JFL

Frederico Zampagnone se lepší. Jeho předchozí film byla otravná hovadina a tohle už je díky své průhlednosti jen nezáměrně úsměvná hovadina. První půlka filmu přitom skýtá řadu žánrových potěšení, když se střídají nápadité krvavé mordy se sekvencemi obnažených postelových aktivit. Ale vše se tragicky hroutí, jakmile se expozice usadí a po atrakcích má štafetu divácké pozornosti přebrat scénář, jenž by výronům všelijakých tělních tekutin dodal nějaký rámec a příběh. Postavy se v duchu trailerového syndromu ocitají bez jakékoli expozice či jasných motivací v přepjatě afektovaných situacích, které se vzpírají i sebeprimitivnější logice. Rozuzlení celého křečovitě přepáleného vyprávění pak je nejen dlouho dopředu odhadnutelné, ale navíc natolik směšně završené, až posouvá laťku naprosté scenáristické bezradnosti do nových výšin. Asi bude na čase přijmout fakt, že Zampagnone vskutku je oním samozvaným pokračovatelem zlaté éry italského hororu, ale s dovětkem, že pouze jejích nejzoufalejších a nejpitomějších příspěvků. Že se snaží pochlebovat žánrovým fandům důslednou revitalizací charakteristických prvků gialla, rozhodně není jakkoli polehčující okolností.

Několik století starý mistr okultismu, který si dlouhověkost zajišťuje lektvarem z krve mladých lidí, přebývá na ostrově, kde vede vyhlášené vinařství. Těla svých obětí užívá jako tajnou přísadu i hnojivo, jenže z nějakého důvodu mrtvoly vstávají ze svých mělkých hrobů na jeho vinici. Pod záminkou natáčení filmu o vinařství si na ostrov pozval skupinu hereckých adeptů, sestávající výhradně z mladých nabušenců a pohledných dívek, a s ní i začínající sommelierku a její přátele. Taková premisa slibuje epesní trashovou podívanou, ale o to více překvapí, že celá věc je evidentně myšlená mnohem vážněji a ambiciózněji, než by se dalo na první pohled očekávat. "The Vineyard" totiž je autorským projektem Jamese Honga, jenž proslul jako jeden z řady nezaměnitelných představitelů vedlejších asijských postav v amerických filmech a televizních seriálech - hrál takto např. v "Blade Runnerovi", "Velkých nesnázích v Malé Číně" nebo "Čínské čtvrti". Lze říct, že celý svůj život tedy strávil hraním stereotypizovaných postav a z nějakého důvodu měl pocit, že ideálním projektem, který prokáže jeho herecké dovednosti a umožní mu nabourat stereotypní zobrazování Asiatů v amerických filmech a seriálech bude béčkový horor. Asiati, přesněji řečeno Číňané v Hollywoodských produkcích buďto všichni umí bojová umění, jimiž se snaží řešit veškeré situace, nebo jsou naopak zobrazení jako staří muži jejichž charakteristickou vlastností je moudrost, nebo naopak proradnost. Nikdy při tom nemají pomyšlení na sex, přesněji řečeno nikdy nejsou zobrazeni v erotických situacích. "The Vineyard" tedy naopak přichází se záporákem ztvárněným Hongem, který se plnými doušky oddává všem pozemským slastem a z nějakého důvodu namísto čínské filosofie vyznává májský okultismus. Ve skupině jeho nadcházejících obětí, která působí jako parodie na ústřední hrdiny seriálu Scooby Doo, je také mladík s asijskými kořeny ztvárněný Michaelem Wongem, který kupodivu neovládá bojová umění, ale naopak je sečtělý novinář s obřími brýlemi. Ve výsledku film představuje v určitém ohledu bizarně podvratný (přesněji řečeno úmorný) projekt, protože divákům odpírá nabízející se atrakce (oživlé mrtvoly neútočí, hlavní Playmate představitelka ani většina ostatních lepých děv se neobnaží) a namísto nich předkládá sérii sekvencí, které mají dávat na odiv Hongovy herecké schopnosti zaobalené ve zcela zhůvěřilém vyprávění.

Film o lásce člověka a upíra, jenž oslavuje cudnost a pasivitu. Ano, kdo by to byl řekl, že série "Twilight" bude mít precedens v podobě o patnáct let staršího českého filmu v režii člověka, jenž české kultuře dal Kamarády do deště, Discopříběhy a majora Meisnera? Svatba upírů je typický zástupce jedné linie posttotalitní kinematografie první poloviny devadesátých let. Zatímco během komunismu bylo zcela běžné, že česká popkultura (obzvláště pak hudební produkce) parazitovala na západních titulech po revoluci se najednou plagiátorské tendence vycházející z omezené domácí distribuce, potažmo z cenzury, obrátily do ambice točit české příspěvky zahraničních žánrů. V souladu s dobovou náladou se při tom tvůrci neomezovali na pouhé kopie, ale ve snaze být světoví a současně ukázat unikátnost českého prostředí přicházeli s okázale "českými" variacemi západních schémat. Protože horor v českém prostředí, přinejmenším pak jeho kinematografii neměl vyloženou tradici, vycházeli Soukup a spol. z Polanského komedie "Ples upírů", zřejmě coby prvního slovanského otisku v rámci hollywoodského žánru. Coby hrdě český projekt se "Svatba upírů" jednak okázale rozchází s upírským kánonem (na české upíry si s česnekem nepřijdete a s těmi krucifixy to také není až tak žhavé) a v souladu s dobovou rétorikou vyzdvihuje přednosti českého prostředí až s vehementností turistického průvodce. Praha je tak prezentována jako město alchymistů a golemů, ale jako největší její přednost stejně platí pivo. "Svatba upírů" současně zapadá do dobové tendence přeměny image totáčových hvězd pro novou dobu. Film tak měl evidentně skýtat průlom televizní celebritky a zpěvačky Ivety Bartošové do světa filmu coby představitelky romantických partů, zatímco pro Rudolfa Hrušínského nejml. měl smazat jeho image floutkovského teenagera a jeho statut idola dívčích pokojíčků umocnit partem roztomilého a citlivého romantického hrdiny. Ani pro jednoho z nich se nicméně tato změna neuchytila, a tak snímek představuje o to bizarnější úkaz v rámci jejich tvůrčí dráhy.

Toto těžkotonážní podobenství o lidské společnosti a zrůdnosti moci vznikalo jako tajnosnubný umělecký projekt za totáče, ale do kin se ke své smůle dostalo ža po převratu. Co by za komunismu skončilo jako mýty opředený trezorový projekt umělce trpícího pod bičem totality se tak rázem proměnilo v dílo, které divákům v čerstvě nabyté demokracii, kde se najednou vše mohlo říkat na plnou hubu, nemělo svým stylem co nabídnout . O to víc pak vyšlo najevo, že se v podstatě jedná o příkladně nesoudný art-fart. Z dnešního pohledu svým konceptem "Masseba" získává punc dobové kuriozity, ale z diváckého hlediska by i jako čtvrthodinový kraťas vyznívala tezovitě a naivně, takže coby celovečerní film je hlavně nesnesitelně úmorná.

První velkou "hereckou" roli si Anna Nicole Smith odbyla v pokračování o dva roky staršího průjmového bijáku "DaVinci's War", který je sebestředným projektem Joeyho Travolty, staršího bráchy Johna Travolty. V optimistickém pohledu by se mohlo zdát, že "Do krajnosti" vyžaduje pro pochopení děje znalost předchozího snímku, ale pravda bude prozaičtější: film prostě nedává žádný smysl. Vyprávění je roztříštěné mezi několik stran (Travolta, italská mafie, Anna Nicole Smith, vyšinutý veterán z Vietnamu, kněz), vedle toho je zde několik dalších dílčích postav (Bobby Sixkiller obdařený dvěma životy, zabijačky v pověření záporáka) a kopa zašmodrchaných linií. Ale při tom u drtivé většiny postav nejsou vůbec jasné jejich motivace, ba dokonce ani jejich role v příběhu, neřkuli, že s výjimkou scénářem diktované potřeby pravidelně oscilovat mezi jednotlivými postavami nemá vyprávění vůbec žádný McGuffin, ani jakýkoli jiný hybný prvek. Z celkového chaosu a plejády nesoudných hereckých exhibic samozřejmě vyčnívá Anče, a to nejen díky svým až směšně asexuálním přednostem, které pro oblažení lačných diváků předvede dosytosti hned na začátku. Mnohem zásadnější je u tohoto chodícího amerického předobrazu Ivety Bartošové tupost a topornost prostupující veškeré její scény, obzvláště ty dialogové. Vážně by mě zajímalo, koho napadlo (osobně to tipuju na jeden z finálních podlých žertů marnotratného miliardáře J. Howarda Marshalla), že zrovna ona má hrát agentku CIA, navíc pracující v utajení, tedy postavu, jejíž esenciální vlastností by měla být chytrost a vynalézavost, což jsou vlastnosti, které se s s esenciálně pasivní a objektivizovanou představitelkou v žádném případě neasociují a které ona není schopná zahrát. Nicméně právě sekvence s Annou Nicole Smith pozvedají patlalský zetkový mišmaš na rovinu hurónské campové zábavy. Jenže v celém filmu je jich příliš málo, aby z něj udělaly koukatelnou zábavu. I když velkolepě finále si svou nablblostí, klišovitostí i svým famózním wow efektem zaslouží post na pantheonu hovadských sekvencí v dějinách braku, nedokáže zahnat pocit ze ztraceného času a promarněných šancí na velkolepý camp. Vše vynahrazuje nadcházející Ančina Smrtonosná past, neboli její opus magnum "Mrakodrap".

Bob Clark a Alan Omrsby pokračují v cestičce vyšlapané Romerem. Po absurdní satiře diskreditovaných hippie ideálů "Children Shouldn't Play With Dead Things" využívají tentokrát oživlé mrtvoly v kousavé reflexi vietnamského syndromu a problematiky začleňování navrátilců do společnosti, která je nechápe. Jako v případě jiných ožehavých témat tak i tentokrát pokleslé žánrové produkce předběhly Hollywood, který se v případě problematiky veteránů osmělil jim věnovat až o několik let později v konejšivějších a psychologicky zabarvených melodramatech jako "Smutní hrdinové" (1977) či "Návratu domů" (1978). "Dead of Night" sice na jedné straně přichází s brakovou zápletkou o padlém vojákovi, který se domů vrací jako oživlá mrtvola a musí svůj fyzický rozklad oddalovat krví svých nových obětí, ale při tom film nesklouzává k prvoplánové exploataci. Naopak se mu daří prostřednictvím komplexně rozvedené nadsazené premisy divákům předestřít, čím veteráni procházeli, když se z psychologicky destruktivního pekla války navrátili domů do země, které se válka vůbec nedotkla.

Umberto Lenzi sice opakovaně trval na tom, že jeho film není o zombiích, a při uvážení chování zdejších zmutovaných zabijáků nelze než s ním v zásadě souhlasit. Nicméně "Velký útok zombies" v žádném případě nemůže zapřít, že parazituje na dobové popularitě zombií, především pak na boomu italských produkcí odstartovaném Fulciho "Zombi 2", který sám vznikl jako parazit na mezinárodním kasovním úspěchu Romerova "Úsvitu mrtvých" (jenž byl v Evropě uváděn pod názvem "Zombi"). Film neodbytně navozuje dojem, že tvůrci viděli Fulciho průlomový titul "Zombi 2", a rozhodli se divákům předložit jakoby přímé pokračování tohoto snímku. Hlavní atrakcí je tedy šíření apokalyptické zkázy moderním velkoměstem, zatímco se hrstka postav snaží ve vzniklém chaosu přežít a setrvat po boku svých blízkých. Ačkoli výsledný film čiší ambicí tvůrců natočit výpravnou vizi apokalypsy se záběrem hollywoodských katastrofických filmů, stejně tak ale nezapře řemeslné patlalství všech zúčastněných a jejich kořeny v exploatační kinematografii. K čemu je dobrý opulentní záběr vyprávění, když je stejnak největší důraz kladen jen na vršení těch nejlacinějších a nejpřímočařejších atrakcí, které z plánovaného eposu dělají jen další z řady mysoginních braků libujících si v sekvencích detailně zabíraného obnažování a bestiální destrukce ženských těl.

Krátkometrážní parodie na Romerovu klasiku sice striktně řečeno má jeden jediný nápad, ale tvůrcům je potřeba uznat cit pro komediální timing a nápadité inscenování záběrů. Díky tomu také variování jednoho vtipu po dobu osmi minut zůstává nejen snesitelné, ale dokonce i svěže absurdní.

They just don't make them like that anymore. Osmdesátky měly své nezaměnitelné kouzlo díky protržení stavidel pokleslé kreativity, které přinesl boom videotrhu. V sedmdesátkách ještě filmy byly závislé na tom, že musejí diváky přímo přitáhnout do kin, takže se všemožně snažily vyvolávat dojem zdánlivé úrovně - nejlepším příkladem budiž dobová porno produkce, která se vyjadřovala k sexualitě coby společenskému fenoménu. Naproti tomu video přineslo potřebu se na první pohled odlišit od hromady konkurence vyrovnané do všech stran okolo vašeho filmu na polici videopůjčovny či prodejny s kazetami. "Smrtelné horko" (velké díky českému distributorovi za náležitě jalový a nesmyslný překlad původního názvu – chtěl bych vidět nějakou ontologickou explikaci na téma existence a smrtelnosti horka) představuje charakteristický osmdesátkový titul, obzvláště pak v rámci zombie filmů. Zombie tou dobou opustily vody okrajových oblastí kinematografie a zabydlely se v mainstreamu, jak ostatně stvrdil klip k Thrilleru Michaela Jacksona, tudíž se staly i vítaným doplňkem do produkcí béčkových společností. Tentokrát se oživlé mrtvoly překvapivě spojují s žánrem buddy movie ala "48 hodin" či "Rudé horko", kde nejen, že dva předpisově frajerští policajti jsou na stopě oživování mrtvol kriminálníků, ale dokonce sami na vlastní kůži pocítí výhody relativní posmrtné nezničitelnosti. Tvůrci se důsledně snažili navodit v rámci třetiřadé produkce dojem alespoň studiové béčkovosti. V hlavních rolích tak s nezáměrnou směšností excelují "céčkový Kurt Russel" Treat Williams a hovězí hlava s muletem Joe Piscopo, doslova každá druhá věta je pokus (zpravidla ubohý) o suchou hlášku a v čestné roli, přiznávající inspiraci snímku, se objevuje i Vincent Price. Pod návalem atrakcí a frajerských průpovídek se dokonce rozpadá i základní koncept buddy movie, neboť hlavní hrdinové se v zásadě liší pouze tím, že jeden má sako a druhý koženou bundu, ale oba jsou v zásadě charakterově totožní über-borci. Z parťáckých akčňáků tak film vlastně zachovává jen queer rozměr, když oba hrdinové jezdí po městě zásadně spolu v křiklavém červeném cadilacu, jehož vlastnictví není nikdy konstatované, takže zřejmě spadá pod společnou domácnost. Ovšem i přes míru campové zábavnosti žánrového podkladu na sebe hlavní pozornost strhává zdejší grandiózně bláznivé pojetí oživlých mrtvol. Fajnové masky a speciální efekty dělají z každého střetu pastvu pro brakově vysazené oči, při čemž zcela fenomenálním vrcholem pak je zdejší souboj hrdinů v čínské restauraci, kde obživnou tamní zvířecí pochoutky. Peckovačka se zombifikovanými kuřaty, uzeným prasetem a ve finále i celým hovězím torzem staví "Smrtelné horko" vysoko na žebříčku nezapomenutelných braků. Navíc, kdybychom chtěli, můžeme zdejší motiv zombifikování hrdinů, kteří se po smrti vracejí dotáhnout svůj poslední případ, vidět jako nápaditou reflexi schémat akčních filmů o drsných policajtech. Tentokrát opravdu platí, že pro tyto geroje, kteří jsou parťáky až za hrob, představuje zásah kulkou jen škrábnutí a práce se jim stává přednější než jejich vlastní život, když se po obživnutí nikterak nepozastavují nad důsledky tohoto fenoménu a myslí pouze na to, aby dostali šmejdy, kteří mají vše na svědomí.

Uhrančivý animák s lehkým nadhledem a velkou dávkou melancholie zpracovává motiv snů o překročení vlastního prahu. Loutková animace s důrazem na živelnost materiálů a prostředí lesních zvířátek žijících v blízkosti lidí evokují "Fantastického pana Lišáka", ale film přitom nelze vinit z prostého kopírování. "Pan Jezevec" zůstává svůj nejen ve vlastním světě.