Sobis87

Skinwalkers vizuálně připomínají televizního Herkulese, akorát ten byl jistým způsobem i celkem zábavný, což se o téhle vlkodlačí blbosti nedá říct. A vypadá to, že si Kevin Sorbo založil vlastní školu herectví, protože všichni herci ve Skinwalkers hrají stejně otřesně jako on. Skinwalkers mají být akčním filmem s příměsí hororu, ale akce je zde nehorázně statická a nudná, že by za to režiséra zkopal i Chuck Norris. A pokud jde o hororovou složku, film je asi tak strašidelný a napínavý jako mexická telenovela. Tenhle film je hnus a nedokážu pochopit, jak se dostal do kinodistribuce, když například takový Crash jsme měli možnost shlédnout až na DVD.

Slither měl být něco jako dárek pro opravdové fandy hororů, kde se na sebe vrší klišé, všude je spousta krve a každou chvíli tvůrci na diváka pomrkávají, jak se neberou vážně a jaká to je vlastně psina a tak dál. A všechno tam je. Máme tu drsné gore efekty, spoustu hnusu, hláškujícího starostu, vtipné momenty, vybuchující hlavy, zombie jelena a spoustu dalšího, ALE...ale film se drží zbytečně při zemi. Nejspíš to je značně omezeným rozpočtem, díky čemuž kvantitu triků nahradila kvalita. Myslím si ale, že i tak se dalo z původního konceptu vytřískat víc. Občas mě napadlo, proč je teď všechno řešeno digitálně, proč se nepoužívaly starší metody, které působí žívočišněji a nechutněji a hlavně jsou levnější než digitální triky. Proč jsou chapadla digitální, když máme po ruce animatroniku? Jistě je to pohodlnější, ale digitální triky v tomto filmu nejsou na takové úrovni, aby se mohli měřit s hmatatelným a uvěřitelnějším latexem a slizem. Slither není špatný film, je v něm spousta dobrých nápadů a i přes roztahanější úvod dokáže příjemně zabavit. Jen škoda, že tvůrci víc nedupli na pedál.

Akademiky stále přehlížený filmový velikán Martin Scorsese se posledním filmem vrací ke svým kořenům – ke gangsterskému dramatu, ve kterém je kladen větší důraz na postavy a jejich psychologii než na akci a dynamický příběh. Skrytá identita je předělávkou hongkongské trilogie Volavka. Přiznávám se, že asijský originál jsem neviděl a nemám tedy možnost porovnat ho s americkou verzí. Na druhou stranu ale mohu potvrdit, že Scorseseho verze obstojí sama o sobě. Scorseseho režie je staromódní, ale nikoliv nudná, a to hlavně díky brilantnímu střihu. Nedočkáme se zde žádné vizuální exhibice, Scorsese nepoužívá v dnešní době tolik populární kamerové filtry, zběsilé kamerové nálety, či rychlý střih. Kamera je zde naopak povětšinou statická a dlouhé záběry dávají prostor hercům, aby se zde mohli naplno předvést. A že je na co se dívat. Hlavním tahounem celého filmu je určitě Jack Nicholson v roli Franka Costella, který si může do své sbírky přidat dalšího démonického grázla s primitivním chováním a zvrhlým smyslem pro humor (viz. jeho padouch z filmu Čarodějky s Eastwicku). Je sice pravda, že Nicholson prakticky nepředvádí nic, co bychom od něho už neviděli, ale Frank Costello je tak dokonalým spojením všech jeho trademarků, že mu to nemůžete mít za zlé. Naopak Leonardo DiCaprio se rolí Billyho Costigana úplně vymanil ze škatulky „toho hezouna z Titaniku“ a předvedl psychologicky bohatý a vyzrálý výkon. Jeho Costigan je většinu filmu na pokraji nervového zhroucení, polyká prášky na nervy a se svojí novou identitou dává volný průchod své agresi. Zato výkon Matta Damona je až minimalistický, role opatrného intrikáře Sullivena mu ani nedává prostor k nějaké herecké exhibici, proto Damon spíše vsadil na jemné náznaky. Dále stojí za zmínku ještě mentorský poručík Martina Sheena a jeho pravá ruka v podání Marka Wahlberga, jež je zdrojem těch nejlepších hlášek a svojí sprostou mluvou všechny hravě převyšuje. Nebýt postavy policejní psychiatričky Madolyn, do které se obě „krysy“ zamilují, byla by Skrytá identita výhradně mužskou záležitostí. Samotný milostný trojúhelník Costigan – Sullivan – Madolyn se mi zdál být pro příběh úplně zbytečným a vidím v něm jediný větší nedostatek tohoto filmu. Pokud vás nevadí pomalejší tempo vyprávění a psychologie na úkor akce a jste schopni akceptovat, že se jedná o remake, myslím, že se vám bude Skrytá identita líbit. Nejspíše se nezařadí mezi Scorseseho nesmrtelné klasiky jakými jsou Taxikář nebo Casino, ale rozhodně patří k tomu lepšímu, co rok 2006 přinesl. UPDATE: Dal jsem si to znovu a musím zvednout na plný počet, protože ten film je vymazlený v každém ohledu, fascinuje mě jeho vykreslování charakterů i prostředí skrze geniálně zakomponované detaily, Martyho boží režie (přece jen zasloužený Oscar!) a v neposlední řadě i fakt, že se jedná o interpretačně nezvykle hluboký žánrový film - podle všech těch macho narážek jsou tu snad všechny postavy sexuálně frustrované a s erekcí nemá problém jen Damonův Sullivan.

Bylo těžké si představit seriózní film o muži, který se obléká do křiklavého kostýmu zdobeného pláštěm, velkým „S“ na hrudi a spodním prádlem navlečeným na kalhotách. Původní Superman si práci ulehčil častým pomrkáváním na diváka i tím, že sám sebe nebral příliš vážně. Ne tak Singer. Tento talentovaný režisér měl už od začátku přesnou představu o tomto velkolepém projektu – jeho Superman bude seriózním dramatem, které by mělo působit co nejrealističtějším dojmem. Ve výsledku nový Superman částečně navazuje na druhý díl původní série (třetí a čtvrtý díl raději přehlíží), ale prostřednictvím flashbacků se vracíme i do hrdinova dětství. I když jsou Supermanovy schopnosti příslibem pro spoustu akce, Singer se více zabývá samotnými postavami a romantickou linií mezi Supermanen/Clarkem Kentem a Lois Lane. Akce je tedy poskrovnu, ale když už na ní dojde, opravdu stojí za to. Pokud tedy od nového Supermana očekáváte akcí nabitý blockbuster, budete nejspíše zklamáni. Ale jestli vám nevadí pomalejší tempo a nízký počet akčních scén, budete odměněni nezvyklým romantickým filmem, který kombinuje klasickou filmařinu s těmi nejmodernějšími technologiemi (taky stál neuvěřitelných 260 milionů dolarů) a je vkusnou poctou nejznámějšímu hrdinovi. Navíc by nebylo moudré si nechat uniknout Kevina Spaceyho v roli Lexe Luthora, jenž je démonický i vtipný zároveň a Brandona Routha, který je v roli muže z oceli důstojným nástupcem Christophera Reevese.

Angel Heart je precizním žánrovým spojením klasické detektivky a thrilleru, který občas sklouzává až do hororových vod. Je až k nevíře, jak skvěle tyto rozdílné žánry pracují v symbióze. Klasické znaky detektivek jsou zachovány, hlavní hrdina pálí jednu cigaretu za druhou, nosí dlouhý kabát, sedává v motorestech, dokonce zde nechybí ani postava novinářky, která je zároveň milenkou i zdrojem informací. Dokonce i duo policistů tvoří tvoří pohublý kliďas a obézní „zlý polda“. Nic z toho ale nepůsobí vynuceně. Režisér Alan Parker do filmu vtěsnal velké množství symbolů, přičemž význam některých z nich je odhalen až v závěru filmu. Jsou to různé náboženské či voodoo symboly, ve spoustě záběrů se vyskytující větrák nebo Harryho sestup výtahem do… no hádejte kam. Symbolika zde ale není jen zpestřením, ona je vodítkem, pro diváka i pro hrdinu. Příběh je totiž vystaven tak, že to, co nevidí hrdina, nevidí ani divák. Postava Harryho Angela tedy nesleze ani na minutu z plátna. Co se vizuální stránky týká, je Angel Heart skvostem. Taková hra stínů se jen tak nevidí. Kombinací vybraných kulis, precizní kamery a osvětlení vzniká nezaměnitelná tajemná atmosféra. Vše navíc podbarvuje poněkud netradičně zvolená jazzová hudba. Pokud vydržíte sledovat celý film s ledovým klidem, tak věřte, že závěrečná šokující pointa vás rozloží na kousíčky. Takový překvapivý zvrat, jako je tady, si v ničem nezadá například s tím z Šestého smyslu a změní váš pohled na dosavadní události.

Disturbia je zdařilá kombinace teenagerského filmu a seriózního thrilleru, kde našly svoje místo jak odlehčené scény s povedenými vtipy, tak zručně natočené dramatické pasáže, které fungují více než dobře...v některých scénách jsem byl napnutý jak struna. Je to sice netradiční kombinace, kdy se hlavním motivem filmu v jednu chvíli zdá být hrdinovo nabalování pohledné sousedky, která se právě nastěhovala, aby se to v další chvíli odsunulo na vedlejší kolej a do popředí se dostala zase ta část, kdy hrdina špehuje svého souseda, ve kterém vidí potenciálního vraha. Oba motivy jsou ale zručně propojeny, díky čemuž se z Disturbie vyklubal nečekaně kvalitní biják pro mládež, který je kvalitním thrillerem (i když nijak originálním...jedná se o variaci na Hitchcockovo Okno do dvora) a decentní teenagerskou komedií v jednom. Velký podíl na tom má i představitel hlavní role Shia LaBeouf, který byl sice jako sidekick v Constantinovi nebo Já, robot celkem otravný, ale svoji první hlavní roli zvládl bravurně. Ten kluk je rozený hláškař, je zábavný a neměl jsem problém mu uvěřit jeho postavu i v emocionálně vypjatých chvílích. A z vraha Davida Morseho, představitele převážně kladných rolí, jde opravdu strach.

Proč se dívat na tento už silně opraný příběh o poznání sebe sama, o proměně cynika v romantika a o nalezení těch pravých životních hodnot, když jsme něco takového viděli už nespočetkrát a dopředu víme, jak to celé dopadne? No možná to bude tím, že se tohoto námětu tentokrát ujmul sám velký Ridley Scott, zabalil příběh do překrásného obalu a přizval si k sobě skvělé herce. Russell Crowe se do role cifršpióna, který v sobě objevil romantika, dokonale hodí, Alberta Finneyho ve své typické kmetské roli si zamilujete a Marion Cotillard jako místní kráska roztaje pouhým pohledem ledové srdce i toho největšího cynika. Sledovat Dobrý ročník je, jako byste si sedli s dobrými přáteli nad sklenku dobrého vína a nasávali venkovský vzduch...příjemný zážitek. ___ UPDATE: Viděl jsem ten film znova a dostal mě snad ještě více, než poprvé. Brilantní film po všech stránkách, z něhož jsem si užíval každou minutu, proto dodatečně zvedám hodnocení. 90%

Naprosto, ale NAPROSTO debilní pokračování celkem fajnového prvního dílu, které je nechtěně vtipné (hm...spíš směšné, viz. chování postav a chlápek schovaný v záchodu). Brutální to sice občas je, ale to je asi tak všechno. Atmosféra žádná, napětí taky ne, a to je u hororu (teda prý to měl být horor...) docela průser, nemyslíte?

Poslední dobou se zdá, že hollywoodská továrna na sny úplně rezignovala na jakoukoliv originalitu. Stále se vytvářejí nová a nová pokračování osvědčených filmů, zbytečné remaky a žánrové filmy podle stejné šablony. Noc v muzeu je právě ten poslední případ. Ale proč by se měnilo něco, co doposud funguje dobře a hlavně to vydělává. O zisk jde v Hollywoodu především, že? Noc v muzeu je ukázkovou komedií pro celou rodiny, která samozřejmě nepostrádá pro tento žánr nezbytné moralizování. Znáte to, rodina je nejdůležitější, zodpovědnost především a tak dále. Příběh také není nikterak objevný, prakticky kopíruje starší Jumanji nebo Zathuru a slouží pouze jako záminka pro vtipné momenty. Vtip zde neslouží příběhu, ale příběh vtipu. Tím se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu v tomto filmu – humoru. Hlavní roli ztvárnil Ben Stiller, snad nejznámější člen skupiny Frat Pack (i když Will Farell mu už dýchá na záda), takže se dalo očekávat, že nám bude naservírován humor poněkud hrubšího zrna. Bohužel, nic takového se nekoná. Zapomeňte na šílenosti jako Fotr je lotr, Něco na té Mary je nebo Starsky a Hutch. Humor v tomto filmu je přísně korektní a prostý všemožných vulgarismů. Jistě, to se dalo čekat, jelikož je Noc v muzeu filmem i pro děti, ale nebylo by od věci občas trochu přitvrdit. Dějová linie je prostá a rovná jako pravítko. Stillerův Larry Daley má problémový vztah se svým synem (jak originální…), je nezaměstnaný a o dobré místo nemůže ani zavadit. Nakonec přijme místo hlídače v městském muzeu, ve kterém nesmějí chybět tradiční komické figurky, zde v podobě tří vysloužilých hlídačů, které má právě Larry nahradit. Toto muzeum je ale, narozdíl od filmu, něčím zvláštní – každou noc v něm všechny exponáty ožívají, ať už jde o westernové miniatury, kostru dinosaura, či figurínu prezidenta Roosevelta v nevýrazném podání Robina Williamse. Larry tak musí zajistit, aby žádný z exponátů neunikl z muzea, jinak se ráno pod vlivem slunečního světla změní na prach. Vizuální stránka filmu je celkově nevýrazná, režisér Shawn Levy je rutinér a ani trochu se nesnaží o zajímavější podání příběhu. Jistě, film je plný zvláštních efektů, ale ty kvalitativně nepřekročí nynější standart. Čekal bych víc od filmu, který stál 100 milionů dolarů. V námětu se skrývá velký potenciál a představa, že by se tohoto filmu chopil například Terry Gilliam, je velmi lákavá. Noc v muzeu je jen dalším filmem plným klišé, který ničím nevybočuje ze škatulky rodinných komedií. Technickým zpracováním neurazí, hereckými výkony nezaujme a vůbec ničím nepřekvapí. Pokud se chcete dívat na film, o kterém předem víte, jak dopadne, jaké vtipy budou následovat, myslím si, že na sobotní odpoledne s celou rodinou u televize to není zas tak špatná volba. Několikrát se zasmějete, ale že byste se k Noci v muzeu někdy chtěli vrátit? Pochybuji.

Potká to každého. Všichni jednou dospějeme, ať chceme nebo ne. Jednou skončí ta bezstarostná léta a znenadání vás do břicha kopne takový malý zmetek, který si říká “zodpovědnost“. A vám nezbude nic jiného, než popadnout dech a připravit se, že za svůj život obdržíte ještě spoustu takových kopanců. Každý musí dospět. Dokonce i prodavači Randall a Dante musejí. Oba se teď nacházejí v Kristových letech a, ať chtějí nebo ne, budou muset začít řešit svůj život. Dante se už smířil se svým stárnutím a rozhodl se, že se odstěhuje na Floridu se svojí přítelkyní. Zato Randall nechce dospět, nechce se chovat zodpovědně a ani nechce ve svém dosavadním životě nic měnit. A už vůbec nechce, aby se jeho nejlepší přítel odstěhoval na Floridu s dívkou, kterou možná ani nemiluje. Je načase Dantemu ukázat, o co všechno by přišel, kdyby se opravdu odstěhoval a vedl normální, dospělý život.Spousta lidí začala pochybovat nad budoucí kariérou kultovního režiséra poté, co natočil svůj zatím poslední film Táta na plný úvazek, který postrádal Smithovy klasické znaky a zvrhl se v tuctovou romantickou komedii. Po kultovní sérii z New Jersey čítající zatím pět filmů (Clerks, Flákači, Hledám Amy, Dogma a Jay a Tichý Bob vrací úder) se rozhodně jednalo o krok zpátky. Kevin Smith se rozhodl napravit si pověst a začal připravovat pokračování svého černobílého debutu Clerks. V zámoří měl film premiéru už před několika měsíci a nyní se blíží i do českých kin. Fanoušci jsou opět nadšení… a taky mají důvod. Nebudu vás dále napínat, Clerks 2 jsou skvělým pokračováním série a, i když nerad srovnávám Smithovy filmy, jedná se snad o nejlepší film v jeho filmografii. Není sice tak kontroverzní jako Dogma, ani tak narvaný vtipy jako Jay a Tichý Bob vrací úder, ale rozhodně je ze všech filmů nejvyváženější, nejvyspělejší a prostě dotahuje k dokonalosti vše to, co máme na filmech Kevina Smithe rádi. Clerks 2 mají díky tématu dospívání a ztráty bezstarostnosti také obrovský emocionální dopad na diváka. O to více vás dojme, pokud jste viděli předešlé filmy a znáte tak všechny postavy. Sledovat jejich vývoj v posledním filmu je o to zajímavější. Jediní, kdo se nezměnili, jsou Jay a Tichý Bob. Jay je stále neskutečně sprostý sexista a Tichý Bob je stále… tichý. A oba dohromady jsou třeskutě zábavní, ať už jde o Jayovy pubertální narážky a exhibicionismus, či Bobovy mimické kreace. Kevin Smith rozebírá vážné věci s lehkostí a humorem. Celý film je prošpikovaný pop-kulturními narážkami, ušetřeni nezůstanou ani fanouškové Pána prstenů (Randall: „Celý tři filmy se furt jenom někam jde. Každej někam jde.“) nebo Transformers. Dokonce dojde i na krátké muzikálové číslo. Clerks 2 se vyklubala nečekaně citlivá záležitost, která nepřestane ani na minutu bavit a na konci zaručeně dojme i toho největšího cynika. Pokud jste „Smithofil“, budete jako v sedmém nebi, ale pokud jeho filmy nemusíte, ani tímto snímkem se pro vás nic nezmění. Toto je klasický Kevin Smith se svými dlouhými monology, pop-kulturními narážkami a skvěle napsanými postavami, které toho sice spoustu nakecají, ale skoro nic nedělají. Doufám, že se dočkáme ještě nějakého filmu s Randallem, Dantem, Jayem, Tichým Bobem, Holdenem a Bankym a dalšími postavami ze Smithova univerza. Ale pokud ne, i tak jsou Clerks 2 skvělým rozloučením s jednou kultovní sérií.