Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Krimi
  • Horor

Recenze (1 341)

plakát

Bourák (2020) 

Průšvih bratří Trojanů epického rozměru. Bourák je natolik bizarní film, že nemá moc obdoby. První polovina ještě vypadá docela příčetně a pro Jarchovského typicky epizodicky, nicméně rozehrává docela zajímavé minipříběhy, jenže v momentě, kdy se tu zjeví duch Elvise v podání samotného režiséra, se snímek stává dadaistickou přehlídkou nonsensů, která absolutně nedává smysl a postrádá elementární logiku. Scénář nenabízí nic jiného než nesympatické a zlé postavy, které neprochází žádnou proměnou, chovají se tak, jak potřebuje scenárista a ani humoru tu divák moc nenajde. Celková stylizace se také úplně nepovedla, protože opravdu drsná a zrychlená akce se sem vůbec nehodí a jakési bezčasí v kombinaci s jinak velmi slušnou výpravou a kostýmy z padesátých let působí vskutku nepatřičně. Obsazení je sice solidní, leč většina herců nemá moc co hrát a musí pronášet repliky, které patří k těm laciným a prvoplánovým. Jedna hvězdička patří opravdu jen výborné původní hudbě, několika málo spíše vizuálním vtipům, Ivanu Trojanovi v hlavní roli a sympatické Veronice Markové, kteří zachraňují, co se dá, ale na víc to bohužel nestačí. Na své tvůrce je Bourák opravdu dost špatný film, z něhož je jednomu smutno. 30 %

plakát

Obvyklí podezřelí (1995) 

Who the fuck is Keyser Soze? I po letech nesmírně chytrá a inteligentní krimi, která má co nabídnout. Christopher McQuarrie v ní napsal jeden ze svých nejlepších scénářů, který dává smysl, je promyšlený a přesně ví, co a jak chce sdělit. Závěrečná pointa je už jen třešínkou na dortu, byť je pravda, že s její znalostí už zážitek není takový a při hodně hlubokém přemýšlení se v příběhu dají najít lehké nelogičnosti a pár situací působících jako konstrukt, není to ale nic, co by vysloveně kazilo zážitek. Z dnešního pohledu možná překvapí hodně nenápadná, ale precizní režie Bryana Singera, který na sebe moc neupozorňuje, vše ale dává dohromady naprosto skvostně a nemá problém ani s akcí, která má spád, ani s gradací příběhu, která je extrémně důležitá, navíc se neztratí ani v retrospektivním vyprávění. Naprosto famózní je obsazení, jemuž samozřejmě vládne ďábelský Kevin Spacey, jehož minimalismus je fascinující, ani ostatní ale nezůstávají moc pozadu - Gabriel Byrne je charismatický a zároveň tajemný, Benicio Del Toro si roli slizkého zabijáka užívá a Stephen Baldwin tu ztvárnil pravděpodobně životní roli. S odstupem let si dovolím hvězdičku z hodnocení ubrat, protože se znalostí pointy už ten zážitek přece jen není takový a také první třetina mi přišla rozvláčnější. Jinak ale oprávněná klasika a jedna z nejchytřejších krimi, jaká kdy vznikla. 85 %

plakát

Roztříštění (2019) 

Velice solidní paranoidní thriller, který diváky vrací někam do devadesátých let, kdy byl tento žánr v módě. Brad Anderson v něm znovu dokazuje, že co se budování atmosféry týče, patří k nejlepším, protože od počátku diváka pohltí hutná, nepříjemná a jako by konspirační atmosféra, v níž si nikdo nemůže být ničím jistý a je jasné, že nic nebude mít normální průběh. Pomáhá si v tom i kamerou, která používá speciální filtry, kdy je obraz zahalen do zvláštního "oparu" a společně s nejistotou ohledně psychického zdraví hlavního hrdiny je až hypnotický. Své samozřejmě dělá i zneklidňující hudba. Problém je pak v příběhu, který je rozehrán klasicky a diváka se snaží nechat v nejistotě co nejdéle, což se mu poměrně daří a s indiciemi pracuje hodně opatrně, leč ke konci úplně neuspokojí, protože dost nepochopitelně spoléhá na dvojitý twist, který moc nefunguje, působí zbytečně samoúčelně a zpětně se v něm objeví hned několik nelogičností. Výsledku moc nepomáhá ani Sam Worthington, který rozhodně není špatný, jen je místy hodně toporný a vzhledem k tomu, že určité pasáže by měl odehrát jen svým výrazem, není to pak úplně důvěryhodné. Chybí tu taky nějaká jiná výraznější postava, přitom potenciálu je v tomto smyslu plno. Kdyby se tvůrci rozhodli film ukončit prvním koncem, dojem by byl o něco lepší, jelikož ale zvolili jiné řešení, je Fractured "jen" solidní podívaná na jeden večer, k níž nemá smysl se moc vracet. 70 %

plakát

S.W.A.T. - Jednotka rychlého nasazení (2003) 

I po letech poměrně příjemný počin, který je ale málo výrazný a snadno zapomenutelný. Nejslabším článkem je režisér Clark Johnson, jemuž se vůbec nedaří najít to správné tempo a zejména první, náborová polovina se dost vleče a je vesměs nezajímavá. Když ale dojde na akci, není si nač stěžovat, protože ta je poctivě staromilská a skoro nedigitální, což je jedině dobře. Nechybí jí náboj a adrenalin a je potřebně drsná a svižná a jednoznačně patří k tomu nejlepšímu, co film nabízí. Jen je trochu škoda, že úvodní akci v bance už nic nepřekoná, a i když samotný závěr je velmi dobrý, není až tak vygradovaný, jak by měl být. Pozitivy budiž i řízný hudební soundtrack a slušná atmosféra. Scénář je předvídatelný a chybí mu nějaký moment překvapení, přičemž trochu zarážející je, že ústřední zápletka ohledně vypsané odměny se rozjede nějakých pětačtyřicet minut před koncem. Colin Farrell v hlavní roli je výborný, Samuel L. Jackson jakbysmet a celkově tu chemie mezi členy týmu funguje velmi dobře a je dobře, že nezaostává ani Michelle Rodriguez. Z dnešního pohledu je osvěžující vidět začínajícího Jeremyho Rennera ve snad jediné záporné roli kariéry, jen hlavní záporák v podání Oliviera Martineze mohl být charismatičtější a démoničtější. Nebýt tak rozvleklého tempa a malinko delší stopáže, dojem by byl o něco lepší. Ke čtyřem hvězdičkám chyběl jen kousek. Škoda. 65 %

plakát

Důstojník a gentleman (1982) 

Hodně solidní záležitost, která sice již trošku zastarala, pořád ale má co nabídnout. Taylor Hackford velmi dobře zachytil poctivou chlapskou atmosféru vojenského náboru, kterou prokládá s romantikou, která naštěstí funguje. Děj sice trpí absencí hlubšího příběhu a spíše jde o sled jednotlivých epizod a ucelenost by mu určitě prospěla, na druhou stranu ale díky tomu není tak náročný a určitě pobaví i ženské publikum. Velmi příjemný je i dobový hudební doprovod, který snímku dodává určitou lehkost a částečný nadhled. K absolutním vrcholům patří scény z vojenského výcviku, kterým dominuje maniakální a po právu Oscarem oceněný Louis Gossett Jr., který přesně představuje to, čemu se říká "zelený mozek", jehož kreace je nezapomenutelná a zcela zastiňuje všechny ostatní. Richard Gere je v hlavní roli velmi dobrý, nicméně naráží na své mantinely a postupem času je tím méně výrazným, protože David Keith i Debra Winger jsou výborní a mnohem výraznější. Dojem ale kazí trochu utahané tempo, v němž se leckdy nic neděje, tím pádem i lehce přetažená stopáž, především ale zbytečně kýčovitý konec, který působí trochu směšně, lacině a přece jen film stahuje víc do prvoplánových romantických vod. An Officer and a Gentleman rozhodně není špatný film a zaslouží pozornost, jen je u něj potřeba trochu víc divácké tolerance, protože za podobnými melodramaty zaostává a není tak výrazný. 70 %

plakát

Nebeští jezdci (1968) 

I když u nás moc ryze válečných filmů nevzniklo, Nebeští jezdci jsou výborným zástupcem žánru a neztratili by se ani v kontextu evropské kinematografie. Jindřich Polák s minimálními prostředky natočil naprosto fenomenální záležitostí, která je poctou československým letcům v Anglii a mohl si dovolit takový luxus, že skoro polovina filmu je v angličtině a s titulky! Vzhledem k omezeným možnostem tu sice akce není moc, když už ale přijde, je výborná, a i když v určitých chvílích působí zastarale, pořád je působivá a v rámci možností realistická. Příběh jako takový tedy neexistuje, protože snímek je jen sledem jednotlivých epizod, které letci prožívají, přesto to stačí k tomu, aby si publikum k hlavním postavám vytvořilo nějaký vztah a dokázalo s nimi soucítit. Polák velmi dobře zachytil atmosféru, v níž nikdo neví, kdy na něj dojde řada a na budování nějakých hlubších vztahů není čas. Nechybí tu ani několik extrémně silných momentů (scéna s popáleným letcem je bravurní ukázkou toho, jak na malém prostoru ukázat tragédii války na postavě, která je zcela vedlejší). V obsazení, které tvoří vesměs méně známí herci, vyniká Jiří Hrzán v asi životní roli Prcka, kterou si vyloženě vychutnal a svým způsobem v ní vytvořil typicky českou postavu - velkohubý žvanil, který se nechce moc přizpůsobovat prostředí, když ale o něco jde, prokáže velkou odvahu. Závěrečná scéna na člunu pak je až mrazivou obžalobou války, která nemá smysl a jen ničí životy mladých lidí. Od absolutního hodnocení dělí snímek jen přece jen dost pomalý rozjezd, v němž dvacet minut trvá, než diváka úplně vtáhne a začne se v něm něco dít. Jinak ale vynikající záležitost, jejíž vznik se v kontextu doby rovná zázraku. 75 %

plakát

22. července (2018) 

Greengrass režisér tentokráte těsně prohrál s Greengrasem scenáristou. Režijně je vše na vysoké úrovni a tvůrce se nevzdává svých tradičních atributů. Ruční kameru tentokrát nevyužívá tolik, a když už ji použije, rozhodně nejde o nic dech beroucího, spíše to jen dotváří celkovou atmosféru. Ta je hodně civilní a syrová a rekonstrukce samotného útoku je výtečně zrealizovaná, protože je úplně bez emocí a snaží se být co nejrealističtější. Tempo je záměrně pomalejší, aby vynikla veškerá hrůza celé akce, což se daří a minimálně první polovina filmu je hodně působivá. Problém je ale s přílišnou tematickou rozkročeností, protože Greengrass zachycuje událost v celé její šíři a snaží se odvyprávět, jak dopadla na Breivika, jeho advokáta, jednoho z přeživších, jeho rodinu a částečně i Breivikovu matku. Ve výsledku tak trochu klouže po povrchu a pracuje jen s náznaky, které úplně nedořeší a nechává je vyšumět. Je to svým způsobem škoda, protože kdyby se soustředil jen na osudy jednoho z nich, asi by byl výsledek působivější, na druhou stranu by ale pochopitelně nebyl tak komplexní. Nicméně stopáž je opravdu lehce přetažená. Samotný soudní proces je ale zrealizován velmi dobře a v závěrečném projevu přeživšího mladíka je asi skryté celé poselství filmu - zatímco za ním stojí celá společnost, která mu dodává odvahu a sílu vrátit se zpět do života, Breivik ve své nenávisti zůstává zcela sám. I když 22 July nepatří k tomu nejlepšímu, co Greengrass natočil, jde o důležitý film, protože názorně ukáže, kam až může zajít mediální masáž extremistů a jak křehká je naše společnost. 75 %

plakát

Vzpomeň si (2015) 

Vynikající záležitost, na které je znát absolutní tvůrčí svoboda. Atom Egoyan si film mohl evidentně natočit, jak sám chtěl, protože divákovi nejde moc naproti. Zcela záměrně volí extrémně pomalé tempo, které odpovídá věku hlavního hrdiny, vůbec nikam nespěchá a rozehrává zdánlivě obyčejný příběh o pomstě. Pomáhá si velmi dobrou atmosférou, hodně zajímavou hudbou a právě i oním námětem. Nebojí se ani určité syrovosti, protože některé scény jsou docela brutální a realistické (bez spoileru nejde prozradit), na druhou stranu je dokáže odlehčit velmi jemným až nenápadným humorem. Vzhledem ke krátké stopáži je navíc čas jen na to nejpodstatnější, což je při zvoleném přístupu jedině dobře. Snímek by byl poloviční bez fenomenálního výkonu Christophera Plummera, který je zcela přesný a v osmaosmdesáti podat takový výkon je na smeknutí klobouku. I vedlejší role jsou výborné, i když už nikdo není tak výrazný, snad jen s výjimkou Martina Landaua a Deana Norrise, jehož výstup patří k tomu vůbec nejlepšímu, co film nabízí. Vrcholem pak je samotný závěr, který je nečekaný, potřebně šokující a všemu dodává nečekaný rozměr. Je možná trošičku přitažený za vlasy a otázka je, zda bude fungovat i při opakovaném zhlédnutí, to ale tentokrát tolik nevadí. Je pravdou, že celý plán hlavnímu hrdinovi opravdu vyjde bez jediného problému a někdy se zdá, že logika ve filmu tolik nefunguje a ve skutečnosti by se asi vše odehrálo jinak, dá se to ale s klidem odpustit. Už jen kvůli tomu závěru! 85 %

plakát

Trojí hranice (2019) 

Papírově zajímavější počin, než je nakonec reálný výsledek. J. C. Chandor zaslouží pochvalu za to, že se příběhově vydává trochu jinudy než otřepanými klišé, která by divák po nastínění úvodního plánu očekával. První polovina je hodně slušná, má solidní tempo, postavy vypadají sympaticky a Chandor udržuje diváky v napětí a očekávání toho, co se bude dít dál. Druhá polovina už je pak o něco horší, protože se začnou odhalovat příběhové nedostatky, chování a rozhodování postav postrádá logiku, navíc když jde o vyškolené a zkušené profesionální vojáky. Akce, které tedy není mnoho, je ale hodně slušná a v rámci možností syrová a sedne sem i pomalejší tempo, v němž je čas na budování atmosféry, která je asi tím nejlepším, co film nabízí, protože je poctivá a potřebně drsná a skvěle v ní funguje klasické chlapské kamarádství a chemie mezi všemi postavami. Povedlo se i obsazení, protože Oscar Isaac i Charlie Hunnam jsou charismatičtí a snímek táhnou i v těch nejslabších chvílích, jediný, kdo trochu zklame, je nepřekvapivě Ben Affleck, který je tu tedy dost oteklý, chybí mu charisma, dáno to ale může být i tím, že právě jeho postava projde tou nejméně uvěřitelnou proměnou a chová se dost zvláštně bez větší motivace, Garrett Hedlund a Pedro Pascal jsou fajn, ale nemají moc prostoru. Triple Frontier je ve výsledku příjemnou žánrovkou, která měla značný potenciál, ale nedokázala ho plně využít. 60 %

plakát

Dva papežové (2019) 

Hodně dobrá a pro církev pravděpodobně kacířská podívaná, která největší body sbírá tím, že oba kardinály a papeže polidšťuje, protože je nechává společně jíst dovezenou pizzu, které požehnají, koukat se na fotbal a popíjet Fantu. Fernando Meirelles nijak neexhiboval, spíše ustoupil do pozadí a prostor nechal výtečně napsaným dialogům a postupnému sbližování dvou postav, jejichž pohled na fungování katolické církve je zcela odlišný. Film nemá nijak strhující tempo a je převážně komorní podívanou, která se odehrává jen v pár prostředích a asi je to dobře, jelikož hlavními hrdiny jsou dva staří pánové, kteří bilancují a zároveň se pokoušejí nahlížet na současnou podobu církve a potřebu jejích reforem. Obsazení je naprosto excelentní, protože to, co předvádí Anthony Hopkins a Jonathan Pryce v titulních rolích, je vynikající, a i když Pryce má trošku vděčnější roli a může se do ní trochu víc vcítit, Hopkins pozadu moc nezůstává. Na plné spokojenosti ubírá snad jen lehce přehnaná stopáž a možná zbytečně dlouhé flashbacky do života papeže Františka, které už tak pomalé tempo ještě zpomalily a celý děj natáhly. Ryze osobní výtka spočívá i v tom, že filozofování a názorů na fungování církve a vůbec smyslu náboženství v současném světě tam mohlo být i více, ale dá se pochopit, že to už by asi většina diváků úplně neocenila. 75 %