MarekT

Neboli "Červnové noci". Podobně jako u o dva roky starší "Ženské tváře" je i tato role pro Ingrid poměrně atypickou, opět je její postava spíše záporná a vyrovnávající se s vlastním traumatem - navíc zde vidíme, jak je tato vždy příjemná žena postřelena!, ani toto by Hollywood se svým pojetím castingu nedovolil... Stejně jako, aby název působil matoucím dojmem - očekával jsem něco jako romantické melodrama, a přitom dění má do idylky daleko. Co zde je naopak neměnné, je herecká výraznost, s kterou se Ingrid odlišuje od ostatních - její zdejší kolegyně působí “rozjuchaným” dojmem (v tehdejších filmových podmínkách častějším), zatímco u ní vidíme přesnou uměřenost, s kterou již zanedlouho oslní nejen lokální publikum. I když hovořím o vážnosti látky, i ta romantika nám zde škvírou v pravý čas proleze - což filmu přece jen ubírá, neboť takových vyústění známe v celé filmové historii desítky. Nicméně už jen pro atmosféru starého Stockholmu, stejně tak krásného, jako když jsem jej před necelými osmi lety navštívil, si stojí dílo připomínat nejen tehdy, dojde-li v průběhu roku řada právě na červen. 60%

Neboli “Ženská tvář”. Nejzdařilejší z filmů, které Ingrid Bergman natočila při svých začátcích ve své domovině, je zároveň v kontextu její tvorby velmi neobvyklým. Nemáme zde úplně typickou romantickou hrdinku, která postupem času tráví veškerý čas s nějakým protějškem snů - ale nepřátelsky působící, v dobro nevěřící odpadlici, navíc značně zohavenou (což je zrovna v případě mojí oblíbenkyně sakra znát). Netřeba snad připomínat, že tuto příležitost by jí Hollywood a tehdejší “hvězdný systém” nedovolil. Vzpomeňme třeba na představu producenta Selznicka, s kterým ve svých zámořských začátcích Ingrid spolupracovala... Nebo na tehdy zavedený postoj, kdy hvězda prostě nemůže hrát vyvrhela. V druhé polovině už přirozeně dojde k přeměně na onen kladnější charakter, kdy jsem záviděl malému Larsi-Erikovi, že hlavní hrdinku obejme. V tu chvíli již snímek tolik nevyčnívá, je spíše melodramatický - ale pořád seversky chladný, jako zde často zobrazovaná tamní krajina (jakkoli v příběhu nehraje zásadní roli, nicméně ten pohled!). Což mě přivádí k zamyšlení, jaký asi je Cukorův remake natočený o tři roky později, jestli také jde takto na dřeň, nebo se přizpůsobuje továrně na sny a jejím konvencím... Tak jako tak, Molanderovo dílo boduje už jen pro svoji nápaditost námětu, kdy stopy po hlodání tesáku času zaznamenávám stěží. 80%

"Jsi-li šťastný, zatleskej", zní motto hlavních protagonistů filmu. Což znamená, že po jeho promítnutí se stěží bude chtít někomu tleskat, ať už jen tak, či jako zdejší hrdinové takto "rituálně". Asijská kultura, známá svým citem pro respekt v mezilidských vztazích, paradoxně přišla s pravděpodobně nejvíce naturalistickým filmem ze školního prostředí. Škola jako vzdělávací instituce je zde naprosto roztříštěný pojem a funguje vlastně jen z podstaty - studenti postrádají jakoukoli kázeň, zato jim nechybí smysl pro násilí na tisíc způsobů, takže vlastně nepřekvapí, že jindy sterilní školní chodby připomínají potemnělé průchody a tunely, do kterých by slabší povahy po setmění stěží vkročily... Zároveň však veškerá drsnost nepůsobí samoúčelně, ale přirozeně; skoro by se chtělo říci, že tato mládež jen navazuje na samurajské tradice, které taktéž v sobě obsahovaly čest a ušlechtilost (kdy druhá věc je forma). Když porovnám zdejší dění s vlastní zkušeností studenta, hledajícího si to své místo v kolektivu, chování rozmanitých charakterů je vlastně podobné, jakkoli zdejší přehnanost je zároveň i nadsázkou... Přičemž snímek se ke mě dostal právě v období, kdy jsem nebyl stářím daleko od Kuja a spol. (v prvním ročníku vysoké školy na podzim 2011). Stejně tak se nabízí i další osobní srovnání, zkušenost se subkulturami (jako je třeba ta fotbalová), které se také dají označit jako škola. Škola života. Viděno filmovým okem, nelze mít pochybnosti o příbězích, do kterých se přímočaře vpadne bez většího vysvětlování. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zpětně přečetl o komiksovém původu díla! Toto ladění bylo převedeno do filmových prostředků bez jakékoli poskvrnky, stačí snad jen stručně dodat, že postavy působí jak kdyby byly z našeho světa, i jako kdyby byly jen nakreslené. Schválně, i když nemáte jako já větší zkušenost s japonskými mangy, zkuste si je představit v animované grotesce... Stejně jako pro mne byl neznámou Toyoda a jeho režijní um, dočkal jsem se milého překvapení i v oblasti soundtracku, obstaraný skupinou Thee Michelle Gun Elephant, kdy melancholická skladba "Drop" je vyvrcholením nejen po stránce chronologické, ale i emocionální. Potvrdilo se mi letité pravidlo, že nejlepší filmová hudba je ta, kterou si okamžitě po skončení projekce vyhledám a znovu pustím. Podtrženo, sečteno - jeden z úzké skupiny filmů, jenž si nezasluhuje "jen" maximální pochvalu, ale permanentní doporučování široké skupině příznivců kinematografie. 100%

Královská hra s diváckými očekáváními, domněnkami, předpoklady. Aneb - ten, kdož se tváří jako anděl, schovává uvnitř něco nečistého. Přičemž o koho byste ani to pomyslné kolo neopřeli, má nakonec k poctivému a morálnímu jednání blíže, než si lze myslet... A zároveň v rámci jednoho velkého filmového pásma cesta do míst, kam se britský gentleman Hitchcock ve své režijní dráze už neodvážil - ať už hodnotíme míru erotiky, násilí či poruch chování... Jeho mladší kolega De Palma zase ukázal, že variace na oceňované dílo nemusí být jenom obyčejnou kopírkou, ale že se může jednat o svébytný zápis do kinematografických análů, aniž by bylo třeba jakéhokoli srovnávání. Jakkoli zde také máme nenadálou změnu kurzu, akademické vysvětlování, a i na to sprchování dojde :-) Pro co si budu tohoto díla oproti jiným výrazně cenit, je příspěvek Pina Donaggia - romanticky znějící hudba, která paradoxně posiluje všechny ty mrazy v zádech a tuhnutí krve v žilách. Přičemž kdybych zkušenost se snímkem neměl, ani bych nevěřil, že tato kombinace vůbec může fungovat... Snímek proslul i pro vlnu nevole ze strany feministek, kdy bylo kritizováno až přehnané násilí na ženách. V mých očích až přehnaná hysterie (u tohoto druhu aktivismu však nepřekvapující), neboť to poslední, co bych si s podobnými mysteriózními příběhy spojoval, je nějaká "oslava" násilí. Když už, tak bych spíš použil výraz "varování", které prostě ne vždy jde natočit tak, že kamera se odvrátí bokem. Již premiérový divácký zážitek bych popsal jako ohromující (přičemž od něčeho, co jsem o šest let dříve měl jako součást domácího úkolu, jsem nic moc neočekával) a i opakování po letech mělo takovou sílu, že nevidím důvod, proč si na tohle fikční universum někdy znovu nevyhradit časový prostor. 100%

Bytostný intelektuál Kubrick versus primitivnost válečného prostředí poprvé. Snad nikdo nenahlížel na chování a činy tak typické pro armádu s takto značným opovržením... Zde Kubrickův pohled na svět v tomto směru vyniká nejvýrazněji, neboť v dalších jeho filmech s válečnou tematikou máme charaktery, působící na diváka pozitivně - ať už sympatický důstojník Kirka Douglase ve "Stezkách slávy", či působivý nekompromisní motivátor R. Lee Ermey z "Full Metal Jacket". Po ničem takovém zde není vidu ani slechu, jen syrové prostředí a osoby, konající více rozkazem jak rozumem. Nejsilněji ono primitivní chování vynikne vůči nevinné (a v rámci příběhu jediné) dívce, o které nic nevíme, s výjimkou toho, co následně prožije. To samé ale platí pro všechny hrdiny - o koho se jednalo, o jaký útvar? Proč jsou jim trnem v oku nějací generálové z druhého břehu? Aby byl Kubrickův antimilitarismus znát co nejvíce, oni také působí honosně jen vzezřením plné lesklých metálů, ne však vlastními myšlenkami... Film je samozřejmě znám jako celovečerní debut později slavného tvůrce, přičemž pro něho samotného, jak známo, to bylo něco jako nemanželské dítě, které by nejradši zapřel. Proto jsem k projekci přistupoval i s otázkou - "je dobře, že jeho záměr nevyšel a můžeme dnes film bez problémů shlédnout?" Pravdou je, že zde máme lehkou naivitu v očekávání událostí budoucích, plus možná Kubrick nebyl spokojen i s vyzněním snímku, které je takové mladicky radikální. Někdo zase může postrádat psychlogii postav, no a také si říkám, kolik scén se točilo vícekrát, jako tomu bylo u režisérových nejslavnějších děl... přičemž více jak stokrát se žádný ze segmentů neopakoval, to je jisté. :-) Jak už jsem zmínil výše, atmosféra příběhu je syrová přesně tak, jako bývá samotná válka. Zároveň se mi líbí i neurčité zařazení: armáda může být jak americká, tak britská či jiná anglofonní, o ještě více tajemné protistraně nemluvě - to dodává dílu na nadčasovosti, pro mě v umění klíčovým prvkem. Zatímco jiná, velkolepější díla se zabývají konkrétním prostředím - viz volná série děl reflektující válku ve Vietnamu, kterou koneckonců najdeme i v Kubrickově filmografii. Navíc mi přijde, že jiné válečné filmy svojí přilišnou akcí (oproti třeba i "Full Metal Jacket") tu válku popularizují, ač je jejich prvotní záměr opačný. Schválně, jaké byly vaše pocity po shlédnutí "Apokalypsy", "Čety", apod.? Původně (cca 10 let nazpět) jsem jako mnoho jiných vlastnil onu nekvalitní kopii, takže jsem rád za onen zázrak v podobě restaurování díla, které v zrnící podobě by stěží vyniklo (což neplatí samozřejmě jen u Kubricka). Když si vezmu, co se začátkem padesátých let dostávalo do kin (např. Ed Wood a neméně "kultovní" levná sci-fi) a připočítám podmínky natáčení (finální rozpočet 53 tis. $, za tuto částku se dnes nenatočí jediná scéna) k výše zmíněnému, nemám pocit, že bych dílo přehnaně nadhodnocoval. A to Kubrickovo opovržení beru jako známku jeho mimořádného perfeckionismu, který se mu později vrátil. Třináctý (a poslední) jeho viděný film, třinácté plné hodnocení. 90%

Oproti zde nadšeným komentářům musím být kritický. Před shlédnutím jsem si myslel, že Luis Buňuel reagoval možná až přehnaně, když chtěl Ejzenštejnovi sdělit svůj názor na toto jeho dílo "ručně-stručně"... přece jen, kriticky se v pozdějších časech vyjádřil například i k Woodymu Allenovi a jeho "Annie Hall". Ale zde jeho rozhorčení plně chápu. Na jednu stranu obrazová stránka snímku má schopnost zaujmout (zvláště v první části), když se ale dění následně přeleje do polohy, dostatečně vyjádřené názvem díla, nejsem dalek od přišití nálepky kýče. Aneb - jak jinak nazvat dění, kde osamělá dáma zpívá tesklivou píseň svému psovi? (zvířata občas bývají znakem kýčovitosti) Když si porovnám, čím sovětský průkopník v oblasti střihu a montáže dokázal zaujmout dříve (byť se dle mě jednalo o spíše průměrné a politicky zabarvené zážitky), postrádám zde nějaké drama, nějaký zvrat či netradiční filmový postup... přece jen, jsme v době rozkvétajícího surrealismu a dadaismu, ke kterému prvotina sovětského tvůrce "Dněvnik Glumova" nemá zrovna daleko. Ale jak se říká - "každý děláme chyby", přičemž kvalitní filmaři toto dokáží zpravidla napravit následující tvorbou - což Ejzenštejn z pohledu diváckého přijetí dokázal. Ke shlédnutí ZDE. 40%

I naše kinematografie má svého Lynche. Kdybych měl hledat díla co nejpodobnější této kreslené miniatuře, nejpravděpodobněji své hledání ukončím u stejně tak rozsáhlé, o jedenáct let starší "Abecedy" - také zde se nám do cesty připletou, byť ve vedlejším plánu, písmenka a číslice. Zdejší atmosféru však vytváří výtvarná stránka věci, zatímco Lynch se nebojí emoce po všech stránkách značně vyostřit... Nicméně, z málokterého českého animovaného výtvoru vyzařuje takové napětí, přecházející až v tísnivost - vzpomínám si snad jen na některé z děl Jiřího Trnky. Film jsem shlédl v postupně s "Ostrovem pro 6000 budíků" a "Hráči", dílky podobně nápaditými, avšak oproti tomuto kousku výrazně odlišnými svým humorným laděním... Škoda jen, že zbylé "Mimikry" nelze sehnat (neplést prosím s Majorem Zemanem), ale třeba se časem poštěstí. Ke shlédnutí ZDE. 80%

Ze začátečnických Jeunetových filmů jako nejpozoruhodnější hodnotím ty, které své imaginace rozprostřely na co nejmenší časovou plochu. Ne, že by mi o tři roky starší sci-fi "Le Bunker de la derniere rafale" nesedlo, ale tento druh nápadů dle mě lépe vzkvétá při svižném, až groteskně působícím tempu, než pomalém vyprávění - což už se mi potvrdilo již jednou v minulosti, u dalšího povedeného minifilmu "Foutaises"... Navíc, lze z čistě subjektivního hlediska neocenit kladně dílo, ve kterém se setkává Vesmírná odyssea, Kačer Donald a fotbalový zápas, tedy trojice z extratřídy mých nejoblíbenějších věcí na tomto světě? :-) A někdo jiný zase ocení Mazací hlavu či Pepka námořníka... Škoda jen, že se film nedá sehnat jinak, než bez titulků. Ke shlédnutí ZDE. 90%

Aneb - "symfonie letoviska", kdybych měl svůj dojem vyjádřit v parafrázi názvu slavného filmu Waltera Ruttmanna, přičemž pětadvacet minut ve společnosti francouzské Riviéry lze kvalitativně zařadit právě vedle zmíněného snímku. Postupně procházíme všechno, co je na Nice krásné, ať už venku či uvnitř (scéna z casina), a když tu krásu nevidíme přímo, tak si ji domyslíme, viďte, milá dámo... :-) Působivý byl ale i navazující kontrast v podobě zavítání do zanedbaných čtvrtí. Snímek pro mě není jen dokumentem, ale také ztělesněným cestovatelským přáním (zvlášť v této době střídavě se silně uzavírajících a jen velmi málo otevírajících se hranic), kdy cestu do této destinace jsem již před časem měl na svém širším seznamu... Uvidíme, třeba se někdy poštěstí. Film výrazně pozvedává původní hudba Maurice Jauberta, která snímku a prostředí v něm dodává takovou energii, že dodává výslednému hodnocení jednu hvězdu navíc... a navíc si ji čas od času jen tak rád pustím. Ke shlédnutí ZDE. 90%

Asi nejvíce se jedná o odpověď na jednoduchou otázku, co vlastně dokázalo dostat Andreje Tarkovského do podvědomí všech filmových příznivců a badatelů a v čem pramení to kouzlo, které jeho díla posouvají do kategorie vyhledávaných - přičemž si myslím, že tento dokument lze doporučit i těm, kteří k jeho tvorbě nemají vztah, ovšem chtějí mu zároveň naslouchat. Byl jsem zaujat jeho pokorným vystupováním bez velikášských póz typu "já jsem režisér" (lze srovnat s jinými tvůrci, kteří svá díla nesmyslně dopředu prohlašují za "nejlepší v historii", doplněné o reklamní masáž), stejně jako rozjímání o kinematografii obecně - co pro něj znamenají jednotliví režiséři? Čeho by se ji jiní měli vyvarovat? A co už je třeba i přehnané? Nejedná se však jen o hodinku prostého filozofování, film funguje i jako cestopis, navštívené italské lokace jsou tradičně pomalými záběry zaznamenány tak, že mě přirozeně láká je sám navštívit - osobně jsem navštívil jen sever Itálie (mimochodem, o turistice má zde pan režisér jednu pěknou větu... je to klišé, ale opravdu "na zamyšlení"). Plus ta pro mě nejdůležitější pasáž, vystihující dlouhodobý přístup nejen k profesnímu životu je zde řečena beze slov (osamocený Tarkovskij v kostele). "V současnosti kdekdo natáčí filmy, kdekdo si myslí, že může dělat filmy. Není těžké naučit se, jak jej dát dohromady, jak pracovat s kamerou... Rada, kterou mohu dát začátečníkům je: neoddělujte své dílo, svou práci, svůj film od života, který žijete. Nevytvářet rozdíly mezi filmem a vlastním životem. Můžete být morálně odpovědní za to, co jimi vytváříte." 80%