salalala

Pod produkčním vedením béčkového krále Rogera Cormana natočil Paul W.S. Anderson svůj suverénně nejlepší počin. Od počátku neřeší vůbec nic a po pár minutách je i méně zkušenému divákovi jasné, jak se vše bude vyvíjet. A ono to vůbec nevadí, protože akce je výborná, má potřebné tempo, nechybí jí adrenalin a je dost brutální, což po letech od vzniku rozhodně potěší. Samozřejmě to celé nejvíc připomíná videohru, kterou tedy divák nemůže hrát, ale moc pěkně se na to kouká. Štědrý rozpočet je znát právě na vizuální stránce, která je naprosto parádní a je tou největší devízou. Jason Statham se do hlavní role naprosto hodí, protože se po něm chce jenom jeden výraz, který zvládá výborně a přes charisma vše uhraje, na herectví tu totiž jsou vynikající a hláškující Ian McShane a smrtelně vážná, nicméně výborná Joan Allen, která si hlavní záporačku vysloveně užívá, z dnešního pohledu pak potěší i začínající Jason Clarke, mužskému oku pak lahodí především nebezpečně sexy Natalie Martinez. Je jasné, že příběh nedává mnohdy smysl a nelogičností je v něm dost a dost, což samozřejmě korunují ženské vězeňkyně, které pochopitelně vypadají jako z módního salonu. Ve výsledku to ale nevadí, protože Death Race je výborná jednohubka, která svůj účel splní a většina diváků u ní nebude mít pocit promarněného času, je ale samozřejmě nutné být fanouškem podobných hovězin. 80 %

I po skoro sedmdesáti letech brilantní ukázka režijního minimalismu a až překvapivě výtečná záležitost. Dodnes unikátní Zinnemannův přístup, kdy se děj odehrává prakticky v reálném čase, zapříčiňuje zmar hlavního hrdiny, který na všechno zůstává sám a na nikoho se nemůže spolehnout. S tím pak souvisí i výtečná až trochu klaustrofobní atmosféra, která s přibývajícím časem nabírá na intenzitě, působivá je i díky pomalému tempu a polevuje až v samotném závěru. K pozitivním dojmům přispívá i hodně sytá a plná černobílá kamera, díky níž se na diváky přenáší intenzivní pocit všudypřítomného vedra a nejistoty. Nádherná hudba a legendární ústřední píseň už jsou jen třešínkou na dortu. Ocenit se musí i výtečně napsaný scénář, v němž jsou stěžejní ty věci, které jsou nevyřčené a udržují tak v divákovi pocit napětí a určitého tajemna, které ale není potřeba odhalovat. V hlavní roli exceluje suverénní Garry Cooper, který si Oscara bezpochyby zasloužil, protože táhne celý film sám a vše uhraje jen obličejovou mimikou a svým charismatem, z ostatních pak upoutají i mladý Lloyd Bridges a obstojná, i když ne tak výrazná Grace Kelly. Hvězdičku z celkového hodnocení ubírají ne úplně strhující (rozhodně ale ne špatná) závěrečná akce, možná trochu lepší pointa a také osoba samotného záporáka, který není tak děsivý, jak to z předchozího děje působí. High Noon je zaslouženě klasika, a i když už v něčem zastaralo a některým moderním divákům nebude úplně po chuti, za vidění určitě stojí, a to i kvůli krátké a snesitelné stopáži. 85 %

Morálně zrůdný film, který záměrně překrucuje historii a na objednávku strany dělá z reformátorů ty špatné a zlé, kteří se neštítí ničeho a z konzervativců ty hodné, kteří to vlastně myslí dobře. Od začátku není jasné, co má film být za žánr, protože chvíli vypadá jako detektivka, chvíli jako drama, nejvíce je to ale politický film, který na pozadí stávky taxikářů v roce 1968 ukazuje "prolhanost reformátorů a jejich enormní touhu po penězích". Jako by Karla Steklého samotný film nebavil, protože se v něm neustále objevují záběry na Prahu, nic moc se v něm neděje a většinu stopáže vlastně tvoří různá politická prohlášení. Miloš Willig tu své role hodných komunistů dotáhl k dokonalosti, kdy opravdu působí jako poslední spravedlivý, proti němuž se všichni spikli a rady hledá u Stalina s Leninem, z herců snad stojí za zmínku jen Regina Rázlová, jejíž postava řeší nějaké normální dilema. Je nicméně vidět, že ani sami straníci filmu moc nevěřili, protože se v něm neobjevila žádná hvězda a je natočen vesměs bez zájmu. Vše pak korunuje vyloženě směšný konec s "hlubokým" poselstvím, který snad nemohli myslet vážně ani tehdejší komunisté. Jediné, co snad malinko zlepší dojem, je protestující mladík v triku Jimmiho Hendrixe, poměrně odvážná scéna se striptýzem a roztomilý pes. A to je taky to jediné, co tenhle zrůdný film zachraňuje před odpadem. 10 %

Je dobře, že If Beale Street Could Talk se nedostalo do tuzemských kin, protože pro Evropana jde o typicky klišovitou podívanou o tom, jak to mají černoši v USA těžké a víc prakticky nenabízí. Barry Jenkins od počátku nikam nespěchá a v extrémně pomalém tempu vypráví příběh, který je bohužel schematický, předvídatelný a de facto extrémně nezáživný. Všichni černoši jsou v něm za ty dobré, i když nedělají úplně legální věci, všichni běloši naopak ti zlí, případně kariérističtí, což bohužel přispívá k tomu, že se otázka rasismu moc neposune. Naštěstí si Jenkins dokázal film výborně obsadit, protože všichni zúčastnění jsou bez výjimky perfektní, KiKi Layne a Stephen James jsou výborní, oscarová Regina King výrazná a jako jediná pracuje se skrytými emocemi, které dává skvěle najevo a to, že většina herců je pro našince neznámá, naopak pomáhá, protože to vytváří určitý pocit autenticity. Stejně tak funguje i dobová atmosféra, dost příjemná je i hudba a taktéž kamera je výborná a některé scény vskutku vypadají fantasticky. O to větší je škoda, že příběh je takový, jaký je a nedává moc odpovědí (divák se v podstatě nedozví, co se vším má společného ona ulice Beale, značně nejasný je konec, v němž není řečeno, co se vlastně změnilo a ani samotný čim není nijak objasněn) a objeví se v něm spousta postav, které nemají jakýkoli vývoj, hned zmizí a slouží spíš jako figurky na šachovnici. If Beale Street Could Talk je ve výsledku film, který je uzavřen do země vzniku, které možná připomíná temnější období historie, mimo její hranice je ale zoufale schematický, k zásadní společenské otázce nepřináší nic nového a pro někoho může působit lehce směšně. 60 %

Snad nejtrapnější a nejútrpnější film československé kinematografie. Karel Steklý se pokoušel o satiru na události ze srpna 1968, jeho pokus je ovšem natolik bizarní, že to nefunguje jako vůbec nic. O příběhu nemá smysl přemýšlet, protože žádný není a celé je to jen sled prapodivných scének, které nedávají moc smysl (jaký význam má třeba to, že zpěvačka má brýle, bez nichž není schopná zpívat? jaký smysl má to, že učitelka ze školy vidí v Hrochovi převtělení operního pěvce a zblázní se?) a mají pouze zesměšnit tehdejší reformní komunisty, na něž přímo odkazují konkrétními momenty nebo nenápaditými jmény. Humoru je tu naprosté minimum a snad jen podvratný vtip o dočasném uzavření hrošího pavilonu funguje, jinak opravdu prázdnota, nuda a vůbec nic. Jako by tvůrce tohle ani nebavilo, protože střih je leckdy odfláknutý, scény na sebe někdy moc nenavazují a hudba je totálně zoufalá, vyjma "hroší" písničky, která je ucházející. Je až fascinující, jak prvoplánový Hroch je, protože je to opravdu ta nejjednodušší a nejzoufalejší satira, jaká by kohokoli napadla při změně politického režimu. O tom, že asi sami tvůrci neočekávali větší úspěch, svědčí i obsazení, v němž není jediná velká hvězda, ale spíš povědomé tváře, mezi nimiž vyniká přehrávající Matyáš, totálně mimózní Jiří Lír a prkenná Helga Čočková. Hroch je opravdu film, který stojí za vidění kvůli tomu, jak je trapný, nudný a zlý, jen je potřeba při jeho sledování znát reálie a osoby, na které odkazuje, protože bez nich už půjde o opravdový a nepochopitelný odpad. 15 %

Z dnešního pohledu se na filmu zub času podepsal, přesto rozhodně stojí za vidění. Otakar Vávra se tu ještě dost držel a bolševickou propagandu drží na rozumné míře a opravdová zmínka o hrdinných komunistech je tu snad jen třikrát. Za zmínku určitě stojí takřka autentická atmosféra spontánního nadšení, které v té době probíhalo, realistické kulisy a velmi dobré davové scény, které Vávra vždy uměl. Ruku v ruce s nimi pak jdou akční scény, které tedy nejsou nikterak velkolepé, ale hodně obstojné a asi mají hodně blízko k realitě. To, že tu prakticky chybí hlavní hrdina, se dá považovat za klad, protože pozornost je upřena právě na náladu doby a obyčejné Pražany, kteří cítili povinnost bránit své město. Snímek ale v určitých momentech hodně zastaral, a i když v něm není vyslovená vata, dost se vleče, tempo je zbytečně pomalé a stopáž malinko delší, než by měla být. Z obsazení vyčnívá určitě Barbara Drapinska, která splňuje všechny předpoklady pro tehdejší hrdinnou ženu, jen ta vizáž by po transportu z koncentračního tábora asi nebyla tak dokonalá, z mužů pak zaujmou nejvíc Vladimír Šmeral a Jaroslav Marvan. Škoda, že konec není údernější a místo dovršení osudů několika postav dostaly přednost archivní záběry vítání sovětských vojáků, to je ale nepochybně úlitba době. Němá barikáda dnešního diváka ničím nepřekvapí a význam má spíše z hlediska nějakého vývoje kinematografie, případně historie jako takové, nicméně zájemce vysloveně nezklame, jen je třeba disponovat jistou tolerancí a asi i znalostí. 60 %

Výtečná žánrová hříčka, jakých se dnes už moc netočí. Od počátku je vidět, že Rian Johnson ví přesně, co chce točit a nemusí dělat moc kompromisů. De facto komorní prostředí jednoho domu mu dává možnost vytvořit docela solidní atmosféru, v níž si divák nemůže být ničím jistý a na to, že skoro celý film tvoří dialogy, je tempo velmi svižné a jen málokdy se zadrhne. Největší devízou je ovšem příběh, který je takřka dokonalý, výborně pracuje se všemožnými žánrovými klišé, a i když se v polovině zdá, že je hotovo, Johnson ze všeho elegantně vybruslí a vše ještě zamotá. Za zmínku stojí i skvělá kamera, která omezeného prostoru využívá na maximum a někdy tvoří opravdu zajímavé kompozice a taktéž celková výprava je hodně povedená a výsledek i díky ní působí tak trochu mimo čas a jakýkoli prostor. Vrcholem je pochopitelně hvězdný herecký ansámbl, v němž jednoznačně vyniká záměrně nebondovský Daniel Craig, který si roli geniálního detektiva vysloveně vychutnává, krok s ním pak drží především Ana de Armas a ve druhé polovině i frajerský Chris Evans, ostatní jsou taktéž fajn, ale nemají moc prostoru, ačkoli vidět třeba Toni Collette, Christophera Plummera nebo Jamie Lee Curtis vedle sebe je velká paráda. Body tak ubírá možná trochu očekávaný závěr a pár nevysvětlených věcí, to ale zážitku tolik neubírá. Knives Out je vskutku parádní podívaná, kterou ocení fanoušci detektivek i všeho trochu jiného, než je v současném Hollywoodu standard. 85 %

Solidní válečné drama, které ale vůbec ničím nepřekvapí. Edward Zwick podobné filmy umí, takže po technické stránce opravdu není problém, protože dobová atmosféra je parádní, výprava je potřebně opulentní a podobně i kamera je nádherná a tím pádem je i vizuál naprosto skvělý. Hodně výrazná je hudba Jamese Hornera, k níž se v závěru přidávají i nádherné chlapecké sbory, což je chvílemi mrazivé. Radost udělá i výborná akce a velkolepé bojové scény, kterých je ale trochu málo, nicméně jsou poměrně nekompromisní a v rámci možností krvavé, navíc skvěle natočené. Výsledku výrazně pomáhá i obsazení, v němž kralují výteční Denzel Washington a Morgan Freeman, kompletně celý černošský casting je ovšem vynikající. O to větší je škoda, že hlavní roli sehrál unylý a zoufale nevýrazný Matthew Broderick, který hodně zaostává. Celé je to ale dost unylé a tempo je až na akci zbytečně pomalé a takových patnáct minut určitě mohlo zůstat ve střižně, protože dialogů a trochu nudných scén je tu přece jen až moc. Všudypřítomný patos se dá odpustit, protože není tak kýčovitý a prvoplánový, víc mrzí dost šablonovitý a předvídatelný příběh. Nebýt závěrečné velkolepé akce v pevnosti, která měla skvělý náboj, uhrančivý hudební doprovod a čišela z ní poctivá filmařina, asi by bylo hodnocení o hvězdičku nižší, takhle se ale Glory na ty čtyři a 70 % dostane.

Ryze fanouškovská záležitost, v níž Rob Zombie okatě přiznává inspiraci starými slashery ze sedmdesátých let. Tomu také přizpůsobuje technickou stránku, protože střídá různé kamerové filtry, černobílý obraz a jako by dokumentární záběry, které všemu dodávají hodně specifické kouzlo. Atmosféra je od počátku hutná a do konce nepoleví, ba naopak se s přibývající stopáží pořád zhušťuje a tvůrce utahuje šrouby. Sympatické je i to, že nemusí dělat kompromisy, takže si může natočit přesně to, co chce, snímek je tudíž extrémně brutální, násilný, relativně vulgární a opravdu nekompromisní. Prokázal i hodně černý smysl pro humor, čehož vrcholem je scéna masakru podmalovaná optimistickou country skladbou, která působí opravdu hodně zvrhle. Samostatnou kapitolou pak jsou kostýmy, které jsou úchylné, děsivé a fascinující zároveň a celá sekvence v odlehlém domě je svým způsobem výborná. Z herců vynikají Sid Haig, který je jedním z nejděsivějších klaunů, co jsem kdy viděl, a Sheri Moon Zombie, která je lolitkovsky krásná, zároveň ale trochu děsivá. Metalový hudební doprovod se dokonale hodí, takže v tomto ohledu si není nač stěžovat. Vzhledem k tomu, že je příběh dost předvídatelný, nijak překvapivý a ústřední čtveřice hrdinů je zoufale nevýrazná, ale film zůstává někde na lehkém nadprůměru. Zábava je to ale více než slušná. 60 %

I po skoro dvaceti letech suverénně nejlepší hollywoodský remake asijského hororu. Gore Verbinski v něm společně s Ehrenem Krugerem pochopil, že originál byl spíše filozofický a hodně pomalý, což se západnímu divákovi jen těžko tráví a samotný příběh zpracoval trochu jinak. Spoléhal se především na opravdu hutnou a až nepříjemnou atmosféru, která nepoleví do poslední minuty a velký podíl na ní má i výtečná hudba Hanse Zimmera, a hodně znepokojivou zápletku, která působí dost autenticky. Z dnešního pohledu je nutno ocenit, že lekaček je tu naprosté minimum a ani speciálními efekty se zrovna neplýtvá, přesto všechno funguje takřka dokonale, znepokojivě a vskutku děsivě. Výsledku pak pomáhá i klíčový krátký film, který je na prokletém videu, který opravdu vypadá děsivě a nenechává diváka klidným. Výsledku vysloveně prospělo i obsazení, v němž jsou všichni zcela přesní a tehdy ještě ne tak známá Naomi Watts skoro dokonalá, za zmínku stojí i přirozený malý David Dorfman. Jestli něco snímku ubírá na kvalitě, jsou to pomalejší rozjezd a naopak až moc překotný závěr, který se mění v očekávanou žánrovou klasiku, nicméně jakýsi epilog, který ještě následuje, dojem o něco vylepší. Je možná trochu smutné, že The Ring je pořád svým způsobem unikátní dílo, které nemá moc obdoby a do dnešní doby nenašlo zásadní konkurenci. 80 %