JFL

Vlna 80s retra nám umožnila, abychom si v nostalgicky hebkém balení zrekapitulovali všechna ta fiktivní dojetí našeho dospívání, respektive jeho okouzlující popkulturně vsugerované verze. Ačkoli tento trend už pomalu ztrácí na síle, při životě ho tím urputněji drží uměle nastavované série "Stranger Things" a další produkce Netflixu, které se odmítají vzdát už notně vyčerpané dojné krávy. V jádru ještě zvrácenější, ale naštěstí zábavnější pokračování tohoto retro trendu nabízí nevyhnutelné překročení zapovězené hranice dekád do raných 90s. Počátek devadesátek charakterizovalo zhoubné bujení všeho nevkusu a křiklavosti osmdesátek až do podoby karikatury. Prvním náležitě nesoudným i jízlivě podvratným zvěstovatelem retra raných devadesátek se stává rozjívený pastiš "Psycho Goreman" z profi-nadšenecké rukodělné továrny jménem Astron-6. Konejšivost a dojemnost "E.T." je nahrazena našňupanou hysteričností a blouznivou přemrštěností "Biker Mice from Mars" a dalších deformovaných výrůstků 90s popkultury. Steven Kostanski se nebojí dokořán otevřít monstrózní pandořinu skříňku devadesátkové zhůvěřilosti, kde vkus, střídmost a patos ustoupily křiklavosti, afektovanosti i agresivní kýčovitosti a nebetyčně otravným namistrovaným hrdinům jako v milnících popkultury "Cool As Ice" či "The Fresh Prince Of Bel Air". "Psycho Goreman" nevyhnutelně není pro každého a spoustu lidí bude naopak drásavě srát, ale to je dobře, protože jeho kořeny čerpají svou mízu rovnou z největší temnoty moderní popkultury. Představte si "Buffy The Vampire Slayer", kde vše dobré nahradily ty nejhorší elementy seriálů sester Olsenových, to okořeněné lehoučkou příměsí páprdovské usedlosti "Kutila Tima" a zalité tunou jalové komiksovosti i gumákových kostýmů "Power Rangers" s lehkým rudým nátěrem po vzoru dobových splatstick bijáků či "Celebrity Death Match". Výsledek je obludný, svatokrádežný, přeplácaný a vlastně nekoukatelný, ale právě proto také krásný.

Bee Gees + G.I. Joe = nejbombastičtější 80s camp. Pro někoho noční můra, pro jiné nádherný drahokam čiré osmdesátkové naivity, nesoudných ambicí, fantasmagoricky dětské logiky a haldy velkolepých WTF momentů. Plus fajnšmekrovský bonus: Barry Bostwick ve své jediné filmové hlavní roli coby vskutku "perfect specimen of manhood".

Meta horor na téma městských legend, který se sám stal městskou legendou. Stejně jako ve svém úchvatném debutu, přízračném filmu o dospívání "Paperhouse", propojuje režisér Bernard Rose světy reality a fikce pohlcující atmosférou. Ovšem v zájmu provázanosti obou sfér zde není žádná jasná hranice mezi nimi. "Candyman" je jedním z nejlepších hororů nejen devadesátých let proto, že se zcela vymyká obvyklé žánrové produkci, což je dílem právě Roseho svrchovaně koncepčního zpracování. Režisér a scenárista v jedné osobě zásadně rozvíjí původní ideu Barkerovy povídky a dává nám nahlédnout zvenčí na střípky spletitého světa, které spolu s hlavní hrdinkou napjatě probádáváme, až náhle zjistíme, že nás Candyman pohltil a zcela si podmanil. Bravurní gradace vyprávění a stylově precizní sugesce rozklížené reality za pomoci souhry kamery, výpravy a hudby dává dohromady horor, který ačkoli bývá řazen po bok klasických řezníků hororu jako Freddyho Krugera, má mnohem blíže spíš k podobně singulárním a mimoběžným fenoménům jako je "Jakubův žebřík". Oproti němu je Roseho výtvor dokonce stylově nuancovanější právě ve svém balancování na hraně reality a díky tomu také ambivalentnější, ačkoli současně zůstává žánrově ukotvenější a v souladu se svým tématem přízemnější, nebo lépe řečeno v tom dobrém slova smyslu lidovější. Prostě městská legenda, které se nejprve smějeme, myslíme si, že si ji můžeme přivlastnit a analyzovat, jenže pak náhle zjistíme, že se bojíme jít sami na záchod a vyhýbáme se pohledu do zrcadla.

Z dílčích prvků čiší potenciál, ale Walter Hill se bohužel ve svém vlastním námětu a scénáři ztratil v několika časových rovinách a vypravěčích. Celému počinu také nepomáhá snaha o komiksový rámec, která na rozdíl od režisérské verze kultovních "Warriors" tady vůbec nefunguje a jen vytváří další nechtěně zcizující element. Na akci se pořádně dostalo vlastně jen v jedné scéně, která dá připomenout, že Hill kdysi býval pokračovatelem Peckinpaha. Paradoxně by onen námět mohl fungovat prostoru minisérie, kde by postavy i ambiciózní teze v jádru snímku o genderu a pohlaví dostaly víc prostoru a mohlo by to být doprovázeno vícero akčními pasážemi. Napěchován do stopáže standardní videobrakovky představuje "The Assignment" bohužel blouznivý nesourodý mišmaš nedotažených elementů a nevyužitého skvostného hereckého ansámblu.

Ještě okázale hloupější scénář než v jedničce (což už je co říct) a angažování ke všemu svolných thajských bijců dělá z druhého "Ninji" náramně nevyváženou, ale o to zábavnější podívanou. Klasické americké ninja bijáky, které nám nadělila továrna na brakové sny Cannon Films, nabízely unikátní kombinaci přímočaré klišovitosti, směšně překombinované mytologie a ohromnou porci klukovské naivity, a přesně na tento mix navazuje také Adkinsova a Florentineho série. Ve dvojce se tvůrci po společné lekci v efeknosti na "Undisputed 3" vykašlali na natáčení ve studiových exteriérech a na CGI dokreslovačky evokující "The Room" a soustředili se na perfektní ztvárnění soubojů a akčních sekvencí. Právě v úžasné symbióze Adkinse, choreografie a kamery leží hlavní síla sequelu. Až si člověk přeje, aby film měl ještě bazálnější scénář, protože každá minuta, kdy se řeší nějaké ninjovské pletichy jen oddaluje další skvostně koncipovanou akční sekvenci.

Julien Leclercq tentokrát jede hodně na volnoběh a "Země a krev" připomíná spíš formální cvičení na téma depresivní stylizace francouzské krajiny po vzoru frankofonních hororů než jeho předchozí stylově vymakané akční thrillery. Nad rámec barevné palety a lehkých ozvuků režisérových typických third-person záběrů zde najdeme pramálo osobitosti a ambicí, které přitom doposud Leclercqa charakterizovaly a dělaly z něj naději evropského žánrového filmu.

Ačkoli nelze popřít viditelné paralely s "Nelítostným soubojem", "Dokonalá loupež" stojí pevně na vlastních nohou. Zatímco Mann přišel se stylově vytříbeným portrétem dvou antagonistů s profesním respektem vůči sobě a zabývá se etikou světa zločinu a spravedlnosti, Gudegast nabízí divákům precizní heist biják s důmyslným scénářem, který záměrně stáčí pozornost diváků. --- NÁSLEDUJÍ SPOILERY --- Zdejší vyprávění má tři ústřední postavy, které nám v průběhu snímku nějak prezentuje, ale to jen proto, aby nás po konci nechal si sami vše přehodnotit, byť již v průběhu stopáže nám dává dvojznačné indicie, že asi vše nebude tak, jak se zdá. Překvapivě k tomu tvůrci využívají elementy přepáleného machismu, kdy před zraky diváků nechají defilovat zasmušilé mastodonty, které ale současně v žádném případě nevykreslují coby sympatické figury. Ačkoli automaticky jsme dle žánrových konvencí nastaveni k tomu, abychom sympatizovali se strážcem zákona a současně oceňovali důvtip a coolness jeho antagonisty, postupem času je film oba ukazuje jako nesympatické zatvrzelé kokoty. Kdo se zprvu jevil jako frajer, vyjeví se jako fanatický workoholik, protřelý a mazaný smypaťák se ukazuje jako tragický pěšák a odhalení mozku celé operace ukazuje, že kdo dokáže stereotypní maskulinní role jen hrát, vždy bude mít navrch oproti těm, kteří je tupě žijí.

Soderberghova variace na hollywoodské katastrofické filmy je koncipovana jako přesná antiteze všech atributů klasické podoby tohoto žánru ustanovené áčkovými studiovými spektákly v 50. letech a definitivně kodifikované v 70. letech. Přitom ovšem cílem snímku není žánr podvracet, ale naopak přijít s jeho podobou pro dobu široké dostupnosti informací, aby mohl opět fungovat a budit v divácích hrůzu a vypětí oproti popcornovým ptákovinám emmerichovského stylu. Nutný základ pro to dodává bravurní inteligentně vystavěný a informačně napěchovaný scénář Scotta Z. Burnse, který se opírá o vědecké poznatky a zkušenosti z tehdejších epidemií (a právě proto tolik koresponduje s reálnou pandemií roku 2020 na rozdíl naivních vyfabulovaých scénářů typu "Smrtící epidemie").

"Tiché místo" má tak strašně dobře vystavěný svět, tak skvostně vrstvené vyprávění obrazem a tak precizně budované napětí, až si to člověk ani nechce kazit hnidopišskými a cynickými připomínkami. A že by se jich našla řada, v čele s tím, jak sebevražedné je procházet tímto světem se zpovykaným teenagerem na krku. Jenže o to tu jednak nejde a spíše podobné připomínky vykazují defekty v nás samotných než ve filmu. "Tiché místo" možná pokulhává v konkrétních peripetiích, ale jeho síla čerpá z úchvatně důmyslného využití zvuku coby výrazového i dramaturgického prostředku a vynikajícího promyšleného světa i jeho  postupného představování vyprávěním. A právě jako slice-of-life z tohoto unikátního světa je film pohlcující a fascinující. _____ PS: V kině je to k posrání intenzivní i napodruhé.

"Extraction" má neoddiskutovatelně výrazné místo na pomyslném grafu tendencí akčního žánru. Tento bodový graf vytyčený v jedné rovině nespoutanými nízkorozpočtovými akčňáky s atletickými ke všemu odhodlanými aktéry a protilehlou svázanou hollywoodskou vysokorozpočtovou produkcí s hvězdnými tvářemi nám pak v jednotlivých bodech znázorňuje důraz na akci coby atrakci a vyvolávání wow efektu fyzickým rozměrem. Nicméně v tomto vymezení nepředstavuje "Extraction" jakkoli zásadní nebo revoluční milník. Pouze spíš samotný fakt, že se na onom pomyslném grafu objevil, dále posiluje naději, že se akčnímu žánru v Hollywoodu blýská na lepší časy. Sam Hargrave z toho vychází jako dobrý a nasazením sympatický učeň kaskadérské školy 87eleven a stojí někde mezi jeho mistry Chadem Stahelskim a Davidem Leitchem. Jenže Hemsworth není žádný Keanu Reeves ani Tom Cruise, takže za sebou zjevně nemá léta tréninku i osobního nasazení. Proto jeho režisér a choreograf musí přicházet s gimmicky jako digitálně pospojovaným zdánlivým jedním dlouhým záběrem, který ale právě svými evidentními přechody jen připomíná ambice filmařů z nižších rozpočtových kategorií, které si ale právě svou větší vydřeností navzdory produkčním podmínkám (jako třeba v "Universal Soldier: Day of Reckoning") nebo poctivou rukodělností (jako třeba v "Jailbreak") získávají větší sympatie. A to nemluvě o dodnes nepřekonaných projektech, kde fyzická akce a režijní řemeslo dosáhly ideální synergie jako v "The Raid 2". ____ "Extraction" je fajn žánrový příspěvek, který ukazuje potenciál, ale také pravou tvář Netflixu coby videopůjčovny. A to možná zůstává hlavním přínosem tohoto projektu. Netflix totiž překvapivě důsledně zpřítomňuje vnitřní paradox schizofrenního označení "VoD videopůjčovna". Sice nikdy nedosáhne na vymazlený výběr a komunitní funkci, jaké nabízely osobitě kurátorované autonomní videopůjčovny, ale po vzoru velkých řetězců potřebuje pravidelný přísun nových blyštivých produktů. Ty v lepším případě diváky přitáhnou i do odlehlejších sekcí, kde objeví sice ne přímo unikátní skvosty, ale kupu dalších žánrovek, které je přimějí nezrušit předplatné. Tak když do těchto zákoutí v rámci doporučení Netflixu už budete, mrkněte se na něco z těch výše zmíněných. Nicméně po těch letech shakycamů a CGI omalovánek zcela postrádajících fyzický rozměr můžeme zase jednou s nadšením vyhlížet nadcházející vývoj. Až se dokonce člověku chce mluvit o renesanci akčního žánru.