Molly

Každá generace by měla mít svou filmovou verzi Tří mušketýrů a současnost si - alespoň tedy dle páně Andersona - žádá hlavně akci, akci, akci. Děj je upozaděný, charaktery víceméně jen zběžně načrtnuté, čímž nejvíc trpí titulní trojlístek (ze zlomeného Athose je jen Athos smutně koukající, z tápajícího Aramise jen Aramis po každém souboji modlící se a Porthosova bodrost se omezuje jen na pár hlášek), i když, pravda, za plamenomety a jinými serepetičkami hodnými Jamese Bonda se povahové rysy moc vybarvovat nedají. Kéž by dostali víc prostoru. To Milady se krade na plátno častěji, želbohu té mrše z knihy nesahá ani po nejspodnější obruč sukně. Ale né, nechci remcat. Díky traileru jsem přesně věděla, do čeho jdu, a očekávané jsem také dostala: pořádnou porci zábavy! Takže úvodním slovům navzdory: Muškteýři roku 2011 se mi velmi líbili. Sedmnáctému století ušitému nitěmi těch nejmodernějších technologií to ohromně sluší: kordy cinkají, kulky sviští, plameny šlehají a díky 3D je v sálech skoro horko. Herci roztomile přehrávají (body pro Blooma a Foxe), některé scény jsou roztomile přešvihnuté (Milady se umí otočit o 360-možná-víc stupňů!;-)), D'Artagnan a Constance jsou roztomile přeslazení, Planchet coby comic relief roztomile mimo... a mé hodnocení tedy - nemůžu si pomoct - roztomile přepálené;-) Doufám v pokračování.

Harryho Pottera v knižní podobě miluju. Jsem schopná přečíst celou sérii za týden a být naštvaná, když mě od příběhu vyruší nějaká trivialita jako třeba hlad. Ten smutek, když to dočtu a touha začít zase znova! Ale život volá... Ještě několik dní pak žiju v Bradavicích, protivy omlouvám jako nechápavé mudly a lentilky kupuju v naději, že budou chutnat tisíckrát jinak. To filmy mě tak nějak míjely. Vždycky jsem se na ně ráda podívala: milovaný svět a jeho obyvatelé očima filmařů, kdy jsem mohla porovnávat svou fantazii s jejich. Nikdy jsem se nerozčilovala nad tím, která důležitost byla vynechána a která hloupost ponechána, protože já jsem přece věděla... A pak přišly Relikvie číslo jedna a já oněměla úžasem! První filmový Harry Potter, který mě totálně emočně vyždímal. Jedna velká deprese, neradostnost, bezvýchodnost. Představovala jsem si tedy, že Relikvie číslo dvě snad ani psychicky nepřežiju. Kromě dvou paklíků papírových kapesníčků jsem si přibalila i studenou vodu na čelíčko a ... nebylo třeba ani jednoho. Nevím, nechápu. Čím to, že mě epic ending nerozplakal, nerozcupoval, nedostal do kolen? Chci to svést na hype - byl prostě příliš velký, než aby film mohl převelikým očekáváním dostát. Možná za to může i úporná snaha zapůsobit na city, která mi byla ve finále proti srsti (klišoidní hlášky, patetické proslovy). To však nic nemění na tom, že i kousek mě dneska, po zhlédnutí posledního filmového Harryho, odešel. Je mi smutno, že zase jedna éra skončila. Je mi smutno, že konec měl v tomto případě příchuť zklamání...

Už je to několik dní, co jsem se stala svědkem Jesseho zabití, ale střelný prach z Bobovy pistole na mně stále ulpívá. Miluju, když na mě film takhle mocně zapůsobí, když není snadné zapomenout, když se při snaze hodnotit nedostává slov. Dominikův film je básní o mnoha strofách, z nichž každá je malým uměleckým dílem nezbytným ke komplexnímu pochopení zbabělcova aktu. První jsou naplněny bezmezným obdivem, který postupně slábne, až dochází k nežádoucímu vystřízlivění, to když Bob poznává, že i ten slavný desperát z knížek je jen člověk. Setkání s hrdinou musí zákonitě skončit špatně. Casey Affleck pojal Forda jako naivního a zranitelného mladého muže, kterého k Jamesově vraždě dohnala touha dokázat, že na světě není úplně zbytečně, a dělá to tak dobře, že jsem jeho podlý čin dokázala pochopit a úplně nezavrhnout. I Pittovi se daří svou postavu polidštit, a to přesto, že film vyvrací zažitý mýtus o Jesse Jamesovi coby Robinu Hoodovi 19. století. Bral bohatým i chudým, nedával nikomu než sobě. Loupil, vraždil, ubližoval, ale když pak v jedné ze scén hledí z okna a zpytuje své svědomí, věříte, že je bezradný a zlomený. Protože v Pittově pohledu je všechno. Pro Deakinsovu kameru jsem doposud nenašla ta správná slova, ty táhlé záběry a barevné ladění... prostě nádhera. K tomu citlivý hudební doprovod pánů Cavea a Ellise a jedinečný lyrický zážitek je dokonán. Long story short: Zabití je filmovým skvostem. Nemiňte ho!

"Joaquin Phoenix končí s hraním, chce se věnovat hip-hopu." Moc dobře si pamatuju, jak mě tenhle titulek vyděsil. A že mě vyděsil hodně! Ono fakt není snadný rozdejchat, že se váš oblíbenec zbláznil. Nejenom, že seknul s hraním, člověk s takovým talentem a citem pro herectví, on ještě začal fušovat do hip-hopu, hudebního žánru, kterej mi nemůže být vzdálenější... Ach, Joaquine, jak jsi nás (ne)pěkně tahal za nos! Vzdávám hold tvý odvaze i hereckýmu umu, toho umaštěnýho pobudu jsme ti zbaštili všichni. Ukázal jsi, že máš celej slavnej Hollywood kdesi u zadku a že je ti jedno, co si o tobě kdo myslí. Dobře. Ale já se ptám, stálo ti to za to? Co vlastně tenhle mockument odhalil? Že je showbyznys světem plným pokrytců? To přece víme dávno. Popravdě nevím, jak I'm Still Here zhodnotit. Bavila jsem se, smála jsem se, ale chvílemi mi bylo hodně trapně. A na Joaquina v rozkladu taky nebyl zrovna příjemný pohled. Působil neskutečně věrohodně, až jsem si říkala, jestli vůbec ještě hraje. Výkon hodný obdivu (už to vystoupení u Lettermana je geniální!), kterého se mu však asi nedostane. Moc doufám, že Džejpího tahle sranda se švárou nepřijde až příliš draho.

Když louhujete stejný sáček čaje už potřetí, nečekáte od něj zázraky, i když... určité naději, že se alespoň něco málo z oné chuti a voňavého aroma prvního hrnku uchová, se člověk neubrání. V případě třetího louhování fritt viltu však naděje umírá během patnácti minut, a jazyk se pere s nepříjemnou pachutí. Ty tam jsou sympatické postavy, napětí a tragický rozměr jedničky, vytratila se i (ne)příjemná bu-bu atmosféra dvojky a nebohý divák se nestačí divit - co má tenhle paskvil vlastně s původními filmy společného? Nějaké čtyři záběry na starý známý hotel a vraha se znamínkem na tváři, který ale řezníkovi z hor nesahá ani po kotníky. A to nemluvím o tom, že děj je zasazen snad na podzim(?), takže nic fritt, cold ani mrazivého nečekejte (a už vůbec ne atmosféru). Nechcete-li si zkazit chuť, téhle exkurzi do mládí budoucího vraha s krumpáčem se vyhněte. Já si jdu znovu pustit jedničku.

Na oscarovou noc se obvykle začínám klepat už s příchodem nového roku, neb je to noc skutečně neskutečná. V pyžamu a s hrnkem teplého čaje v ruce si každoročně stejnou měrou užívám pompézní oslavu filmařiny i přehlídku luxusních rób a účesů. Jak já tu nablýskanou atmosféru miluju! Bohužel, do nového desetiletí vstoupili Oscaři trošku rozpačitě, na čemž - a netušíte, jak moc mě štve, že to musím napsat - mají lví podíl moderátoři. Anne byla aspoň roztomilá, ale co to tam vyváděl James, to je mi záhadou. Rychle to všechno odhrkat, bez emocí a pořádné intonace, to jako myslel vážně? Herec s oscarovou nominací? Vždyť i takový Russell Brand ho s přehledem strčil do kapsy, a to mu k tomu stačilo jen pár vteřin! Tohle se ti fakt nepovedlo, Jamesi, a pochybuju, že si ještě někdy zakřičíš z Kimmelovy střechy... No nic, sláva vítězům a největší hvězdě večera, Kirku Douglasovi. 81. ročník s Hugh Jackmanem zůstává nepřekonán.

Životy komiků bývají z těch nejsmutnějších. Veřejnost je automaticky vnímá jako lidi vtipné a veselé, přičemž si málokdo uvědomuje, že je to jen role a že jsou okamžiky, kdy vtipní a veselí nejsou. Publikum ale chce být baveno, a tak si komici nasazují masku. A jen těm nejbližším je dovoleno pod ni nahlédnout. Fantabulosa je možná malým televizním filmem, zažitek, jaký nabízí, je ale obrovský: strhává masku z tváře Kennetha Williamse, slavného britského herce, který se na povrchu usmíval, a uvnitř plakal. Zoufale hledal lásku, ale nebyl jí schopen. Milovaný svými diváky, sám sebe nenáviděl. Jeho příběh vás pobaví, do smíchu vám však určitě nebude...

Filmu paradoxně škodí velká jména ve vedlejších rolích, protože dávají tušit, kdo asi přežije, čímž je divák ochuzen o nervydrásající okamžiky a chvíle napětí při čekání na rozsvícení žárovky tak nemají patřičný dopad. Přesto u mě hollywoodská verze v porovnání s francouzským originálem vítězí, a to především díky lepší vykreslenosti postav. 13 Tzameti bylo na můj vkus až příliš neosobní a rozvleklé.

Každý den provádím své malé rituály, sled drobných úkonů, na které jsem si tak navykla, že je dělám automaticky. Před spaním prášek, voda na pravo od postele a třikrát natřepaný polštář. Nikdy jsem nad nimi doopravdy nepřemýšlela. Mohla bych bez nich usnout? Jsem si jistá, že ano. Lidé, kteří trpí obsedantně kompulzivní poruchou, však ne. Narušíte jejich rutinu a je zle. Rozhodit je dokáže i skvrna na kalhotách či lichý počet přísedících u stolu. Jejich život řídí nekontrolovatelná obsese, které nelze uniknout. Mark, hlavní hrdina filmu, by jí unikl moc rád, chtěl by předstírat, že se nic neděje, ale tváří v tvář manželce, kterou pohled na něj děsí natolik, že se radši odvrací, poznává, že to dost dobře není možné. Naštěstí v tom ale není sám... Filmu Dirty Filthy Love patří velký dík za to, že na oběti OCD upozornil a - co je hlavní - že jejich smutné trampoty dokázal vylíčit s porozuměním a humorem. No a Michael Sheen, Michael Sheen! To je panečku Pan Herec!

Kdepak by mě napadlo, že filmu s fotbalovou tématikou napálím plné skóre... i když, pravda, ono to o té kopané zase tolik není. The Damned United je vůbec sportovním snímkem naruby - klasického schématu "jak se z outsiderů stanou šampióni" jsme ušetřeni (je nám nabídnuto pouze retrospektívně) a hlavní postavu poznáváme na vrcholu, odkud, jak víme, většinou vede cesta už jenom dolů. Nene, tady opravdu nejde o to porazit soupeře a fanouškům na pár pomíjivých chvil vehnat slzy do očí a zavdat důvod k pocitu hrdosti. Tady se svádí litá bitva na hřišti ryze soukromém: jeden arogantní nadutec bude muset překročit svůj stín a uvědomit si, že užírat se krátkým okamžikem z minulosti není nejlepší pohnutkou. Jeho vítězství je pak cennější pěti titulů... Hooperův snímek je ukázkou krásné týmové práce a já, člověk fotbalu neholdující, s radostí křičím góóóóól! Tohle byla akce jedna báseň.