JFL

Prostocviky na divokém západě aneb tuze zábavné porno v kovbojských kostýmech, kde každé číslo je ozvláštněno zcela absurdními sexuálními polohami.

"Kira at Night" představuje bizarní a nezáměrně úsměvný pokus ze strany jednoho z předních řemeslníků amerického mainstreamového porna natočit artové porno. Namísto typického lineárního vyprávění, postaveného na některé z obvyklých pornografických zápletek, film přichází s rádoby mysteriózní psychologickou spirálou, kde hlavní představitelka Kira Kener jakoby hraje sama sebe a zároveň ji v reminiscenčních pasážích ztvárňuje pornohvězda Mercedez. Děj je navíc zasazen do zákulisí divadla a hrdinka jakože řeší krizi identity, která je naznačena i cyklickým vyprávěním. Jenže v praxi se namísto porno lynchoviny koná spíše hodně naivní blafování hloubky, kde absurdně nedořečené vyprávění jen zastává roli vágního spojovníku jednotlivých sexuálních aktů. Snímek můžeme vnímat jako výsledek dvou souběžných tendencí v rámci dobové produkce společnosti Vivid Entertainment, dominantního hráče na poli mainstreamového porna, která měla pod exkluzivním kontraktem všechny zdejší hvězdy. Zřejmě ve snaze konkurovat jednak druhému hlavnímu hráči na trhu, firmě Digital Playground, ale hlavně masivně se šířící internetové pornografii v čele se subjekty jako Bang Bros přišla s řadou snímků, které jednak v souladu s trendy z internetu fingovaly dojem reality (série All About XY, kde XY je jméno některé z kontrahovaných hvězd), ale také se sérií projektů, které měly Vividu zvýšit reputaci domnělou sebereflexivitou či ambiciózností. Součástí toho také bylo vytváření nové image předních hvězd společnosti, což dále podporovaly fikční projekty, kde aktérky vystupovaly jakože samy za sebe. Kira Kener tak byla stylizována do podoby nadpozemsky dokonalé představitelky povznesené nad obyčejné přízemně výkonnostní hvězdy, což je patrné z jejího partu ve schematickém fiktivním pohledu do zákulisí porna "Last Girl Standing", ale především z jejích předních titulů z roku 2004 a 2005. Vedle "Kira at Night" utužovaly její image mysteriózní krasavice také fantasmagorický meta-zoofilní snímek "Bad Kitty", kde hraje lidskou podobu magické kočky, která svádí své majitele, ale i její role v blouznivě misogynních "Les Bitches".

Ačkoli lze předpokládat, že iniciátorem "Motorway" byl úspěch filmu "Drive", v žádném případě se nejedná o typickou hongkongskou kopírku úspěšných západních snímků, jakých vznikaly tucty v osmdesátých a devadesátých letech. Novinka z produkce Johnnieho Toa a v režii jeho chráněnce Cheanga Pou Soie si zaslouží pozornost tím, jak ryze americký žánr automobilových snímků transformuje do podoby důvěrně známé hongkongským divákům. Ačkoli tedy"Motorway" obsahuje automobilové honičky, nekoná se zde žádná fetišizace karoserií a parametrů jako v případě amerických snímků. Naopak v hlavní roli zde zůstávají řidiči, byť ti jsou profilováni nikoli coby lidé, ale jako nadlidští symbionti s automobily. Spojení člověka a auta je dovršeno vyprávěním, které nápadně připomíná klasické bojové filmy. Také tentokrát se divákům představí zbrklý a lehce hejskovský novic, který potká svou nemesis v podobě dokonalého řidiče, začne zdokonalovat své schopnosti pod vedením mistra, jenž posléze přičiněním nemesis umírá a hrdina ho musí pomstít. Film divákům s vážnou tváří předkládá řidičské schopnosti coby ekvivalent bojových umění. Mistrovství v car-fu pak zahrnuje stejně jako v případě bojových technik schopnost řídit poslepu jen podle ruchů okolí či dojít souznění s motorem. "Motorway" sice doslova je singulárním žánrovým hybridem, ale kromě obskurního konceptu a hrstky nápaditých kamerových řešení v rámci automobilových honiček nenabízí dostatek diváckých atrakcí, aby se ukotvil v paměti.

"Maniac Cop" bohužel představuje, tak říkajíc, vítězství konceptu nad obsahem. Nebo je možná jen chyba na mé straně, že jsem si nechal film tak dlouho nahypovat. Když v devadesátých letech celá série vyšla na VHS, stránky Video Plusu zdobily lákavé fotečky zombifikovaného nelítostného policisty, které se silně vryly do mé juvenilní paměti. Jenže neochota rodičů ke koupi videa a odlišné žánrové preference kamarádů disponujících přístroji způsobily, že jsem si tento dluh z mládí splnil až v pokročilém věku. A jaké bylo mé zklamání, když jsem zjistil, že "Manic Cop" je ve skutečnosti jen zcela tuctová brakovka, kde se očividná inspirace "Terminátorem" mísí s dobovou módou oživlých mrtvol a jejich situováním do nejbizarnějších žánrových poloh. Dokonce i přízrak fašounského vykonavatele státní moci, jenž děsí obyvatele New Yorku se ukazuje jako zcela zahraný do autu .

Z odstupu doby, kdy filmografie Trana Anh Hung čítá již pět titulů, se jeho druhý snímek ukazuje v novém kontextu. Pokud můžeme z doposud vzniklých titulů vyvodit nějaké zobecnění, pak že Tranh pravidelně střídá až eskapistické okouzlující intimní portréty každodenního života a emocionálních výkyvů obyčejných postav s ponurými a destruktivními reflexemi soudobé společnosti a jejích temných stránek. Přírodními motivy a každodenními rituály protkaná "Vůně zelené papáje" tak souzní s "Na vertikále léta" a principielně i s "Norským dřevem", zatímco urbánní špína, existenční i existenciální marasmus "Rikši" nachází svou mocninu v postkoloniálním eposu "Přicházím s deštěm". V "Rikšovi" Tran předkládá obraz organizovaného zločinu v dobovém Ho Či Minově městě (Saigon), při čemž se zaměřuje na to, jak v daném prostředí berou za své osobnost a emoce jednotlivce. Základem vyprávění jsou dvojice, které se vzájemně doplňují jako dvě strany jedné mince. Hlavní hrdina, mladý rikša, jenž je proti své vůli vtažený do světa kriminality, de facto zosobňuje minulost citově sklíčeného mafiána ztvárněného Tonym Leungem, jenž zase značí hrozbu, kam až by mohlo působení na hraně zákona hrdinu dovést. Podobně hrdinova křehká a nevinná sestra má svůj protipól v šéfce gangu. Tran jakoby mimoděk naznačuje, že základem kariéry v organizovaném zločinu je oproštění se od emocí, ale že současně lidé ze své podstaty toho nejsou schopni. Počínaje šéfkou upínající se ke svému synovi přes likvidátora zpívajícího svým obětem ukolébavky po citlivého básníka delegovaného do role nelítostného pasáka a gaunera, všichni v sobě mají emoce, které ale v jejich prostředí představují slabost, jež jim může být osudná. Film se pak stává metaforickým i přímým svárem o duši hlavního hrdiny, který tomuto prostředí střídavě propadá i odolává. To vše Tran podává ve vizuálně strhujícím zpracování, které ale nesklouzává k prázdné manýře. Plovoucí kamera např. jakoby mimoděk od násilí či kriminálních praktik zahlédne tu z okna či přes hranu střechy, aby ukázala, že vše zobrazované se děje nikoli v nějakém fikčním světě, ale doslova hned vedle rušných ulic a každodenního života.

Snímek "28 dní poté" by sice striktně řečeno neměl být řazen mezi zombie filmy, protože z povahy původu zdejší apokalypsy by měl spadat spíše mezi nákazové filmy, jenže jednak na mnoha úrovních přímo čerpá z tradice filmů o zombie apokalypse, ale navíc měl jeho mezinárodní kasovní úspěch zásadní vliv na revitalizaci zombie filmů v novém tisíciletí. Zcela evidentní je zde dědictví romerovské tradice zombie filmů, kde monstra a apokalypsa s nimi spojená slouží coby katalyzátory pro drama hrstky přeživších i coby zrcadlo soudobé společnosti a jejích neduhů. Danny Boyle a Alex Garland se konkrétně zaměřili na celosvětový fenomén hněvu, který přinejmenším v Anglii vidí jako výsledek frustrace z nenaplněných ideálů o hodnotě a významu jednotlivce v demokratické společnosti. Užití digitálních kamer pak zpřítomňuje jednak bezprostřední napětí postav, ale také asociuje dnes už nejen britský fenomén masivního rozšíření bezpečnostních kamer, které sice mají občany chránit, ale při tom jen přispívají k úzkosti, pocitu ztráty soukromí, ale také zveřejňováním zachycených kriminálních činů stupňují strach obyvatel.

Rajcovní, ale současně ničím vyloženě vybočující francouzské porno přináší další variaci na klasický vzorec o sexuálním rozkvétání ústřední postavy. V tomto případě je to Brigitte Lahaie coby spořádaná ženuška s potlačovanými tužbami, kterou neustále zrazují ramínka u šatů, takže odhalují nejen její tělo, ale i nadrženost. Vyprávění sice graduje přesně dle očekávání až k odvázaným skupinovým aktivitám, ale díky četným úsměvným detailům a ozvláštňujícím nápadům skvěle umocňuje erotický potenciál jednotlivých scén, takže není vyloženě degradováno na pouhopouhé utilitární spojování jednotlivých aktů.

Jediným aspektem "Zkratu", který tlumí nadšení po jeho zhlédnutí, je fakt, že Soderberghův film svou samotnou existencí zpřítomňuje, jak moc za poslední dvě desetiletí akční film v Hollywoodu, ale nejen tam zdegeneroval. Když akční thriller, kde hlavní postavou je žena, která ale nemusí svou aktivní roli ve vyprávění a fyzickou převahu v akčních scénách vyvažovat stylizací do fetišistického objektu, natočí režisér, o kterém se říká, že ve své tvorbě spojuje komerční a umělecké tendence, a jenž platí za solitéra v soudobém filmovém průmyslu, je to více než alarmující zpráva o tom, jak vypadá soudobá norma, vůči které se daný snímek vymezuje. Pryč jsou doby, kdy v Hongkongu jak na běžícím pásu vznikaly béčkové akčňáky, které na chvíli udělaly hvězdy malé zářivosti z atletek a kaskadérek (Jukari Óšima, Mičiko Nišiwaki, Cynthia Rothrock), a kde podmínkou pro hvězdnou slávu byl nejen vzhled, ale i fyzická zdatnost (Michelle Yeoh, Moon Lee, Cynthia Khan stavěly na mnohaletém tréninku tance). Fyzická zdatnost aktérek a ochota dělat všechny kaskadérské kousky osobně byly hlavními atrakcemi těchto snímků. Proto různé pokusy o revitalizaci či připomenutí tohoto směru produkce v novém tisíciletí, kde se to hemží digitálními triky, lanovými kreacemi a houžvičkovskými modelkami vyznívají krajně kontraproduktivně. V Hollywoodu je situace ještě tristnější. Všichni sice budou připomínat Sigourney Weaverovou a Lindu Hamilton, jenže zde je třeba si uvědomit, že vyjma ikonických filmů Jamese Camerona nikde jinde nedostaly prostor coby akční hrdinky. V současných akčních filmech se promenují modelkovské vychrtlice ala Mila Jovovich, zatímco fyzicky zdatné herečky či přímo atletky a kaskadérky (např. Michelle Rodriguez a Zoe Bell) jsou odkázány do vedlejších rolí či "čestných" cameo rolí. Těžko se lze ubránit genderovým interpretacím, když akční hrdinky mohou existovat pouze v případě, že se současně nechají ovládnout mužským pohledem coby fetišizované objekty. Právě "Zkrat" (potažmo i další dva Soderberghovy filmy postavené na spojení námětu a představitele z příslušného či podobného prostředí "Dívka na přání" a "Bez kalhot") názorně ukazuje, jak moc může filmu přidat, když akční hrdinku ztvární žena, která na to opravdu fyzicky má a všechny akční scény dokáže reálně zvládnout bez potřeby filmařských iluzí. Současně bohužel snímek také svým vlažným přijetím dokazuje, jak moc už jsou dnes diváci navyklí na soudobý trend imerzivní falše chaotického stylu, jenž využívají všechny současné áčkové akční filmy. Co bylo v "Bourneově mýtu" invencí, se bohužel stalo morem, jenž zachvátil veškerou současnou produkci. Důvody pro rozšíření tohoto stylu jsou na první pohled jasné: umožňuje filmům sugerovat dojem dynamické akce a současně blafovat hloubku angažováním herců, jejichž kvality jsou primárně herecké, nikoli fyzické (rozzáběrování pohybu na hromadu miniaturních střípků umožní, aby i sebenezpůsobilejší aktér mohl ve výsledku vypadat jako akční hrdina), ale i dramatických režisérů (akční scény údajně dnes točí hlavně druhé štáby; s výjimkou Michaela Baye neexistuje v áčkové kategorii režisér, jenž by se specializoval na akční filmy a měl vlastní styl). Akční film dospěl do absurdního stádia, kdy publikum nedokáže ocenit fyzické atrakce, které žánru vládly od sedmdesátých let do konce tisíciletí, ale naopak vyžaduje chaotický mišmaš navozující impresi bláznivě dynamické akce, potažmo pár kamerových a digitálně vyšperkovaných moneyshotů. Soderbergh tuto závislost publika na filmovém šálení zpřítomňuje, když namísto střihového a kamerového chaosu usměrňovaného burácející hudbou, ale i manýristických zpomalovaček ukazuje grácii a dech beroucí efektivitu kontaktního boje v nadstandardně dlouhých velkých záběrech bez hudby. Stojí tak nejen stranou falše áčkových produkcí, ale také béčkových snímků, které v opozici vůči hlavnímu proudu staví na fyzických dovednostech aktérů a kontaktní akci, ale tuto atrakci mnohdy až přemrštěně vytěžují okázalými vizuálními manýrami. "Zkrat" na první pohled působí obyčejně, ale je velmi smutné, že v dnešní době představuje zcela výjimečné dílo.

Grand Theft Auto meets Expendables v dalším díle filmového seriálu, který už před tolik oslavovanými marvelárnami přišel s konceptem spojení separátních dílů do velké týmovky. – Více v recenzi pro Cinepur.

Kdyby to nemělo titulek "Directed by Sofia Coppola", nikdo by po tomhle unylém doku-dramatu ani neštěknul. Nejbizarnějším aspektem "Bling Ringu" je jeho nerozhodnost a nekoncepčnost. Film očividně chce být velkou varující zprávou o pokřivených hodnotách mládeže, ale ve výsledku paradoxně dává terčům své kritiky přesně to, co by sami chtěli - co by si mohly zpovykaná děcka adorující celebrity přát víc, než biják, kde se ony celebrity opravdu objeví a kde je samotné navíc hraje Emma Watson?