salalala

Velmi příjemná televizní jednohubka, která komornosti a omezených prostředků využívá na maximum. Základem je velmi dobrá zápletka, která je rozehrána hodně zajímavě a diváka zanechává v nejistotě, co se vlastně bude dít. K ní se přidává i slušná atmosféra, která je podmalovávána francouzskou hudbou. Škrdlantova režie není nijak výrazná, ale spoléhá se na výtečné dialogy, sílu zápletky a pomalé tempo, v němž je čas jen na to nejdůležitější. Vzhledem k tomu, že stopáž jen lehce přesahuje hodinu, není možné se vysloveně nudit, na druhou stranu ale potom vše působí trochu překotně a Maigret možná zbytečně vypadá jako mnohem větší génius, než jakým by měl být. Pozornost ale udržují především vynikající herci, mezi nimiž vyniká skvělý Rudolf Hrušínský a v závěru se k němu přidávají i Jana Hlaváčová a Jiřina Jirásková, škoda, že Ota Sklenčka nedostal víc prostoru. Zub času se na snímku podepsal hlavně po vizuální stránce, která je zbytečně tmavá. Obavy komisaře Maigereta jsou ale i po padesáti letech překvapivě dobrou a svižnou podívanou a také poctivou detektivkou, které už se dnes netočí. 70 %

Možná trochu přeceňovaná záležitost, které by divadelní prkna slušela o něco víc. Noah Baumbach napsal hodně dobrý příběh o tom, že rozvod nikdy nemůže dopadnout dobře, protože i na první pohled inteligentní lidé do něj mnohdy spadnou takovým způsobem, že z nich vyplyne na povrch to nejhorší. Film paradoxně nejvíc funguje, když v něm prosvítá absurdita vedení podobných procesů, kdy de facto neexistuje žádná správná varianta a tím pádem se do něj vkrádá jemný a potřebný humor. Jinak jde o naprosto precizní řemeslnou práci, na níž je vidět, že díky ní Baumbach vyřešil své osobní trauma. Je dobře, že nikomu příliš nestraní a snaží se objektivně popsat, co se v celém procesu děje a jak těžké to pro oba partnery je. Někdy je ale snímek do sebe zahleděný a divákovi nejde moc naproti, emoce trochu pustí pouze v momentě vyhrocené a ukrutně uvěřitelné hádky, což je ale trochu málo, oba hrdinové jsou po celou dobu tak trochu nedobytní a chladní. Famózní je ale obsazení, v němž kralují Adam Driver a Scarlett Johansson, kteří jsou velmi přesní a precizní, pozadu ale nezůstává ani po právu oscarová Laura Dern, vysloveně pak potěší účast Alana Aldy a Raye Liotty. Jen škoda, že se autor v dialozích někdy dost utápí a tempo není svižnější, protože v určitých momentech se film vskutku dost táhne, tím pádem by neuškodila ani o něco kratší stopáž. Marriage Story je velmi dobrá záležitost, která ukáže, že rozvod není nikdy příjemný, a může sloužit i jako určitá terapie. Jen ten hype kolem ní vytvořený jí možná škodí víc, než by bylo záhodno. 70 %

Je svým způsobem škoda, že Marie Antoinetta je ve výsledku nedotažená. Sofia Coppola jako by nevěděla, zda chce točit seriózní historickou podívanou, nebo ironické šťouchnutí do života vyšších vrstev a dopadlo to tak nějak napůl. Když chce autorka hýřit jemným vtipem, funguje to a ono zlehčování a ironizování šlechtického života je moc fajn. Jakmile se ale pokouší o serióznost, naráží na určité mantinely, protože děj je hodně epizodický a prakticky neexistuje a je plný repetitivních scén, které jsou občas ubíjející. Je hodně zvláštní, že i přes výbornou výpravu, nádhernou kameru a skvělé kostýmy snímek vůbec nepůsobí opulentně a opravdu velkolepých momentů je tu jen pár. Potřebnou atmosféru ozvláštňuje řízný, ale hodně trefný rockový soundtrack, který z hlavní hrdinky dělá "rockovou" hvězdu své doby. Přesto to všechno úplně nedrží u sebe a i díky pomalému tempu se film dost táhne a působí hodně zdlouhavě. Navíc tu je nedořečený a násilně useknutý závěr, který nenabízí žádnou pointu a skončí de facto uprostřed děje. Kirsten Dunst je v hlavní roli velmi dobrá, i když dost chladná (možná ale záměrně) a Marii Antoinettě propůjčuje velice specifické charisma jakési dívčí nevinnosti, Jason Schwartzman jakožto Ludvík XIV. není nijak výrazný a někdy zbytečně přehrává, za pozornost pak stojí ještě výborný Rip Torn, mladý Jamie Dornan a snesitelný Steve Coogan. Marie Antoinetta je dost zajímavý film, který je plný jednotlivých scén, jako celek je ale rozpačitý. 60 %

Poměrně nezajímavé a nenápadité béčko, které právem zapadlo, na druhou stranu odstartovalo sérii, jejíž každý díl je nejspíš lepší. Walter Hill celou dobu jede na absolutní jistotu, ničím moc nezaujme a snímek se tak zvláštně táhne. Příběhem neohromí, protože ten je předvídatelný, neoriginální a jen naplňuje všechny žánrové šablony. Moc se mu nedaří vytvořit ani vězeňská atmosféra, která není tak hutná a překvapivě chybí silnější postavy, protože většina z nich je zaměnitelná a nevýrazná. Totéž se dá říct i o emocích, které tu zcela absentují, osudy jednotlivých odsouzených jsou divákovi poměrně jedno a opravdu tu není nikdo, kdo by vzbuzoval nějaké větší sympatie. Největším zklamáním jsou ovšem boxerské zápasy, které jsou sice zvládnuty řemeslně solidně a docela syrově, jsou tu ale pouhopouhé dva, což je opravdu málo. Mezi nimi je plno nezáživných dialogů a rozehrává se docela dost motivů, které vyšumí a nejsou dořešeny (třeba právě znásilnění, za které Chambers sedí, o kterém se nedozvíme vůbec nic a stále zůstává pohled obou zúčastněných stran). Jediné, co snímek drží na lehkém nadprůměru, jsou herci, protože jak Wesley Snipes, tak Ving Rhames jsou velmi dobří a ze svých ne úplně dobře napsaných postav těží maximum, Peter Falk je příjemnou třešínkou na dortu, i když nemá moc co hrát. Ačkoli Undisputed vzniklo dva roky po miléniu, hodně připomíná podobné žánrovky z přelomu osmdesátých a devadesátých let. To je na jednu stranu sympatické, vzhledem k minimu akce a invence to ale spíš škodí. 60 %

Být feministka, tenhle film mě vytočí do krajnosti. Debutující Radek Bajgar totiž do titulního příběhu navěsil všemožné stereotypy, které jen rozvíjel a vůbec je nerozporoval. Z pohledu nefeministy jde o solidní počin, který ale klame tělem a na druhé zhlédnutí už nemá moc co nabídnout. Záběry krajiny jsou místy krásné, Bajgar se divákovi opravdu vůbec nepodbízí a celou dobu je znát, že točí přesně to, co točit chtěl. Humor není prvoplánový a nikterak vulgární, je naopak velmi decentní a příjemný a nikdy nesklouzne k nějakým karikaturám nebo lacinostem, velmi příjemná je i hudební složka. Samotný příběh je pak trochu předvídatelný, klišovitý a plný stereotypů, přesto má své určité kouzlo, jen se nad ním divák nesmí moc zamýšlet, protože pak by řešil to, že ti muži de facto mají, co chtěli a to, že v průběhu manželství si nedokázali vymezit potřebné mantinely, je spíš vina jejich a ne manželek. Příběhové a určité morální nedostatky nicméně vyvažuje výborný Jiří Bartoška v titulní roli, který snímek utáhne zcela sám a ostatní mu jen sekundují, nicméně třeba Eliška Balzerová a Tatiana Dyková jsou výborné, u zbylých mužských rolí už je to trochu horší, nicméně nejde o nic tragického a i takový neherec Kohák je poměrně solidní. Tempo nicméně mohlo být svižnější a závěrečná proměna jedné z manželek mnohem víc důvěryhodnější, protože samotný závěr díky tomu působí nechtěně směšně, málo uvěřitelně a trochu víc prvoplánově. Teorie tygra ale ve výsledku není vůbec špatný film, jen je třeba se smířit s tím, že nemá žádný přesah a jeho mužští hrdinové jsou vlastně uťápnutí pánové, kteří si nedokáží vydobýt respekt svých partnerek. 60 %

Velmi dobré sportovní drama sice nepřináší nic originálního a de facto by se podle něj dala psát šablona pro vytváření podobných žánrovek, moc pěkně se na něj ale dívá. Thomas Carter od začátku nasazuje svižné tempo a odhaluje, o čem to celé bude a divák jen sleduje cestu, jakou se k tomu dojde. Atmosféra amerického maloměsta je výborná, poměrně dobře je napsaná i většina postav, díky čemuž snímek působí autenticky. Samotné zápasy jsou nasnímány a zrealizovány vesměs výborně a dynamicky, není jich tu ovšem tolik, což je dáno i tím, že samotný snímek není úplně o basketbalu, ale spíše o tom, že i když sport milujeme sebevíc, v životě jsou důležitější věci. Potřebně úderný je i typicky hiphopový soundtrack, který k podobným filmům tak nějak patří. V hlavní roli exceluje Samuel L. Jackson, který nechává naplno působit své charisma a bez problémů utáhne snímek sám, ostatní včetně začínajícího Channinga Tatuma jsou obsazeni taktéž dobře, jen zkrátka nikdo další tak nevyniká. Výsledek tak krom přemíry klišé kazí především přepálená stopáž, protože celá linie s těhotenstvím partnerky jednoho z hráčů mohla skončit na podlaze střižny a i samotný konec mohl být o celou zápletku s mistrovstvím státu kratší. Coach Carter je velmi dobrý počin ze světa basketbalu, o němž zase tolik filmů není, je ale třeba se smířit s tím, že nepřináší nic nového a občas je opravdu hodně zdlouhavý. 75 %

Pod produkčním vedením béčkového krále Rogera Cormana natočil Paul W.S. Anderson svůj suverénně nejlepší počin. Od počátku neřeší vůbec nic a po pár minutách je i méně zkušenému divákovi jasné, jak se vše bude vyvíjet. A ono to vůbec nevadí, protože akce je výborná, má potřebné tempo, nechybí jí adrenalin a je dost brutální, což po letech od vzniku rozhodně potěší. Samozřejmě to celé nejvíc připomíná videohru, kterou tedy divák nemůže hrát, ale moc pěkně se na to kouká. Štědrý rozpočet je znát právě na vizuální stránce, která je naprosto parádní a je tou největší devízou. Jason Statham se do hlavní role naprosto hodí, protože se po něm chce jenom jeden výraz, který zvládá výborně a přes charisma vše uhraje, na herectví tu totiž jsou vynikající a hláškující Ian McShane a smrtelně vážná, nicméně výborná Joan Allen, která si hlavní záporačku vysloveně užívá, z dnešního pohledu pak potěší i začínající Jason Clarke, mužskému oku pak lahodí především nebezpečně sexy Natalie Martinez. Je jasné, že příběh nedává mnohdy smysl a nelogičností je v něm dost a dost, což samozřejmě korunují ženské vězeňkyně, které pochopitelně vypadají jako z módního salonu. Ve výsledku to ale nevadí, protože Death Race je výborná jednohubka, která svůj účel splní a většina diváků u ní nebude mít pocit promarněného času, je ale samozřejmě nutné být fanouškem podobných hovězin. 80 %

I po skoro sedmdesáti letech brilantní ukázka režijního minimalismu a až překvapivě výtečná záležitost. Dodnes unikátní Zinnemannův přístup, kdy se děj odehrává prakticky v reálném čase, zapříčiňuje zmar hlavního hrdiny, který na všechno zůstává sám a na nikoho se nemůže spolehnout. S tím pak souvisí i výtečná až trochu klaustrofobní atmosféra, která s přibývajícím časem nabírá na intenzitě, působivá je i díky pomalému tempu a polevuje až v samotném závěru. K pozitivním dojmům přispívá i hodně sytá a plná černobílá kamera, díky níž se na diváky přenáší intenzivní pocit všudypřítomného vedra a nejistoty. Nádherná hudba a legendární ústřední píseň už jsou jen třešínkou na dortu. Ocenit se musí i výtečně napsaný scénář, v němž jsou stěžejní ty věci, které jsou nevyřčené a udržují tak v divákovi pocit napětí a určitého tajemna, které ale není potřeba odhalovat. V hlavní roli exceluje suverénní Garry Cooper, který si Oscara bezpochyby zasloužil, protože táhne celý film sám a vše uhraje jen obličejovou mimikou a svým charismatem, z ostatních pak upoutají i mladý Lloyd Bridges a obstojná, i když ne tak výrazná Grace Kelly. Hvězdičku z celkového hodnocení ubírají ne úplně strhující (rozhodně ale ne špatná) závěrečná akce, možná trochu lepší pointa a také osoba samotného záporáka, který není tak děsivý, jak to z předchozího děje působí. High Noon je zaslouženě klasika, a i když už v něčem zastaralo a některým moderním divákům nebude úplně po chuti, za vidění určitě stojí, a to i kvůli krátké a snesitelné stopáži. 85 %

Morálně zrůdný film, který záměrně překrucuje historii a na objednávku strany dělá z reformátorů ty špatné a zlé, kteří se neštítí ničeho a z konzervativců ty hodné, kteří to vlastně myslí dobře. Od začátku není jasné, co má film být za žánr, protože chvíli vypadá jako detektivka, chvíli jako drama, nejvíce je to ale politický film, který na pozadí stávky taxikářů v roce 1968 ukazuje "prolhanost reformátorů a jejich enormní touhu po penězích". Jako by Karla Steklého samotný film nebavil, protože se v něm neustále objevují záběry na Prahu, nic moc se v něm neděje a většinu stopáže vlastně tvoří různá politická prohlášení. Miloš Willig tu své role hodných komunistů dotáhl k dokonalosti, kdy opravdu působí jako poslední spravedlivý, proti němuž se všichni spikli a rady hledá u Stalina s Leninem, z herců snad stojí za zmínku jen Regina Rázlová, jejíž postava řeší nějaké normální dilema. Je nicméně vidět, že ani sami straníci filmu moc nevěřili, protože se v něm neobjevila žádná hvězda a je natočen vesměs bez zájmu. Vše pak korunuje vyloženě směšný konec s "hlubokým" poselstvím, který snad nemohli myslet vážně ani tehdejší komunisté. Jediné, co snad malinko zlepší dojem, je protestující mladík v triku Jimmiho Hendrixe, poměrně odvážná scéna se striptýzem a roztomilý pes. A to je taky to jediné, co tenhle zrůdný film zachraňuje před odpadem. 10 %

Je dobře, že If Beale Street Could Talk se nedostalo do tuzemských kin, protože pro Evropana jde o typicky klišovitou podívanou o tom, jak to mají černoši v USA těžké a víc prakticky nenabízí. Barry Jenkins od počátku nikam nespěchá a v extrémně pomalém tempu vypráví příběh, který je bohužel schematický, předvídatelný a de facto extrémně nezáživný. Všichni černoši jsou v něm za ty dobré, i když nedělají úplně legální věci, všichni běloši naopak ti zlí, případně kariérističtí, což bohužel přispívá k tomu, že se otázka rasismu moc neposune. Naštěstí si Jenkins dokázal film výborně obsadit, protože všichni zúčastnění jsou bez výjimky perfektní, KiKi Layne a Stephen James jsou výborní, oscarová Regina King výrazná a jako jediná pracuje se skrytými emocemi, které dává skvěle najevo a to, že většina herců je pro našince neznámá, naopak pomáhá, protože to vytváří určitý pocit autenticity. Stejně tak funguje i dobová atmosféra, dost příjemná je i hudba a taktéž kamera je výborná a některé scény vskutku vypadají fantasticky. O to větší je škoda, že příběh je takový, jaký je a nedává moc odpovědí (divák se v podstatě nedozví, co se vším má společného ona ulice Beale, značně nejasný je konec, v němž není řečeno, co se vlastně změnilo a ani samotný čim není nijak objasněn) a objeví se v něm spousta postav, které nemají jakýkoli vývoj, hned zmizí a slouží spíš jako figurky na šachovnici. If Beale Street Could Talk je ve výsledku film, který je uzavřen do země vzniku, které možná připomíná temnější období historie, mimo její hranice je ale zoufale schematický, k zásadní společenské otázce nepřináší nic nového a pro někoho může působit lehce směšně. 60 %