xxmartinxx

Rutina, kterou rozhodně neutáhne pouze von Trierův scénář, který je při tomhle standardním uchopení celkem banální. Pokud von Triera vždy něco zachrání, tak že se nějak shodí a dá najevo, že o nemusíme brát smrtelně vážně - tenhle film se naopak smrtelně vážně bere. A já se nudím.

Místy to bylo skoro zábavné. U každého vtipu jsem ale přemýšlel o tom, jak moc je jeho potenciál nenaplněný a o kolik víc se dalo vymyslet. No vážně - kolik se dalo udělat s Domino? A co se událo? Akční scény natočené naprosto rutinně, romantika opět nefunkční a co je hlavní - ten film se bere smrtelně vážně. Myslel jsem si, že to po jedničce vytáhne kotvy a bude to ujetější, ale je to ještě konzervativnější než minule. 2 a 1/2

Truffautova adaptace mě zase tolik nechytla, takže na ní netrvám jako na "definitivní" verzi. Tenhle film je ale bohužel dobrý jen tím, co s ní sdílí - tedy budování světa a vztahů. Shannonova postava je pak dokonce o level výš, byť nikam nevede. Film ztrácí svým slabým protagonistou a inklinací k akci v závěru. Není to nějaká svatokrádež, mělo to našlápnuto, ale nakonec už jsem se nudil a jen přemýšlel, jak by šlo vlastně dystopické sci-fi udělat, aby ještě fungovalo. Zdá se, že tenhle subžánr ztratil osten. 2 a 1/2

Strašně, strašně fádní! Fakt to chce vyjít z krabice a začít uvažovat mimo rámec českého utilitárního žurnalistického dokumentu, protože koukat 85 minut na rutinní observaci obsahující přesně a výhradně to, co je naprosto jasné, že v ní musí být, je prostě... zbytné. Zvlášť když jsou vybíráni lidé stejného ražení, tedy bezproblémoví sympaťáci, co brnkají na kytaru romantické melodie, nebo jsou tak alespoň prezentováni, aniž bychom se o nich něco pořádného dozvěděli. Stačí se podívat, jak se s úplně stejným námětem vypořádal třeba Hendrikx v Cizinci v ráji. 2 a 1/2.

Jsem rád, že jsem to po pro mě nijaké jedničce nevzdal, dvojka je přesně tím, v co jsem doufal - spousta chytlavých vtipů, nakažlivé nálady proudící energie. Stačilo zahodit rutinní expozici "originu". Plus životní výkon Hugh Granta. Těžko by mohl být rodinný film lepší.

Nekonformní, neevropské reflektování frustrace. Originalita existuje, ale člověk se v ní trochu ztrácí. Bavilo mě, jak mě to pořád vyvádělo z míry.

Kdyby to byl hraný film se stejným scénářem, stejnými pozicemi kamery, stejným střihem (až na některé nemožné přechody, které by očividně stejné nebyly), šlo by o fádní zážitek. Ale ten film takový není a ta jedna věc navíc, ta vizuální podoba, tomu dodává dost energie. Rozhodně si šlo s možnostmi animace víc hrát, rozhodně šlo být míň jednotvárný a hravější i koncepčnější (koncept toho filmu vlastně nedává moc smysl a při přemýšlení, proč by příběh mladíka pátrajícího po důvodech smrti Van Gogha měl být natolik odevzdán jeho malířskému stylu, o němž v žádném slova smyslu nepadne ani slovo a s dějem filmu nesouvisí, jsem se nedobral uspokojivé odpovědi - zkrátka neexistuje důvod téhle optiky v tomhle vyprávění) - ale i když to je celkem jednoduchý gimmick, neubránil jsem se mu.

Je zvláštní vidět tenhle film po patnácti letech v tak jiném světle - co vznikalo v roce 2004 za pár dolarů jako super-indie produkce, vypadá v kontext posunu mainstreamu k nerdské kultuře o kus standardněji, ale zároveň zvláštně "jinak", protože to má k dnes mainstreamové látce civilní přístup - co by dnes muselo být ozvláštňováno, je samo ozvláštnění. A funguje to.

U Boy jsem, si posteskl, že by bylo lepší, aby do nejvíc zasahovala tvrdost reality. Tuhle potřebu už měl ale Waititi zjevně dávno vyřešenou. Film, který začíná jako nenápadná romantická komedie typu Napoleon Dynamit postupně odkrývá další a další vrstvy komplexů a vnitřní tísně, který musí nevyhnutelně skončit potupným soubojem s invalidou - trochu mě mrzí, že to nakonec ucukne opět k nějaké naději, ale chápu, že Waititi chce ke konci navodit pozitivní emoci.

Byl jsem přesvědčený o tom, že jsem přesně v náladě na Wese Andersona, proto mě to zklamání dost pálí. Ale ten film mi nedovolil mu propadnout, nedovolil mi kochat se a ponořit se do nálady - jen hnal kupředu, otevíral motivy, které nikam nevedou, představil postavy, které neztrácí plochost a slibil emoce, co nepřišly - i přesto, že část stopáže obsahující něčí uslzené oči, není zanedbatelná. Asi nejslabší Wesův film.