JFL

Český film má svého Eda Wooda, jmenuje se Oldřich Kmínek. V jeho opusu magnum, "prvním českém zvukovém pohádkovém baletu" Perníková chaloupka, si neskrývané lemplovství podává ruku s fantasmagorickými ambicemi, aby dalo vzniknout čistě psychedelické férii. Kmínek se ve své vizi nenechá zastavit takovými banalitami jako zákonitostmi filmové řeči či jednotou místa a času v rámci záběru a protizáběru. Stejně tak ve svém zjevném okouzlení vlastní tvůrčí nespoutaností neřeší, že jeho dceruška, kterou neváhal obsadit do ústřední role Mařenky, nemá pražádný herecký talent a občas kouká na tatínka za kamerou místo, aby se dívala domnělým směrem akce. To vše ale naopak stupňuje psychedelický prožitek z jeho dílka, který naplňuje všechny definiční body nejvyšší páté úrovně psychedelické zkušenosti. Můžeme sice litovat, že Kmínkův trip nevznikl na baravený film, protože, to by se nějaký "Čaroděj ze země Oz" mohl jít zahrabat, ale zase se tím "Perníková chaloupka" o to více přibližuje undergroundovému camp kultu "Forbidden Zone", který podobně vyráží dech coby řetězec kreativně bláznivých WTF momentů.

Darwin Awards: The Movie aneb kdyby postavy zavíraly za sebou dveře, nedošlo by k zombie apokalypse. Ale zase je to vlastně osvěžující místo obvyklých klaďasů a nevinných obětí sledovat masakr bandy hajzlů a blbečků. Nicméně z toho prostředí pochybné kliniky plastické chirurgie, ale vlastně také z těch postav šlo vytřískat mnohem víc.

Jean Claude Van Damme se zase jednou zmátožil a opět ukazuje, že v rukou schopného režiséra dokáže podávat nečekané výkony. Francouzský žánrový machr Julien Leclercq servíruje sychravě ponurý existenciální akčňák se stárnoucím hrdinou. "Lukas" vlastně představuje zasmušilý protipól vůči "JCVD", kde Van Damme nechává za sebou hvězdnou zář a vydává se nejen všanc marasmu, ale také další úchvatné akční sekvenci natočené v jednom záběru. Leclercqovy charakteristické dlouhé steadicamové záběry sledující postavy za pohybu po vzoru videoher z pohledu třetí osoby skvěle umocňují špinavý realismus tohoto žánrového zjevení.

Amélie ze špinavých zákoutí Glasgow aneb dokonalé spojení dravého stylu mladých francouzských režisérů přelomu milénia a fantastické akční choreografie hongkongských mistrů v kouzelně naivní i agresivně brutální akční pohádce. Současně coby evropský high concept blockbuster představuje úžasné historické svědectví produkčního vrcholu Bessonovy společnosti Europa Corp., protože takovou různorodou směsku niche-hip jmen (Massive Attack, RZA, Jet Li, Morgan Freeman, Bob Hoskins, Luc Besson, Yuen Woo-Ping) už nikdo nikdy nedal dohromady.

"Snídaňový klub" na tripu říznutý "Návratem do budoucnosti" a dochucený "Klubem rváčů" aneb fantasmagorický meta úlet, kde ve zběsilém a hyperafektovaném víru napříč několika časovými dimenzemi na sebe narážejí popkultuní odkazy, sebereflexe žánrových schémat a do bizarních podob zmutované elementy slasherů, středoškolských romancí, sportovních melodramat, outsiderských komedií a všemožných dalších teen filmů. So post-modern-it's-pre-future.

Režisér zábavného metaláckého hororu "Smrtgasmus" zvedá rukavici, která zůstala na bitevním poli akčního filmu ležet po rozpadu dua Neveldine/Taylor. "Guns Akimbo" je kyberpunková videoherně stylizovaná akční komedie, která si hodně půjčuje z "Crank" a "Hardcore Henry", byť jejich upřímnou punkovou energii fakeuje fanboyovskou rádoby drsností. Škoda, že se nedokáže odpoutat od své nerdovsky chcípácké podstaty, která motivuje nejen zdejší humor, ale bohužel i trapně mesianisticky sebezahleděné finále.

Meta-parodický sequel k parodii katastrofických filmů, který vedle své přemrštěné absurdity zaujme hlavně jako doklad ohromného charismatu a hereckého talentu George Clooneyho, jež nedokáže zastínit nejen jalový scénář, ale ani jeho mohutný mullet.

Normálka ženatého se závazky. J.G. Quintel vyměnil fantaskní svět antropomorfizovaných zvířecích hrdinů z dětských cartoonů za "realitu" dospěláckých obhroublých seriálů, ale nahlíží ji se stejně divokou a neoblomně infantilní perspektivou prosycenou logikou osmdesátkové brakové popkultury. Právě kontext dospělosti a rodinných i sociálních závazků dává zdejším absurdně přepáleným konfrontacím mentálně nedospělých hrdinů s bizarními aspekty moderního městského života hořký nádech, ale současně i satirický osten. V "Close Enough" se totiž svět kolem ústřední rodinky a jejich přátel ukazuje jako ještě sebezahleděnější, absurdnější a nedospělejší, přičemž nabývá podobu typicky quintelovských brakových karikatur.

"Kecky" mají ohromný potenciál být opravdu působivým i podnětným filmem o dospívání, tlaku okolí, přejímání vzorců chování a společenských rolí a nekonečném cyklu násilí, který současně představuje spirálu, která směřuje k čím dál tím více zatvrzelejšímu popírání sama sebe a sžívání se s pózou, která má být brněním. Jenže ve snaze oslovit své domnělé publikum tvůrci zůstávají na povrchu a provokativní reflexi nitra hrdiny nahrazují klišovitou symbolikou. Poselství o nekonečné kauzalitě násilí, ze které se musí člověk vymanit, jako cestu ven z onoho koloběhu ukazuje zase jen frajerský čin, který nepřináší nic víc než problematické hrdinství. Nejen díky obsazení Mahershala Aliho do mentorské role působí "Kecky" jako teen variace na grandiózní "Moonlight", jenže právě na rozdíl od jeho komplexnosti a bolestivé introspekce zůstává jen v rádoby oduševnělé teenagerské póze, která příznačně končí právě na hladině, pod kterou se "Moonlight" odvažuje potopit. Někdo možná namítne, že nelze tyto filmy a přístupy srovnávat, protože cílí na jiné publikum, ale je to právě takovéto podceňování teenagerů, které pomáhá onen koloběh omylů dospívání a jejich zpytování či zatvrzelého následování v dospělosti udržovat v chodu.

Vlna 80s retra nám umožnila, abychom si v nostalgicky hebkém balení zrekapitulovali všechna ta fiktivní dojetí našeho dospívání, respektive jeho okouzlující popkulturně vsugerované verze. Ačkoli tento trend už pomalu ztrácí na síle, při životě ho tím urputněji drží uměle nastavované série "Stranger Things" a další produkce Netflixu, které se odmítají vzdát už notně vyčerpané dojné krávy. V jádru ještě zvrácenější, ale naštěstí zábavnější pokračování tohoto retro trendu nabízí nevyhnutelné překročení zapovězené hranice dekád do raných 90s. Počátek devadesátek charakterizovalo zhoubné bujení všeho nevkusu a křiklavosti osmdesátek až do podoby karikatury. Prvním náležitě nesoudným i jízlivě podvratným zvěstovatelem retra raných devadesátek se stává rozjívený pastiš "Psycho Goreman" z profi-nadšenecké rukodělné továrny jménem Astron-6. Konejšivost a dojemnost "E.T." je nahrazena našňupanou hysteričností a blouznivou přemrštěností "Biker Mice from Mars" a dalších deformovaných výrůstků 90s popkultury. Steven Kostanski se nebojí dokořán otevřít monstrózní pandořinu skříňku devadesátkové zhůvěřilosti, kde vkus, střídmost a patos ustoupily křiklavosti, afektovanosti i agresivní kýčovitosti a nebetyčně otravným namistrovaným hrdinům jako v milnících popkultury "Cool As Ice" či "The Fresh Prince Of Bel Air". "Psycho Goreman" nevyhnutelně není pro každého a spoustu lidí bude naopak drásavě srát, ale to je dobře, protože jeho kořeny čerpají svou mízu rovnou z největší temnoty moderní popkultury. Představte si "Buffy The Vampire Slayer", kde vše dobré nahradily ty nejhorší elementy seriálů sester Olsenových, to okořeněné lehoučkou příměsí páprdovské usedlosti "Kutila Tima" a zalité tunou jalové komiksovosti i gumákových kostýmů "Power Rangers" s lehkým rudým nátěrem po vzoru dobových splatstick bijáků či "Celebrity Death Match". Výsledek je obludný, svatokrádežný, přeplácaný a vlastně nekoukatelný, ale právě proto také krásný.