Sobis87

Scénárista Paul Haggis si dal na postavách opravdu záležet. Tato vycházející hvězda, jež se proslavila oscarovým dramatem Crash (Haggis film i režíroval) se po poněkud nedopilovaném scénáři k válečným Vlajkám našich otců vrací v plné formě. A, popravdě řečeno, hlavně on je taky tím, kdo vytahuje tento film z vod průměrnosti. Režisér Tony Goldwyn totiž zvolil klasickou formu běžného romantického dramatu, takže se můžete těšit na spoustu popových písniček, nadějných mladých herců, mezi nimiž ční jedna menší hvězda (zde Zach Braff), a nějakou tu klipovou montáž navrch. Haggins se sice také drží klasického příběhu o rozpadajících se vztazích, přičemž některé z nich se podaří zpravit, jiné ne, ale vše podává velmi poutavě a rozhodně má co říct. Všichni nakonec najdou to, co hledali a spravedlivý trest jim otevře oči.Příběh vypráví o partě přátel, kterým táhne na třicet a začínají pochybovat nejen o svých vztazích, ale i o životě obecně. Tedy existenciální drama? Tak trochu. Jednomu z nich se bortí manželství, druhý se nemůže vyrovnat s rozchodem, třetí staví své vztahy převážně na sexu a čtvrtý se právě oženil. Pak je tu i Michael, kterého nejenže začíná nudit naprostá předvídatelnost vlastního života, ale jeho přítelkyně, která ho nudí už také, neplánovaně otěhotněla. Navíc se do něho zakouká jedna studentka, která tak může být potencionálním objektem pro zpestření jeho života. A Michael touží po změně. Dokáže být věrný své přítelkyni a budoucí matce svého dítěte, nebo podlehne mnohem atraktivněji vyhlížejícímu románku s mladou studentkou?Hlavní roli Michaela ztvárnil velmi nadějný Zach Braff, který se zviditelnil skvělým filmem Procitnutí v Garden State, což byl zároveň i jeho režijní debut. Dále ho můžete znát z komediálního seriálu The Scrubs. Braff skvěle kombinuje komickou polohu s dramatickou a působí naprosto přirozeně. Je znát, že své postavě dokonale rozumí a roli Michaela zvládá na jedničku. Ostatní postavy, které jsou poněkud typizované (citlivý hoch nebo pro ženy velmi atraktivní erotoman), ztvárnili většinou neznámí herci, kteří se ale o to více snaží. Za zmínku stojí ještě Tom Wilkinson v roli otce Michaelovy přítelkyně, který zde funguje jako postava ukazující možný budoucí život mladých hrdinů.The Last Kiss rozhodně není komedie, jak je tento film většinou prezentován. Sice se několikrát zasmějete, ale nečekejte žádnou teenagerskou komedii v prcičkoidním stylu (už jen kvůli postavám, které jsou o deset let starší, než je v těchto komediích zvykem). The Last Kiss je hlavně chytrým dramatem o běžných lidech s běžnými problémy, v čemž je jeho největší síla – to, co prožívají hrdinové, se může stát i vám… a nejspíše se i stane.

Alejandro González Ińárritu před Babylónem natočil pouze dva celovečerní filmy, jejímž prostřednictvím si ale dokázal vydobýt status skvělého režiséra, do jehož dalšího počinu každý vkládal nemalá očekávání. Po oslnivém debutu Amores Perros:Láska je kurva Ińárritu potvrdil, že jeho první úspěch nebyl náhodou, a to prostřednictvím famózního filmu 21 gramů, který byl stejně jako mexický debut slepencem tragických osudů, jež se na konci prolnou. Po oznámení prací na Babylónu, jež má být završením režisérovy trilogie o smrti, někteří lidé začali mít obavy, jestli bude mít prakticky už třetí vstoupení do téže řeky stále co nabídnout, jestli se Iňárittu nebude opakovat. Babylón se sice tematicky i formálně podobá předešlým dvěma filmům, ale zároveň obohacuje režisérovu studii mezilidských vztahů, téma smrti a nevyhnutelné tragédie, která nenávratně mění psychiku postav, o nové příběhy. Tak jako se člověk na sklonku svého života vrací na počátek všeho, se i Babylón více podobá prvnímu filmu z trilogie – Amores Perros. Není tak roztříštěný jako 21 gramů a zabývá se více příběhy, které se ke konci spojí do jednoho celku. 21 gramů se naopak drží jedné dějové linie, kterou dále větví samotné postavy se svými menšími příběhy. Babylón je zároveň nejepičtějším z celé trilogie, nejen díky rozmanitosti prostředí, ale hlavně kvůli příběhu samotnému, který zpracovává globálnější témata, jakými jsou například hrozba terorismu, ilegální přistěhovalci nebo rozdílná životní úroveň.Brad Pitt jako Richard, který se v Maroku snaží zachránit svojí postřelenou ženu, se po dlouhé době objevuje na plátně (naposledy jsme ho mohli vidět v Mr. & Mrs. Smith) a podává skvělý výkon. Jeho postava prožívá nefalšované zoufalství a je zdrojem emocionálně vyhrocených chvil, které Pitt zvládá na jedničku a nikdy nesklouzává k přehrávání. Cate Blanchet v roli postřelené Susan mu zdatně sekunduje a scéna, ve které odmítá pomoc marockého lékaře, je její zásluhou opravdu silný zážitek. Nejvíce na mě zapůsobil výkon u nás prakticky neznámé japonské herečky Rinko Kikuchi, která hraje hluchoněmou školačku Chieko. Chieko je nejsložitější postavou v celém filmu a nejspíš i nejtragičtější. I Když žije v přelidněném Japonsku, je tím nejosamělejším člověkem v celém filmu a Rinko tuto postavu ztvárnila dokonale. Přestože neumírá tak jako Susan, bylo mi této postavy líto ze všech nejvíce.Babylón završuje jednu úžasnou trilogii, která je rozmanitá i kompaktní zároveň. Těžko říct, který z těchto filmů je nejlepší, ale Babylón považuji za filmařsky nejvyspělejší a tématicky nejdůležitější.

Šestý Rocky? Není to už vaření z vody? Vždyť už druhý díl byl omíláním toho samého tématu. Až pátý díl se rozhodl jít trochu jiným směrem, zato byl ze všech dílů asi tím nejméně povedeným. Nebudeme si nic nalhávat, hodně kvalitní byl pouze první a čtvrtý díl. A teď se k nim přidal i díl šestý. Nový Rocky se chytře zbavil číselného označení a nahradil ho Rockyho příjmením. Rocky Balboa zní lépe, než kdyby měl v názvu nezdravě vysoké číslo 6. Mládež, která původní sérii nezná, se tím spíše půjde na film podívat. Film si samozřejmě užijete o to více, pokud znáte předešlé díly, a to hlavně kvůli vývoji hlavního hrdiny, který od prvního dílu ušel dlouhou cestu. Rocky už neboxuje. Stará se o svojí restauraci, kde hostům vypráví zápasnické historky. Snaží se působit jako vyrovnaný a spokojený člověk. Pravda je ale jiná. Rockyho manželka zemřela na rakovinu a on se s tím nemůže vyrovnat. Navíc si přestává rozumět se synem, který se snaží vymanit ze stínu svého otce. Rocky se jednoho dne rozhodne, že by si mohl na stará kolena ještě zaboxovat, ne z touhy po vítězství, ne pro peníze, ale proto, aby si dokázal, že na to není až tak starý. Možnost znovu vstoupit do ringu mu nakonec poskytne nynější šampión v těžké váze Mason Dixon. Ze zápasu, který byl původně zamýšlen spíše jako show, kdy se má střetnout legenda s nynějším šampiónem, se nakonec vyklube nervy drásající duel, ve kterém jde o víc než jen o vítězství. Nebudeme si nic nalhávat, příběh není nijak originální, ale je vyprávěn velmi poutavě. Kamera je příjemně staromódní a dává vzpomenout na 80. léta. Režisér Stallone se ale občas utrhne a zakomponuje do filmu trochu jiný styl. Například samotný boxerský zápas je natočený jako televizní záznam a nachází se zde i část, kdy je obraz černobílý, ale krev, oči postav, či pár jiných objektů zůstává barevných. Hodně to připomíná Sin City. Tím nejzajímavějším na celém filmu je ale samotná postava Rockyho, hlavně její konečná podoba v porovnání s předešlými díly. Šedesátiletý Sylvester Stallone zde předvedl svůj životní výkon. Tato bývalá akční hvězda byla po oznámení prací na novém Rockym postavena do stejné pozice jako samotný hrdina – spousta lidí si myslela, že je špatný nápad, aby se k Rockymu vracel, všicni říkali, že je na to už moc starý a akorát se zesměšní. Ale Stallone všem vytřel zrak, předved dosud nejvyspělejší i nejemotivnější výkon v celé své kariéře. Dokonce se ve filmu i rozpláče. Kdo by to od bývalé akční hvězdy čekal, že? Sice občas míra patosu sklouzává až na hranici únosnosti, ale Sly ví, kdy přestat. Rocky Balboa dopadl nečekaně dobře, a to hlavně díky režisérovi, scénáristovi a herci v jedné osobě – Sylvestru Stallonemu. Je to mile staromódní film, který v záplavě trikových velkofilmů paradoxně působí velmi svěže.

Druhá světová válka. Americké vojsko se vyloďuje na japonském ostrově Iwo Jima, jehož dobytí bude stát spoustu životů a ti, co přežijí, budou válkou poznamenáni do konce svých životů. Vlajky našich otců vyprávějí příběh třech vojáků, kteří přežili. Možná by se ani nevrátili domů, kdyby nebyla pořízena jedna fotografie, na níž skupina vojáků, mezi nimiž jsou i oni, na vrcholu hory vítězně zvedá americkou vlajku. Fotografie, která dala lidem naději, že válka brzy skončí. Vojáci zachycení na fotografii byli okamžitě posláni do Spojených států, kde byli prezentováni jako národní hrdinové a jejich vlastní země je využila pro kampaň, která měla vyřešit ekonomické problémy země prodejem státních dluhopisů. Samotní vojáci se ale za hrdiny nepovažovali a díky kampani bylo pro ně o to těžší se vyrovnat s ještě čerstvými zážitky z bojů na ostrově Iwo Jima. Oscarový režisér Clint Eastwood a oscarový scénárista Paul Haggins se rozhodli obohatit válečný žánr o další film. Jejich Vlajky našich otců kombinují naturalistické zobrazení války s komorním dramatem. A zde je asi největší chyba celého filmu. Příběhy hrdinů po návratu do Ameriky a jejich vzpomínky na bitvu o ostrov jsou nepříliš šikovně propojené a nejvíce tím trpí samotné tempo filmu. Převážně konverzační část z Ameriky působí vedle dynamických a akčních flashbacků z bojů poněkud utahaně a, i když je bezesporu zajímavá, může i nudit. Scény z japonského ostrova jsou vlastně flashbacky ve flashbacích, jelikož pozdější příhody v Americe jsou zase vyprávěním ze současnosti, příběh tedy ve výsledku působí roztříštěně. Pokaždé, když se film přesune z Iwo Jimy do Ameriky, tempo rapidně klesá. Navíc poslední půlhodina filmu je značně utahaná a prospěly by jí střihačské nůžky. Ale dost bylo kritiky. Přes kolísavé tempo dokáže film zabavit, zpracovává zajímavé téma a příběh je podáván s velkým citem, i když se neobejde bez určité dávky patosu. Po formální stránce nelze filmu nic vytknout. Vizuální efekty dokonale zapadají do celku a ničím neruší, Eastwood režií akčních scén zdařile kopíruje naturalistický styl ze Spielbergova Zachraňte vojína Ryana (Spielberg je také producentem Vlajek) a nebojí se násilných výjevů, jako jsou utrhané končetiny nebo vnitřnosti. Nejzajímavější je ale samotná kamera – kontrastní, místy statická, místy roztřesená, vždy vybroušená kompoziční skladba. Kameraman navíc omezil škálu barev a film občas vypadá, jakoby byl natočen na černobílý materiál. Vizuální stránce není co vytknout.Vlajky našich otců mají sice poněkud nedopilovaný scénář a postavy, kolísavé tempo a poněkud nešťastně řešené flashbacky, ale je to film, který si rozhodně zaslouží pozornost. I přes spoustu chyb je výsledný dojem více než kladný a k Vlajkám se rád ještě několikrát vrátím. Rád bych film ohodnotil lepší známkou, ale určitá nedotaženost celého díla mi to nedovolí.

Pro ty, kteří byli zklamáni opravdu nepovedeným třetím Shrekem a už je nudí neustálý nával animálů druhé cenové, je Ratatouille opravdovým balzámem. Je to dokonale vypiplaný kus filmařiny, ve kterém není nic navíc a nic nechybí. Je to film spíše úsměvný než třeskutě vtipný, nesnaží se, jako například již zmiňovaný Shrek, narvat co nejvíce vtipů do celkové stopáže. Naopak, každý vtip je dokonale promyšlený a sedí do příběhu..vtipy jsou zde pro příběh a ne naopak. Nebál bych se Ratatouille označit za zatím nejvyspělejší a zároveň nejméně mainstreamovou pixarovku. U něho je nejvíce cítit touha vyprávět svůj příběh a ne jen bavit diváky. Akční sekvence, kterých není mnoho, se blíží grotesce a jsou velmi nápadité. Dětem se budou spíše víc líbit předešlá Auta, protože jsou dravější a barevnější, ale opravdový filmový gurmán bude z Ratatouille určitě nadšen.

Je paradoxní, že čtvrtá Smrtonosná past pod taktovkou Lena Wisemana, který se zviditelnil rádoby "cool" vykrádačkou Matrixu Underworld, působí příjemně staromódně. Všechny znaky předchozích dílů byly zachovány - McClane je stále ten samý cynik, opět střílí tucty záporáků a vždycky si najde chvilku na nějakou peprnou hlášku (i v tomto díle je o co stát)...a samozřejmě s přibývajícími minutami přibývají i zranění na jeho starém těle, takže jako v každém dílu, i zde je John McClane před závěrečnými titulky zkrvavený a domlácený...prostě klasika:-) Předešlým dílům se sice nevyrovná, ale i tak se jednáo důstojné pokračování, u kterého se rozhodně nebudete nudit. Akce je dost, hlášek taky, záporák Timothy Olyphanta je fakt grázl a u Justin Long jako Willisův sidekick překvapivě nic nekazí...jen to přestřelené finále se stíhačkou si mohli tvůrci odpustit. Die Hard 4 je poctivý popkorn se všemi klady i zápory (tím myslím hlavně klasické pitomosti, co se týká práce s počítači jako "nahráj virus" a tak).

Neskutečně debilní reklama na Angelinu Jolie, která mě už po pár minutách nehorázně nudila...a trvá skoro dvě hodiny!!! 20%

Celkem jednoduchý a v základu neoriginální příběh, podle něhož by pod dohledem klasické holywoodské produkce vznikl další tuctový akční snímek. Jihokorejští tvůrci ale do tohoto vskutku akčního snímku přidali opravdu silný melodramatický a tragický prvek. Tempo snímku je pomalé, ale když dojde na akci, je velmi dynamická, brutální a hlavně plná emocí. Žádný rockový podkres, filmu dominují smyčce a klavír. Zabíjení nikdy nebylo poetičtější. Závěr přiřkne filmu další, nečekaně romantický prvek a na druhé shlédnutí budete na tento skvost nahlížet už trochu jinak.

Nejdříve se musím z tohoto neuvěřitelně emocionálního zážitku vzpamatovat...pak napíšu víc.

Nejúžasnější romantická komedie, jakou jsem kdy viděl.