Molly
Klára M.
okres Svitavy
don't let them take you alive!
email pozpátku: zc.aralk (a) post.cz
ICQ: 280762942
97 bodů
okres Svitavy
don't let them take you alive!
email pozpátku: zc.aralk (a) post.cz
ICQ: 280762942
97 bodů
Moje komentáře
Albert Nobbs (2011)
Člověk by si myslel, že film o ženě tutlající svou příslušnost k něžnému pohlaví pod pánským oblekem bude útokem na emoce, ale kdeže. Všechny postavy obývající Morrisonův hotel a jeho okolí jsou povětšinou nesympatické, vypočítavé a chladné - což se mi na jednu stranu líbí, protože to koresponduje s bezútěšným obrazem Dublinu, na druhou stranu to znemožňuje empatii. Zábleskem mi byla jen Hubertova Cathleen a scéna na pláži (ta je opravdu nádherná). A spíš než výkon Glenn Close bych vychválila ten pro mě doposud neznámé Janet McTeer: bohémský malíř nad věcí i citlivá ženská duše.
Hra o trůny (TV seriál) (2011)
Za zvuků geniální Djawadiho hudby píšu svou píseň obdivu a lásky. Ano, zamilovala jsem se. Do světa, který je nemilosrdný, ledový a ohnivě krutý. Do světa, kde není radno někomu věřit. Do světa, v němž bych nechtěla žít. Nepamatuju se, kdy naposled mi nějaký seriál učaroval natolik, že ve mně rozpoutal boj a já přemýšlela, zda dokoukat (tolik jsem toužila dozvědět se, jak to s obyvateli Sedmi království prozatím dopadne), či nedokoukat (ještě jsem se nechtěla rozloučit) ..... A led, nebo oheň? Já vím, kam mé srdce tíhne... Snad nebude nadcházející zima trvat léta. Jaro vyhlížím s velkou netrpělivostí!
Twilight sága: Rozbřesk - 1. část (2011)
Vězte, že následující slova psal člověk se slabostí pro svět stvořený Meyerovou (ne, není mi -náct, ne, nejsem emo, a ne, s inteligencí na tom nejsem špatně). Knižní Rozbřesk je nejslabším článkem ságy, jeho převedení na plátno (respektive jeho první půlky) však nedopadlo vůbec špatně. Condon je schopný režisér, kterému se podařilo vnést humor a nadhled do scén, které mohly lehce sklouznout do trapnosti: např. svatba díky úsměvným proslovům nepůsobí nikterak pateticky (předsvatební noční můra navíc vnuká jakousi neblahou předzvěst), první milování je také podáno s vtipem a spousta narážek a odkazů k předchozím dílům pozorného a znalého diváka rozesměje. Herci se snaží, kredit musím dát především Lautnerovi, který svůj part zvládl přesvědčivě a vůbec poprvé mě jeho Jacob neiritoval. Hudební stránka filmu je skvělá a efekty zase o trochu lepší. Na druhou stranu je však třeba říct, že Condon není režisér schopný natolik, aby se vyvaroval failů: "smrt" Belly je rádoby zdramatizovaná a úplně zbytečně natahovaná, Jacobovo otisknutí snad nemohlo být blbější a závěrečná parody scénka je wtf. Objektivně za tři, subjektivně za čtyři. P.S.: Je zajímavé, kolik haterů chodí na jednotlivé díly ságy dobrovolně do kina. Sebemrskačství je nová sportovní disciplína? (ehm-ehm-pozéři-ehm).
Tři mušketýři (2011)
Každá generace by měla mít svou filmovou verzi Tří mušketýrů a současnost si - alespoň tedy dle páně Andersona - žádá hlavně akci, akci, akci. Děj je upozaděný, charaktery víceméně jen zběžně načrtnuté, čímž nejvíc trpí titulní trojlístek (ze zlomeného Athose je jen Athos smutně koukající, z tápajícího Aramise jen Aramis po každém souboji modlící se a Porthosova bodrost se omezuje jen na pár hlášek), i když, pravda, za plamenomety a jinými serepetičkami hodnými Jamese Bonda se povahové rysy moc vybarvovat nedají. Kéž by dostali víc prostoru. To Milady se krade na plátno častěji, želbohu té mrše z knihy nesahá ani po nejspodnější obruč sukně. Ale né, nechci remcat. Díky traileru jsem přesně věděla, do čeho jdu, a očekávané jsem také dostala: pořádnou porci zábavy! Takže úvodním slovům navzdory: Muškteýři roku 2011 se mi velmi líbili. Sedmnáctému století ušitému nitěmi těch nejmodernějších technologií to ohromně sluší: kordy cinkají, kulky sviští, plameny šlehají a díky 3D je v sálech skoro horko. Herci roztomile přehrávají (body pro Blooma a Foxe), některé scény jsou roztomile přešvihnuté (Milady se umí otočit o 360-možná-víc stupňů!;-)), D'Artagnan a Constance jsou roztomile přeslazení, Planchet coby comic relief roztomile mimo... a mé hodnocení tedy - nemůžu si pomoct - roztomile přepálené;-) Doufám v pokračování.
Harry Potter a Relikvie smrti - část 2 (2011)
Harryho Pottera v knižní podobě miluju. Jsem schopná přečíst celou sérii za týden a být naštvaná, když mě od příběhu vyruší nějaká trivialita jako třeba hlad. Ten smutek, když to dočtu a touha začít zase znova! Ale život volá... Ještě několik dní pak žiju v Bradavicích, protivy omlouvám jako nechápavé mudly a lentilky kupuju v naději, že budou chutnat tisíckrát jinak. To filmy mě tak nějak míjely. Vždycky jsem se na ně ráda podívala: milovaný svět a jeho obyvatelé očima filmařů, kdy jsem mohla porovnávat svou fantazii s jejich. Nikdy jsem se nerozčilovala nad tím, která důležitost byla vynechána a která hloupost ponechána, protože já jsem přece věděla... A pak přišly Relikvie číslo jedna a já oněměla úžasem! První filmový Harry Potter, který mě totálně emočně vyždímal. Jedna velká deprese, neradostnost, bezvýchodnost. Představovala jsem si tedy, že Relikvie číslo dvě snad ani psychicky nepřežiju. Kromě dvou paklíků papírových kapesníčků jsem si přibalila i studenou vodu na čelíčko a ... nebylo třeba ani jednoho. Nevím, nechápu. Čím to, že mě epic ending nerozplakal, nerozcupoval, nedostal do kolen? Chci to svést na hype - byl prostě příliš velký, než aby film mohl převelikým očekáváním dostát. Možná za to může i úporná snaha zapůsobit na city, která mi byla ve finále proti srsti (klišoidní hlášky, patetické proslovy). To však nic nemění na tom, že i kousek mě dneska, po zhlédnutí posledního filmového Harryho, odešel. Je mi smutno, že zase jedna éra skončila. Je mi smutno, že konec měl v tomto případě příchuť zklamání...
Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem (2007)
Už je to několik dní, co jsem se stala svědkem Jesseho zabití, ale střelný prach z Bobovy pistole na mně stále ulpívá. Miluju, když na mě film takhle mocně zapůsobí, když není snadné zapomenout, když se při snaze hodnotit nedostává slov. Dominikův film je básní o mnoha strofách, z nichž každá je malým uměleckým dílem nezbytným ke komplexnímu pochopení zbabělcova aktu. První jsou naplněny bezmezným obdivem, který postupně slábne, až dochází k nežádoucímu vystřízlivění, to když Bob poznává, že i ten slavný desperát z knížek je jen člověk. Setkání s hrdinou musí zákonitě skončit špatně. Casey Affleck pojal Forda jako naivního a zranitelného mladého muže, kterého k Jamesově vraždě dohnala touha dokázat, že na světě není úplně zbytečně, a dělá to tak dobře, že jsem jeho podlý čin dokázala pochopit a úplně nezavrhnout. I Pittovi se daří svou postavu polidštit, a to přesto, že film vyvrací zažitý mýtus o Jesse Jamesovi coby Robinu Hoodovi 19. století. Bral bohatým i chudým, nedával nikomu než sobě. Loupil, vraždil, ubližoval, ale když pak v jedné ze scén hledí z okna a zpytuje své svědomí, věříte, že je bezradný a zlomený. Protože v Pittově pohledu je všechno. Pro Deakinsovu kameru jsem doposud nenašla ta správná slova, ty táhlé záběry a barevné ladění... prostě nádhera. K tomu citlivý hudební doprovod pánů Cavea a Ellise a jedinečný lyrický zážitek je dokonán. Long story short: Zabití je filmovým skvostem. Nemiňte ho!
I'm Still Here (2010)
"Joaquin Phoenix končí s hraním, chce se věnovat hip-hopu." Moc dobře si pamatuju, jak mě tenhle titulek vyděsil. A že mě vyděsil hodně! Ono fakt není snadný rozdejchat, že se váš oblíbenec zbláznil. Nejenom, že seknul s hraním, člověk s takovým talentem a citem pro herectví, on ještě začal fušovat do hip-hopu, hudebního žánru, kterej mi nemůže být vzdálenější... Ach, Joaquine, jak jsi nás (ne)pěkně tahal za nos! Vzdávám hold tvý odvaze i hereckýmu umu, toho umaštěnýho pobudu jsme ti zbaštili všichni. Ukázal jsi, že máš celej slavnej Hollywood kdesi u zadku a že je ti jedno, co si o tobě kdo myslí. Dobře. Ale já se ptám, stálo ti to za to? Co vlastně tenhle mockument odhalil? Že je showbyznys světem plným pokrytců? To přece víme dávno. Popravdě nevím, jak I'm Still Here zhodnotit. Bavila jsem se, smála jsem se, ale chvílemi mi bylo hodně trapně. A na Joaquina v rozkladu taky nebyl zrovna příjemný pohled. Působil neskutečně věrohodně, až jsem si říkala, jestli vůbec ještě hraje. Výkon hodný obdivu (už to vystoupení u Lettermana je geniální!), kterého se mu však asi nedostane. Moc doufám, že Džejpího tahle sranda se švárou nepřijde až příliš draho.
Ledová smrt III (2010)
Když louhujete stejný sáček čaje už potřetí, nečekáte od něj zázraky, i když... určité naději, že se alespoň něco málo z oné chuti a voňavého aroma prvního hrnku uchová, se člověk neubrání. V případě třetího louhování fritt viltu však naděje umírá během patnácti minut, a jazyk se pere s nepříjemnou pachutí. Ty tam jsou sympatické postavy, napětí a tragický rozměr jedničky, vytratila se i (ne)příjemná bu-bu atmosféra dvojky a nebohý divák se nestačí divit - co má tenhle paskvil vlastně s původními filmy společného? Nějaké čtyři záběry na starý známý hotel a vraha se znamínkem na tváři, který ale řezníkovi z hor nesahá ani po kotníky. A to nemluvím o tom, že děj je zasazen snad na podzim(?), takže nic fritt, cold ani mrazivého nečekejte (a už vůbec ne atmosféru). Nechcete-li si zkazit chuť, téhle exkurzi do mládí budoucího vraha s krumpáčem se vyhněte. Já si jdu znovu pustit jedničku.
83. Annual Academy Awards (TV pořad) (2011)
Na oscarovou noc se obvykle začínám klepat už s příchodem nového roku, neb je to noc skutečně neskutečná. V pyžamu a s hrnkem teplého čaje v ruce si každoročně stejnou měrou užívám pompézní oslavu filmařiny i přehlídku luxusních rób a účesů. Jak já tu nablýskanou atmosféru miluju! Bohužel, do nového desetiletí vstoupili Oscaři trošku rozpačitě, na čemž - a netušíte, jak moc mě štve, že to musím napsat - mají lví podíl moderátoři. Anne byla aspoň roztomilá, ale co to tam vyváděl James, to je mi záhadou. Rychle to všechno odhrkat, bez emocí a pořádné intonace, to jako myslel vážně? Herec s oscarovou nominací? Vždyť i takový Russell Brand ho s přehledem strčil do kapsy, a to mu k tomu stačilo jen pár vteřin! Tohle se ti fakt nepovedlo, Jamesi, a pochybuju, že si ještě někdy zakřičíš z Kimmelovy střechy... No nic, sláva vítězům a největší hvězdě večera, Kirku Douglasovi. 81. ročník s Hugh Jackmanem zůstává nepřekonán.
Kenneth Williams: Fantabulosa! (TV film) (2006)
Životy komiků bývají z těch nejsmutnějších. Veřejnost je automaticky vnímá jako lidi vtipné a veselé, přičemž si málokdo uvědomuje, že je to jen role a že jsou okamžiky, kdy vtipní a veselí nejsou. Publikum ale chce být baveno, a tak si komici nasazují masku. A jen těm nejbližším je dovoleno pod ni nahlédnout. Fantabulosa je možná malým televizním filmem, zažitek, jaký nabízí, je ale obrovský: strhává masku z tváře Kennetha Williamse, slavného britského herce, který se na povrchu usmíval, a uvnitř plakal. Zoufale hledal lásku, ale nebyl jí schopen. Milovaný svými diváky, sám sebe nenáviděl. Jeho příběh vás pobaví, do smíchu vám však určitě nebude...
13 (2010)
Filmu paradoxně škodí velká jména ve vedlejších rolích, protože dávají tušit, kdo asi přežije, čímž je divák ochuzen o nervydrásající okamžiky a chvíle napětí při čekání na rozsvícení žárovky tak nemají patřičný dopad. Přesto u mě hollywoodská verze v porovnání s francouzským originálem vítězí, a to především díky lepší vykreslenosti postav. 13 Tzameti bylo na můj vkus až příliš neosobní a rozvleklé.
Dirty Filthy Love (TV film) (2004)
Každý den provádím své malé rituály, sled drobných úkonů, na které jsem si tak navykla, že je dělám automaticky. Před spaním prášek, voda na pravo od postele a třikrát natřepaný polštář. Nikdy jsem nad nimi doopravdy nepřemýšlela. Mohla bych bez nich usnout? Jsem si jistá, že ano. Lidé, kteří trpí obsedantně kompulzivní poruchou, však ne. Narušíte jejich rutinu a je zle. Rozhodit je dokáže i skvrna na kalhotách či lichý počet přísedících u stolu. Jejich život řídí nekontrolovatelná obsese, které nelze uniknout. Mark, hlavní hrdina filmu, by jí unikl moc rád, chtěl by předstírat, že se nic neděje, ale tváří v tvář manželce, kterou pohled na něj děsí natolik, že se radši odvrací, poznává, že to dost dobře není možné. Naštěstí v tom ale není sám... Filmu Dirty Filthy Love patří velký dík za to, že na oběti OCD upozornil a - co je hlavní - že jejich smutné trampoty dokázal vylíčit s porozuměním a humorem. No a Michael Sheen, Michael Sheen! To je panečku Pan Herec!
Prokletý klub (2009)
Kdepak by mě napadlo, že filmu s fotbalovou tématikou napálím plné skóre... i když, pravda, ono to o té kopané zase tolik není. The Damned United je vůbec sportovním snímkem naruby - klasického schématu "jak se z outsiderů stanou šampióni" jsme ušetřeni (je nám nabídnuto pouze retrospektívně) a hlavní postavu poznáváme na vrcholu, odkud, jak víme, většinou vede cesta už jenom dolů. Nene, tady opravdu nejde o to porazit soupeře a fanouškům na pár pomíjivých chvil vehnat slzy do očí a zavdat důvod k pocitu hrdosti. Tady se svádí litá bitva na hřišti ryze soukromém: jeden arogantní nadutec bude muset překročit svůj stín a uvědomit si, že užírat se krátkým okamžikem z minulosti není nejlepší pohnutkou. Jeho vítězství je pak cennější pěti titulů... Hooperův snímek je ukázkou krásné týmové práce a já, člověk fotbalu neholdující, s radostí křičím góóóóól! Tohle byla akce jedna báseň.
Květinářka (TV film) (2009)
Film, který zobrazuje ženy jako slepice, které v životě netouží po ničem jiném než uhnat chlapa, co jim u oltáře navlékne prstýnek, mi nepěkně znechutil jedno nedělní dopoledne. Nehodnotím, protože mě už po třiceti minutách bolely oči, jak jsem je pořád vyvracela, a zbytek byl už jen zvukovou kulisou. I tak si vám ale troufám doporučit: ruce pryč!!!
Underworld: Vzpoura Lycanů (2009)
Pánové žehrají, že jim sebrali krásku v latexu, a dámy si stýskají nad absencí namakaného hezounka. A Molly? Ta je v sedmém nebi, protože se hlavní postavou stal někdejší záporák z jedničky, od něhož by se klidně nechala pokousat, a proto uděluje velmi subjektivní čtyři hvězdičky:-)))
Hlava 22 (1970)
Alan Arkin NENÍ Yossarian, jen si na něho hraje. A dost nepřesvědčivě.
Tramvaj do stanice Touha (1951)
Blanche, někdejší jižanská dáma vychovávána ve velkém domě se sluhy, kterou učili, že dokonalý vzhled a umění konverzace postačí, aby se jednou dobře provdala za bohatého gentlemana, je konfrontována s neutěšeným faktem, že svět, jaký znala, je pryč. Starý Jih nahradil Jih nový, a pro dámy v něm není místo. I kavalíři, zdá se, jsou nedostatkovým zbožím. Než by si však tuto pravdu přiznala, raději žije v iluzi. Naopak Stanley, syn polských imigrantů, požadavky nového světa splňuje - je silný, přímý a živočišný a moc dobře ví, že přežít může jen ten nejsilnější. Jeho mužnost je v kontrastu s ženskostí Blanche, jeho realismus se bije s jejím idealismem. Jak jinak mohl jejich střet a boj o místo po boku Stelly (která se úspěšně požadavkům nového světa přizpůsobila) dopadnout než (pozor na spoiler!) vítězstvím silnějšího? Ale nenechte se zmást, konec není ani pro jednoho z nich nešťastný. A nešťastná rozhodně není ani filmová adaptace božské Williamsovy hry. Vivien Leigh působí tak zranitelně a Marlon Brando tak machisticky, jak je žádoucí, film ani na vteřinu nenudí a Kazanova režie je přesná. Akorát závěrečná Stellina slova zaznít neměla...
Pokojný bojovník (2006)
Hodnou chvíli po skončení závěrečných titulků jsem seděla v naprostém klidu, tichu a tmě a nechávala v sobě film doznívat. Čistý střed. Všechno má svůj důvod a já se vší pokorou přijímám bojovníkovo poselství s nadějí, že i já se jednou naučím žít tady a teď. Protože obyčejné chvíle neexistují.
Harry Potter a Relikvie smrti - část 1 (2010)
Tedy... jestli tohle byl pouhý předkrm, pak reálně hrozí, že se u hlavního chodu zadávím blahem. Těch osm měsíců bude sakra dlouhých.
Surfaři (2007)
Takhle průměrnou romanťárnu s tuctovými dialogy jsem - navnaděná vašimi nadšenými ohlasy - rozhodně nečekala. Téma sbližování zkušeného muže se zmateným chlapcem je samo o sobě zajímavé, aby však zanechalo hlubší dojem, musel by být scénarista invenčnější a odpustit si některá otravná klišé (možný spoiler: ukončím vztah, následně zjistím, že mi přítel podal přihlášku na školu a já prozřím - záleží mu na mě, je to ten pravý etc. - nudaaa!), od věci by nebylo ani víc rozpracovat jednotlivé charaktery - já bych třeba ráda poznala i odvrácenou tvář hlavních hrdinů, kteří jsou divákům představováni jako dobrota sama - nudaaa podruhé. U mě holt surfaři dobrou vlnu nechytli. Třeba příště.
Mladí rebelové (2008)
Chtěla bych být aspoň na chvíli básnířkou. Znát všechna synonyma světa a užívat barvité metafory. Veršovat tak, že by se všem tajil dech. Teprve pak bych snad uměla slovy vyjádřit ten souzvuk tónů, který se ve mně rozezněl se závěrečnými titulky. Tohle severské vyprávění o revoluci v životě jednoho teenagera, o křehkém poutu mezi lidmi a o tom, že co se rozbilo, už nejde slepit, se naladilo přesně na mou frekvenci a já měla pocit, že se točilo snad jenom pro mě. A když pak Ian Curtis Jarlemu na cestu zapěl, že love will tear us apart again, došlo mé filmové já naplnění. Jsem nesmírně vděčná za to, že se točí takovéhle snímky. Klenot, který putuje do šuplíku s nálepkou „srdcovky“.
Twilight sága: Zatmění (2010)
Už v komentáři ke Stmívání jsem se přiznala, že jsem twilighter (pravda, nikterak fanatický) a od toho se také odvíjí moje percepce filmového zpracování - postavy ságy mám prostě ráda a sledovat, jak ožívají na plátně, mě velmi baví. Nejsem slepá k nedokonalostem (prkennost některých herců, trapnost určitých scén a, co mě opravdu vytáčí, fakt, že i při takových výdělcích studio neinvestuje do vymakanějších triků), ale ve výsledku jsem ochotná nad nimi přimhouřit oči. To platí i u Zatmění. I zde bych si ráda posteskla nad triky (i když jsou o třídu lepší než v Novém měsíci), nad zmršenou interpretací (rozbíjení upírů - wtf?), nad přílišnou stylizovaností (díky Cullenovým v černém před závěrečnou bitkou asi už nikoho o tom, že Twilight nerovná se emo, nepřesvědčím) či nad výměnou představitelky Victorie (Bryce Dallas Howard, ač ji mám moc ráda, není zdaleka tak charismatická jako Rachelle Lefevre), ani zde mi ovšem moje srdce nedovolí jít pod čtyři hvězdy. Bavila jsem se totiž náramně. Navíc kvituju, že David Slade posunul ságu zase o trošku dál, že se nebál vtipnosti a sebeparodie a že jsem konečně zjistila, že Jackson Rathbone, když odloží ten svůj strnulý výraz, je vlastně docela fešák. 85%
Heartless (2009)
Dokaž mi, že svět není bezcitný... Vítejte v Království hrůzy, zemi, kde žezlo v rukou pevně třímá ďábelský Papá B, který svým poddaným ordinuje strach, zmatek a násilí. Před jeho démony nelze utéct... nebo ano? Heartless je sympatický indie snímek o zlu kolem nás i v nás samotných. Není dokonalý a nepřináší ani nic nového (je to vlastně taková variace na faustovský pakt), přesto má určité kouzlo, které tkví především v jeho atmosféře a autorských písních, jež celkovou náladu filmu krásně podtrhují. Za sebe tedy říkám ano. A Rilkeho citátu taky nevěřím.
Nearly Famous (TV seriál) (2007)
Kate chce být herečkou. Její otec je slavný režisér, ona si ale chce cestičku vyšlapat sama. Bojuje s předsudky a taky se svou osamělostí. Joe je blázen do osvětlovací/zvukové techniky, spolužáci ho mají za šprta a na jeho nadšení reagují posměchem. Lila by se ráda stala spisovatelkou, náměty čerpá ze svého zpackaného života, který obětovala nemocné matce. Owen je nadaný muzikant s temnou minulostí – má totiž tak trochu agresivní sklony. No a právě tyhle čtyři ztracené duše to spolu začnou táhnout a podporovat se během prvního roku studií na prestižní londýnské umělecké škole... Přiznám se, že moje pocity z první epizody byly rozpačité. Scénáristka v ní až moc tlačí na pilu, na malém prostoru chce nastínit atmosféru školy, její studenty a samozřejmě hlavní aktéry (kteří jsou mimochodem chodící klišé), jejich minulost, sny, touhy. Ve výsledku je z toho jakýsi nevábný slepenec jednotlivých scén, který mě málem od dalšího sledování odradil. S druhým dílem si mě ale seriál získal – možná jsem si zvykla, nevím – a já začala některým postavám přicházet na chuť, hlavně tedy Lile, kterou bych chtěla mít za kamarádku. I když Nearly Famous občas působí amatérsky a pronášené věty sem tam skřípou, hodnotím pozitivně. Těch šest dílů jsem totiž zkoukla během čtyřiadvaceti hodin, tak moc mě to začalo bavit. Akorát příště bych prosila obsadit roli herečky někým, kdo umí hrát. P.S: Aaron se definitivně stává mým guilty pleasure. Jako muzikanta ho prostě žeru, i když zpívat kluk teda moc neumí:-)
On je fakt boží! (2008)
Tak jsem si říkala, jak milý a vtipný film s nadhledem tohle je, pak ale přišla závěrečná oslava narozenin a příjemný pocit byl v kelu. Grrr. Přesto ale Angus, Thongs and Perfect Snogging vřele doporučuju - první hodina je prostě výborná, navíc diváci nahlédnou do pubertální dívčí duše a divačky si zase poslintají nad Aaronem Johnsonem, který cca dva roky před tím, než se rozhodl nakopávat zadky, nemá na práci nic jiného než vypadat k zulíbání. Zmínit se sluší i výtečný soundtrack.
Hooligans (2005)
Fotbal nemám ráda, stejně tak jeho fanoušky, pro které "jít na zápas" v překladu znamená "jít na stadion a servat se tam" (o sport samotný přitom vůbec nejde, to mi nikdo nevyvrátí). Příslušníci greenstreetské elity, jak je vidí Lexi Alexander, se sice neperou přímo při mači, ale jinak to jsou vlastně takoví angličtí baníkovci - fandí, rvou se, nahánějí strach. Hooligans tak ve svém důsledku působí velmi nepříjemně, divák je nucen přihlížet násilí, které je tu na denním pořádku, a sledovat hrdiny, se kterými je těžké se identifikovat, přitom však nejde nijak do hloubky a mně tak chování fotbalových fanatiků není o nic menší záhadou než před zhlédnutím filmu. A to je, myslím si, škoda, neboť právě ono osvětlení mělo být imho hlavní intencí tvůrců.
Dar (2009)
Křehké na povrchu, silné uvnitř. Rosein něžný monolog o své životní lásce si budu pamatovat ještě dlouho... "I knew this boy who was really wonderful to me. The first time I saw him was in freshman English. He wore a baseball hat on the first day of school and our teacher made him take it off and his hair was all pasted on top of his head. And he smiled at me while he tried to fix it. We watched each other after that. And I started to feel like I knew him. I looked at his yearbook picture so often, I knew his face by heart. Our senior year, I took piano and he had soccer so we would pass each other every day after school in the exact same spot. And it became something I looked forward to so much so that I could tell you all the days he was absent because those were the days I was disappointed. And sometimes he would look at me, sometimes he would turn away, sometimes it would be so intense that we would start looking at each other from the very beginning of the steps. And then, on the last day, he talked to me. And everything he said was exactly how I pictured it would be, and he felt the way he felt in my dreams, and I thought everything was happening exactly the way it was supposed to. And I was the happiest I’ve ever been. Happy and scared all at the same time… And I was in love with him for four years. I barely knew him but everything was exactly how I imagined it, everything was just how I pictured it... I think he was the love of my life."
Descent: Part 2, The (2009)
Tak nám Sarah spadla do tmy podruhé, a o poznání méně elegantněji. Film sám o sobě by možná obstál lépe, avšak v kontextu jedničky, která měla pořádné grády a já v noci poté strachy nemohla zamhouřit oko, je část druhá slabota a odkaz původního filmu kazí. Když k tomu připočtu nejblbějšího šerifa v dějinách kinematografie a rádoby překvapivý konec, který je proti vší logice, docházím k závěru - tedy, spíše si potvrzuji, co už dávno vím - že dvojky by se neměly točit. A filmaři by si to už sakra měli uvědomit.
Nezapomeň na mě (2010)
Jsou mladí, jsou krásní, uvnitř však zranění, zžíráni traumatem ze ztráty blízkého člověka. Hříčkou osudu se seznámí a zamilují, dvě bytosti ztracené v newyorské šedi, a navzájem si prosluní své životy. A když to už už vypadá, že se všechno v dobré obrátí, když se svět zdá konečně barevnější a traumata po boku milované osoby snesitelnější, přijde jedno osudové ráno... Ne, pane režisére, nebojte se, na ten zážitek, který jste mi svým filmem zprostředkoval, na to mrazení v zádech v přetopeném kině, na ten čistý zásah do srdce určitě nezapomenu. Nechci.
Síla lásky (2009)
Charles a Emma, muž a žena, černá a bílá. On už dávno pochopil, že Bůh je jen přelud, který si lidé vymysleli, aby dali věcem smysl a řád, ona jeho teorie zarputile odmítá a dál spíná ruce k tiché modlitbě. V 19. století nemohly být dva světy rozdilnější, přesto tihle dva koexistují vedle sebe v křehkém svazku narušeném ztrátou dítěte, ve svazku plném tichého nesouhlasu, proseb, výčitek ("Copak ti nevadí, že možná nikdy neprojdeš nebeskou bránou a my dva tak zůstaneme po celou věčnost odloučeni?"). I když předem víte, kdo bude muset ustoupit, stejně vás to smířlivé pohlazení po tváří "tak si ze mě nakonec udělal spoluviníka", ono spojení černé a bílé v šedou, dostane. Výborným tahem bylo obsadit do filmu skutečný manželský pár, neboť každý dotek, každý pohled je prozářen láskou.