebo je naopak máme chválit, že vytvořili dokonalý produkt pro čínský trh, kde přesně takovéto věci mají největší úspěch. Nicméně je chválihodné, že producenti konečně odstřihli nejslabší a nejsměšnější článek celé franšízy, tedy Vina Diesela, i když žvanění o rodině zůstalo, jen tentokrát ho prokládá více sekvencí nudného poměřování bimbasů, které ani nejiskří pořádným homoerotickým napětím. Ale snad tímhle angažmá David Leitch vydělal dost peněz, aby mohl zase natočit něco pořádného.

Nenápadný klenot hongkongské nové vlny se sice neblyští tak okázale jako žánrové experimenty či sociální dramata ostatních klíčových tvůrců, ale o to zásadnější dílo představuje pro hongkongskou společnost. Allen Fong mistrně klame diváky tím, že jim zdánlivě nabízí nostalgické melodrama o dospívání v 50. a 60. letech v Hongkongu. Jenže za fasádou lumpačení a vinět ze všedního života nižších sociálních vrstev, které svým dětem vtloukaly do hlavy píli a pracovitost, čímž daly vzniknout střední třídě, se skrývá hořkosladká obžaloba patriarchátu, který coby systém přežívá napříč generacemi živen zničenými sny a zmařenými příležitostmi jednotlivců. Nejzrádnějším, ale také nejvýmluvnějším aspektem snímku zůstává postava otce, který není vykreslený coby despota, ale naopak jako hodný a starostlivý. Právě v tom se ostatně také jedná o důmyslnou a mrazivou variaci na subžánr melodramat o vztazích otců a synů, populární v 50. letech. V těch se idealizovaní otcové obětují pro syny a rodiny, kteří jim pak projevují vděk. Zde se příznačně ukazuje, že naopak synové a obzvláště pak dcery - které jsou ve filmu záměrně, ale výmluvně upozaděny stejně, jako byly ve svých životech - obětovali své sny, talenty a budoucnosti pro otce, kteří se zatvrzele snažili naplnit roli patriarchů, kteří zaopatří své potomky (nikoli ve smyslu materiálním, ale kariérním). Klasické hodnoty hongkongské společnosti v čele s rodinnou pospolitostí a pílí zde tak získávají hodně trpký nádech.

Vedle několika ohrožených a vzácných druhů nám Planeta Česko představí také jeden druh bohužel nadmíru přemnožený. Tím je ublížený zamindrákovaný český chlapík. Marketing filmu umně klame, protože dokument namísto přírody a živočichů v Čechách pojednává spíš o Čechách a českém chlapíkovi, který dokumentuje přírodu. Takže ho hrozně sere, že nějací cizáci přišli dávno před ním s projekty jako Zázračná planeta a tím jemu vyfoukli slávu. Taky se dozvíme, že ho na FAMU všichni měli za pošuka, co točí na starý černobílý materiál záběry doma u rybníka, a jeho dcery mu pro jeho vášeň neprojevují dostatečnou úctu. Ale jak víme z následného úspěchu Plenety Česko v kinech, všechno má happy end, protože borec natočil biják, kterým všem vytřel zrak, zabrnkal na strunu jak eko liberálům tak knedlíkovým nacionalistům, vydělal ranec peněz a ještě ukázal jaký je to super táta. Vedle toho film obsahuje taky některé hodně hezké záběry zvířat a pár diskutabilně zjednodušujících trivií vydávaných za ekologii. Jen ty repetetivní záběry na kopulující zvířata z toho celého dělají ještě o chlup bizarnější podívanou. Nemohla by vyjít speciální edice, kde bude fakt jen ta příroda a volitelný přírodovědecký komentář místo egocentrických řečí autora, které paradoxně zpřítomňují, že jemu ve skutečnosti o přírodu jde teprve na druhém místě až po uznání pro něj samého?

Zvažuju, jestli Disney po vzoru některých videoherních vývojářů, kteří do svých her zapracovali extra bugy, které se aktivují jen u pirátěných verzí, nevypustili do světa záměrně zparchantělou verzi pro ty, kteří budou vlajkovou loď jejich VoD sledovat kdekoli jinde. Jinak si nedokážu vysvětlit, že zatímco většina lidí si rochní u fanservisového korýtka, já jsem teda navzdory očekávání viděl sérii absurdně rádoby patetických výjevů sflikovaných nevídaně zoufalým scénářem. Pokud cílem bylo navrátit se k pohádkově brakovým kořenům nejstarší trilogie, pak Favreau přestřelil několik galaxií až do světů, kde i Ed Wood a David A. Prior platí za vytříbené mistry sofistikovaných narativů. Jasně, vidím tu inspiraci spaghetti westerny a samurajskými filmy i ty jakože variace na týmovkové originy rozprostřené napříč sérií, ale to fakt nic nepřidává nad rámec, kde si diváci mohou připadat hrozně chytří, že to poznali. "The Mandalorian" se natolik soustředí na prvoplánově cool a cute momenty, žánrové aluze, hintování na rasy a světy, až úplně zapomíná na to, že by měl mít alespoň trochu funkční scénář, a to ne ve smyslu struktury, ale čistě jen vnitřní kauzality a logiky. Zdejší snůška ptákovin, za kterou by se styděl i pětiletý capart při spřádání příběhu pro bitky svých figurek, tomu všemu jen podráží nohy nelogickými zvraty pro zvraty samotné a nechává postavy jednat jak retardy. Představuju si genezi tohoto projektu tak, že se myšákovi hlavouni sjeli hodně divokým sajrajtem a začali brainstormit, jak by to vypadalo, kdyby Star Wars dělali Andy Sidaris, James Nguyen, Donald G. Jackson a Charles Band. Celé to komplet vymysleli a pak druhý den našli scénáře, které během svého koksového binge vypotili. Jenže se rozhodli dát je natočit normálním řemeslně schopným filmařům. A v tom spočívá největší fail Mangalořana - kdyby ho točili jmenovaní lumeni, bylo by to alespoň pořádně nechtěně zábavné, a ne jen k nevíře hloupé. Tak aspoň, že Gina Carano, Werner Herzog, Richard Ayoade a Taika Waititi zase mají na nějakou dobu na nájem a můžou díky zdejšímu angažmá třeba dělat na něčem pořádném. This is the way the world ends, not with a bang but a whimper of baby yoda. This is the way.

Na první letmý pohled opáčko po "Idě", ale i když by se mohlo zdát, že Pawlikowski po úspěchu svého nenápadného průlomového filmu jde na jistotu za festivalovým úspěchem a cenami, tak "Studená válka" překvapí tím, jak se od "Idy" liší ve všech ohledech. Tedy až na základní východisko o ryze osobním tématu a skrze něj zrcadlení polské dějinné a morální tragédie. Nicméně tato rovina leží tentokrát spíše v druhém plánu a plátno patří převážně zničující, ale současně tolik živelné romanci. Pawlikowskému nelze upřít, že má "Studenou válku" detailně promyšlenou, díky čemuž nesklouzne do manýry nebo jen kopírování "Idy". Vyprávění hudbou, provázání romantické a společensko-politické linie s ústředním motivem muziky, ale také opět koncepční užití klasického formátu a především pak souhra všech uvedených elementů v zájmu dramaturgie díla a jeho vyprávění dokazují, že Pawlikowski je bravurní režisér, který v rámci své vlastní tvůrčí renesance dozrál. Jistě, nabízí se otázka, s čím přijde dále a jestli se vydá novým stylovým směrem, nebo bude dále předvojem festivalové nostalgie po vrcholné éře autorského filmu (na které ostatně jede také Marhoulovo "Nabarvené ptáče"). Jenže stejně tak se nabízí uznat, že "Studená válka" (stejně jako "Nabarvené ptáče") nelze omezit jako pouhý soubor aluzí, protože o ty představují až úplně poslední z předností tohoto vytříbeného a emocemi pulzujícího filmu.

Případ Pawlikowského a "Idy" v praxi ukazuje platnost odvěkého pravidla, že talent bez tématu není ničím, respektive, že nejpůsobivější díla vzniknou, když se tvůrci obrátí do sebe a věnuje se osobním tématům. Pawlikowski do té doby byl solidním, ale nijak zásadním filmařem s mnohaletou kariérou v oblasti esejistických dokumentů pro BBC a v nezávislých žánrovo-festivalových kruzích. "Ida" reflektuje jeho vlastní renesanci coby člověk a tvůrce v návaznosti na tragické události v jeho rodinném životě a zjevnou bilanci jeho vlastní identity a existence coby emigranta, kterého během dospívání matka vzala z Polska do Velké Británie. Pawlikowski film koncipoval jako reflexi Polska s jeho eticky problematickou historií a křivdami na druhých, se kterými se na rozdíl od něj a jeho hrdinky země nikdy nevypořádala. Právě skrze osobní rozměr ale "Ida" nespadne do historické teze o vině, ale naopak zůstává intimním filmem o svobodě, životních rozcestích a síle osobní volby, bez ohledu na to, jak může tato volba s ohledem na škatulky vyznívat nepřípustně. Zvolená stylizace s užitím klasického formátu a černobílého obrazu je současně otevřenou poctou kinematografii v době, do níž je film zasazen, ale současně využitím tohoto existujícího výrazového slovníků k vlastním cílům (jak je vidno nejen z koncepčního významového užití statických a pohyblivých záběrů, ale také z klaustrofobního rámování, které se postupně mění na detaily v závěru filmu). Zůstává paradoxem, že Polsko si po světovém úspěchu a oscarovém vítězství přivlastnilo jako svou vizitu film o přijetí minulosti, smíření se s ní a skrze to objevení nové síly pro vlastní život, tedy věcí, které tamní společnost a vláda zásadně popírají.

Když si Kevin Smith, který posledních 20 let točil čím dál tím horší filmy, jakože dělá srandu z toho, že Kevin Smith točí marné filmy, zdaleka to z jeho promenády dřívějších spolupracovníků a připomínání sekvencí z jeho úspěšných filmů nedělá nějaký důmyslně sebereflexivní počin. Sebereflexe je zde stejně bezzubá a povrchní jako šprochy na účet Hollywoodu, komiksových blockbusterů, franšíz a rebootů, ale také jako i zdejší rádoby obhroublý humor. Paradoxně jediné, čím třídní sraz po infarktu zaujme, zůstává na Smitha nezvykle procítěné zamyšlení nad rodičovstvím, a co s sebou přináší.

Jako deklarovaná metafora mocenských vztahů a vykořisťování napříč etniky v rámci společnosti je Mundruczóův "Bílý Bůh" příliš těžkopádný a naivní. Dokonce by se dalo říci, že stejně jako psi ve filmu se projekt vymkl kontrole a režisér se nechal strhnout realizačními výzvami a potenciálem ke spektáklu na úkor sdělení. Jenže co když to, co někteří Mundruczóovi vyčítají, představuje právě jeho podstatu, ke které se čím dál tím více propracovává? Co když je to vskutku evropský ekvivalent Cuaróna, který se nezpronevěřuje svým skromným kořenům, ale naopak se postupně propracovává ke stále ambicióznějším a opulentnějším projektům? Již jeho dřívější snímky nesly zárodky high-concept artu, k čemuž ve svých posledních projektech přidává ještě vyloženě blockbusterový produkční rozměr. A tak zatímco jako východoevropská festivalovka vzbuzuje "Bílý Bůh" rozpaky, jako euro-artová variace hollywoodského psího melodramatu je dostatečně podvratná a myšlenkově podnětná. Ale především zůstává naprostým úkazem a produkčním mega počinem, který fascinuje sveřepostí v analogové realizaci sekvencí, které by kdokoli jiný okamžitě zavrhl, nebo by je vyřešil digitálními efekty. I takto může vypadat solitérní dílo.

Konečně po všech těch dnes už úmorně generických rádoby vážných a patosem i umělými CGI pasážemi oplývajících komiksárnách přichází pořádný zábavný biják ze superhrdinského univerza. Přiznejme si, že pouze Nolan dokázal superhrdiny pojmout opravdu komplexně a všichni ostatní jen blafují hloubku. A ten marketingově vycpaný tajtrlík Deadpool se svým jalovým mýtem "krvavého R ratingu" je jen druhou stranou stejné mince, žádnou alternativou. Jako spása naštěstí přichází sólovka Harley Quinn, která je vším, čím komiksy tradičně byly, a současně není tím, čím byly komiksové filmy posledních dvacet let. Máme tu konečně zase šestákovou pestrobarevnou přízemní taškařicí s praštěnými figurami v maniakálním světě. Navíc "Birds of Prey" po těch dekádách, kdy CGI blockbustery (především ty komiksové) vytlačily akční filmy z kin, oznamuje snad už definitivní návrat pořádné kinetické a fyzické akční podívané (čímž završuje trend nastartovaný sériemi "Mission: Impossible" a "John Wick"). Zatímco jiné komiksové blockbustery mají zcela plytkou akci, která nikdy neutkví v paměti, "Birds of Prey" to kontruje hned několika skvostně vypiplanými a nápaditě rozvrženými sekvencemi s úžasnou choreografií, příznačně od Chada Stahelskiho - vrcholem je sekvence z policejní stanice, ale super je i karnevalová fun-house pasáž na konci s estrádní bitkou. Sice si i tento film neodpustí některé úmorně plytké CGI výjevy, ale naštěstí pouze v rovině simulace exteriérů. Naopak hlavní přednost filmu spočívá v klasické dobré analogové práci lidí z oddělení make-upu, kostýmů, výpravy a akční choreografie, ale ostatně také castingu. Moc doufám, že incelovští fňukači nevyhrajou a Harley Quinn dostane další biják, protože tohle je přesně to, co soudobá jednotvárná produkce komiksových bijáků potřebuje: drzou holku, která nezachraňuje svět v dalším unylém spektáklu, ale jen svůj zadek v rozverně brakové a fanfarónsky pestrobarevné báchorce, která se umí ohánět baseballkou i granátometem a hlavně která miluje egg cheese sandwich (což je mimochodem zcela zásadní definiční moment postavy a navíc taky zatraceně skvělý příspěvek do domácí kuchařky).

Na jednu stranu tuze sympatický projekt si zaslouží chválu za to, že na rozdíl od řady podobných filmově zaměřených dokumentů se nesnaží nacpat do předem normované stopáže. Díky tomu také tvůrci stihnou zahrnout celou řadu aspektů svého předmětu jako éru VHS i následnou proměnu akčních filmů v 90s a 00s, i když pořád jim zjevně spousta věcí spadla při střihu se stolu (hlavně v upoutávkách avizované, ale v dokumentu opravdu jen okrajově zmíněné hongkongské a asijské akčňáky). Jenže paradoxně právě proto, že tvůrci nezapřou své fanouškovství, tak jejich dílo sice potěší, ale až na pár výjimek nepřináší nic nového, respektive nic, co by už nezaznělo zevrubněji jinde. Nakonec zůstane jen exkurze do hořkosti a smutku hvězd třetiřadých video produkcí jako Matthias Hues či Cynthia Rothrock, zamrzí minimální začlenění Ala Leonga a absurdní je, kolik prostoru na své zveličování dostává patlal Sam Firstenberg. Nicméně na druhou stranu skvělé jsou výpovědi zakladatele Carolca Mario Kassara a funkci největšího sympaťáka tu zastává Scott Adkins. Pokud se spokojíme jen s tím, že má jít o melancholickou poctu americkým 80s peckám žánru, respektive o filmový výsledek toho, že si jeden fanda udělal radost a objel většinu svých hvězd, pak se s výsledkem lze spokojit. Kdo chce od dokumentu také nějakou informační hodnotu či podnětné postřehy, pro toho tu je francouzský projekt na stejné téma "80s Blockbusters: When Hollywood Played Tough", kde příznačně promlouvají více filmoví kritici a historici.