Chřástal

Nic, co by člověk neviděl už jinde – alespoň co se týče příběhu – včetně povědomé role jak ušité pro Jeremyho Ironse, ale návštěva starých časů je to příjemná, se všemi náležitostmi – klavírní doprovod, libozvučný klapot koňských kopyt na dlažbě, služebnictvo a jiný nábytek, konvence a klepy. Pobaví zjištění, že dělat kočího u rozervaného Swanna je za trest. Ale těžko se mu divit, že mu vyschne proud vědomí, když Ornella Mutti ukazuje svoje …katleje. ____ *** a půl.

Město 44 mě rozdrtilo jako tank plechovku od kakaa – nejspíš svou nekompromisností, a to jak v obsahu, tak v režisérově vizi (která mu, jak koukám, sráží hodnocení tak o dvacet procent za asi tak dvě minuty filmu…). Peklo jako označení pro to, čím hrdinové filmu procházejí, je vyprázdněný eufemismus. A základ působivosti je už v tom, jaké maso míří do mlýnku a jak je přichystaná scéna. Slušní a uvědomělí hoši jak z Rychlých šípů (kdyby Dušín a spol. víc posilovali) a holky v rozkvětu, léto sálá horkem a příslibem – lásky i revoluce. Sledovat v sedačce kina s kelímkem koly (jako já) jejich naivitu („povstání bude trvat tak dva, tři dny a Rusové jsou za chvíli tu“), ve které si to představují jako Hurvínek, ehm, válku, a chvilkovou euforii tváří v tvář tomu, co musí přijít, je trochu sadomasochistická zkušenost. Komasa servíruje nejen totální destrukci Varšavy – místy i jako first-person střílečku – ale taky totální destrukci lidství. Hlavní hrdina, který prochází apokalyptickými obrazy, se od půlky filmu ze svého zombii podobnému stavu probírá jen ve chvílích, kdy musí zabíjet. A sledujeme hrdinství, u kterého prostě nemůže být dobrý konec. Jen lítost, bezmocná nenávist a zoufalství nad ironií osudu a dějin, ztělesněné hlavní tanku, která se na vás právě výmluvně otočila. Pro mě velký film, ve kterém bych Komasovi nevyčítal pár chvilek kýče, jako spíš několik „stylových“ scén, ve kterých vypadá zoufalý odboj málem jako cool záležitost.

Vůbec jsem nevěděl, že tenhle film existuje - a překvapení pokračovala. Podle obsazení se zdá, že v tom hraje snad „každej“. To, jestli se sbíhající se dějové linie dvou bratrů (mladší se zapojuje do pražského povstání, starší sem míří s Rudou armádou) protnou, představuje slušný dramatický prvek. Taky výprava je u tohohle nenápadného filmu velkorysá – střílí se ostošest, Olmer nouzově přistává s letadlem a sovětské tanky míří ku Praze (tady přitom filmařům stačilo pár měsíců počkat). Druhá dějová linka zase nabízí civilní a zpočátku nehrdinské postavy, které bloudí městem s kufrem cementu, vedou kousavé dialogy jak z Formanových filmů a do toho (později) Hanzlík střílí nácky jak ve Wolfensteinovi (a časem získá i lepší zbraň). Ani Liškova hřmící, až příliš „heroická“ hudba, která mi obzvlášť k některým scénám neseděla a u některých působila až parodicky, neoslabila řadu působivých momentů – úvodní vzpoura, obléhání bytu nebo role Vlasty Chramostové, které k sehrání mrazivé scény stačily asi tři vteřiny pobytu ve filmu.

Film u mě získává body už za málo využívané téma vzducholodí, přestože bych si neskromně představoval, že bude nasnímána tak, abych cítil tu posvátnou úctu před monstrózní hrozbou, jako když se z vodní tříště vynoří Moby Dick… no nic. I tak slušně natočené, ruší jen některé špatně napsané dialogy a trochu mi tam neseděl Michael York. Samotného zeppelínu si díky zasazení většiny děje na jeho palubu divák užije dost, včetně podařeného vzdušného souboje, ale skutečný cíl mise je – nemůžu si pomoct – jak ze Špionátora.

Vyšetřovaný zločin – vražda starého alkoholika, navíc účetního - nevypadá v kontextu dnešních krimi příliš atraktivně (jak psal už Stephen Leacock, mrtvola ženy či dítěte je tragédie, kdežto mrtvola staršího džentlmena – no bože, to je přece docela v pořádku) a největší akcí je málem nákup v bufetu, ale jde o solidně promyšlenou a zahranou „čistou“ detektivku. To nejlepší je samozřejmě dvojice vyšetřovatelů, která si přímo říkala o další případy budoucí „alibistické“ trilogie – hloubavý charismatický Tůma a bodrý hard-boiled Líbal jsou k nezaplacení, přestože jejich dialogy a poznámky nejsou ještě tolik zábavné (tím neříkám, že zábavné nejsou) jako v pozdějších – čím dál tím víc ironických – filmech série. Dobový bufáč (s prodavačkou jak z Millerova Sin City), putyka a Menšík.

Je to trochu pitomý, ale zase jsou tu hořící zepelíny. Snyder drtivým stylem zahlcuje smysly a peče na to, že to smysl úplně nedává, až se ani nedá mluvit o vítězství formy nad obsahem – tady žádný boj neproběhl. Úvodní a závěrečné blábolení (o síle v nás, andělech a tak) tak na úrovni mouder na kérkách některých středoškolaček – což v případě Sucker Punche není myslím bez souvislosti – skoro odrazuje od toho, aby nad tím filmem člověk přemýšlel, přestože otázky nabízí. Podobně laciná je i linie shánění předmětů, která vedle videoherní akce připomíná naopak dost přímočarou adventuru: získej mapu, klíč, oheň a nůž – a hele, nůž se dá sehnat jedině u kuchaře, který zase jako by vypadl z komiksu… V tom smyslu je Sucker Punch opravdu úder na nepřipraveného, ale vedoucí spíš k rozčarování. Vtip je ale v tom, že ta druhá pecka je to, co se takhle popsat nedá, jen vidět / pocítit. Obří samurajové, zombie vojáci na parní pohon, jetpacky, katany, bouchačky a uprostřed toho holky v negližé ve víru zpomalovaček a další vizuální (i hudební) šlehačky, které Snyder už v prologu hustí tolik, že to musí myslet - aspoň trochu – ironicky. Snyder (tentokrát) bez velkého příběhu, ale (zase) ve velkém stylu.

V originále Nepojmenovatelné, do češtiny "důmyslně” přeloženo jako Přízrak. Lovecraft by ale asi nepoděkoval ani filmařům, kteří plíživou hrůzu vymykající se lidskému rozumu ztotožňují s chlístající malinovkou a mozky vytékajícími z gatí (to druhé tu, narozdíl od Necronomiconu, není). Přes zbytečné gore scény, komické kozlí nožky a občasné blbosti má ale film své kouzlo, hlavně díky slušně vystavěnému ději a zábavným postavám, potěší i využití (a návštěva) lovecraftovských reálií: tradiční žánrové oběti – studenti – se zde rekrutují z Miskatonické univerzity. Z postav, které nejsou jen tupě naplněné šablony (balící sportovci, zdrženlivá buchta a nezdrženlivá buchta /Laura Albert, zde na startu kariéry plné sympatických rolí jako Topless girl, Nude dancer, Rocker chick č.3, Blonde stripper nebo Babe/ ), je jedna dokonce ultrazábavná – sherlockovsky cynický i sherlockovsky vyhlížející okultní badatel Randolph Carter (pro mě neznámý Mark Kinsey Stephenson).

„To víte, kdybyste byl soukromníkem na Západě, ale dělník v socialistickém státě, to není legrace…“ Začíná se hollywoodským záběrem na chevrolet ztroskotaný v poušti, k němuž se zdáli blíží cizinec na oslu, aby se většinu filmu proháněl Sovák po Praze na pařezu. Podivná věc. Zpočátku je to díky zápletce absurdně zábavné, ale potom se začne točit v kruhu, až je to docela i nuda. Leitmotivem mnoha dialogů je to, jestli může být československý občan králem, v čemž má člověk tendenci hledat od tvůrců filmu (třeba od spisovatele Jiřího Muchy) cosi podvratného, ale jindy zase spíš naopak… Na ministerstvu zahraničí si montér Králů projde byrokratickým kolečkem přehazování odpovědnosti a zatímco později jakási komise doufá, že se to snad samo nějak vyřeší, dotyčný už plánuje, jak v Tamánii jako král zatne tipec Američanům a jejich United Oil a provede revoluci (smíchy mi běhal mráz po zádech), než ho Bohdalka zaskočí dotazem, kde vezme dělnickou třídu. V závěru poznamená, že králové jsou dobří tak do pohádky… A za dva roky natočí Podskalský Bílou paní.

Honiček po střechách (nejen) Paříže, zde hezky vykreslených takovým tím „evropským“ stylem, není nikdy dost a animovaný film má oproti hranému výhodu, že finální střechou může být ta na Notre Damu. Napínavější než leckteré akční filmy.

Co zpočátku vypadá příběhově docela jednoduše, se později rozvine ve zpravodajské hry se skutečnými a falešnými tahy a zároveň s několika atrakcemi – mihne se tu postava Lawrence z Arábie, jednu z prvních rolí si tu odehraje Catherine Zeta-Jonesová coby břišní tanečnice a agentka a ostrého šéfa německé rozvědky Schillera, se kterým svede Indiana urputnou rvačku, hraje jistý Daniel Craig.