Chřástal

Jsem rád, že díky Švankmajerově celoživotní lásce k loutkám jsem mohl něco takového vidět, ale předloha (která nemá s Moliérovou hrou, uvedenou tady u scénáře, mnoho společného) je vtipnější a naopak film toho oproti ní moc navíc nepřináší. Grotesknost, cynismus, ukrutné glosy a propichování lidí bez dlouhých cavyků už tam byly, jen ve větším množství.

Pěkné napohled, ale při psaní komentáře si nevybavuju nic, co by mě ohromilo či jinak zasáhlo. To by zase tolik nevadilo, ostatně ve srovnání s filmy Miyazakiho staršího (což je srovnání možná neférové, ale asi nevyhnutelné) obstojí máloco. Vadilo mi, že se děly věci bez vysvětlení či důsledků jako proměny v draka nebo to, že princ Arren zavraždil svého otce a nikoho to nijak zvlášť netrápí a sám princ ke konci pouze zmíní, že to „odčiní“. Nějak to celé pro mě vyšumělo do ztracena, přestože Čaroděje Zeměmoří jsem kdysi - jako svoji první fantasy – četl okouzlený a pořád dokola. ** a půl

Notně přenošené dítě 80. let s tváří Hulka Hogana, nebo nultý (a céčkový) díl Expendables? Asi obojí. Každopádně jsem viděl horší (a rozhodně nudnější) filmy, přestože nejen scénáristická nemohoucnost Neviditelného komanda je tvrdý soupeř: několik okamžiků po rafinované a přísně nehlučné likvidaci protivníka začnou hrdinové odpalovat bomby a mastit to rotačákem a padouši absolvují posledních dvacet minut filmu s rukojmí, kterou se ani na vteřinu nesnaží využít k odzbrojení útočníků (Stockholmský syndrom zřejmě funguje i opačně). A tak dále. Obsazení v duchu skanzenu osmdesátkových poudaček je ale (v rámci kategorie B) poctivé, řekl bych poctivější než ve Stalloneho sérii, ve které neuvidíme Carla Weatherse, Martina Koveho ani Billyho Blankse, ale bůhvíproč Stathama, Coutureho nebo Crewse (Kde sakra byli v 80. letech? Ve filmech evidentně ne). Světlou chvilkou tvůrců bylo angažování milfky Shannon Tweed, která se nerozpakuje použít rozmanitý arzenál a baví už jen tím, že trochu ředí ty litry testosteronu. * a půl. ___ P. S.: Panebože, málem bych zapomněl na drcení "kokosáků" holou rukou. P. P. S.: Samozřejmě je to hrozná hovadnost.

Modelové americké předměstí tak, jak ho známe (z filmů...), a vděčná zápletka „divní sousedé“, přifukovaná konspiračními teoriemi a filmovými horory, kterými jsou tu všichni odmala krmeni spolu se Snídaní šampiónů. Každopádně to platí pro hlavní hrdiny Raye a Marka a tahle překvapivá skoro satirická linka vrcholí proslovem na téma, kdo že jsou to tady vlastně ti „nenormální“. Instrukce splnil i Jerry Goldsmith, jehož hudba je hravá, žánrová a parodická stejně jako klišé shlukující se kolem podivné rezidence. Blbé ale je, že kromě Hankse, který je jako obyčejný chlapík odvedle sympatický i vtipný, jsou další hlavní postavy „militaristický magor – veterán z Vietnamu“ a „glosující teenager 80. let“ spíš karikatury, působící často trapně, čemuž moc nepomáhá ani humor typu „pád ze střechy“. Scény jako Hanksova noční můra, přebírání odpadků nebo „Dáte si sardinku?“ jsou ale skvělé. Vlastně příjemná podívaná, která mohla být lepší. A která má paradoxní, možná nostalgické kouzlo v tom, že dneska už každý ví, že lidi, kteří mají někoho ve sklepě, vypadají úplně normálně. Nejspíš jako někdo z hlavních hrdinů.

„Je po něm, ale vzal s sebou rošťák šest chlapů.“ Nadupaná akce uvařená z klasických ingrediencí, jako je všechoschopný maniak, kterého neměli vyhazovat, souboj na nože, armádní hlavouni zvažující počet obětovaných lidí, hlášky v každé situaci („Já myslel...“ „Myšlení je matka omylu, kámo“), Seagalova ikonická chůze „bitevní golem“ a hlavně nezbytný „Rybackův mýtus“, typický i pro jiné seagalovky, kdy padouši dojdou k nepříjemnému zjištění, komu že to vlezli do vlaku / letadlové lodě / na Aljašku („Kdo je Casey kurva Ryback?“„Ryback je nejlepší.“ „Myslel jsem, že ty jsi nejlepší!“). Škoda, že v posledních pár minutách se scénárista až příliš utrhl ze řetězu.

Dáma s kaméliemi bez Armanda, zato s Dumasem aneb jak to bylo „doopravdy“ a jak to vlastně s hlavní hrdinkou začalo. Romantická gesta se omezují na úvodní rámec divadelní hry, která tak představuje kontrast ke studené skutečnosti následujícího příběhu. Chladná je taky kráska Isabelle Huppertové, která si získává pány i odzbrojující upřímností a vcelku odevzdaně míří k sebedestrukci. Žádné prudké vášně necloumají (kromě tragéda faráře) ani mužskými postavami – ať už kurtizána utratí všechny jejich peníze či spí s někým jiným, zůstávají povětšinou velkorysí a těžce nad věcí včetně jejího manžela či Dumase staršího naloženého ve vaně. Za zmínku stojí i tatík hlavní hrdinky s pastilkami proti kašli zlepšujícími náladu, který na dcerku – poté, co po anglicku zmizí v půli společné cesty z lodi - mává ze břehu se slovy „Odteď se o tebe postará támhleten pán, naučí tě nějakému řemeslu. Jo, a tvůj první plat jsem si už vybral.“ Barvy a kompozice některých scén mi evokovaly obrazy starých mistrů (akorát nevím kterých).

Který čert mi napískal, abych se na to koukal... Přitom první dvě minuty filmu jsou slibné. Kamera sleduje neóny podniků dekadentního Západu a k tomu otevírací píseň od Minervy Daly jak z bondovky (skoro). Pak už se jen nezáživně žvaní, jindy rozšafnému agentu Halvovi (Lukavský) se pořád stýská po Praze, až to jednoho dojímá. Peterka žvejká jako o závod – je to americký agent CIA Lino Torrance. V Berlíně jsou agenti všichni. Tím ale až na občasné úkazy končí nechtěná komika a většinu stopáže je to nezábavně blbé. Jak by řekl klasik, samej agent - a hovno.

Hrozně vtipný, o což asi tvůrcům nešlo. Snaha o široký záběr - město zachvácené terorem je ukázáno skrze střídající se linie několika postav – je pěkná, ale k čemu to s takovou spoustou pitomin – nakažení umí ovládat stroje i střelné zbraně, ale stejně furt do každého buší klackem a klobou rybičkou a působení armády se omezuje na přelety vrtulníkem, protože vojáci sice dostanou rozkaz trefovat „zombíky“ do mozku, ale zjevně neví, kde to je, a nikdo z nich se o to nepokusí. Ještě že je tu reportér Klíma a jeho manželka se sklonem k filosofickým úvahám. Podle místního folklóru dojde i na hezké herečky obnažované pod záminkou agrese hladových „zombíků“ a na gore momenty. Nutno přiznat, že film odsýpá a pořád se něco děje, i když je to většinou (zábavně) blbé.

Tak sugestivně natočené a zahrané, že by tu to nadpřirozeno ani nemuselo být, obzvlášť když ty děsivé věci jsou někde jinde. Strašidelnější než všichni filmoví satanisté je fanatická Carriina matka a umučený sv. Šebestián, který dělá dívce společníka v klaustrofobické komoře a který jako by naznačoval utrpení, kterým bude muset hlavní postava projít. De Palma ukazuje mistrovství mnohokrát. Úvodní zpomalená scéna z dívčích šaten působí jako balet mládí a nevinnosti, aby se zlomila do krve a zbytečné krutosti. Scény ze života Carrie Whiteové jsou vlastně hororové tak, že ty „echt hororové“ se zdají trochu nepatřičné a béčkové, ale na kvalitě dramatu o dospívání, necitelnosti, hlouposti či nenávisti (v postavě matky i dobře typově vybrané Nancy Allenové – skvělá scéna přemlouvání Travolty) to nic nemění.

Když ctihodného přírodovědce začne víc než fosílie (mezi ně počítám i „paní Poulteneyovou“) zajímat divoženka, přátelsky přezdívaná „Francouzova běhna“, je jasné, co bude. Stejně jako v Lolitě Jeremy Irons mistrovsky hraje distingovaného muže (jeho opilecké boční zřícení se do stolečku v klubu je virtuózní, pokud to tedy nebyl kaskadér), kterého setkání s osudovou ženou ničí osobnostně i společensky. Linie ze „současnosti“ o vztahu lidí, kteří ve Francouzově milence hrají hlavní dvojici, na mě měla spíš zcizovací efekt a byl jsem při jejím objevení trochu nevrlý, než jsem pochopil, že to má asi smysl a že z toho mimo jiné vyplývá, že v druhé linii vlastně nesledujeme Sáru a pana Smithsona, ale Annu a Mikea, jak hrají Sáru a pana Smithsona (když tedy nepočítám, že ve skutečnosti... atd), což je zvláštní pocit a při některých scénách... no, nebudu spoilerovat.