Chřástal

Nekompromisní řezanice bez jakýchkoliv okecávaček, v níž akce střídá akci a mluví se jen proto, aby bylo jasné, kam se jde na další ...akci. Přestřelky a souboje jsou hongkongsky rychlé a neustále se něco děje (i když to občas nedává smysl). Samopaly, kopačky do ksichtu, skoky ze střechy, džínové bundy. Veškeré dialogy, mimika a výlevy citů jsou ze suterénu telenovel a v podání herců ochotnického divadla - a těžko říct, jestli je to pro film mínus, nebo plus. Bonusem navíc je sadistická záporačka madam Sue (finta, kterou odzbrojí jednoho z hrdinů, ukazuje na scénáristčinu hlubokou lidskou zkušenost) a finální dámská rvačka „dvě na jednu“.

Kroutil jsem hlavou, když jsem se doslechl, že Jackson chce Hobita roztáhnout na DVA filmy. Po Neočekávané cestě pak následovaly výtky, že milášky oblouzněný režisér objem díla přihustil temnotou, rozmáchlostí a rozvleklostí, nesourodými s předlohou, abychom v kině platili třikrát, takže mě při zmínkách o Hobitovi pronásledovala představa Vančurova Rozmarného léta natočeného Rolandem Emmerichem, který v poslední době hodně ujížděl na Bergmanovi a Tarkovském. Asi je to tím, že nejsem zmlsaný tolkienolog (Každý díl Pána prstenů jsem viděl jen jednou a prodlouženou verzi žádnou, Hobita jsem četl před více než deseti lety, tudíž nemohu / nemusím srovnávat), ale v kině mi to tak vůbec nepřipadalo. Jackson vzal pohádku a udělal z ní epos. Nic víc, nic míň. A myslím, že nejen do eposu se vedle sebe vejde „temnost“ i humor. A když spolu s jiskrami z domácího krbu stoupá nocí teskná píseň trpaslíků, je to filmová poezie a esence žánru zároveň.

Muži, kteří nenávidí ...příživnictví. Kriminálka tematizující ilegální nabízení slečen hotelovým hostům z ciziny není příliš dramatická ani odvážná a kriminalistům se fandit moc nedá hlavně proto, že jde o partu ouřadů s koženými ksichty, což je možná realistické, ale druhá strana je prostě životnější - ať obsazením Svatopluka Beneše, skvělým Stanislavem Fišerem nebo zjevem Olgy Schoberové, kvůli které jsem na to vlastně koukal, či příležitostí vidět Juraje Herze jako „mohamedána“ (ovšem nejlepší je stejně Landovského liftboy). Některé promluvy a dialogy jsou vtipné (dadaistický rozhovor s opilým policistou), ale řada z nich nechtěně („Ruku na srdce, soudruzi...“). Famózní (bez ironie) jsou úvodní titulky ve formě listování fotoalbem za doprovodu chytlavého songu v ruštině, kdy se na fotkách střídají pražské pamětihodnosti (otáčené bez zájmu) a slečny koketně pózující u nablyštěných oktávek, embéček a jedna na jawě pionýr. ** a půl.

Lyrické, melancholicky laděné drama jedné životní etapy dvou flákačů. Nic moc se neděje a dvakrát vtipné to taky není (byl jsem pobaven, ale „břitký humor“ a zapamatováníhodné hlášky si asi představuju jinak), zato dobře obsazené – Withnail a vypravěč navíc zapadají do povědomé tradice neduživých britských ksichtů (kromě strýce Montyho – viz fotogalerie), ve které se už člověk cítí jako doma. Domácnost vedou podobně (včetně podivných návštěv) jako Mladí v partě, výlet na venkov je okouzlí asi tak jako kamarády z Trainspottingu a Withnailova alkoholická figura má něco z Benedicta Cumberbatche a hlavního hrdiny Black Books (zatímco já tady srovnávám jako Mirka Spáčilová). Taky je to hezky natočené, anglický venkov fotogenický, třebaže blátivý a sychravý, a londýnské podniky nevalné úrovně patřičně neútulné.

Tak nevím, jestli vyčítat Gilliamovi, že jeho pojetí barona Prášila je jiné než Zemanovo a srovnávat je, neznamená, že se pisatel zpronevěřuje předmětu svého obdivu – nespoutané fantazii a právu na osobité vidění a vypravování. Dobrodružství barona Prášila je pro mě film pro radost. Radost z obrazotvornosti a z umění přenést ji na plátno. Gilliam nabízí řadu poetických a svérázných obrazů – pythonovské jezdící domy na Měsíci, proměna hvězdné oblohy ve vodní hladinu a písek či krásné Zrození Venuše, které by bylo srovnatelné s Botticellim, kdyby měla Sandrova modelka lepší postavu. Nebo naopak motiv děsivé Smrtky (scénu, kdy ji baron letící na dělové kouli míjí na cestě k obléhanému městu, jsem si pamatoval celé roky) pronásledující barona Prášila jako toho, kdo se vzpírá její moci, a možná i jako někoho, kdo je přežitkem v novém věku - ve věku rozumu.

Dobrá zpráva ohledně nových českých pohádek (kromě Pekla s princeznou mám na mysli Micimutr či Šťastného smolaře) je ta, že hezkých princezen je dostatek. Proč ale, proboha, jsou pro některé tvůrce synonymem žánru retardované pohádkové bytosti? Pechův dezorientovaný vodník je ještě snesitelný, ale ubozí, slabomyslně se chichotající dětinští čerti jsou naprosté zlo, kdežto Lucifer a jeho hlavní poskoci pak vyhlíží jako nějaká hodně trapná metalová skupina a ani na chvíli nepředstavují nějakou Hrozbu. Někdo by mohl namítnout, že pohádka je přece pro děti, které jsou malé a blbé, ale proč je tu potom scéna, kdy čerti pozorují koupající se Voříškovou a třou si přitom ocasy? Film měl být asi cílen na trochu starší publikum, které se může ztotožnit s hlavními hrdiny (a Mádl s Voříškovou patří ve filmu rozhodně k tomu lepšímu) rebelujícími proti rodičům, ale tvůrci se toho moc nedrží. Je tu ovšem spousta zábavné pyrotechniky.

Překvapivě největší atrakcí není Burian, ale Martin Frič v úloze Sherlocka Holmese (tedy Holmesa) a jeho kombinace charismatu, suché věcnosti a britského klidu, občas narušeného Lelíčkovou osobností. Burian tentokrát v dvojroli idiota a ...idiota, ale našeho, který se s vervou a praktičností chopí role monarchy a zanedbávané královny. Baarová umí smyslně ležet na lůžku. Vyskytují se dobré i nucené fóry včetně několika hluchých míst, kde se film zasekne a scéna se bezdůvodně protahuje (i když tehdy to tak asi diváci nevnímali), ale i tak je tu dost skvělých nebo zábavně ujetých momentů: Úvodní počítání splátek („Dvě stě devadesát sedm ...a kolik je padesát? ...a nic je padesát.“), jízda vlakem, tanec ženy pod balkónem a strhující akce, kdy Holmes drží v šachu protivníky dvěma pistolemi a další při tom likviduje „zadovkou“ (viz Rychlé šípy), či napínák s posledním nábojem. *** a půl

Občas je nutné stát se vlkem... Jakkoli je začátek (při záběru na Willa za volantem auta projíždějícího zasněženým Vermontem jsem měl dojem něčeho až starosvětského a skoro jsem za jeho hlavou čekal zadní projekci) i konec Vlka působivý sám o sobě, bez Nicholsona by to asi za moc nestálo. Jeho postava je zajímavá i před tím, než se v ní začne něco dít, a proměnu z unaveného chlápka za zenitem v šelmu si člověk užívá s ním. Ale stejně jako od šéfredaktora nakladatelství nečekáte, že se vám vymočí na boty, nečekal jsem od filmu plného velkých jmen závany béčkové estetiky typu nefunkčně zpomalených záběrů, protivlčího amuletu, nebo „veverčích skoků“ a la Stmívání (což mi trochu znesnadňuje chápat zde vlkodlačí téma coby „podobenství“, ze kterého jsem tvůrce podezíral). U finálního souboje nepomáhá ani brát to s nadhledem, ale Spaderovi, který herecky Nicholsonovi zdatně sekunduje, jsem v jeho snažení skoro fandil (zřejmě proto, že postava Pfeifferové mi byla skoro lhostejná).

Taková raritka, jíž kanonická Encyklopedie fantastického filmu dokonce věnuje místo mezi „hlavními filmy“. Kanyzovo hledání souvislostí a větření stop v dějinách působí jako nějaká povídka od Ludvíka Součka (ve skutečnosti námět pochází od Nesvadby) a do celovečerní stopáže je vycpávána teprve pasážemi ze starších českých sci-fi (jedna z nich je Akce Bororo též od režiséra Fuky, ale ono asi na výběr moc nebylo). Ještě že australský bohemista chodí tak rád do kina, pokud zrovna nebloumá po Novém Městě nad Metují. Ale ani tam, ani v rozhovorech s čerstvou přítelkyní (která píše vědeckofantastickou povídku do sobotní přílohy Práce a konzultuje s ním dějovou linku) to přes určitou naivitu moc neskřípe ani nenudí, což je myslím zásluha hlavně Jana Kanyzy, kterému toho rezervovaného, tajemného, ale sympatického cizince člověk docela věří. Moje očekávání, jak s ním po filmech Karla Zemana nebo Muži z prvního století zacloumají třeba Blízká setkání třetího druhu, zůstalo bohužel neukojeno (i v Paříži dávali Vynález zkázy). Znárodnění kinematografie (k jehož výročí film podle zmíněné EFF vznikal) má holt své meze.

„Neměli jste z jeho bráchy udělat robota s mrtvým mozkem. “