Chřástal

„Podělaný uctívači ďábla, jsem z nich úplně vedle. Používají síly, který by neměli. Z toho by ses posral.“ „Nic není realita.“ Kardinální kejdžovina s řadou žánrových kvalit – nekompromisní akce, kozy místo herectví, filosofické dialogy a scény, které jinde nejsou k vidění (za všechny např. „Cage jako zarputilý odpůrce přerušované soulože, obzvlášť kvůli malichernosti, jako je útok zabijáků“). Jenže taky prezentuje příběh tak, že je mi to jako divákovi celkem šumák, satanistická sekta je těžce nudná a honička s ní nezábavná a Miltonovo dítě mi bylo ukradené taky. A jak to bývá, některé věci, co měly být cool, jsou prostě směšné – to, jak po Cageovi okamžitě jdou všechny buchty, které potká, je jen bizarně komické, ale souhlasím, že to všechno dohromady mělo (možná pořád má) kultovní potenciál.

Titulky od Maurice Bindera a snaživě hláškující elegán v obleku ještě bondovku nedělají. Ta má obvykle víc právě elegance i logiky, která tu dost drhne hlavně v chování postav – např. americký profesor působící v Anglii se nechá vtáhnout do životu nebezpečné akce proto, že obdivuje egyptského premiéra. Jinak vůbec ne špatná zábava, ale extra napětí se nekoná a až do naháněčky s jeřábem a demoličním kvádrem (myslel jsem, že vyrábějí jen koule) je pomalu nejlepší scéna „Lorenová si zkouší boty“ (což na druhou stranu není nízká laťka).

Hugo Haas je nesmělý, ale léčí se. Jeden z těch letitých filmů, ve kterých je dnes místy „k popukání“ i to, že se tomu měl tehdejší divák smát. Ale nic ve zlém, jiné gagy naopak fungujou pořád a naivita řady scén nemusí být jen zápor. Prvorepubliková zlatá mládež se zhýrale baví jízdou po zábradlí a Adina Mandlová jako slečna Marcella (party girl a brankářka v jedné osobě) předvádí - zcela podle očekávání - skvělou práci s hokejkou.

Ukázka ruskou literaturou definovaného „zbytečného člověka“ v podání Oldřicha Navrátila. Proti jeho chladnému Pečorinovi s rentgenovým pohledem nemá komtesa šanci (koneckonců rok předtím si Navrátil střihnul Emila Nádeníčka), přestože za jeho jednáním není láska ani touha. Je jasné, kam to spěje. Žádná filmařská kouzla (jako třeba v Oněginovi), ale dobře zahraný, komorní (i duelanti při souboji na pistole stojí asi čtyři metry od sebe) film.

Ukradli jste Ong-bakovi hlavu, tady máte přes držku. A to se přitom hlavní hrdina nechce vůbec prát... Děj je stejně přímočarý jako mladík Ting, který se vydává s drobnými sebranými do kapesníku od celé vesnice do světa, aby našel, co bylo ztraceno. Škoda zbytečných scén (honička na rikšách) a nanicovaté hudby, která netúruje adrenalin v napínavých scénách do vyšších otáček, jak by měla, naopak osvěžením je hravý útěk po tržišti a souboj s chlapíkem, jehož bojová technika spočívá v tom, že zbraní, kterou vás může mlátit po hlavě, je naprosto všechno v místnosti - včetně ledničky. Šikovné je, že díky opakování záběrů některých technik nemusí člověk přetáčet zpátky, aby se na to podíval znovu a znovu (což jsem samozřejmě dělal v dětství při sledování videokazet a ne teď, když jsem dospělý člověk, aby nedošlo k mýlce). Každopádně už chápu, kde vznikl obrat "ukázat, zač je toho loket".

We’re on a mission from God. Na Blues Brothers to nemá, ale jako divák, který nemá moravsko-panonské legendy v malíku a neusíná s Proglasem pod hlavou, jsem byl s touhle televizní minisérií spokojen. Celou seriálovou misi táhnou zejména představitelé hlavních postav. Nutno pochválit to, že jak Konstantin tak Metoděj opravdu vyzařují náboženský zápal, pokoru i intelekt (pravda, Roman Zach má v několika momentech výraz “co tady dělám a co to ten člověk vedle mě říká”). Rastislav je charismatický a jeho protihráč Svatopluk zábavný, ale ne jednorozměrný, narozdíl od dvou franských kněží, u kterých člověk už už čeká, kdy se v jejich ústech mihne rozeklaný jazyk (čímž neříkám, že jsou špatně zahraní). Celkově přiměřeně názorné, vysvětlující, přehledné a bez toho, aby se člověk u bojů nebo disputací musel smát. Což není málo. Plus velbloud.

Přestože jde ve Ztracencích mimo jiné o klukovské přátelství a sny a taky částečně o rvačky, film možná víc ocení holky, a to samozřejmě kvůli obsazení jmény jako Patrick Swayze, Tom Cruise, Matt Dillon nebo Ralph Macchio, který si tu už zkouší roli plaše hledícího boxovacího pytle určeného ke správce panu Miyagimu. Vtip je v tom, že tihle hoši (kdybych si napřed prohlédl na čsfd fotogalerii, kde společně pózují jako na plakátech v „bravíčku“, film bych si asi nepustil) to hrajou opravdu uvěřitelně a přinejmenším nijak neruší atmosféru příběhu o dospívání v kulisách nefunkčních rodin, klukovských part a jejich teritorií, drive-inů, do kterých se nechodí kvůli filmům, tlaku společenských rolí a jaksi samozřejmé krutosti a místy probleskujících lyrických okamžiků. Mám rád tuhle složku Kingových románů a Ztracenci ji připomínají.

Začátek, kdy skrz detaily utahovaných kravat, černých sak a polobotek sledujeme přípravy postav na funus, je stylový, ale obávám se, že to, co mělo filmem rezonovat, je alespoň pro mě zčásti nepřenosné. Jak se cítí bývalí spolužáci, kteří se setkali na prvním pohřbu jednoho z party a zůstanou na víkend, společný po dlouhých letech? A jak se cítí ve svých světech roku 1983 jako členové generace, která dospívala v Americe uprostřed ideálů 60. let? Pro Lawrence Kasdana jde zřejmě o generační téma, ale mě z toho nutně něco míjí na to, aby mě to zasáhlo (tím neříkám, že Četu si nemůže užít člověk, jehož zkušenost s tématem se omezuje na to, že se jednou ztratil na tržnici, ale víte, jak to myslím). Sympatická herecká sestava (výborný William Hurt a zajímavá Meg Tilly v roli bezelstně bezprostřední přítelkyně nebožtíka Alexe) a skvělý soundtrack. *** a půl

Spike Lee mě dostal, vážně. Po originálním úvodu se zaujetím předkládá řadu zajímavých postav i zábavných figurek jak z Povídek malostranských. Lidé poctivě provozující svoji malou živnost, oblíbený bezdomovec, místní policajti, pár pošuků, tlachalové a flákači. Práce, vztahy, život. A vztek. Působí to realisticky a pěkně se na to kouká. Akorát že u Nerudy neudělali panu Vorlovi z krámu kůlničku na dříví. Tady jsou totiž černoši a běloši, asiati, hispánci a příšerné vedro, od kterého se každá scéna leskne potem a které, jak známo, dělá svoje. A jak se říká ve Velkých nesnázích v Malé Číně, „všechno to začíná od malých věcí“. Líbilo se mi, že jsou tu postavy, které budete mít rádi, které budete chápat a taky ty, které vás zklamou tím, jak se zachovají. Ve svém diváckém pohodlíčku jsem si podvědomě zaškatulkoval některé jako sympatické a nesympatické, abych v průběhu a na konci „se znepokojením“ zjistil, že Spike Lee to tak nedělá. A „bratrům“ rozhodně nenadržuje.

Vizuálně stojí Proces za to – zajímavé černobílé obrazy, světlo a stín, dobově nezařaditelné lokace (sálový počítač, místnosti osvětlené svíčkou) jakoby navozující dojem bezčasí / univerzální platnosti. Hlavní hrdina v pojetí Anthonyho Perkinse (nebo Orsona Wellese, jak se to vezme) je opravdu kafkovský, a možná až moc – i díky vzhledu, plachým pohledům a komplikovanému vztahu k ženským postavám se mi zdá, že je to spíš učebnicově zjednodušená představa o autorovi a ne anonymní kolečko ve stroji Josef K. Nějaké vodítko toho, co chce Procesem říct režisér (pokud nechce říct to, co Kafka, což nevím, co je), jsem neodhalil a film se dá interpretovat hodně široce („existence člověka v moderní společnosti“, mccarthismus – zvlášť když Welles sám byl na černé listině - , totalita). Možná i kvůli tomu mě nedokázal víc vtáhnout, zasáhnout, vystrašit. Mám dokonce pocit, že knížka byla vtipnější.