Chřástal

Těžko to napíšu líp než Oldřich Mikulášek: "Ó melancholie, ó melancholie, / jaké smutně krásné je tvé jméno, / jméno tvé / potopeného žití / v ten neradostný, marný čas."

Zatímco Ionesco se pro své absurdní drama inspiroval banálními větami z učebnice angličtiny, Aussig působí jako slepenec scének a rozhovorů právě z výukových TV pořadů anglické konverzace. S tím rozdílem, že ty jsou většinou líp pointované. Scény ze „Svobodné univerzity“, kdy postavy neustále významně mluví o všemocném Velkém šéfovi a tváří se, jako že vědí něco víc, než říkají (nejspíš narůstající poznání, v jaké to hrají srágoře), mají aspoň určitou absurdní atmosféru - a to je tak všechno. Zvěčnění kolejí UJEPu a VŠ baru je záslužné (zdravím F.W. Colqhouna), ale ve filmu s takovým názvem bych čekal víc z ústeckých pamětihodností a koloritu (kultovní hospoda Hnáta, ulice lemované dle tradičního zvyku odloženým nábytkem a další šumná místa), s kterými by se mohli hlavní hrdinové - „neAussigeři“ konfrontovat. Slovo nezávislý tady znamená pouhou amatérštinu.

Já jsem se tedy rozhodně nenudil. Děj je sice k jisté škodě filmu ve stylu „chceme získat poklad a zlý černokněžník ho chce získat taky“, ale tohle není politický thriller a kvůli zápletce a pointě ho asi sleduje málokdo. Epická orientální fantasy, ve které padají libozvučná slova jako Marábie a Lemurie, nechávající na jazyku exotickou chuť dobrodružství, v němž existují tvorové uctívaní jako božstva a ožívají neživé věci. Když se poprvé pohne lodní socha, tají se z toho dech, stejně jako když se roztančí bohyně Kálí. Film vypráví o soupeření s magií a sám je jí utvořen – ve filmu bytosti oživuje princ Koura, ale je to vlastně Ray Harryhausen... Jediné, co jeho výtvorům konkuruje, je krásná Caroline Munro.

Na tomhle filmu je možná nejatraktivnější postava (a představitel) spisovatele E. A. Poea, která se objeví hned na začátku, ale vzhledem k ději moc prostoru dostat nemůže. Poe v kombinaci s názvem Pomsta vlkodlaka nebo anglickým Dracula in the Castle of Blood zní sice jako chutné béčko, ale je to bohužel mystifikace - ve filmu se neobjevuje Dracula, vlkodlak, ani žádná pomsta. Jedná se o klasické schéma noci v pustém a strašidelném domě, kdy „to“ hlavnímu hrdinovi pořád nedochází. Nejde o lekačky ani o bavení diváka efekty a maskami, ale o identitu postav a závan záhrobí, jenomže hrdina je nedovtipný až moc a historie domu a jeho obyvatel příliš telenovelózně melodramatická a nepříliš strašidelná. K tomu trocha pseudovědeckého vysvětlování a pěkné herečky (Michele Merciérová a Karin Fieldová). ________ Klaus Kinski má sice ty správné kruhy pod očima, ale Poe bez knírku? A takhle je to víceméně s celým filmem. ** a půl

„Stáhnu z tebe kůži posranym nožem.“ Ano, i po letech jsem byl okouzlen. Stylové béčko s hlavním hrdinou tak „chladným“, že by na stupnici tvrdosti musel diamant ustoupit položkám „Brian Bosworth“ a „Brian Bosworth, když ho dabuje Marek Vašut“. Prvních patnáct minut by mohlo bez sebemenšího zásahu střihače sloužit jako encyklopedie žánrových klišé a drsňáctví je často k smíchu, ale film rozhodně není zábavný pouze nechtěně – má švih, šlapající soundtrack, šlapající holky, zapamatovatelné (a zapamatováníhodné) scény a hlavně skvěle vybrané typy v rolích výfuky ošlehaných členů Bratrstva – Henriksenův psychopatický čtverák je neodolatelný, ale i Forsythe (stejně jako v Nemilosrdné spravedlnosti) a další stojí za to. Zkrátka pecka.

Záměrná nuda je pořád nuda a film začne být zajímavý hlavně až potom, co skončí. Do té doby se vlastně jen čeká na to, až se z pana R. stane pan Kopfrkingl (to není spoiler, on tak prostě vypadá). Mezitím sledujeme docela „obyčejně“ nasnímaný život měšťáka (tedy nikdy jsem úplně nepochopil, co (malo)měšťáci umělcům udělali, že jim pořád nastavujou zrcadlo), na něhož doléhá prázdnota a tlaky okolí a ke všemu mu doktor zakáže cíga. Oceňuju právě určitou dokumentárnost – obrázek reality přelomu šedesátých a sedmdesátých let v Německu včetně oblečení a toho, že všichni pořád hulí jak fabrika (to už se dneska ve filmech moc nevidí, takže mi to vždycky připadá osvěžující). Jak už jsem naznačil, film na mě začal působit až po zhlédnutí a začalo ve mně hlodat pomyšlení, že mi vlastně taky může kdykoliv rupnout v kouli. Ale co je hlavní: V první scéně filmu jdou kolegové z práce, vyprávějí si vtipy a smějou se jim. Jediný, kdo nic nevypráví a nesměje se, je pan R. Jedině vtip nás může smířit s groteskou života (S. J. Lec). Ne, nesypu citáty z rukávu (fuj), ale zrovna jsem četl Viewegha, a tam to je.

Další rodina jižanských buranských kanibalů, tentokrát jako černá komedie. A ani nejsou všichni buranští, takže se jim lépe shání „materiál“- kdo by odolal světácké krásce Cynthii? Tlouštík Ron rozhodně ne. Film je příjemně potrhlý a těží humor z interakce mezi podivínskými Mitchellovými a nic netušícím Ronem, z různých narážek na pojídání lidí i z křečovitého vtipkování hlavního hrdiny. Zábavě pomáhá i dobré obsazení – smolař Ron je sympatický, Cynthia krásná, ale i správně chladná a zbytek její famílie v čele s magorem Ikem, pronášejícím procítěně věty jako „Do oběda jsem vykuchal dvě stě kuřat,“ je kapitola sama pro sebe. Zaujalo mě, že je to jeden ze dvou filmů, které natočil Anthony „Psycho“ Perkins (Ten druhý je Psycho 3). _____ Kdysi dávno na TV Nova pod názvem A co bude k večeři?

Už z úvodní sekvence s nádrží a pak pomalu najíždějícím titulem filmu jsem nabyl dojmu, že tohle bude něco jiného. A taky že jo. Nechal jsem se v izolačním tanku ukolébat do nevědomí (nebo kam), potopit do studny kolektivní paměti a zaplavit vzpomínkami primitivního vědomí na vývoj lidského druhu - a možná i staršími. A hlavně rozsekat fantastickými vizemi – věděl jsem, že Ken Russel to má rád „unholy“ (v dětství viděné Doupě bílého červa), ale tady k pohansko-infernálním výjevům přidává mystické zážitky až kosmického kalibru (věřím, že za scénu z Mexika by dal Oliver Stone i Fidelův podpis, aby ji mohl mít v Doors). Ve zbývajících částech filmu to už většinou taková síla není, i když vedle vizuální stránky stojí za zmínku i hudba a zvuky vůbec. Nosné téma faustovské posedlosti poznáním a s tím spojené (takové to cronenbergovské, řekl bych) téma proměny.

„Seš tady vítanej jako hovno v bazénu,“ říká někdo Clintovi v Drsném Harrym. Myslí si to o sobě navzájem i dvě ženy, kterým je jeden dům brzy malý. Ještě že je tu ten bazén. Od Ozona jsem nejdřív viděl 8 žen, takže tady jsem se nejdřív cítil trochu ošizen, ale jen do té doby, než se začalo s odhalováním (ženských duší). Chladná autorka bestsellerů a holka s takovým sexuálním přetlakem, že by se vyspala i s Bohoušem z Bratrstva kočičí pracky (ten první nápadník mi ho připomínal, i když z odkazů na Foglara Ozona nepodezírám). Jak tohle dopadne? Zpočátku se navenek nic neděje, ale něco visí ve vzduchu (hned vedle erotického dusna vypařujícího se z Julie u vody) líných letních dnů a začíná to houstnout. A k tomu ještě nakladatelova rada spisovatelce, možná důležitější, než se zdá: „Pokus se zmást kritiky.“

Woody Allen se po nějaké době vrací k fantaskně laděnému příběhu ve stylu Alice nebo Sexu noci svatojánské, přitom se jako obvykle nezabývá vysvětlením nadpřirozeného dění – není důležité. Tentokrát je to vyloženě pohádka – Gil se působením magie noci a genia loci ocitá v úžasném čase jako Popelka na plese, s tím rozdílem, že oproti cudné dívce to s úderem půlnoci teprve rozjíždí a ve dne ho nešikanuje dysfunkční rodina, ale zatím teprve ta potenciální a fůra intelektuálních žvástů. Neumím to vyjádřit líp, ale kouká se na to moc příjemně, nejvíc samozřejmě na velmi uvolněná setkání se známými umělci (jestli jsem to správně pochopil, největší prču si dělá Woody z Hemingwaye). Nakonec mě nostalgie taky dostihla. A můj Zlatý věk? Momentálně ten, kdy Woodyho (by) hrál Woody Allen. ________ (režisérovi určený skromný tip na závěr: co takhle natočit film v Praze? Nezasloužil by si snad Franz Kafka pár šťouchanců?)