salalala

Snad nejtrapnější a nejútrpnější film československé kinematografie. Karel Steklý se pokoušel o satiru na události ze srpna 1968, jeho pokus je ovšem natolik bizarní, že to nefunguje jako vůbec nic. O příběhu nemá smysl přemýšlet, protože žádný není a celé je to jen sled prapodivných scének, které nedávají moc smysl (jaký význam má třeba to, že zpěvačka má brýle, bez nichž není schopná zpívat? jaký smysl má to, že učitelka ze školy vidí v Hrochovi převtělení operního pěvce a zblázní se?) a mají pouze zesměšnit tehdejší reformní komunisty, na něž přímo odkazují konkrétními momenty nebo nenápaditými jmény. Humoru je tu naprosté minimum a snad jen podvratný vtip o dočasném uzavření hrošího pavilonu funguje, jinak opravdu prázdnota, nuda a vůbec nic. Jako by tvůrce tohle ani nebavilo, protože střih je leckdy odfláknutý, scény na sebe někdy moc nenavazují a hudba je totálně zoufalá, vyjma "hroší" písničky, která je ucházející. Je až fascinující, jak prvoplánový Hroch je, protože je to opravdu ta nejjednodušší a nejzoufalejší satira, jaká by kohokoli napadla při změně politického režimu. O tom, že asi sami tvůrci neočekávali větší úspěch, svědčí i obsazení, v němž není jediná velká hvězda, ale spíš povědomé tváře, mezi nimiž vyniká přehrávající Matyáš, totálně mimózní Jiří Lír a prkenná Helga Čočková. Hroch je opravdu film, který stojí za vidění kvůli tomu, jak je trapný, nudný a zlý, jen je potřeba při jeho sledování znát reálie a osoby, na které odkazuje, protože bez nich už půjde o opravdový a nepochopitelný odpad. 15 %

Z dnešního pohledu se na filmu zub času podepsal, přesto rozhodně stojí za vidění. Otakar Vávra se tu ještě dost držel a bolševickou propagandu drží na rozumné míře a opravdová zmínka o hrdinných komunistech je tu snad jen třikrát. Za zmínku určitě stojí takřka autentická atmosféra spontánního nadšení, které v té době probíhalo, realistické kulisy a velmi dobré davové scény, které Vávra vždy uměl. Ruku v ruce s nimi pak jdou akční scény, které tedy nejsou nikterak velkolepé, ale hodně obstojné a asi mají hodně blízko k realitě. To, že tu prakticky chybí hlavní hrdina, se dá považovat za klad, protože pozornost je upřena právě na náladu doby a obyčejné Pražany, kteří cítili povinnost bránit své město. Snímek ale v určitých momentech hodně zastaral, a i když v něm není vyslovená vata, dost se vleče, tempo je zbytečně pomalé a stopáž malinko delší, než by měla být. Z obsazení vyčnívá určitě Barbara Drapinska, která splňuje všechny předpoklady pro tehdejší hrdinnou ženu, jen ta vizáž by po transportu z koncentračního tábora asi nebyla tak dokonalá, z mužů pak zaujmou nejvíc Vladimír Šmeral a Jaroslav Marvan. Škoda, že konec není údernější a místo dovršení osudů několika postav dostaly přednost archivní záběry vítání sovětských vojáků, to je ale nepochybně úlitba době. Němá barikáda dnešního diváka ničím nepřekvapí a význam má spíše z hlediska nějakého vývoje kinematografie, případně historie jako takové, nicméně zájemce vysloveně nezklame, jen je třeba disponovat jistou tolerancí a asi i znalostí. 60 %

Výtečná žánrová hříčka, jakých se dnes už moc netočí. Od počátku je vidět, že Rian Johnson ví přesně, co chce točit a nemusí dělat moc kompromisů. De facto komorní prostředí jednoho domu mu dává možnost vytvořit docela solidní atmosféru, v níž si divák nemůže být ničím jistý a na to, že skoro celý film tvoří dialogy, je tempo velmi svižné a jen málokdy se zadrhne. Největší devízou je ovšem příběh, který je takřka dokonalý, výborně pracuje se všemožnými žánrovými klišé, a i když se v polovině zdá, že je hotovo, Johnson ze všeho elegantně vybruslí a vše ještě zamotá. Za zmínku stojí i skvělá kamera, která omezeného prostoru využívá na maximum a někdy tvoří opravdu zajímavé kompozice a taktéž celková výprava je hodně povedená a výsledek i díky ní působí tak trochu mimo čas a jakýkoli prostor. Vrcholem je pochopitelně hvězdný herecký ansámbl, v němž jednoznačně vyniká záměrně nebondovský Daniel Craig, který si roli geniálního detektiva vysloveně vychutnává, krok s ním pak drží především Ana de Armas a ve druhé polovině i frajerský Chris Evans, ostatní jsou taktéž fajn, ale nemají moc prostoru, ačkoli vidět třeba Toni Collette, Christophera Plummera nebo Jamie Lee Curtis vedle sebe je velká paráda. Body tak ubírá možná trochu očekávaný závěr a pár nevysvětlených věcí, to ale zážitku tolik neubírá. Knives Out je vskutku parádní podívaná, kterou ocení fanoušci detektivek i všeho trochu jiného, než je v současném Hollywoodu standard. 85 %

Solidní válečné drama, které ale vůbec ničím nepřekvapí. Edward Zwick podobné filmy umí, takže po technické stránce opravdu není problém, protože dobová atmosféra je parádní, výprava je potřebně opulentní a podobně i kamera je nádherná a tím pádem je i vizuál naprosto skvělý. Hodně výrazná je hudba Jamese Hornera, k níž se v závěru přidávají i nádherné chlapecké sbory, což je chvílemi mrazivé. Radost udělá i výborná akce a velkolepé bojové scény, kterých je ale trochu málo, nicméně jsou poměrně nekompromisní a v rámci možností krvavé, navíc skvěle natočené. Výsledku výrazně pomáhá i obsazení, v němž kralují výteční Denzel Washington a Morgan Freeman, kompletně celý černošský casting je ovšem vynikající. O to větší je škoda, že hlavní roli sehrál unylý a zoufale nevýrazný Matthew Broderick, který hodně zaostává. Celé je to ale dost unylé a tempo je až na akci zbytečně pomalé a takových patnáct minut určitě mohlo zůstat ve střižně, protože dialogů a trochu nudných scén je tu přece jen až moc. Všudypřítomný patos se dá odpustit, protože není tak kýčovitý a prvoplánový, víc mrzí dost šablonovitý a předvídatelný příběh. Nebýt závěrečné velkolepé akce v pevnosti, která měla skvělý náboj, uhrančivý hudební doprovod a čišela z ní poctivá filmařina, asi by bylo hodnocení o hvězdičku nižší, takhle se ale Glory na ty čtyři a 70 % dostane.

Ryze fanouškovská záležitost, v níž Rob Zombie okatě přiznává inspiraci starými slashery ze sedmdesátých let. Tomu také přizpůsobuje technickou stránku, protože střídá různé kamerové filtry, černobílý obraz a jako by dokumentární záběry, které všemu dodávají hodně specifické kouzlo. Atmosféra je od počátku hutná a do konce nepoleví, ba naopak se s přibývající stopáží pořád zhušťuje a tvůrce utahuje šrouby. Sympatické je i to, že nemusí dělat kompromisy, takže si může natočit přesně to, co chce, snímek je tudíž extrémně brutální, násilný, relativně vulgární a opravdu nekompromisní. Prokázal i hodně černý smysl pro humor, čehož vrcholem je scéna masakru podmalovaná optimistickou country skladbou, která působí opravdu hodně zvrhle. Samostatnou kapitolou pak jsou kostýmy, které jsou úchylné, děsivé a fascinující zároveň a celá sekvence v odlehlém domě je svým způsobem výborná. Z herců vynikají Sid Haig, který je jedním z nejděsivějších klaunů, co jsem kdy viděl, a Sheri Moon Zombie, která je lolitkovsky krásná, zároveň ale trochu děsivá. Metalový hudební doprovod se dokonale hodí, takže v tomto ohledu si není nač stěžovat. Vzhledem k tomu, že je příběh dost předvídatelný, nijak překvapivý a ústřední čtveřice hrdinů je zoufale nevýrazná, ale film zůstává někde na lehkém nadprůměru. Zábava je to ale více než slušná. 60 %

I po skoro dvaceti letech suverénně nejlepší hollywoodský remake asijského hororu. Gore Verbinski v něm společně s Ehrenem Krugerem pochopil, že originál byl spíše filozofický a hodně pomalý, což se západnímu divákovi jen těžko tráví a samotný příběh zpracoval trochu jinak. Spoléhal se především na opravdu hutnou a až nepříjemnou atmosféru, která nepoleví do poslední minuty a velký podíl na ní má i výtečná hudba Hanse Zimmera, a hodně znepokojivou zápletku, která působí dost autenticky. Z dnešního pohledu je nutno ocenit, že lekaček je tu naprosté minimum a ani speciálními efekty se zrovna neplýtvá, přesto všechno funguje takřka dokonale, znepokojivě a vskutku děsivě. Výsledku pak pomáhá i klíčový krátký film, který je na prokletém videu, který opravdu vypadá děsivě a nenechává diváka klidným. Výsledku vysloveně prospělo i obsazení, v němž jsou všichni zcela přesní a tehdy ještě ne tak známá Naomi Watts skoro dokonalá, za zmínku stojí i přirozený malý David Dorfman. Jestli něco snímku ubírá na kvalitě, jsou to pomalejší rozjezd a naopak až moc překotný závěr, který se mění v očekávanou žánrovou klasiku, nicméně jakýsi epilog, který ještě následuje, dojem o něco vylepší. Je možná trochu smutné, že The Ring je pořád svým způsobem unikátní dílo, které nemá moc obdoby a do dnešní doby nenašlo zásadní konkurenci. 80 %

Přesně kvůli takovým filmům vzniklo video a později VOD. V kinech by samozřejmě tento počin díru do světa neudělal a uchytil by se pouze na půlnočních projekcích a festivalech otrlého diváka, na domácí projekci je ale naprosto ideální. Panos Cosmatos neřeší vůbec nic a vrací se někam do přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy byly podobné filmy v módě a béčková zábava byla na vrcholu. Naprosto standardní příběh o pomstě ozvláštňuje extrémně hutnou a nervózní atmosférou, která obklopí od první minuty a typickou hudbou Jóhanna Jóhannsona, která je spíš sledem různých zvuků. Hlavní devízou je ale vizuální stránka, která připomíná LSD trip, obličeje přechází jeden v druhý a celé je to natočeno v hodně bizarních a záměrně přestřelených barvách. První polovina tedy drhne a rozjezd je dost pomalý, nic moc se v ní neděje a jen sledujeme obyčejný život dvou lidí, kteří bydlí na odlehlém místě. S příjezdem náboženského kultu, jehož členové vypadají potřebně děsivě, bizarně a jako aktéři zvráceného SM porna, se ale všechno mění a film rázem získává spád. Cosmatos si nebere servítky a spoléhá na extrémně krvavou, brutální a násilnou podívanou, která se stále stupňuje, až skončí v typicky béčkovém finále, kde se rozbíjejí lebky. Všemu pomáhá další z přehnaných a typicky maniakálních výkonů Nicolase Cage, který se sem úplně přesně hodí a nepůsobí směšně, navíc ten film není o něm, ale o různých způsobech zabíjení, motorových pilách a podomácku ukutých mečích. Mandy není film pro každého a je potřeba být na něho alespoň trochu naladěn, milovníci podobně zvrácených béček, která si na nic nehrají, ho ale nepochybně ocení, a když se jim navíc podaří vidět film v noci, dojem bude o to intenzivnější. 70 %

Nolan nejspíš došel na absolutní hranici divácké únosnosti a natočil film, který je záměrně na první dobrou nepochopitelný, moc se v něm toho nevysvětluje a je potřeba ho vnímat spíš přes divácký instinkt a aktuální pocity. O naprosté filmařské preciznosti není třeba polemizovat, protože veškeré kamerové záběry jsou nádherné a epické, atmosféra je potřebně hutná a v závěru nechybí ani napětí. Poměrně solidní je i hudba Ludwiga Göranssona, která jen dotváří velmi specifický až trochu paranoidní pocit. Obdivuhodná je i realizace akčních scén, které jsou realizovány pozpátku a závěrečné prolínání několika časových úrovní je fascinující, navíc naprosto skvěle a realisticky zvládnuté a taktéž všechny bitky jsou potřebně syrové a úderné. Malinko problém nejspíš nastává s určitou strojeností postav, které nejsou moc životné a působí spíš jako figurky na šachovnici, otázkou pak ale je, zda to u špionážního filmu až tak vadí. Nicméně emocemi se tu šetří až moc a někdy by Nolan mohl trochu přitlačit, nejspíš by mu to ale narušilo celý jeho koncept. Z velmi slušného obsazení se vymyká (asi) záměrně přehrávající Kenneth Branagh, který si záporáka vysloveně užívá, pozadu ale nezůstávají ani John David Washington, Elizabeth Debicki a Robert Pattinson, který už auru Stmívání pomalu zahazuje. Vzhledem k tomu, že tempo je hodně svižné, tentokrát nevadí ani notná délka, v níž je potřeba být neustále v pozoru a vše vnímat. A samozřejmostí je i to, že je potřeba dalších a dalších projekcí. Tenet je vynikající hříčka filmaře, který přerostl všechny diváky a zkouší, co ještě snesou. Za vidění ale stojí, protože naroubovat na jednoduchou špionskou zápletku časové hrátky a tím ji absolutně zamotat, je kousek hodný génia. 80 %

Když se z původně hororové předlohy pokoušíte udělat komedii, dopadne to nějak takhle. Frank Oz sice sbírá body vydařeným vizuálem amerického maloměsta a velmi příjemnými úvodními titulky, jenže se odkope tím, že pointu prozradí hodně brzy, takže se snímek mění jen v čekání na to, kdy bude odhalena. Naštěstí mu ale docela funguje humor, který by sice asi rád byl satirický, to se ale děje málokdy a spíš je takový jednoduchý a absolutně neškodný. O nějaké hororové atmosféře tu může být řeč snad jen pět minut, povětšinou je totiž naprosto pohodová a odlehčená. Tempo je ale svižné a docela odsýpá, stopáž je navíc střídmá, takže i přes všechny chyby není film zásadně nudný, což je jedině dobře. Nicole Kidman v hlavní roli je poměrně obstojná, mnohem horší je to s Matthewem Broderickem, který je naprosto nevýrazný a necharismatický, dost toho ale zachraňují Bette Midler, Glenn Close a démonický Christopher Walken, na něž je radost se dívat. The Stepford Wives je po právu zapomenutá adaptace, která rezignovala na jakoukoli hrůzu a snaží se být jakousi moralizující oddechovkou o tom, kam může vést touha po dokonalosti a ideálu, po většinu času se jí to ale nedaří. Poctivý průměr. 50 %

Docela solidní zábava, kterou ale neameričan asi úplně nedocení. Těžko se mu totiž vysvětluje, jak je možné, že zneužívané ženy bojují proti něčemu, čeho jsou samy součástí, navíc je tu ten hodně rozporný bod toho, že k sexuálnímu styku je de facto nikdo nenutil, ale v rámci dobré práce ho podstoupily. Právě onen morální aspekt je asi tím nejproblematičtějším, protože úplně neumožňuje empatii s hlavními hrdinkami. Jay Roach nicméně dělá, co může, doplácí ale také na extrémní množství postav, které se zužují jen na titulek se jménem bez jakýchkoliv dalších charakteristik. Bombshell je tak spíš atraktivním popisem celých událostí než svébytným filmovým dílem, které by v hlavách zůstalo o něco déle. Přístup bourání čtvrté stěny mu vydrží jen na začátku, což je ale dobře, protože k tomuto tématu se úplně nehodí, navíc je zpracován hodně kulometně. Je trochu škoda, že spád snímek nabere až někde v polovině, kdy se začne celá aféra rozplétat, do té doby se však trochu táhne a je opravdu umořen množstvím postav. Nad vodou ale snímek drží skvělé výkony k nepoznání namaskované Charlize Theron, pro níž šlo o evidentně osobní téma, o moc ale nezaostávají ani Margot Robbie a Nicole Kidman, John Lithgow tu vystřihl dalšího ze svých záporáků, nicméně jeho postava je klišovitá a přesně splňuje primární představy o sexuálním predátorovi, tj. slizký, starý a nepohledný muž, který má moc. Ve výsledku tak je Bombshell relativně zdařilou záležitostí, kterou ale asi ocení víc v zemi vzniku než jinde na světě a její aktuálnost bude záviset na tom, jak se bude celé hnutí Meetoo vyvíjet a co se bude dít dál. Jako určitá zpráva o dnešních USA a společenské situaci, v níž už machismus úplně neplatí, nicméně funguje velmi dobře. 60 %