MarekT
Marek Tardon
okres Brno
Student, přítel sportu a filmu
email pozpátku: zc.nodratkeram (a) gmail.com
15 bodů
okres Brno
Student, přítel sportu a filmu
email pozpátku: zc.nodratkeram (a) gmail.com
15 bodů
Moje komentáře
Ďábelské ženy (1955)
S dovolením bych při vyjádření svých dojmů použil metaforu z mého oblíbeného sportovního odvětví. Jsou občas zápasy, kdy po dvou třetinách slabší povahy hořekují nad vyhozeným penízem, přičemž netuší, že po dalším dějství budou odcházet domů s němým úžasem, zatímco novináři se předhánějí v co nejvíce strhující nadpis. Ačkoli mám radši filmy, které dokáží zaujmout (drtivou) většinou stopáže, nemůžu zapřít jisté překvapení poté, co jsem přemýšlel nad všemi možnými i nemožnými variantami vývoje příběhu. Způsob nakládání s divákem mi asi nejvíce připomněl novější koprodukční horor "Ti druzí", kde jsem měl po skončení podobně vyražený dech jako nyní. Jen s tím rozdílem, že zde je to spíše zásluha herectví, ovšem více nemůžu vzhledem k možnému spoilerování říct. Důležité je si také všimnout roku výroby. Když už jsem u těch inspirací, po skončení filmu jsem si ještě vzpomněl na Kubricka (během něj ne z toho důvodu, že ona scéna je dusnější než chvíle před bouřkou) a známý opakující se nápis - zmínil jsem se tedy o tom už u Kabinetu dr. Caligariho, ale když zde máme i ten psací stroj, nemohu odolat... Jinak Hitchcockovu eventuální režii bych zde výrazněji neřešil, už jen proto, že ačkoli jsem se před shlédnutím věděl o této epizodce ze zákulisí, za celé dvě hodiny jsem na ni vůbec nepomyslel. 90%
Kentucky Fried Movie, The (1977)
And now... It's... Samozřejmě se nejedná o proslulý létající cirkus, prvotina autorské trojice ZAZ (ještě pod režijním vedením Johna Landise) ovšem inspiraci profesory veškerého humoru nezapře. ____ Chtěl bych napsat v duchu merchandisingu jistého restauračního zařízení (parafrázovaného v názvu filmu), že se jedná o "proklatě dobrý film" nebo "movie taste good", bohužel to není úplně jednoduché. Skeče jsou poněkud nevyrovnané kvality, takový příruční asistent v kině nebo Sjednocená liga mrtvých se u mě staly legendou, naproti tomu takové zprávy (podobné právě Pythonům) jsou založeny na samoúčelné potrhlosti. Přesto se dá úroveň označit jako lehce nadprůměrná. ____ Daleko větší problém se totiž jmenuje "Pro pár hrst jenů" a mělo by se jednat o zhruba půlhodinovou parodii na tvorbu Bruce Leeho. Připomíná ovšem ten druh parodie, který je mi naprosto cizí a o kterém už jsem několikrát psal - tj. intepretace dané záležitosti s pár slovními (visuálními, etc.) vtípky. Navíc vyvrcholení tohoto segmentu je vůbec první kulturní referencí svého druhu, která mě nezaujala a ani v nejmenším nevyvedla z dosavadního zklamání. Osobně mám tyto skeče rád pro svoji údernost a moment divákova překvapení. Jenomže závěr a'la Čaroděj ze země Oz trvá stejně dlouho, jako originál samotný, navíc aniž bych si všiml nějaké známky vtipu. Záchranou není ani zuckerovská klasika zpodobněná pobočníky doktora Klahna padajícími jako domino, nebo místností s odposlechy. Na druhou stranu, problém by teoreticky mohl být také ve vyhýbání se parodované látce. ____ Naštěstí se nejednalo o závěr filmu jako takového. Závěrečná třetina nabízí scénky podobného ladění a z hlediska kvality mi přišla jako nejlepší - nejsem si ovšem jistý, zda to bylo zásluhou soudního přelíčení, kde se samotní autoři představí i před kamerou, nebo konečnou zastávkou v orwellovském duchu. Zajímavé je také sledovat drobné politické narážky, z kterých se nedá mluvit o překvapení z faktu, že se David Zucker rozhodl natočit Americkou koledu. I přes to dobré z filmu se ovšem jedná o jedno z nejslabších parodických pásem napříč celým světem (ať už je to zmíněný Cirkus, nebo naše Česká soda), byť je pořád o třídu lepší než Tele Tele. Navíc, každý nějak začínal a je dobře, že si ZAZ pro jistotu své disciplíny dopředu ohmatali, aby pak v "Airplane!" dokázali většinu obecenstva mile překvapit. 50%
Noci s nepřítelem (1991)
Jak přibýval počet hodin uběhnuvších od závěrečných titulků, čím dál víc mi jednotlivé scény přicházely obyčejné a nenacházel jsem nic, co bych si spojoval výhradně s tímto filmem. I ten námět mám spojený spíše s třicet let starým snímkem Anatole Litvaka "Nůž v ráně", byť zde byl pojat podstatně odlišnějším způsobem (a určitě je lépe napsaný), ale znnáte to pořekadlo o prvním dojmu. Docela škoda už jen z toho důvodu, že na film samotný se dívá dobře a bez většího i menšího zadrhávání, i po stránce napětí si vedou odpovědné osoby slušně. Za bezproblémové považuji i herecké výkony - diváckým lákadlem je samozřejmě Julia Roberts, mnohem uvěřitelnější mi však přišel Patrick Bergin, ze kterého jsem měl navzdory výše zmíněné chvále největší hrůzu. Julia ale není nijak zvlášť zastíněná, zdejší part je jedním z argumentů zdůvodňující mé dlouhodobé sympatie k ní. Hudba má podobné parametry jako snímek samotný - ani jednou mě nerušila, rytmus jsem však nedokázal pořádně chytit, a to i přes poměrně kladné reference na Goldsmithovo dílo. Nicméně, pokud se někomu nechce zrovna porovnávat jednu vzpomínku s druhou nebo hledat lupou drobné mušky, nevidím moc překážek k doporučení. 60%
Dům u hřbitova (1981)
Ačkoli mi po stránce spádu scén a sofistikovanosti scénáře přišel film podstatně lepší než další Fulci ze stejného roku, musím dát na těchto řádcích najevo jistou míru rozhořčení. Jak už jsem psal, námět je sympatický, nicméně musely ústřední postavy a některé scény kopírovat Kubrickovo "Osvícení"? (Nejhorší to bylo v případě malého Boba, jehož uječenost už po první větě vzbuzuje silnou antipatii a tesknou vzpomínku na Kubrickovo přirozené vedení Dannyho Lloyda.) V průběhu dvaaosmdesáti minut jsem vůbec nenašel důvod, děj se mohl týkat klidně i čtyřčlenné rodiny a proslulá sekyrka se zde dala nahradit něčím podobně účinným. Aspoň ale doceňuji mistrovství této svérazné adaptace Stephena Kinga. Další neshody jsou stejného druhu jako již dříve u Fulciho - po estetické stránce je s tělesnými tekutinami poctivý, nicméně jak zařídit, aby se tyto sekvence vepsaly do paměti výrazněji, na to už asi nezbyly síly. Pořád platí to, co jsem psal již v minulých komentářích - scény tohoto druhu na mě platí. Signore regista sice nejvíce proslul jako mistr gore efektů, paradoxně však dokázal se mnou nejvíce otřást až závěrečnou nadpřirozenou scénou (se zákuskem v podobě citátu Henryho Jamese), kde k ničemu takovému nemusel sáhnout. (Více nenasytných netopýrů, prosím!) "Zvuky temna" či jiné kousky, co mě zaujmou, si ujít nenechám, přesto cítím, že narozdíl třeba od Argenta šance na blízké souznění s Luciem vyprchala. 50%
Soumrak mrtvých (2004)
Určitě snesitelnější než někdejší šok v podobě "Hot Fuzz", byť výhrady se víceméně nezměnily - myslím tím Wrightovy příšerné frikulínské prostřihy i na takovou banalitu, jako je třeba chléb s máslem, stejně tak podobná záliba v naturáliích, jakou měl třeba Lucio Fulci. Podobně urážlivých scén zde ale zaplaťpánbůh moc není a soustředit se tak lze vyloženě jen na významné součásti díla - například scénář. Bohužel, stejně jako u výše zmíněného bratříčka opět nevěřím autorům, že mají úplně ujasněnou definici parodie, především dojemné sekvence s matkou citlivá dramata nezesměšňují, ale spíše s nimi drží basu. Sice se mi do paměti vrylo pár originálních nápadů, jako třeba neobvyklé nakládání s LP deskami, přesto jako stěžejní důvod mého vlažného známkování hledejte právě v předchozích řadcích. Kladnou stránkou je také obsazení hlavních roli - nejen Ashfield s Frostem, ale také Simon Pegg, který mi poprvé vyloženě nevadil. Slabou chvilku si tady naopak vybírá Dylan Moran, jenž mi je sice ze všech zdejších herců díky táhnutí jednoho slabého čajíčku z knihkupectví nejsympatičtější, jeho postava ovšem nevzbuzuje zájem ani na papíře. Hudební složka je s ohledem na konkrétní situace použita dobře, nicméně třeba v případě Queen nepůsobí jako živá voda (ovšem to je zase dáno tím, že mám z jednotlivých desek radši různé skryté klenoty). Daleko více doporučuji český Choking Hazard, který i přes počáteční nejistotu se daleko více přiblížil mým představám, ať už po stránce obsazení nebo scénáře. 40%
Česká policejní akademie 1. (TV film) (1993)
"No vy musíte bejt pěkně blbej, Prouza, když vám nestačí osm tříd základky!" Jak mám Izerovy parodie a skeče rád, nemůžu tomuto ojedinělému převedení audionahrávek upřít výrazné nedostatky, nepočítaje osobní dojem, že mám spíše slabost pro jeho parodická pásma (Ve dne zataženo...; 7 dní čili tejden). Velká část vtipů má své kouzlo právě v představivosti diváka, která se s obrazem logicky ztrácí a máme před sebou spíše jakéhosi předchůdce Kameňáku (nejhorší to je s vtípkem o Leninovi s detailním záběrem na ceduli, aby to pochopil i Maňas). Některé přidané, které na kazetách nenajdeme, zase působí dojmem jakéhosi brainstormingu před natáčením (závěrečný rozjezd). Pokud se ale budu dívat na tento celovečerní skeč jako na samostatný celek, nejsem až tak příkrý - sympatická je jak zápletka příběhu, tak i vytříbené charaktery a Izerovo hlasové mistrovství. Přesto také radši doporučuji stáhnout si dílko v původní podobě. P.S. Malé upozornění - část uživatelů zde necituje tuto konkrétní část složeného z jedničky a úvodu dvojky, nýbrž třetí díl, respektive Městskou policejní akademii. 40%
Megamysl (2010)
Zase ta ohraná písnička. Tím tedy nemyslím film samotný, ale spíš svoji cestu k němu. Opět bůhvíproč odpadnuvší školní hodina, opět náhodně vybrané dílo... V tomto případě se z toho vyklubala velmi osobitá parodie na všechna komiksová klišé, nevím, jestli je to zásluhou výpadku mé paměti nebo skutečných kvalit tvůrců, ale lepší zúčtování tohoto druhu jsem jakživ neviděl. Jednak výborná odpověď na časté otázky zdejších uživatelů, jaké by to bylo, kdyby Tom konečně lapil Jerryho, nebo kdyby si vlk jednou k večeři pochutnal na zaječí pečeni - a jelikož patřím spíše k té druhé části, odcházející od těchto krátkých grotesek spokojen, jsem potěšen, že z této pře vycházejí lépe moje barvy. Trefou do desítky je z mého pohledu i hudební složka. Vzhledem k tomu, že v posledních měsících ze zvýšil můj zájem o hudební průmysl (v předmaturitním období je to přece jen vhodnější než pozornost vyžadující filmy), kvituji občasné zavítání do džungle nebo projížďku po dálnici do pekla. Během konzumace ani nějak neškodí koření v podobě českého dabingu, kde zase po čase zažívá silnou chvilku Petr Rychlý mluvící hlavní roli, ačkoli chápu, že třeba fanoušci Brada Pitta radši sáhnou po originálním znění. 90%
Kokosové ořechy (1929)
Nevím, zda to bylo mým uspokojením z pár hodin předtím viděných Kobylkářů, musím však říct, že filmový debut bratrů Marxových mě hodně zklamal. Osobně vidím příčinu v tom, že hlavní protagonisté, řečeno s naším Dědictvím, ještě "neznají mapu". Groucho ještě tolik nehýří svými škodolibými, gepardím tempem pronášenými replikami (v tomto případě by se to ale dalo pochopit, zvukový film tehdy na svém dortu sfouknul teprve druhou svíčku), což, jak už jsem v minulosti několikrát psal, dokážu přes své divácké srdce přenést jen s velkou nepravděpodobností. Tradiční pokušitelé Chico a Harpo místy balancují na hranici trapnosti a nejmladší Zeppo bohužel nepřichází s podobně originálním charakterem jako sourozenci. Osobně si také myslím, že Marxovi nemuseli své divadelní představení evidentně doslovně interpretovat - mám konkrétně na jazyku lyrické vsuvky. Ano, pořád se s razancí kolovrátku o nich zmiňuji negativně, ale zde ještě více zmačkávají a natrhávají tento pomyslný cenný papír, jakým neotřelost Marxových je. Nechci se pouštět do svých tradičně bizarních (a většinou mylných) teorií, ale mám dojem, že snad ani v kontextu doby se takto koncipované dílo příliš nehodí na plátno, ale nanejvýš tak do dalšího marxovského teritoria - vaudevillu. Navíc, když svůj dojem porovnám například s podobně rozporuplně vnímanými následovníky (např. Kachní polévka, kterou jsem si v rámci volného cyklu zopakoval), nenacházím ani to málo trpělivosti, abych se někdy v budoucnu znovu ubytoval v Hotel de Cocoanut, a to i přesto, že třeba takovou aukci okolo nedaleké pláže pod taktovkou mého kníratého oblíbence jsem si užil dosyta. 40%
Kobylkáři (1937)
"Buď je mrtvý, nebo se mi zastavily hodinky." Je to překvapení i pro mě, ale navzdory prodloužené stopáži a určitému opakování předchozích děl se mi snímek líbil více než předchozí dvě setkání s nejosobitějšími sourozenci v dějinách kinematografie. Množné číslo je tentokrát opravdu na místě - chápu, že třeba se někomu může zdát Harpo nevyužitý, ale vzhledem k tomu, že já osobně jeho komiku považuji za obtížněji přijatelnou, si myslím, že omezení jeho sólových výstupů filmu spíše prospělo. Tím nechci být ale nijak jedovatý, vypadá to, že si pomalu, ale jistě zvykám na specifickou marxovskou poetiku. Jako příklad může sloužit třeba zdejší nejsympatičtější skeč - lékařská prohlídka Margaret Dumont - proceduru, umýváním rukou počínaje, si nedovedu představit jen v podání zbylých bratří. Pár trnů ale na silněji růžolícím květu přesto zůstalo - tradiční slavičí přebornictví mi opět přijde umístěné v nesouladu s předchozím dějem, nemluvě o tom, že když je jim věnována více než čtvrthodina, nemusí to úplně každý divák přijímat s nadšením (chápu ale argumenty obhajoby - viz profil v časopisu Cinema, číslo 1/93). Nejedná se tedy o pětihvězdičkovou záležitost jako stejnojmenné album mé oblíbené skupiny Queen, ale v mém vnímání tohoto táty moderních crazy komedií je den strávený na dostizích důležitým milníkem. 80%
O slavnosti a hostech (1966)
"Takhle jsem si svoji slavnost nepředstavoval." S dovolením, pane hostiteli, bych s vámi rád nesouhlasil. Já si naopak oslavu 45. výročí založení KSČ vychutnával plnými doušky, jestli rozumíte tomu, co mám na mysli. Skrze jeden velký kontrast nádherně zobrazená nesmyslnost celé totalitní éry pomocí - jak mě již stačil předběhnout Radek99 - paralely s Kafkovým "Procesem" (prostředí, vývoj děje) - ačkoli dialogy jsou spíše havlovského charakteru, tzn. s větším nadhledem. Právě dialogová stránka je jednou z nejpůsobivějších stránek díla - ať už je to například neustálé deklamování toho, jaká je tu všude kolem legrace (jako tenkrát ve zlatých padesátých letech), hned v závěsu musím pochválit i stránku hereckou. Zástupce pana hostitele, známý zde jako Rudolf, se svojí odpudivostí vyrovnává mému osobnímu vrcholu a čerstvému držiteli Lva - Ondřeji Malému z "Pout". (Pro bližší deskripci mých pocitů nejen z této postavy bych rád odkazoval na svůj komentář k tomuto filmu.) Zbylé charaktery byly také obsazeny trefně, ať už se jednalo o tvrďáky, pohodáře nebo odvážlivce. Sám sobě se divím, že jsem se Němcovi takto dlouho vyhýbal, tento film byl již jeho třetím v krátké době, který se mi pod kůži vryl velmi hluboko. A osobně bych se nedal odradit ani velmi pomalým úvodem. 90%
Démanty noci (1964)
Co se uvědomění o válečných strastech, vlastní sebereflexi a hodnoty života týče, mnohem působivější než například různé zahraniční pseudodokumenty, které jsem měl možnost vidět ve škole ("Vlákna" apod.). Svižné, přímočaré, nezadrhávající se (určití lidé by řekli "zpátky ni krok", ale ty bych zrovna nerad citoval) vyprávění s výrazným zobrazením surrealismu, jaké v českém filmu nemá moc srovnání (až si musím nafackovat, že jsem ve školním referátu na tuzemskou působnost tohoto uměleckého směru na tento film zapomněl). Právě o na pevných základech stojící atmosféře se vyjádřím asi nejpochvalněji - ostatně aby ne, když jméno surrealismu již nějakou dobu skloňuji s velkou úctou a už od dětství na sobě pozoruji, že moje sny mají víceméně surrealistické rysy. Zdejší časté přechody ke vzpomínkám nemají výraznějších chyb a mě osobně nahrazují (někomu možná nedostačující) štíhlou dějovou linii. I to opakování stejných motivů (zimní radovánky, rodná hrouda, šalina...) má svou grácii právě v onom úvoděm zmíněném sypání si popela na hlavu, kdy nás líbá čarokrásná Nostalgie v momentu prožívání šeré přítomnosti. Němec mě při svém prvním sezení mile překvapil již zde opakovaně zdůrazňovanou technickou vyzrálostí, která také výrazně pomohla ke kladnému přijetí obsahu. Potěší i lehký odkaz na klasického Buňuelova "Andaluského psa", což jsem v naší kinematografii zaznamenal poprvé (a kdoví, jestli ne i naposledy). 90%
Proces (1993)
Největší problém, který s tímto filmem mám, je, že tohle vůbec není Kafka, jen příběh na jeho motivy. Snímek popírá všechny nejdůležitější rysy jeho tvorby - tzn. nadčasovost v podobě neutrality času a místa (v úvodních titulcích je nápadně naznačeno, že se příběh odehrává v Praze) a ponurá atmosféra (zdejší zobrazení je znepokojivé, asi jako když vyjdu večer z domu) - toto platí dokonce i pro scény odehrávající se v noci, což zážitek ještě více zabíjí. Další výraznou chybou dle mého názoru bylo natočit Kafku bez větší filmařské invence. Autor sice zobrazuje realitu v rouše Evině, ale činí tak s významným využitím jinotajů. Jiní filmaři, jako například Dumala, nebo Michálek, toto naštěstí pochopili a dokázali si vyhrát mj. s výtvarnou stránkou nebo kamerou. Herecké výkony si i přes výskyt známých jmen také nezasluhují výrazné chvály. Hopkinse je pro takto malý part škoda a Kyle MacLachlan není ani v nejmenším Josef K., jen hraje jeho roli. Jaký to rozdíl oproti na plátně i mimo něj plachému Anthony Perkinsovi, který hlavní roli ztvárnil v asi nejznámějším zpracování Orsona Wellese. Je nasnadě, že toto srovnání samozřejmě neplatí jen pro jednu postavu, Welles je, co se mých představ o díle týče, o astronomickou jednotku lepší. Neodpustím si jedno malé osobní rýpnutí - takhle to holt dopadá, když nad školními projekcemi nedržím ochranou ruku. :o) 30%
Křik (1963)
Málem bych v tom Jireše ani nepoznal (jeho adaptace Havlíčka či Nezvala jsou žánrově někde jinde), ale i tak sympatické započetí Československé nové vlny. Oproti jiným dobovým snímkům sice trochu upozaděné dílko (také jsem na něj nenarazil "tradiční cestou", ale v rámci cyklu "Muži a ženy nové vlny" u nás ve Scale), nicméně svým zobrazením mladých, jejich pochodů, tužeb či prvních starostí je více než půvabné. Nezdráhám se z tohoto úhlu pohledu označit film za více doporučeníhodný než oscarové "Ostře sledované vlaky", kde jsem sice mladého Miloše dokázal pochopit, ale jeho počínání jsem sledoval spíše s odstupem. Zde tomu bylo jinak, a to překvapivě i v případě hlavní ženské hrdinky (překvapivě proto, že třeba aktivní porod se mě nejspíš týkat nebude). (Srovnání není od věci také z toho důvodu, že příběhová větev je podobně košatá.) Zásluhu na tom mají mimo jiné také herecké výkony - jednak přirozeně působící neherečka Eva Límanová, ale hlavně tehdy začínající Josef Abrhám, který dle mého názoru (a jistě to není jen tou duševní syntézou) je zde asi v nejlepší formě. 80%
Nezvaný host (studentský film) (1969)
Coby satira na srpnovou okupaci Československa se film míjí účelem. Problém osobně vidím v přítomné poetice Nové vlny, známé tím, že se nezabývá problémy příliš do hloubky - zde to v praxi znamená, že vidíme "okupaci" jednoho panelového domu a zaměření na konkrétní obyvatele, i přes pár dobrých myšlenek je to ale všechno a jinak ve většině času sleduji pásmo dialogů prázdného charakteru, ze kterých ani není znát ten v komentářích toliko proklamovaný podtext. Mimochodem, nabízí se otázka - má vůbec význam se satirisací 21.srpna zabývat? Venclík jednak napsal scénář rok před onou nešťastnou událostí a hlavně sám popřel jakoukoli souvislost. Nemluvě o tom, že všechny generace schvalovatelů (některé méně, některé více) posouvaly významy různých filmů až do stratosférického absurdna. 60%
Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949)
Když si uvědomím dobu vzniku, je tento celek ještě více půvabnější - jedná se nejen o první českou, ale zároveň i světovou parodii, jak ji známe dnes - téměř deset let před rozhlasovou "Goon Show", přesně dvacet let před Monty Python a více než tři dekády před tehdejší kometou ZAZ, od kterých dnes zase čerpá prakticky každý... Jelikož prvorepublikovým naivním romancím se spíše vyhýbám a když je už náhodou (během sobotního oběda) zahlédnu, tak nanejvýš s úšklebem, tudíž mě k záměru váží sympatie k tomu, že "každému, co jeho jest a co si zaslouží". Ale i bez tohoto musím ocenit herecké podání (místy kamennější než výše zmínění mistři absurdit!) a hlavně úžasně trhlým způsobem otextované písně. Co se týče zde tolik propíraného epilogu, osobně bych jej nechal tam, kde má být - jeho přítomnost dle mě potvrzuje ono průkopnictví v žánru a brilantní smysl pro mystifikaci, co se pánů Friče a Nového týče. Dnes nám to se znalostí mnou výše zmíněného nepřijde, ale můžeme najisto říct, že bychom snímek vnímali před šedesáti lety stejně? 90%
Havran (1963)
Nejsem si jist, zda je vhodné tento film řadit mezi ostatní Cormanovy adaptace Poeových děl. Zatímco všechny ostatní se docela věrně drží předlohy (ačkoli každý zatvrzelý čtenář si zde "něco" najde), zde z ní akorát vychází úvodní a závěrečné pasáže, jako vždy působivě přednesené Vincentem Pricem. Osobně by mě záměr udělat parodii na tuto slavnou báseň nevadil, není tajemstvím, že jsem pro každou špatnost Casinem Royale počínaje, nicméně humor pramenící z pozměnené zápletky (vdovec -> paroháč apod.) mi nesedl a jediné sympatie v souvislosti s tímto snímek chovám pouze ke spojení hereckých mistrů hororu minulosti, současnosti a budoucnosti (Boris "Frankenstein" Karloff, Peter "Kürten" Lorre, Price a Jack "Torrance" Nicholson). 40%
Zánik domu Usherů (1960)
Stejně jako mnozí současníci i Roger Corman a jeho adaptace E.A.Poea jsou svojí tvrdošíjností nesrovnatelné s aktuálním diváckým očekáváním. V tomto případě se ale dá opřít o výborně napsanou dějovou linku, poprvé se dá říct, že jsem Poea víceméně docenil - uznávám jeho kvality v objevování nových směrů literatury, nicméně pokud jsem se již k němu dostal v psané podobě, zůstával jsem netknut. Stavba zápletky ale dává tušit dobře míněné myšlenky a dojem, že všichni ti spisovatelé a filmoví režiséři měli zase recht a uměli si své vzory vybrat. Tvůrcům filmu zase musím dát zavděk zde zmiňovanou výtvarnou estetikou, odpovídající do puntíku mým představám o lokacích, postavách etc., paradoxně mě ale nejvíce zaujaly freudovské snové scény neslučující se s časovým umístěním příběhu - pokud je můj odhad přesný, v době vzniku předlohy byla madame Múza teprve čerstvě po porodu dcery Avantgardy. Stranou by také nemělo zůstat herecké obsazení - především Vincent Price a jeho magická dikce, která dokáže z emocionálního hlediska nahradit případně vytýkanou umírněnost, o které jsem se již úvodem zmiňoval. Sympatický celek, podstatně radši mám ale hitchcockovsky laděnou "Jámu a kyvadlo" od stejných tvůrců a se všemi zdejšími ctnostmi. 80%
Ti druzí (2001)
Nebylo vůbec od věci si připomenout doby, kdy jsem sice obdivoval horory, ale nedovedl jsem si při jejich sledování představit, jak bych asi reagoval na větší míru násilí a hektolitry tělesných tekutin (samozřejmě italská, ale i francouzská tvorba). Mé překvapení je o to větší, že se o to postaral snímek z doby, kterou jsem často v minulosti osočoval právě z těchto domnělých poklesků. Asi bych z podobných generalisací měl vážně vyrůst... K filmu - na jednu stranu má sice Galadriel pravdu, že pointa odrazuje od repríz, nicméně právě ona téměř nadlidskou silou vyzdvihuje Amenábarovo počínání. Málokoho by totiž napadlo pojmout příběh takto po warholovsku, zatímco mnoho diváků včetně mě očekávalo zapeklitý rébus ve stylu Hitchcocka, Langa či Wellse a vymýšlelo si desítky konspiračních teorií. Ačkoli tato modifikace zakončení příběhu se narozdíl od zmíněných klasik rychleji vyčerpá (i když, jak jsem deklaroval úvodem, nikdy neříkej nikdy - nevíme, z kterého rohu na nás kouká příští Hitchcock nebo právě Amenábar), je na ní velmi půvabné, že vlastně nezachází za rámec logiky, byť jedna scéna by si možná zasloužila rozsáhlejší diskusi (ale o tom samozřejmě nanejvýš skrz soukromou poštu). Výkon Nicole Kidman netřeba rozmělňovat na formát A3. Její hlava rodiny je nevídaně znepokojivá a i když to možná bude znít nadneseně, plavolasá Australanka je již nyní žijící hereckou legendou. 100%
Věčný žid (1940)
odpad!Výjimečně budu stručný a přímočarý - ze všech propagandistických filmů libovolného zbarvení je tento svou demagogií a nesmyslnými argumenty jednoznačně nejodpudivější, až jsem jen postrádal komparaci zde obžalovaných s mimozemšťany. S velkým odstupem, nenahlížeje na působnost těchto ideologií ve své době, si říkám - Židé jsou také z masa, kostí a krve jako každý jiný, tak nač takové myšlenky? O jejich pestré kultuře, ať už v minulosti, nebo teď, nemluvě. Jedenáct z desíti cinefilů navíc zaznemá nechutné zneužití Langova "M", mj. obracející původní filosofii snímku naruby. (Shlédnuto útržkovitě v rámci školní výuky.) 0%
Malgašské dobrodružství (1944)
Na poměry Alfreda Hitchcocka silně nezvládnutá narativní stránka, která má největší podíl na mém pohledu. Retrospektiva, která je v jeho případě jindy čitelná a zvyšuje zájem o celek, zde "splývá s davem" a v závěru mi tak nebylo úplně jasné, co vlastně sleduji. O zklamání se jedná i při připomenutí faktu, že Hitch už měl v témže roce za sebou úspěsnou spolupráci s tehdejší odbojovou Francií v podobě napínavého špionážního thrilleru "Bon Voyage", kde jsem podobný osobní problém řešit nemusel. 30%
Yeux sans visage, Les (1960)
Na scénáristy "Vertiga" sice slabší kousek a hororem bych snímek nenazýval ani ve srovnání se současníky, přesto si své místo v kinematografických análech vybojoval bez sebevětších pochybností. Scénář není až tak špatný, jak by se mohlo z úvodu zdát - to, co jsem oceňoval na Vertigu, tzn. zašmodrchanost děje či jeho neočekávaný vývoj, se přeneslo i sem a právě tento podstatný jev zaručuje aspoň při úvodní automobilové jízdě a dále jednoznačnou pozornost, a to i přesto, pokud nejste po fyzické stránce úplně fit (já si film pustil jen proto, že jsem v pracovní den nemohl dospat). Sympatie vzbuzuje i nádech sci-fi (veškeré vybavení laboratoře, zdejší úkony...) Atraktivitu zaručuje i zde četně zmiňovaná naturalistická vizáž, vkrádající se do mysli diváka i přes případně předsudky (za sebe jsem si vytvořil zcela nový pojem "old time horror", jelikož po stránce efektivity se tato díla se současnými nedají objektivně srovnat). Stejně tak souhlasím s opěvováním příjemné hudby (shodou okolností určenou právě pro ranní estetiku), která se ale i přes prvotní předpoklady zdařila (některé scény jsou navíc svojí lyričností ještě hitchockovštější než Hitch sám). 70%
Chléb, láska a ..... (1955)
Svého času možná zajímavé, dnes podobně jako televizí při sobotních obědech reprízovaná prvorepubliková melodramata stěží přijatelný archaismus. Pouze charisma Sophie Loren a Vittoria de Sicy přetrvalo, ale to samo o sobě na dobrý film stačit nemůže. Nepříliš dobrý pocit mám také při srovnání podobných snímků se Sophií (kvůli které jsem se díval) v hlavní roli, ať už italských (s Mastroiannim) nebo amerických (It Started In Naples). 20%
Pevnost (1994)
Český pokus o tvorbu a'la Béla Tarr nedopadl i přes finanční neúspěch díla vůbec špatně, byť si své zaujetí vysvětluji i tak, že snímek částečně rozvíjí nikdy nedokončené myšlenky mé nejoblíbenější osobnosti v oblasti literatury. Pár chybám se ale přes veškerou snahu nevyhnul - hlavní postava v podání György Cserhalmiho nevzbuzuje až takové sympatie, přičemž tohle dávám za vinu především technicky nezvládnutému dabingu (nemluvě o tom, že se jinak velký oblíbenec v této oblasti Pavel Soukup nesžil s výkonem maďarské akvisice), z filmového vyjadřování cítím jistou ukvapenost pramenící z nadšení okolo pádu režimu (a tím pádem i znenadálého svobodného vyjadřování), no a ono zmíněné ideové rozvinutí je vlastně učebnicově polopatické, což je v rozporu se zmíněným židovským spisovatelem (jeho Zámek rozhodně není zámkem v pravém slova smyslu). Líbí se mi ale zachování dalších Kafkových svébytných rysů - zdejší děj se nedá aplikovat a priori na pozdní normalizaci, v zásadě se s takovými Ewaldy můžeme setkat i v druhé dekádě 21.století, navíc není ani stopy po srpech, kladivech, či jiných podobných zrůdnostech. Vedle univerzálnosti lze vypozorovat i vystihnutou "procesní" beznaděj, hlavně v druhé polovině, kdy události nabírají veliký spád (konkrétnější ale nebudu, protože právě v pointě díla pozoruji onen "kámen mudrců"). Sice jsem zmínil jisté nedostatky v případě hlavní role, jinak se mi ale zdejší obsazení docela líbí - nejlepší mi zde přišel Josef Kemr, pro kterého to bylo druhé zavítání do světa úzkoprofilové kinematografie (předtím "Krvavý román"), zaujme i farář Lubora Tokoše, naproti tomu Miroslav Donutil nemá zde až tak velký manévrovací prostor a obal DVD na něj láká pochopitelně z marketingových účelů. Z českých porevolučních reflexí komunismu sice radši doporučuji čerstvější "Pouta" a šerá beznaděj v "Pupendu" byla působivá neméně, přesto bylo jednoznačným hříchem tehdejšího publika, že nechalo toto dílo zapadnout. (Za sebe si ale myslím, že by se to časem mohlo změnit, tedy aspoň pokud současní tvůrci dodrží nastavenou laťku a budou pokračovat v obrození z posledních dvou let.) 80%
Horalka (1960)
Je možné, že můj dojem z filmu je asi zapříčiněn neznalostí literární předlohy, nicméně můj vztah ke knihám... no, opakování nemusí být vždy příbuzné s moudrostí, tudíž pomineme tuhle kapitolu. Osobně si myslím, že není o nic méně přínosné podívat se na zde zobrazené ve filmově-historickém kontextu, než z pohledu idejí či komparací (Tím nechci ale říci, že by se mi kolegův komentář nelíbil, částečně mě inspiroval i k mé trošce do mlýna). Oproti jiným neo-realistickým filmům jsem překvapen v prvé řadě civilním hereckým podáním, které současného diváka rozhodně více osloví než zbytečné vyzdvihování italského naturelu v negativním slova smyslu, jaké nacházím u De Sicových kolegů (včetně mého oblíbence FF). Toto ale vidím z pohledu cizince, který se s tímto setkává jen výjimečně, možná, že kdyby mě čáp přenesl o pár set kilometrů na jih, vnímal bych celou tuto generaci jinak. Účinkujícím zde kraluje po zásluze oscarová Sophia Loren, její rezervovanější nasazení mě nutilo s ní prožívat všechny životní vzestupy a především pády (ačkoli mi jako zapřísáhlému odpůrci spoilerování byla jedna často citovaná scéna vyzrazena předem, zasáhla mě stejně krutě, jako podobná sekvence v kontroverzním životopise "Caligula" - v komentáři k němu se o tom, proč mě tento jev zaujal, zmiňuji podrobněji - tudíž kolego, pokud toto čteš, nemusíš se vůbec omlouvat), přece jen, jsme ve válce, zajímavá je s odstupem času i intelektuálně zbarvená role Jean-Paul Belmonda, ovšem před půlstoletím tento part nebyl ničím překvapivým, jelikož se podobně jako pod patronátem Godarda teprve hledal. Do výše zmíněného pojetí díla zapadají i neherci, nejen proto tedy palec nahoru, v šuplíku signora De Sicy tvorbě kvalitativně srovnatelné s jeho vlastní sebeparodií. Jak totiž již přede mnou napsal Amarcord_1, dílo je jedním z těch, které nás nutí po projekci vyjít ven a přes případnou melancholii si říct "dneska je ale krásně". 90%
Hráč (1992)
Pan producent Mill by mě asi nepochválil za můj komentář, který je delší než pětadvacet slov, ale to snad nevadí... :-) Nabízí se určitá paralela se Sunset Boulevardem - stejně jako u Wildera vidíme odvrácenou stranu úsměvy zářícího Hollywoodu, jen s drobným posunem: uhnízdění ve vlastním světě nahrazuje tzv. máslo na hlavě a strach ze ztráty hřejivého pocitu. To je ale pochopitelné, tato svébytnost alespoň zaručuje snadější zapadnutí do mozaiky mého oblíbeného subžánru - filmařských autoreflexí. Oba filmy se mě dotýkají víceméně stejně, Hráče bych ale doporučoval více. (Billy, odvedl jste maximum, nicméně zobrazujete Zlatou éru, která už současným divákům není moc blízká, zatímco kolega Altman se svojí troškou do mlýna přichází v momentu, kdy se myšlení jeho současníků, zobrazujících především temnější stránky života, dokázalo plně aklimatizovat v mysli obecenstva.) Podobně jako u mého předchozího setkání s Altmanem platí konstatování, že "takhle to asi nějak bude" - množství hvězd, které se dostanou či dostaly do podobné šlamastyky jako zde náš Griffin, nevidí ani astronomové ve svých teleskopech. Není náhoda, že podobně jako ve výše odkazovaném snímku se účastnilo natáčení mnoho lidí z branže, vědomi si toho, že "proč by měli hrát, pro peněz pár", jak zpívala jistá socialistická rocková skupina. V tomto případě jsou právě herecké výkony silnou stránkou - především Tim Robbins v hlavní roli, ale také úsměvná camea - s ohledem na onen sarkastický hábit snímku byly prvotřídní výstupy Malcoma McDowella a Bruce Willise, kterého bych zde vzhledem k vývoji děje nečekal. Altman stejně jako jeho kolegové pojal Hráče coby prostor vyslovení se ke svým vzorům a pohrává si tak s vnímáním celku jako takového. Chvíli si tedy připadám jako ve světě Alfreda Hitchcocka (toho snímek připomíná asi nejvíce - stavbou děje nebo dialogy), mihne se tu i evropská artová kinematografie (Altman mi svým stylem přijde jako pokračovatel Felliniho, De Sicy nebo Formana, přesně v duchu jejich svérázu) a při erotických scénách prožívám stejné dusno jako v novějších thrillerech (nejen Základní instinkt, když jsme u té erotiky). Co více dodat? Fakt, že jsem si šetřil toto dílo na svůj jubilejní tisící komentář, sice zaváněl menším kalkulem, ale myslím, že tento významný milník v mém zdejším působení a vztahu, který jsem si za tu dobu ke kinematografii vypěstoval, je zde umístěn zaslouženě. :-) Sympatický komentář: lupucanis. 100%
Pret-A-Porter (1994)
Málokterý svět je mi tak cizí jak svět módy. Všemožný, abych neurazil, tak místo "šílený" apod. napíšu specifický styl oblékání, který se mění s každým otočením okolo zemské osy. Rozpaky měly ale možná příčinu v tom, že Roberta Altmana jsem znal jen podle jména. Velká chyba. Sice povídková (což zpravidla mému prožitku jen přitíží), ale předně pečlivě vybroušená černá komedie, shlížející na toto domnělé pozlátko s velkou mírou sarkasmu - počínaje názvem, přes všudypřítomný tělesný výměšek (nečekaně vkusné využití!), konče suverénně nejvíce sympatickou módní přehlídkou v závěru. Sympatickou ani tak ne pro předváděné, jako spíš pro fakt, že tahle kolekce - nejstarší ze všech nových a nejnovější ze všech starých - nikdy z módy nevyjde. :-) Velkým břemenem pro mě byla také účast hned několika mých oblíbenců, kvůli kterým jsem si coby seznámení s Altmanem vybral právě tento méně známý snímek z jeho tvorby. Nakonec to dobré zvítěžilo, Altman daroval Marcellovi Mastroiannimu velmi sympatickou komediální kreaci domnělého škůdce (pro MM nebyla klasická komedie ve svých nejplodnějších dobách ničím výjimečným, tento part je ale čistě humorný) a okořenil skrze různé kličky znovuzrozené vzájemné souznění s věčnou krasavicí Sophií Loren. Pochvalu mám i pro další moji filmovou lásku Julii Roberts, byť musím uznat, že na kvalitě jejího výkonu měl podíl i zemitý sportovní žurnalista Tim Robbins (pod Altmanovou taktovkou se mi líbí víc, než v jiných filmech) - aneb protiklady se přitahují a divákovo srdce plesá. Julia mi navíc potvrdila moji ojedinělou domněnkou, že z romantických hereček je - zásluhou lehkého odkazování na zlatá léta vrcholící filmy s Audrey Hepburn - právě ona tou pravou. I přes trefnou mušku tvůrců však musím být s hodnocením celkem přísný, jelikož snímek trpí tradičními neduhy povídkových filmů - řečeno lidovou slovesností, někdo má rád holky, jiný zase vdolky. Mě zaujal výše zmíněný kvartet, vaše srdce si možná získá jiná hvězda (Lauren Bacall, Kim Basigner...), možná se najde i hrstka těch, kteří se budou soustředit na vztahové peripetie. Nestranně vzato, toto naladění je pro konečné hodnocení ošemetné, na druhou stranu Altman své úkoly zvládl o třídu lépe, než dejme tomu komerčně úspěšnější Richard Curtis. Víc než moje hodnocení je ale důležitější si u sebe poznamenat, že se s největší pravděpodobností na mém filmovém nebi rozzářila nová kometa v podobě pana režiséra - jeho režie není až tak uvolněná, jak se často dočítám a pokud se tento kousek skutečně řadí mezi ty slabší chvilky, jsem zcela zvědav na ty honorované. 80%
Homicidal (1961)
Psycho a Homicidal. Na papíře to vedle sebe vypadá pěkně, ale to by nesměl být tento snímek pouhou opakovačkou toho, čím Mistr napětí šokoval před půlstoletím široké publikum. Občas je ale příběh posouván do jiné roviny, nezávislé na Psychu, která se ovšem obdivu dočkala až rok po smrti režiséra Castlea... v nesrovnatelně obdivovanějším Carpenterově Halloweenu. I zde totiž jsou hlavním předmětem sporu a jeho konečného řešení staré mindráky a nejasnosti. Výraznější inspirace něčím ale není v tomto případě vůbec na škodu (nemluvě o tom, že se plně potvrzuje, jakým zlomem bylo uvedení Psycha do kin), jelikož William Castle je, co se toho nejdůležitějšího v oblasti thrilleru týče - timingu a zasukovaných mozkových závitů - velmi dobrý a nebylo moc minut, které by mě nechaly jen slepě přihlížet. Škoda jen některých zbytečných dialogových pasáží, ne každý se totiž narodí se stejným konverzačním umem jako Hitchcock, a také v jistém slova smyslu vlastní invence. Když jsem si v pozdním dětství psal vlastní povídky, respektive kreslil komiksy, vždycky jsem se je snažil inovovat různými nápady, které ti profesionální autoři neměli. S odstupem času je ale můj pohled na tento autorský rukopis spíše sebeironický. Tím chci říct, že "fright break" v tomto filmu je sice půvabná myšlenka, ale od zájmu o vyvrcholení poměrně odrazuje (a rozesmívá). Přesto jako na sobě nezávislé dílo je Homicidal doporučeníhodným, v rámci žánru standartně napínavým a v kontextu filmové historie je důležité zmínit, že Castle se svému vzoru Hitchcockovi filmařsky vyrovnává více, než například hollywoodská kultovní postava Ed Wood Orsonu Wellesovi. Zní vám toto srovnání divně? Dnes sice ano, ale vzpomeňte si, že Wood byl za svého života zapomenutou osobou a rehabilitován byl až v druhé polovině osmdesátých let. S ohledem na fakt, že Castle je o parník zručnější filmař, si myslím, že by se tento sympatický a vtipný uvaděč svých děl mohl dočkat podobného následování. P.S. Zvláštní poděkování Oskarovi za pasující titulky. 80%
Ovoce stromů rajských jíme (1969)
Jako kdyby Věru Chytilovou nabudilo odmítavé nasměrování jejího dalšího novovlnného opusu "Sedmikrásky" a řekla si, že dá ještě více najevo své osobité vnímání světa. Tuto moji domněnku potvrzuje můj dojem z díla, kterým dvorní dáma české kinematografie narazila podobně tvrdě do zdi jako producenti hollywoodských sequelů. Nevšední pojetí filmového celku totiž doplňuje také občasná nestravitelnost, kdy se mi různé výklady scén navzájem střetávaly - chvíli mi například použití biblického materiálu zdálo jako jasná věc, občas mi ale sem posvátné křesťanské dílo vůbec nepasovalo (takto mi třeba nedala spát postava Jana Schmida). Jak mě odvážné nařčení společnosti v "Sedmikráskách" ohromilo v positivním slova smyslu, zde mě vší silou vykolejila stará známá paní Nejistota... Aspoň, že se po tomto potůčku dá plavit relativně v klidu a milovníkům výtvarné estetiky se rozbuší srdéčka, nicméně na tomhle nemá ani tak zásluhu paní Věra, jako spíš trio Juráček, Liška, Krumbachová. P.S. Zajímavý filmový debut Luďka Soboty. 70%
Halloween 2 (1981)
Od přímého pokračování se mi dostalo to, co jsem v první vlně chtěl (objasnění celé zápletky), i tak musím být přísnější než u jedničky. V některých momentech je sice děsivější, než ten první (což je nasnadě, Carpenter je i přes svou specialisaci na horory víceméně "áčkovým" režisérem), ovšem je i více zahušťen dialogy, což potencionální děs maže stejně, jak jsem se zmínil v komentáři k prvnímu dílu. S tímhle ale až takový problém nemám, jako spíše s tvůrčí neoriginalitou - v několika momentech jsem si říkal, že si nový vládce režisérské stoličky Rick Rosenthal až moc oblíbil Argentovu "Suspirii", kterou připomíná například červená zář reflektorů plus některé překážky, kterými hlavní hrdinka musí čelit. Všechny kladné stránky, které tu jsou, se přenesly z jedničky - sympatická Jamie Lee Curtis v hlavní roli, stejnou pozornost si zasluhuje i zanícený vyšetřovatel Donalda Pleasance, a Carpenterova "creepy" hudba (tentokrát zmodernizovaná a nasazená výhradně coby předzvěst neštěstí, to ale v mých očích nijak výrazně neškodí). Ačkoli jsou tyto dva díly propojeny silným kusem drátu, myslím, že není třeba striktně doporučovat "halloweenský" večer, narozdíl od komedií jako "Podivný pár" či "Návrat do budoucnosti" se do zdejší dimenze dá snadno vrátit i po dvouměsíční pauze. Jinak volné sequely, ať už s účastí původních herců či ne, už nechávám bez povšimnutí. 60%
Buldoci a třešně (1981)
Poměrně často reprízovaná komedie není až takovým propadákem, jak našeptává zdejší hodnocení, nicméně Oskarův příměr "české Casino Royale" v negativním slova smyslu je na místě. Narozdíl od mnou velice oblíbeného britského počinu u nás zůstalo akorát u dobrého úmyslu natočit špionážní parodii, čemuž odpovídá například vynikající úvodní melodie z dílny Petra Hapky. Celkem prosakují dvě nejzřetelnější nečistoty, které byly vyčítány i Casinu - za prvé: chatrný a evidentně mnohokrát přepisovaný scénář. Je mimochodem zajímavé, že se to o hodně více projevuje v případě práce dvou scénáristů, byť omezených silnou cenzurou, než u poslepovaného díla sedmi píšících, kteří ještě k tomu navzájem o sobě nevěděli. Za druhé: bezúčelný výskyt mnoha známých tváří. Kdybychom z Casina vystřihli camea Belmonda nebo O'Toola, objektivně vzato by se nic nestalo, jenomže když obojí je tak půvabně vypointované... Tady sice divákovo oko zaregistruje mimo jiné Lábuse, Krampola, Šimka, Menzela či duo Satinský - Lasica, nicméně kdyby tyto konkrétní štěky obsadili méně známí herci, kvalita této komedie by výrazně neklesla (respektive by i vzrostla, jelikož ve filmu platí přímá úměrnost - čím známější tvář, tím významnější prostor). Nicméně jsou zde i tací, kteří se zde sice objeví jen na chvíli, ale jejich potenciál zůstává nevyužit - mj. František Filipovský asi nejvýrazněji spojil komedii s gangsterkou, L+S vyfasovali jeden z nejslabších skečů celého příběhu, stejně tak tvůrci se mohli zaměřit také i na sex-appeal Simony Stašové - v mých očích není moc příkladnějších tuzemských femme fatale jako ona při svém kratičkém výstupu. Přesto je právě herecké podání tím, co Buldokům kraluje, mimo té nesympatie či špatného zasazení se něco málo povedlo (to by ani nemohlo být správně nadpočetné obsazení, aby zde někdo nevynikl) - mimo již zmíněných je to především corleonovský Rudolf Hrušínský a jeho suše podané repliky s nielsenovskou grácií, dále třeba zaujme arabský kolega s tváří Juraje Herze, který snad nikde jinde není takto úchvatný, co se týče jeho příležitostného účinkování před kamerou. Myslím, že se Buldoci nikterak neodlišují od většiny komedií z období normalizace a ačkoli pana režiséra radši vidím ve spojení se žánry magického realismu, oceňuji jeho typickou odvážnost i při zdejší realisaci, co na tom, že za to zaplatil daň v podobě Hrzánova úmrtí plus častého přepisování scénáře (které mj. zapříčinilo, že film odkazuje i na nechvalně proslulé "sociálně-kritické" komedie z téže doby). Rozdíl oproti jiným dobovým snímkům vidím akorát ve větší trpělivosti diváka, pramenící z nesourodé ústřední trojice (v případě pana Labudy budu předstírat, že jsem jeho mafiánskou kreaci nezaregistroval), cestopisných záběrů nebo ne zrovna dvakrát příjemné hudební vložky Jany Kratochvílové, jinak nic urážlivého, abych po čase sáhnout i k hodnocení nejnižšímu, nevidím. 50%