Sobis87

Dnes už téměř mrtvý westernový žánr chytil druhý dech, a to prostřednictvím právě tohoto filmu, pokud tedy pominu Zkrocenou horu, která klasický westernový žánr spíše přetváří a bere si z něho jen určité aspekty, kdežto Proposition je westernem se vším všudy...a ještě s něčím navíc. Příběh z pera hudebníka Nicka Cavea si chytře připravuje půdu pro emocemi nabyté scény a pomalu ústí k vyvrcholení až antických rozměrů. Proposition je lyrickou poutí krutým a zkaženým světem, kterému vládne strach a zoufalost. Nejvýraznějším prvkem filmu je atmosféra, která se vám svou tíživostí a bezvýchodností na dlouho zaryje pod kůži. Lidé jsou zde špinaví a upocení a obletují je mouchy. Kamera je statická, klidná, vyniká úžasnou kompozicí a brutální scény snímá s ledovým klidem a samozřejmostí. Herecké výkony jsou skvělé, excelují hlavně Guy Pearce, Danny Huston a Ray Winstone. John Hurt v roli lovce odměn je skvělou třišničkou na tomto špinavém a krví zbroceném dortu.

Filmová tvorba korejského režiséra Kim Ki-Duka se dělí na dvě části. První část zahrnují Kimova starší díla ( Krokodýl, Ostrov, ), ve kterých je hlavním tématem sex, násilí a jejich vzájemné propojení. Druhá část jeho tvorby je tvořena jeho posledními filmy ( 3-iron; Jaro, léto, podzim, zimaa jaro), které opouštějí od násilí, jsou o poznání lyričtější a laskavější, dalo by se říci až meditativní. Drsňák je ukázkovým příkladem filmů z první skupiny. Pokud tedy váháte, jestli strávit čas sledováním filmů tohoto uznávaného režiséra, je Drsňák pro začátek správnou volbou. Film vypráví o zvláštním vztahu nemluvného pasáka a mladé školačky, který po celý film prochází, tedy ze strany školačky, drastickým vývojem. Pasák Han-gi se jednoho dne zakouká právě do školačky Sun-hwa, a proti vůli její i jejího přítele ji na veřejnosti dlouze políbí. Znechucená dívka odchází a pasák je zmlácen skupinou vojáků. Následující dny dívku pronásleduje a rád by jí „vlastnil“. Dívka je dopadena při loupeži v knihkupectví a následně donucena upsat své tělo prostituci. Sun-hwa je zdrcená, odmítá prodávat své tělo na ulici a ani Han-gi zpočátku nechce, aby na jeho dívku šahali jiní muži. Postupem času se ale dívka podvoluje a pasák se smiřuje s tím, že ona tu není jen pro něho. Sun-hwa pasáka nesnáší za to, kam jí dostal, ale později se na něm stává závislou a jeho city začíná opětovat. Pasák ale není jediným, koho Sun-hwa okouzlila a mezi postavami vznikají konflikty.Titulním drsňákem je právě pasák Han-gi, který od začátku filmu až do závěru ani nepromluví. Je těžké sympatizovat s někým tak krutým a násilným, s někým, kdo se chová proti společenským normám a opravdu budete drsňáka zezačátku nenávidět. Postupem času se ale divákův vztah k tomuto člověku mění, stejně jako vztah dívky Sun-hwa. Největší změnou ale prochází samotná postava Sun-hwa. Na začátku se jedná o nezkušenou a bojácnou pannu, která se o sebe neumí sama postarat, ale ke konci si na prostituci zvyká, je o dost silnější a dokonce se svého nového života už ani nechce vzdát. Drsňák Han-gi naopak pod tíhou lásky slábne a ke konci dokonce i promluví a vy pochopíte, proč do té doby nevydal ani hlásku.Žánrově bych film nazval romantickým dramatem, i když se jedná o romantiku velmi nezvyklou a zvrhlou. Přes všechnu tu špínu a krutost zde ale naleznete opravdovou lásku na první pohled, která má bohužel vlivem prostředí, ve kterém se film odehrává, neskutečně hořkou pachuť. Většina filmu se odehrává v noci, v temné uličce osvícené neony, či v potemnělých pokojích prostitutek. Kim Ki-Duk se nebojí zobrazovat násilí, niky neodvrací kameru, naopak všechno pozoruje nezúčastněně , dalo by se říci, že až šmíruje, tak jako drsňák šmíruje Sun-hwa přes průhledné zrcadlo v jejím pokoji. Objevuje se zde i několik bizardních scén, které jsou pro Kim Ki-Duka typické ( háčky v pochvě v předchozím filmu Ostrov ), například scéna s plakátem použitým jako zbraň, či útok kusem skla.Drsňák není lehkou podívanou. Je to opravdu drsný

Sympathy for Mr. Vengeance je prvním filmem z trilogie o pomstě uznávaného jihokorejského režiséra Chan-wook Parka. Tento film se stylisticky i tempem výrazně odlišuje od zbylých dvou. Oldboy i Sympathy for Lady Vengeance jsou akčnější a jejich scénář dynamičtější, v tomto ohledu tedy vyniká hlavně Oldboy, který by se dal nazvat i akčním filmem. Sympathy for Mr. Vengeance je také prostý všemožných vizuálních perliček, jakými je dominující zelený filtr či choreograficky dokonale sladěná akční sekvence v úzké chodbě točená na jeden záběr. První část trilogie naopak vyniká syrovostí a nestylizovanou brutalitou. Vše se zde děje s naprostou samozřejmostí, ať už jde o mučení elektrickým proudem či brutální vražda basebalovou pálkou. Emocionální dopad na diváka je tedy o to větší. Příběh vypráví o hluchoněmém mladíkovi jménem Ryu a o jeho sestře, která je vážně nemocná a potřebuje transplantaci ledviny. Doktoři bohužel nemohou najít vhodného dárce a tak se Ryu rozhodne, že daruje svojí ledvinu. Ryu ale také není vhodným dárcem a po váhání se upíše obchodníkům s orgány, od kterých má dostat vhodnou ledvinu výměnou za tu svoji a peníze, které měl našetřené na operaci. Po operaci se ale probouzí bez oblečení, bez peněz, bez své ledviny i bez té požadované. Ryu byl podveden. Zanedlouho mu doktor oznámí, že konečně našli vhodného dárce, ale Ryu už nemá peníze. Se svou přítelkyní se nakonec rozhodne získat peníze prostřednictvím únosu dcery Ryuova zaměstavatele. Vše bohužel nejde podle plánu a otec unesené holčičky se chce mstít. Zoufalý Ryu se pod tíhou tragických událostí, které se stále množí, také chce mstít. Kdo z těch dvou mužů má větší právo na pomstu? A komu z nich budete držet palce? Soucítit budete s oběma, i když každý z nich stojí na opačné straně. Více vám z příběhu už neprozradím, abych vás nepřipravil o spoustu překvapení, která se ve filmu objevují od začátku do konce. Musím ale ještě vyzdvihnout úplný závěr filmu, který je vskutku excelentní a dává slovu „pomsta“ nový význam. Tempo filmu je pomalé, ale postupný vývoj příběhu vás stále udržuje v napětí a ani na chvilku nenudí. Stavba příběhu je v porovnání s mainstreamovou tvorbou nezvyklá. Děj je občas zkratkovitý, jsou vypuštěny některé pro děj důležité události, jakými je například průběh únosu malé holčičky. Naopak se zde vyskytují scény, které nemají s příběhem zdánlivě nic společného, ale nakonec nacházejí ve filmu své uplatnění a pomáhají vekreslovat charaktery postav a jejich vzájemné vztahy ( například scéna s copánky). Kamera je většinou statická a záběry dlouhé. Jejich kompozice je tak dokonale promyšlená, že v některých scénách kamera nemusí měnit pozici a celé dění je perfektně přehledné. Chan-wook Park po celý film udržuje diváky v napětí a daří se mu velmi často navozovat nepříjemné mrazení v zádech, ale s citem do svého díla vložil i několik humorných momentů, a to značně černých.

Na americký kontinent připlouvají tři anglické lodě, na palubě jedné z nich je i John Smith, který má být hned po přistání na pevnině oběšen kvůli neposlušnosti. Kapitán Newport mu ale uděluje milost a Smith tak dostává možnost se znovu radovat ze života. On je totiž tím člověkem, který je vybrán, aby se setkal s domorodým náčelníkem a požádal ho o pomoc, protože osadníkům pomalu docházejí zásoby a hrozí jim jistá smrt. Smith se s náčelníkem nakonec setká, ale mnohem důležitějším okamžikem je jeho seznámení se s náčelníkovou dcerou, Pocahontas. Vznikne mezi nimi silné pouto, které přeroste v osudovou lásku. John Smith učí Pocahontas svůj jazyk a ona mu na oplátku dává možnost objevovat krásy tohoto světa, nového světa. Milenci spolu prožívají nejkrásnější chvíle svých životů, ale jejich vztah je ohrožen narůstajícími konflikty mezi kolonisty a domorodci. Nový svět, film režiséra a scénáristy Terrence Malicka, se nebude líbit každému. Jedná se o film velmi pomalý, až meditativní. Pokud očekáváte historický velkofilm, budete jistě zklamáni. Film je spíše komorní záležitostí, která se zaměřuje jen a pouze na ústřední dvojici, na jejich touhy a nejistoty, které nám jsou zprostředkovávány vnitřními monology. Nový svět je hlavně poselstvím o tom, jak je svět krásný ve své čisté přirozenosti, jak krásné jsou všechny ty maličkosti, které jsou v dnešním světě přehlíženy. Tvůrci vám dávají najevo, jak je důležité se aspoň na chvíli zastavit a vychutnávat si určité momenty. Nový svět bych tedy nazval existenciálním romantickým melodramatem s ekologickými prvky. Příběh se odehrává v delším časovém rozmezí, a proto je střih občas zkratkovitý a divák je nucen si domýšlet. Klasickým příkladem jsou jediné dvě akční scény, které se ve filmu objeví. Je nám ukázán začátek boje, dále několik výjevů z probíhající akce, které ukazují, jakým směrem se boj ubírá a v co vyústí. A to je vše. V jednu chvíli sledujeme Johna Smithe, jak ho znenadání přepadne skupina domorodců, jejichž útoky se marně snaží odrážet a hned následuje střih na scénu, kde si domorodci prohlížejí Smithův kompas. Za zmínku určitě stojí krásná kamera, která se obejde bez rádoby efektních kamerových jízd a záběry jsou většinou snímané přímo z ruky. Sice se zde objeví několik záběrů snímaných z nadhledu, ale většinou je kamera v úrovni hercových očí, což utváří silnější dojem divákovy zúčastněnosti. Detailní záběry na postavy se zde střídají se záběry na krajinné celky. Co se týká hereckých výkonů, řekl bych že všichni hrají stejně, a to velmi úsporně. Nepřehrávají, v citově vypjatých scénách nesklouzávají k herecké exhibici, ale chovají se velmi přirozeně. Colin Farrell se v roli Johna Smithe zaměřil na vyjadřování pomocí jemné mimiky, hlavně tedy očí, žádná zběsilá gesta. Q'Orianka Kilcher v roli Pocahontas má otevřenější emoční projev a několik vypjatějších scén, ale nikdy nesklouzává k přehrávání. Nový svět je filmem s poselstvím a ocení ho hlavně ti, kteří při sledování filmu rádi přemýšlí. Pokud vám nevadilo pomalejší tempo a filozofický přesah Mallickova předchozího filmu Tenká červená linie, bude se vám Nový svět zamlouvat.

50. léta. Ed Crane je holič. Ed Crane toho moc nenamluví. Nemá důvod být šťastným, ale ani nemá chuť to někomu zazlívat nebo si na někom vybíjet zlost. Ed Crane totiž nemá zlost. Je tím člověkem, který nemá svoje místo na tomto světě.Je jen osamělým bodem, okolo kterého obíhá celý svět. Jeho žena mu zahýbá se svým šéfem, Velkým Davem. Ed to ví, ale nic s tím neudělá. Nemá chuť s tím něco dělat. Jednoho dne se k němu přijde ostříhat muž, který mu nabídne partnerství v prádelně. Muž ale potřebuje deset tisíc. Ed v tom vidí příležitost konečně aspoň trochu změnit svůj život. Ale jak sehnat deset tisíc? Ed se tedy rozhodne napsat anonymní výhružný dopis Velkému Daveovi, kde po něm chce deset tisíc, jinak se svět o něm dozví nepěkné věci. A v tu chvíli se Edovi změní dočista celý život, ale ne tak, jak si to představoval. Tak takhle začíná příběh nového filmu bratrů Coenových. Dále vám nebudu z příběhu už více prozrazovat, protože byste přišli o spoustu překvapení. Film je plný absurdních situací, jak je už u bratrů Coenů zvykem. Naleznete zde spoustu věcí, které si divák spojuje s tvorbou těchto dvou nadaných filmařů. Ať už to je doba, do které je hodně jejich filmů zasazena, či jejich typická představa detektivů, jako prostomluvných mužů, kteří mají zálibu v nošení ošuntělých klobouků. Hrdina je také coenovsky typickým smolařem, kterému se nic nedaří a pokazí se mu vše, co se pokazit dá. Celý film stojí na výkonu Billyho Boba Thorntona. Thortnton dostal do rukou roli, na které by spousta herců pohořela, protože je tak nevýrazná, že by se dala nazvat až nudnou. Nenajdete zde žádnou chvíli, ve které by Thorntonova postava ze sebe ždímala emoce tak, jak se to líbí akademikům. Ne, jeho postava většinou mlčí, je nezúčastněným pozorovatelem, a když už nějak zasáhne do děje, jeho projev je chladný. Nedává svému okolí příležitost, aby mu nahlédlo do jeho nitra. Jim ne, ale divákovi se otevírá, prostřednictvím nespočtu monologů, ve kterých líčí své pohnutky a životní zklamání. Dokonce jen divák ví, co si Ed Crane opravdu myslí. Ale Thornton zvládl tuto na první pohled prázdnou, ale ve skutečnosti opravdu náročnou a nevděčnou roli na jedničku. Celý snímek má klidnou, nezúčastněnou tvář. Pracuje jen pohyby hlavou a očima. Je opravdu potěšením sledovat tak precizní minimalismus. Edovu manželku hraje manželka režiséra Frances McDormand a hraje zde svůj standard. Dále bych ještě zmínil Tonyho Shalhouba v roli egoistického právníka, Jamese Gandolfiniho jako Velkého Davea a Scarlett Johansson jako dceru Edova souseda Birdy, u které Ed našel únik od svých narůstajících problémů. Kamera a režie jsou, nebojím se říci, geniální. Tvůrci zvolili stylově černobílý materiál, ale měl jsem možnost vidět i barevnou verzi, která má také něco do sebe. Filmu dominují dlouhé statické záběry, kde je dokonale rozvržené osvětlení celé scény. Kontrastní záběry s ostrým světlem střídají ty, kde je osvětlení jemné. Siluety celých postav střídají detailní záběry obličejů, při nichž můžete zkoumat každou hercovu vrásku. Film je poctou noir-filmům a celková atmosféra tomu dokonale odpovídá. Dialogové scény jsou bez hudby, ale Craneovy monology podkreslují klidné klavírní skladby. Muž, který nebyl je filmem velmi pomalým, ale nikoliv nudným. Příběh plyne pozvolna, ale jakmile vás vtáhne do sebe, budete s nadšením hltat každé filmové políčko. Je to filmařsky precizní práce.

Film začíná. Sledujete černobílé záběry, které vám ukazují přílivy a odlivy moře, které se v dálce spojuje s nebem. Do toho hraje emotivní hudba, klidná, ale i znepokojivá. Chorály vám napínají svaly. Jako byste se měli bát toho, co se skrývá za poklidnými vlnami někde tam, kde zapadá slunce. Kamera se pomalu odvrací od poklidného moře a zprostředkovává nám pohled na město, které pomalu začíná žít svůj noční život. Malý Danny Vinyard nemůže spát. Jeho bratr Derek souloží se svojí přítelkyní ve vedlejším pokoji a její křik je slyšet snad po celém domě. Dannyho upoutá rachot pod jeho oknem. Přichází k oknu, aby zjistil, že se tři muž černé pleti snaží ukrást Derekovo auto. Danny to oznámí Derekovi, ten vytahuje ze šuplíku pistoli a míří po schodech dolů ke vchodovým dveřím. Má na sobě jen spodky, takže máme možnost prohlédnout si všechna tetování která zdobí jeho tělo. Jde o tetování s nacistickou tematikou, kterým dominuje velký hákový kříž na jeho prsou. Derek rozráží dveře a chladnokrevně zastřelí jednoho zloděje, druhého postřelí a třetí odjíždí pryč. Derek následuje ujíždějící auto a s kamenným výrazem po něm střílí, dokud mu nedojde zásobník. Danny je celou tou podívanou šokován. Derek se ve zpomaleném záběru otáčí na kameru. Ohromná hora svalů kráčí vstříc raněnému zloději. Z očí mu tryská nenávist. Následuje rychlý střih a obraz už získal barvy. Sledujeme situaci, která se odehrává o tři roky déle. Danny je předvolán k řediteli kvůli eseji, ve které líčí svůj kladný postoj ke knize Adolfa Hitlera „Mein Kampf“. Ředitel Sweeney je černoch a Danny mu dává najevo svoje opovržení k jeho rase. Sweeney mu zadá nové téma na esej. Chce po něm, aby napsal práci o jeho bratrovi Derikovi, který se právě vrací z vězení a byl Sweeneyho žákem. Danny se po návratu svého bratra pouští do svého nového úkolu a tím nám zprostředkovává sérii dalších černobílých flashbacků, které nám poskytují realistický a syrový pohled do života neonacistické komunity. Kult hákového kříže je sice filmem, který je plný násilí a vulgarismů, ale je také velmi citlivou záležitostí. V jednu chvíli vás vyděsí scéna, kdy je černoch donucen, aby se zakousl do obrubníku a následně mu jedna z hlavních postav dupne na hlavu a v další scéně sledujete, jak se ta samá osoba stará o svou rodinu. Když sledujete nějakou násilnou scénu, kamera se neodvrací, ale zprostředkovává vám celou scénu a vy nemáte čas na chvíli vydechnout. A když už máte možnost vydechnout, v hlavě se vám znovu přemítá to, co se zrovna na plátně odehrálo a, věřte mi, budete o tom přemýšlet ještě hodně dlouho. Tento film se vám dostane pod kůži. Napravený Derek vrací z vězení a zjišťuje, že svým dosavadním přátelům už vůbec nerozumí, že se jeho bratr Danny dostal tam, odkud se on nyní snaží utéct, do neonacistické komunity a vy cítíte tu beznaděj, která začíná Dereka pomalu pohlcovat. Když se Danny přijde svému bratrovi pochlubit s nacistickým tetování, okamžitě se vám vybaví začátek filmu, kdy jste poprvé spatřili Derekovo tetované tělo a dostáváte pocit, že tohle nemůže dopadnout dobře. Beznaděj, to je to, co vás bude provázet celým filmem. Nejsilnějším momentem je ale až samotný závěr filmu, který jen umocní celkový zážitek, hodně emocionální zážitek. Samotný film by ale nebyl tak silným zážitkem nebýt kvalitních hereckých výkonů. Edward Furlong, známý jako mladý John Conner z druhého Terminátora, odvádí opravdu kvalitní výkon v roli Dannyho. Jsou chvíle, kdybyste mu nejradši dali pár facek za jeho frackovitost, ale většinou spíše budete cítit lítost nad jeho životem, ve kterém si prožil spoustu nepěkného. Celému filmu ale kraluje Edward Norton v roli Dereka. Herec, který do té doby hrál slizké pohublé postavy, se zde prochází jako tetovaná hora svalů s vyholenou hlavou a věčně naštvaným výrazem ve tváři. Poté, co se vrací z vězení, působí už jako moudrý a vyrovnaný člověk snažící se utéct před svou minulostí. Ale stejně jako mu nezmizela tetování, ani minulost nezmizí. Dále máme možnost v některých scénách vidět Nortonovu postavu, kdy ještě nebyl uznávaným neonacistou. Zde je ještě pohublým a naivním studentem. Nortonův výkon ale nestojí na jeho fyzických proměnách. Zvládá jeho postavu interpretovat od sebejistého a naštvaného násilníka až po zlomenou trosku, která se utápí v slzách. Ostatní herci odvádějí také kvalitní výkony, ale Kult hákového kříže je hlavně hereckým koncertem Edwarda Nortona. Za tuto roli získal i oscarovou nominaci a je škoda, že ji neproměnil. Ještě musím zmínit hudbu, která je vskutku excelentní a skvěle doplňuje film. Jeden příklad za všechny. Skupina neonacistů hraje basketbal proti černochům a vítěz získává celé hřiště. V této scéně hraje skoro až válečná hudba, a tím evokuje, že sledujete spíše skutečný boj než basketbalový zápas. A když se neonacisté radují nad konečným vítězstvím, rozezní se oslavné tóny a patetické smyčce. Kult hákového kříže je výborným filmem. Je to film s hloubkou a obsahem, který je až mrazivě skutečným. Režisér s kameramanem sice nepředvádějí žádnou vizuální exhibici, ale spíše se soustředí na opravdu kvalitní herecké výkony, což je jen dobře.

Jak dopadl v pořadí již sedmý film studia Pixar? Všichni po rozpačitých trailerech čekali, že Auta budou jejich prvním filmem, kterým přeruší jejich dosavadní sérii perfektních filmů. I já jsem se bál, že na nás čeká sice vizuálně pěkná, ale jinak prázdná jízda. S radostí musím konstatovat, že jsem se moc zmýlil. Auta jsou precizní po všech stránkách. Je již tradicí, že pixarovské animáky každý rok přijdou s něčím novým co se týká vizuality. A vskutku se Autům v tomto směru nic nevyrovná. Ať už to je fotorealistická krajina, efekty kouře či vody, odrazy a lesk na kapotách aut či dokonale zpracované textury rzi. Na prvním místě je zde ale stále příběh a charaktery. Příběhová kostra není ničím originální, ale je prošpikována ohromným množstvím nápadů a vtipů, že je všechny nedokážete zaregistrovat při jednom shlédnutí. Ať už jde o slovní hříčky, inteligentní dialogy nebo různé vizuální vtípky, jež převažují. Například mouchy zde vypadají jako miniaturní autíčka s křídly, které za sebou zanechávají kouřovou stopu, či auto s vizáží a hlasem Arnolda Schwarzenegra. Zpracování aut je odvedeno na jedničku...s hvězdičkou. Mají dokonalou mimiku, gesta ( co všechno jde vyjádřit jen pomocí kol...), ale zároveň působí jako něco, co je vyrobeno z kovu a váží víc než obyčejný člověk. V tomto světě neuvidíte jediného člověka a všechny lidské činnosti vykonávají právě auta. Auta-papatazzi, auta-mechanici, auta-moderátoři...vše je opravdu propracované. Místo krav jsou na loukách traktory a tuningová auta reprezentují teenagery. Ale nejlepší na tomto filmu jsou samotné postavy. Najdete tu jednoduchého dobráka, militaristický jeep, dodávku hipíka a ekologa, který poslouchá Jimmyho Hendrixe, či moudrého veteráná. Každá postava něčím vyniká a je originální. Co se týká dabingu, měl jsem možnost vidět jen originální anglickou verzi a nemám výhrad, vše sedí. Auta si užijí spíše dospělí, ale i dětem se bude líbit. Pro ně je zde i v tomto žánru nezbytné mrální ponaučení, jež praví, že nejdůležitější je přátelství a rodina, ale nejedná se o žádnou křeč. Jedná se tedy o film pro celou rodinu. Auta se opravdu povedla, ale netroufl bych si říct, že se jedná o nejpovedenější pixarovku, ono je opravdu těžké všechny tyto filmy porovnávat. Kařdý z nich je skvělý.

Existují dva druhy komedií. V prvním se tvůrci nevkusně snaží nacpat do filmu co největší množství gagů a nezajímá je jejich kvalita, jež bývá u takových filmů silně proměnlivá. Příkladem za všechny je například série Scary Movie nebo většina "teen" komedií. Můžeme ale narazit i na komedie, které jsou pojaty seriózněji. Počítejte s nižším počtem gagů, ale jejich kvality jsou většinou na vyšší úrovni a málokdy sklouzávají až k trapnosti či fekálnímu humoru, který je nyní mezi mládeží tak oblíbený. Finty Dicka a Jane patří právě do té druhé skupiny. Příběh není otrokem všemožných vtípků, ale naopak samotné gagy se podřizují právě příběhu, nejsou do filmu vsunuty jen pro to, že by to bylo vtipné, ale spíše vyplývají ze situací, kterými hrdinové procházejí. Nestane se vám tedy, že se v příběhu o manželském páru zlodějů objeví něco, co by samotným příběhem nemělo nic společného. Nikdo zde na nikoho nečůrá, nekrká a vtipy nejsou omezeny jen na padání postav na všemožné způsoby. Příběh není nudný, dokáže zaujmout, takže mi ani nevadilo, že na nás tvůrci nepouštějí všmožné vtípky každou půlminutu. Film se naopak v pár okamžicích naladí na vážnější strunu, aby nás ale hned nato zase rozesmál. Co se týká obsazení, Jim Carrey a Téa Leoni prakticky neslezou z plátna. Jim Carrey zde už moc nepředvádí svou zběsilou mimiku a pojal svojí roli serózněji. Což neznamená, že se nedočkáme jeho typických grimas nebo až groteskních pohybů. Naopak, stačí si vzpomenut na přepadení obchodu, kdy se mu zasekne pistole v kapse. Téa Leoni také podává uspokojivý výkon a je Jimovi solidním spoluhráčem. Dále bych ještě zmínil Aleca Baldwina, který si, jak už je u něho zvykem, střihl menší roli, ve které se příliš nenadře. Díkybohu, protože je tak nevýrazný, že by žádný film sám neutáhl. Pokud se tedy chcete pobavit u vkusné a nenáročné komedie s kvalitním scénářem a hereckými výkony hlavních protagonistů, nebudete určitě zklamáni.

Snowboarďáci mě celkem pobavili, ale znovu bych je vidět nemusel. Rafťáci se snaží svézt na úspěchu svého předchůdce a věčina dnešní mládeže se na to chytla. Nikomu vůbec nevadí, že se jedná stále o to samé, změnilo se jen prostředí, jména postav a stejní herci hrají typově stejné postavy. Filmaři se spoléhali na to, že diváky uspokojí několik málo vydařených vtípku, které přebíjí větší množství těch trapných. Postavy hláškují za každou cenu a působí to velmi křečovitě. Akční scény se vždy napřed "oznámí" ná stupem kytarové písničky a akce graduje spolu s ní. Napoprvé to je příjemné zpestření, ale po několikátém opakování to bohužel už nudí. Na druhou stranu ale musím pochválit samotnou akci, která je natočená celkem dynamicky...na české poměry. Dále se zdá, že tvůrci propadli "kouzlu" dělení obrazu a při každé příležitosti ho do filmu vsunou. Co se týká filmových výkonů, herci své repliky odříkávají jakoby bez života, bez dynamiky a gradace. A když už se snaží o nějakou gradaci, tak přehrávají. Jsme svědky průměrných televizních výkonů a nejvíce mi iritovali představitelé hlavních rolí Vojta Kotek s Jirkou Mádlem, kteří se snaží být "cool" za každou cenu, ož rozhodně není dobře. Co tedy od Rafťáků očekávat? Scénář, který existuje jen jako záminka ke spoustě gagům proměnlivých kvalit, plno pubertálních vtípků s především sexuální tématikou, rádobykultovní hlášky, které nemají na to být kultovními, podprůměrné herecké výkony, režiji, která nic nekazí, ale ani ničím film neobohacuje, chytlavé skladby a samozřejmě pro tento žánr nezbytnou nahotu. Pokud vám to stačí, tak budete spokojeni. Já jsem se ale většinu času nudil. Slabé dvě hvězdičky.

Co byste dělali vy, kdyby vám zbýval poslední den života na svobodě a pak byste museli na sedm dlouhých let do vězení? 25. hodina vám ukáže, co v této situaci udělá jeden drogový dealer Monty Brogan a ještě stačí rozvinout příběhy vedlejších postav a zkritizivat nynější společnost. 25. hodina je film, který stojí hlavně na výkonech herců. Edward Norton v roli Montyho je excelentní. Scénář mu poskytuje množství scén, kdy se může naplno projevit jeho hercké nadání. Objevuje se zde mnoho vypjatých scén, ale Norton ani jednou nepřehrává. Nejvíce mě dostala "fuck" scéna, kdy Monty kritizuje a nadává na úplně všechny. Začíná u různých menšin a dokonce se pustí i do svých přátel a rodiny, aby nakonec nejvíc ze všech nadával na sebe. Philip Seymour Hoffman a Brian Cox jsou skvělí, jako obvykle. Ale překvapil mě výkon Barryho Peppera, který podal tak kvalitní výkon snad jen v Zelené míli. Rosario Dawson je celkem nevýrazná, ale nic nekazí. Zato Anna Paquin mi byla přímo otravná. Film je hodně pomalý, ale nikoliv nudný, má toho spoustu co říct a nutí vás po celou dobu přemýšlet, přemýšlet nad spoustou věcí. Režisérovi Spikeovi Lee sa asi líbil film X-men 2, protože se zde objevuje pár narážek na tento film a hrají zde tři stejní herci (Paquin, Cox a ten kluk co hrál Pyra). Dále zde režisér připomíná události z 11. září. 25.hodina je filmem o životě, o strachu a nejistotě, o důvěře, o přátelství a rodině a o spoustě dalších věcí. Je to film, ze kterého si každý něco odnese. Původně jsem chtěl dát 25.hodině jen čtyři hvězdičky, ale film se mi tak moc dostal pod kůži a musel jsem o něm stále přemýšlet, takže mu nakonec s čistým svědomím dávám pět hvězdiček.