Chřástal

Hvězdička za monumentální béčkový název, se kterým nelze než souhlasit. Škoda jen, že k němu bylo nutné ještě natočit ten film, což ostatně tvůrci viděli asi taky tak - jako otravnou povinnost bez snahy o cokoli, co by přebilo jejich neumětelství. I když, tlustá stará černoška coby pěst spravedlnosti (která se nejprve vzepře konvencím v domově důchodců) není moc často k vidění. Nejlíp to asi vystihují slovenští kolegové - většinu stopáže jde o „chorý film“ a často „nudnou chobotovinu“

Slibná kombinace slavných jmen (Vadim, Fellini, Delon, Fondová, Bardotová) a tří méně známých, tím pádem méně provařených Poeových povídek. Ty jsou adaptovány spíš volně. Vadim prodává příběh (Metzengerstein) přes Fondovou (a nechal vydělat i švagra) a její „kostýmy“ (myslel jsem, že využili zbylý šatník z Barbarelly, ale ve svých memoárech režisér přemítá, jak muselo být pro Jane zvláštní hned vyměnit kostýmy vzdálené budoucnosti za oděvy „vzdálené minulosti“, tak nevím). Příjemný kousek se znepokojivou hudbou. ______ To Fellini nenechává z krátké bizarní povídky Nikdy se s čertem nesázej o hlavu! (alias Toby Dammit) skoro nic a točí přízračným oparem zahalenou satiru na panoptikální maškarádu filmového průmyslu či co. Mohla to být nuda, ale Terence Stamp je jako slavný herec citující Shakespeara a zběsile startující svůj bourák, aby utekl před svým producentem, neodolatelný („Co vás přívádí do Itálie?“ „Slíbili mi Ferrari“). Ten western o Ježíšovi bych chtěl vidět. ______ V prostředním příběhu (William Wilson) je zlý Delon.

Hlavní hrdina se chová notně pošahaně a jeho dívka, která jeho bezohledné manýry snáší, nepochopitelně, což by šlo skousnout líp v romantickém ovzduší a společenských rolích počátku 19. století, kdy původní příběh vznikl. Zároveň tohle tvoří – vedle nadějných flashbacků - většinu děje, takže když se obě ženské postavy svlékly, byl jsem minimálně rád za něco hmatatelného. Za pozornost ale stojí předzávěrečná „dekonstrukce“. Škoda, že to nenatočil Cronenberg nebo Burton – ale to už by byly úplně jiné filmy. Jinak proč se to jmenuje Písečný muž, jsem pochopil až po přečtení obsahu Hoffmannovy předlohy. Slabší **

Zručně natočené a načichlé twinpeaksovským ovzduším, ale co je to platné, když se mnou neustále cukal dojem nepravděpodobnosti a umělosti všeho dění včetně postav a jejich jednání – což je u kriminální zápletky problém. Zasadit americkou „drsnou školu“ na americkou střední školu zní dobře, ale obrýlení studenti, kteří vedou dialogy slangem soukromých oček napodobujících Phila Marlowa a tváří se důležitě, už tak dobře nevypadají. Naopak záměrně pocit toho, že (si) tu někdo (na) něco hraje, navozují i opakované hrdinovy návštěvy pokaždé jinak namaskované Kary (kterou bude za pár let balit Hank Moody v Californication) v divadelní šatně i jakýsi divadelní výstup na party. Zajímavou tváří pro mě byla Nora Zehetner a Gordon-Levitt je dobrý, zvlášť na to, že hraje dost nevěrohodnou postavu... Vítězství formy nad obsahem, zároveň iritující i pozoruhodné. Jeden z těch filmů, kde chápu velké rozdíly v hodnocení. ** a půl.

Důkaz, že v 80. letech se na Kavčích horách daly sehnat kvalitní drogy a že liščí taneční hit tu byl už před hochy z Ylvis, které ovšem ze zhlédnutí Paní Lišky těžko podezírat. I když... V každém případě jako pohádka je to nejspíš odpad, jako cokoliv jiného na pět hvězd. Svým způsobem, na rozdíl od rutinérských historek o princeznách, fascinující. Postavy morálně či jinak pochybné, lehce dementní Paní Liška coby kápo ujeté komunity a liščí girls v maskách jak z Opičího krále. Sakra, nemůžu ten song dostat z hlavy!

„Dívka nesmí mít minulost a muž musí mít budoucnost. Vy, pane Silbersteine, žádnou nemáte.“ Netušil jsem, že je tenhle film až tak dobrý. Vypadá sice trošku televizně (jediný „efekt“ je asi zpomaleně běžící Šafránková, což nepůsobí dramaticky, spíš divně), ale drtivý dopad obstarává scénář, herecké výkony (Bartoška, Labuda, Vetchý a z dětských rolí hlavně Lucia Cúlková – ve svém prvním a posledním filmu - jako Soša) – a dějiny. Film o osudu Židů, ve kterém není žádné z postav sebemíň fyzicky ublíženo (kromě neideologické klukovské rvačky), je vyloženě trýznivý tím, že VÍTE, zatímco hlavní hrdinové tomu pořád NEVĚŘÍ, přestože nápovědy a indicie jsou - z dnešního pohledu - hrnuty bagrem jak materiál do hromadných hrobů. Jako pocta Wintonovi i připomínka toho, co se stalo, důstojné i působivé, včetně netradičního, ale funkčního dvojitého finále.

Miyazakiho záliba v eroplánech a vepřích se transformovala do hrdiny Porca, odvážného prasete na létajících strojích (které pije, kouří a pokukuje po holkách – holt pilot), což přináší casablancovské dialogy typu: „Takhle jednou skončíš jako sele na rožni“ - „Vím, že bez lítání jsem jenom prase“. Samozřejmě to u Miyazakiho funguje, stejně jako jeho nostalgická poetika zaniklých časů – nebo možná spíš časů, které nikdy neexistovaly, ale existovat měly. Moře, oblaka a mezi tím piloti s bílými šálami.

Sedím na konári a je mi dobre. Životní filozofie, gesto ideologiím, režimům a vůbec dobám navzdory. Nadhled z koruny stromu, který přetrvá všechny ty svině, je vždycky trochu euforický. Taky co vám zbejvá... Suverénně natočený film s mnoha krásnými obrazy je na začátku našláplý groteskními scénami konce války – bába zvoní a huláká na poplach, že viděla Hitlera, Polívka kličkuje na kole před střelbou ze samopalu a kluci při hře na vojáky střílí ostrými. Panzerfausty. Možná pro tyhle výjevy, kdy neuvěřitelné se stává skutkem, jsem si vzpomněl spíš na Kusturicu než na Felliniho (ale od obou jsem toho viděl málo) a Pepé svým projevem byl pro mě spíš pábitel než světoběžník... Časy se mění, ale některé věci z minulosti pořád tikají, ať už jsou to hrůzné válečné prožitky nebo mina s hákovým křížem jako zlověstný symbol. A vedle ní perníkový Stalin, taky zlověstný i ironický. Život jde dál – tedy pro ty, kdo přežijí. Nadčasový film nejen o hnusných časech. Jakubisko se nedrží při zdi ani nepodléhá manýrismu, Polívka vynikající a Hrubešová krásná.

Jeden z těch filmů, u kterého by víc než u jiných stálo za to před zhlédnutím nevědět nic o ději. Čekalo (by) mě postupně hned několik překvapení – jak se to má s Elwoodem, jak vypadá Harvey a co je vlastně zač. Některé z těch informací jsou sděleny jakoby mimochodem, a přitom jedna z nich vrhá na Harveyho světlo, které jako by do tohohle žánru ani nepatřilo... Opravdu originálnímu příběhu a dvěma hlavním postavám celkem slušně sekundují i další jako sympatická sestra nebo rázný zřízenec ústavu („Pan Wilson je velmi dynamická osobnost“). Není to komedie, kde by mě vtipy (párkrát vyloženě nečekané) sestřelily z gauče, ale je to film, kde si hrozně přejete, aby to skončilo tak, jak má. A kde se - netuším jak - podařilo, aby nejvíc vašich sympatií získala postava, kterou celý film nevidíte a neslyšíte.

Režisérovo pomalé tempo tentokrát vyloženě souzní s postavami a dějem, a i když se zrovna zdánlivě nic nekoná, člověk může zvědavě prohlížet Adamovo haraburdí, Evinu knihovnu nebo zálibně osahávat hudební nástroje. Příběh je vlastně jednoduchý a pojetí upírů nijak novátorské, ale jde tu spíš o náladu a přesahy (nějak mi to připomnělo Hlad s Catherine Deneuve a Davidem Bowiem, ale Jarmuschův film je lepší). Konec starých časů nastal už dávno, zbývá jen jejich hudba a staré věci. Tohle je spíš konec další civilizace. Díky melancholii, odkazům na spřízněné osobnosti napříč věky, jednomu rodinnému shledání a dalším věcem to vypadá, jako by Jarmusch rád Neila Gaimana. On by vlastně Hiddleston mohl zfleku hrát Sandmana... Pochopitelně skvělá hudba a taky nečekaný, ale o to vítanější humor.