Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Akční
  • Romantický

Recenze (1 238)

plakát

Všechno, všude, najednou (2022) 

I v angličtině s přízvukem, mísící se s replikami v čínštině, v japonském kině pouze s japonskými titulky, to byla jízda! :) Přiznám se, že obzvlášť ty části v čínštině, kdy jsem byla odkázaná jen na ty japonské titulky (v japonštině jsem sice zběhlá, ale v jejím čtení jsem přece jenom pomalejší a některé znaky neznám) byly docela oříšek a pár významů mi kvůli tomu uniklo. Přesto mi v globálu nic nechybělo a byla to nevídaná podívaná, která maximálně poutala mou pozornost, takže dvě a čtvrt hodiny stopáže utekly jako nic. Film má zajímavé paralely s někdejším prvním Matrixem – a tím nemyslím pouze konkrétní podobné prvky (kombinace různých realit/vesmírů, okamžité osvojování si nových schopností…), ale především obecný přístup k tvorbě filmu, který z toho byl cítit. Stejně jako Matrix se totiž nebojí přijít s něčím zcela novým, nestandardním a porušovat jakési zažité zákonitosti filmové tvorby. Například scéna s kameny, která celou dobu probíhá v tichu, čímž umocňuje atmosféru této vzdálené reality, je v tomto ohledu geniální. Přes přirovnání k Matrixu jde však o zcela svébytný, „nový“ film. Na první pohled by měl člověk tendenci vnímat pouze jeho šílenou a zdánlivě chaotickou formu, která nemusí vyhovovat každému (což bude bohužel ten důvod, proč má film rozporuplná hodnocení), ale Všechno, všude, najednou toho ukrývá více a forma není jen samoúčelnou fasádou. Všechny ty bláznivé, nápadité, místy velmi vtipné události a vizuální prvky filmu mají svůj význam a zpětně vidím, jak je film ve skutečnosti promyšlený. Podoba filmu jde totiž ruku v ruce s ústřední myšlenkou, která je vlastně oproti komplikované formě velmi jednoduchá. A v jednoduchosti sdělení je ta krása – v jádru jde o film o důležitosti lásky a laskavosti vůči ostatním. Někdo by mohl říct, že je to skoro až triviální, ale já jsem vždycky všemi deseti pro šíření takové myšlenky. Obzvlášť právě ve zcela nové a neotřelé formě, která podpoří nový úhel vnímání. A tato naprosto bláznivá smršť různorodosti a téměř „nahodilých“ nápadů je přesně to, co nejlépe podporuje onu myšlenku pochopení a přijetí druhých, ať už jsou jakkoli zvláštní či „jiní“. Už teď se těším, až film uvidím znovu, tentokrát s českými titulky, a zároveň jsem vděčná, že japonská kina film se značným zpožděním promítala, protože vidět to na velkém plátně je přece jen jiný zážitek. Taky jsem samozřejmě ráda, že přes rozporuplné recenze měla americká Akademie filmového umění a věd naopak zcela jasno v tom, že tento filmový počin si své oscarové nominace zaslouží naplnit. (Viděno 19.3.2023 v kině Aeon Cinema, Okayama, Japonsko.) ~(4,6)~

plakát

Šódžo wa socugjó šinai (2022) 

Film byl uveřejněn už v říjnu minulého roku na filmovém festivalu v Tokiu, ale oficiálně šel do kin až tento rok koncem února – tedy tak, aby se jeho promítání časově krylo se skutečným obdobím, kdy japonští maturanti končí střední školu a mají absolventskou ceremonii. Což je za mě moc hezké a příhodné (sama jsem v obchodním centru, kde je kino, narazila na množství mladých Japonek a Japonců s korsážemi v klopách školních uniforem a s kyticemi v náručí, kteří právě úspěšně absolvovali střední školu). Film samotný je nádherným zachycením nostalgie školních let a hořkosladkých pocitů několika postav, které se snaží vyrovnat nejen s osobními problémy, ale i s tím, že jedna důležitá éra jejich života končí a zůstane pouze ve vzpomínkách bez možnosti se vrátit. Nejde totiž pouze o to, že absolvují školu, ale že celá jejich škola má být zrušena a přebudována na něco jiného. Přichází tak o prostor plný vzácných vzpomínek, prostor, který zmizí v nenávratnu a nikdo ho už znovu „nezažije“. Film je zaměřený na několik postav, které během jednoho posledního dne konce školy postupně poznáváme, zatímco se nám odhaluje jejich nitro, osobní příběh a krize, se kterou se aktuálně potýkají. Vše je tak nádherně vystavěno a stmeleno dohromady, že jsem žasla nad úžasnou prací režiséra a tvůrců filmu. Atmosféra z filmu přímo dýchá a hloubka zachycených citů je skoro hmatatelná. Z kina jsem odcházela plná dojmů a nadšení z tak krásného a přirozeného filmu prodchnutého citem. Tomu se říká filmové umění. (Viděno 1.3.2023 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,7)~

plakát

Show Jerryho Seinfelda (1989) (seriál) 

Vždycky jsem si myslela, že nejlepším sitcomem a zároveň průkopníkem v tomuto žánru jsou Přátelé. Dokud jsem nedala šanci Seinfeldovi a jeho „show“. Abych uvedla věci na pravou míru, Přátelé jsou stále o dost lepším seriálem, jelikož zašli ještě o krok dále a situační komedii propojili i s uceleným příběhem a vývojem vztahů mezi postavami. Ale nyní je už zcela jasné, že průkopníkem nebyli Přátelé, nýbrž Seinfeld. V krátké (pětidílné) první sérii ještě seriál trošku hledá identitu, ale přestože si diváka ihned nezíská plně na svou stranu, už zkraje je jasné, že má seriál dobře našlápnuto a že má velký potenciál se vyvinout v povedený sitcom. Což se přesně stane. Od druhé série dojde k raketovému vzestupu – postavy si „sednou“, divák si na ně zvykne a začne si tuhle partičku užívat se všemi těmi gagy a jejich každodenními „problémy“, včetně Jerryho trefných komediálních vstupů a závěrů, které každý díl rámují… Za mě jsou druhá a třetí série našlapané na maximum a najde se v nich velká spousta ikonických dílů, včetně např. dílu v čínské restauraci, dílu o pomstě šéfovi a prádelně, dílu o bloudění na parkovišti obchoďáku, nebo třeba dílu na Floridě u Jerryho rodičů, ve kterém si Elaine zničí záda… Čtvrtá a pátá série pokračují ve stejném duchu a i v nich se najdou jedny z nejlepších dílů celého seriálu („Marine Biologist“ atd.). Menší změna tónu přijde až v šesté sérii, kde dojde i k zajímavé proměně (nebo by se dalo říct „výměně“ pozic) postav George a Elaine. Údajně tehdy došlo ke změně režiséra, takže lehká proměna atmosféry seriálu je asi pochopitelná. Seriál se přesto drží stále vysoko a kvalita neupadá. K propadu dojde až v osmé sérii a to ze zcela zjevného důvodu – odešel přední tvůrce a výkonný producent Larry David, se kterým ve dvojici Jerry Seinfeld psal scénář. Údajně těžiště toho všeho poté padlo jen na Seinfelda, který byl pak na tvorbu sám, takže bylo obtížné vše zvládat jako dřív. Proto údajně díly seriálu přišly i o ty jeho komediální vstupy a závěry, protože už nezbývala kapacita vymýšlet i tohle. V osmé a závěrečné deváté sérii se tudíž najdou nějaké slabší a trošku bizarnější díly, které nejenom tolik nepobaví, ale je i těžší se s nastolenými situacemi ztotožnit. Naštěstí úplný závěr to opět vytáhne nahoru a vyústění celého seriálu je dokonce dost překvapivé (přičemž divák i tak trochu „prozře“ a má zpětně šanci postavy ohodnotit). Každopádně je dobře, že takto seriál skončil a neměl už ambice pokračovat. Je rozhodně obdivuhodné, jak dlouho držel laťku vysoko a že věděl, kdy je čas to s postavami „zabalit“. Zároveň mě v průběhu seriálu velmi překvapilo, s kolika nápady a náměty přišel Seinfeld jako první, zatímco Přátelé se tím později inspirovali. V určitých momentech je zcela zřejmé, že byla určitá situace předlohou pro pozdější dění a témata v Přátelích. A co víc, v průběhu seriálu Seinfeld se setkáme s několika různými herci, kteří se později více proslavili právě v seriálu Přátelé – to jen tak pro zajímavost. Když se snažím zpětně Show Jerryho Seinfelda hodnotit, je sice fakt, že není tím NEJLEPŠÍM sitcomem a že v posledních dvou sériích kvalita některých dílů klesla, ale přesto je velká většina seriálu natolik povedená, důvtipná a nápaditá, že si rozhodně zaslouží vysoké hodnocení. Zde na ČSFD mi přijde trochu nedoceněný, takže přestože jsem na vážkách, zda hodnotit silnými čtyřmi hvězdami nebo spíš slabšími pěti, nakonec se přikloním k vyššímu hodnocení. Seinfeld si to zaslouží. ~(4,5)~

plakát

Sobakasu (2022) 

Nevšední „anti-romantická“ a přesto velmi lidská tématika. Sobata Kasumi není schopná romantického citu a navázání partnerského vztahu. Ne že by jí to vadilo, ale je těžké nalézt porozumění ze strany okolí. Na světe je přece jenom určitý obecně přijímaný „standard“ a není přece normální nechtít partnera do života… nebo ano? Na filmu se mi líbilo, že nejenom ukazuje, že emoční nastavení se může diametrálně lišit člověk od člověka, ale že s tímto námětem přišli právě Japonci a tak hezky ho zpracovali. Popravdě mě to trochu překvapilo, jelikož v japonské filmografii je sice častá tématika „neschopnosti“ si najít protějšek, ale s tím rozdílem, že člověk chce a touží po tom, jen mu to nejde. Tohle je však zcela jiná káva. Tady mluvíme o přirozeném citovém nastavení člověka, který zkrátka není zaměřený na tento typ vztahů. A i přesto může být spokojený a šťastný. Moc se mi líbilo i vyústění příběhu. Tohle vidím jako ukázku precizního filmového umění – film má jasnou vizi, příjemnou délku, dobré herecké výkony (Miura Tóko i Maeda Acuko byly výborné) a především hezké poselství o toleranci k lidem, ať už se vymykají z normálu nebo ne. Moc jsem si film užila. (Viděno 7.1.2023 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,5)~

plakát

Suzume (2022) 

Konečně film Šinkaie Makota, který se mi opravdu líbil! Tentokrát s hlavní hrdinkou podnikneme cestu za vyrovnáním se s minulostí, za rozpomenutím, osobním růstem a sebeurčením. A není to jen cesta v tom vnitřním slova smyslu, ale i cesta skutečná – film je totiž v podstatě road movie. Skrz filmové plátno se divák podívá do nejrůznějších koutů Japonska, od hrdinčina domova na Kjúšú, přes ostrov Šikoku, dále do Kóbe a do Tokia a nakonec až na sever do oblasti Tóhoku, tedy hrdinčiny původní domoviny. Filmu se daří být jak zábavnou road movie (obzvlášť pobavila postava Serizawy, ale film má celkově mnoho vtipných momentů), tak mysteriózním filmem spojeným s japonským folklórem, a do třetice také osudovou love story. To vše najednou a přitom to nepůsobí přeplácaně a funguje to. Je skoro s podivem, že tentokrát se Šinkaiovi podařilo udržet i sentimentalitu na uzdě – říkám „s podivem“ nejen vzhledem k jeho předchozím dílům (u kterých jsem často měla pocit, že tlačí na city víc, než je nutné), ale i vzhledem k zásadnímu motivu tohoto filmu, kterým je samozřejmě zemětřesení a tsunami v Tóhoku (2011) a potažmo motiv katastrof obecně. Přehnaná melancholičnost nad smutnými životními ztrátami se proto skoro nabízí, ale jsem ráda, že tento film balancuje mezi emocemi tak akorát, aby dokázal dojmout přirozeně a bez nátlaku. A to je samo o sobě umění, kterého si cením. Ukázkou, že ne vždy se to podaří, je ostatně jiný nedávný japonský film Tenmasó no sanšimai, který taktéž šel do kin tento měsíc a taktéž odkazuje na katastrofální události v Tóhoku na jaře 2011. Očividně se z této pohromy stal námět, ke kterému se japonská filmografie bude v rámci vyrovnání se s událostmi i nadále vracet. Šinkai naštěstí odkazuje na Tóhoku velmi citlivým a zároveň sugestivním způsobem. Mimo téma a příběh je nutné vyzdvihnout i nádherné vizuální detaily. Bavilo mě sledovat nejrůznější drobné odkazy na místní reálie, produkty, atp. Mnohdy se něco jen mihlo, ale právě ten smysl pro detail byl úžasný. Osobně mě třeba potěšilo vyobrazení některých míst v prefektuře Ehime (na Šikoku), které jsem sama měla příležitost v létě navštívit. A třešnička na dortu je hudba v čele s ústředním tématem. Pokud jsem si správně všimla v závěrečných titulcích, na tvorbě hudby se podílela naše pražská filharmonie, což mě jako Čecha samozřejmě taktéž potěšilo a zahřálo u srdce. Suzume no Todžimari mě ve všech ohledech mile překvapilo – velmi dospělý, poutavý a propracovaný anime film, který pobaví i dojme.  Za mě nejlepší Šinkaiovo dílo. (Viděno 14.11.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,5)~

plakát

Mondays (2022) 

Svěží a zábavný námět na zcela nový film s tématikou uvíznutí v časové smyčce. Tentokrát sledujeme tým kolegů v práci, kteří jsou natolik otupělí každodenní pracovní rutinou v kanceláři, že si ani nevšimnou, že společně prožívají stále dokola stejný pracovní týden. Jakmile však pár z nich prohlédne, je na nich, aby postupně přesvědčili ostatní, že se děje něco divného, a společnými silami se pokusili vyřešit zřejmou příčinu, kterou má v rukou jejich šéf! A tohle všechno je pouhý začátek… :) Hned jsem si tuhle nastavenou premisu zamilovala a s očekáváním jsem sledovala, co bude dál. Hrozně mě bavilo sledovat, jak postavy postupně dostávají na svoji stranu ostatní kolegy, šplhaje po „hierarchickém“ žebříčku až k jejich šéfovi (komu není japonská společnost úplně cizí, nejspíš ví, že smysl pro hierarchii, obzvlášť v pracovním prostředí, je v Japonsku stále velmi silný). Postupně se ale ukázalo, že film je něco více než pouhá komedie o tom, jak přesvědčit šéfa, že celý pracovní kolektiv je v časové smyčce. A pokračování mě mile překvapilo. Oceňuju přidanou hodnotu filmu a moc se mi líbil vývoj vztahu postav – na začátku sledujeme kolegy v práci, kteří jsou od sebe navzájem odpojení, pohlcení svou prací, každý si hledí pouze svých pracovních úkolů… ale celá ta zkušenost je nejenom individuálně promění, ale především stmelí dohromady ve skutečný kolektiv. Vnitřními hodnotami jde o hodně „japonský“ film, ale tak mile, zábavně a originálně podaný, že si ho nelze nezamilovat. Pro mě rozhodně nejlepší japonská komedie letošního roku. (Viděno 31.10.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,6)~

plakát

Selena Gomez: My Mind & Me (2022) 

Nedá mi to a přikloním se k pěti hvězdám. Ano, formou není tento dokument vůbec nic nového. Ale myslím, že u podobného typu dokumentu nejde tolik o nějakou originalitu a formu, ale o nefalšované nahlédnutí do toho, co se skrývá nejen za „maskou“ veřejného vystupování, za zavřenými dveřmi a v okruhu nejbližších, ale i v samotném nitru člověka. A myslím, že tento druhý krok až k samotnému nitru se v případě tohoto dokumentu povedl a za to Seleně tleskám. Protože zcela upřímně – do teď jsem neviděla dokument, který by až takovou prostou a nehranou formou ukazoval pravou tvář nějaké celebrity se všemi jeho obavami a vnitřními démony, a to v holé nepřikrášlené upřímnosti. Většinou je tendence i upřímné zpovědi malinko přibarvit a načančat, vložit něco plánovitého, co už není tak autentické… Tady jsem měla pocit, že dokument má skutečně jediný cíl, kterého se drží, a to je prostě jen ukázat, čím si Selena prošla od doby, kdy jí byl diagnostikovaný lupus a kdy se ve velkém začala potýkat s depresí a zhroutila se, včetně toho, jak na svém psychickém stavu nyní usilovně pracuje, v sebereflexi se ohlíží za svým „minulým“ já a mění své směřování v kariéře. Musíme si taky uvědomit, že většina záběrů byla pořízená za různých okolností v průběhu posledních 6 let a v čase jejich pořízení se s největší pravděpodobností ještě vůbec nepočítalo s tím, že budou uveřejněné v tomto dokumentu. Což má velký podíl právě na oné autentičnosti. A ano, z formálního hlediska může kvůli tomu působit dokument trochu fádně, ve smyslu „nic nového pod sluncem“. Jenže to je právě ono! Koukáme na nepřikrášlenou skutečnost jednoho člověka, ne celebrity, ale člověka. Se všemi jeho trápeními. Proč od toho čekat něco nového a zajímavého, když tady jde zkrátka jen o vyobrazení jeho těžké životní kapitoly…? Selenu obdivuju za to, že měla odvahu a odhodlání tento vlastní obraz uveřejnit, navíc bez očividné snahy ho nějak vylepšit a přibarvit. To má za mě velkou vnitřní hodnotu. A z toho důvodu hodnotím na tomto dokumentu především obsah. Mimochodem, ani forma není vlastně špatná (viděla jsem formálně horší dokumenty), jen je prostě obyčejná. Stopáž je také v únosných mezích. Osobně jsem ráda, že jsem dokument viděla a mohla si potvrdit, co jsem tak nějak vnitřně cítila ze Selenina vystupování v posledních letech. Myslím, že v jejím případě nejde vůbec o nafouklé, natož vyfabulované, problémy – je očividné, že to s psychickým i fyzickým zdravím měla (a nejspíš dodnes má) nesmírně těžké. Tím spíš si cením této otevřenosti ve formě dokumentu. Její příklad má navíc potenciál vést k inspiraci a pomoci lidem, kteří se potýkají s podobnými potížemi. ~(4,5)~

plakát

Sen wa, Boku o Egaku (2022) 

Další skvost mezi japonskými filmy letošního roku. Film nejen o japonské tušové malbě, ale především o hledání sebe sama, hledání vlastního sebevyjádření a o posunutí se v životě vpřed. Divák postupně odkrývá smutek a životní tragédii, se kterou se v nitru potýká hlavní postava, a spolu s ním a dalšími postavami podnikne cestu za vnitřním usmířením a vyjádřením emocí skrze umění. Je to krásný snímek, ve kterém se v prostředí tušové malby sejde hned několik zajímavých postav – každá z nich je jiná, ale všechny jsou svým vlastním způsobem sympatické. Obzvlášť se mi líbil mistrův pomocník „strejček“ Nišihama, který uchvátí svou otevřenou, veselou a vyrovnanou povahou a v průběhu filmu se projeví ve svých plných barvách. Hezká a nenásilná narážka na zaslepenost konzumní společnosti taky potěšila. Takhle přesně vypadá film podle mého gusta – vyvolá emoce, zaujme svým obsahem (včetně potenciálu nadchnout diváka pro umění tušové malby), a zanechá vás po skončení v příjemném povznášejícím pocitu. (Viděno 29.10.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,6)~

plakát

Akira to Akira (2022) 

Další příběh z pera Ikeido Džuna, stejně jako třeba Hanzawa Naoki, Šitamači Roketto či Nanacu no kaigi. Zázemí hlavní postavy (ten „chudší“ ze dvou Akirů :)) a vůbec příběh celkově dost odkazuje právě na Hanzawu. Děj filmu se dokonce částečně odehrává v Hanzawově světě, konkrétně ve staré známé bance „Sangjó Čúó“. Říkám „částečně“, jelikož propojení s Hanzawou a jeho světem je sice zcela zřejmé, ne však úplně důsledné. Ve filmu se totiž v poměrně velké roli objeví například Išimaru Kandži, avšak nemá zde roli ředitele Asana (Hanzawův nadřízený v první sérii), ale hraje zde majitele společnosti lodní dopravy. Stejně tak ani časově nesedí existence banky Sangjó Čúó, pokud porovnáváme s Hanzawou Naokim. Je však možné, že přestože ve filmové podobě věci zcela nezapadají, v samotné knižní předloze je vše propojené mnohem lépe – ostatně se kolem knih Ikeido Džuna vytvořil tzv. „Ikeido Universe“, je tedy asi přesnější tyto propojení nazývat světem samotného autora, nejen světem Hanzawy Naokiho, který je koneckonců pouze jedna z postav celého tohoto smyšleného světa. Přesto však nelze tomuto konkrétnímu filmu upřít mnohé podobnosti s příběhem Hanzawy. Je ale zajímavé, že oproti seriálu Hanzawa Naoki zde nejsou v podstatě žádné černobílé postavy, žádní ryzí záporáci (v Hanzawovi i v Šitamači Roketto jich přece jenom pár bylo). Postavy a jejich vztahy byly výborně vykreslené, což se rozhodně musí ocenit. V tomto příběhu navíc tentokrát hraje velkou roli OSUDOVOST. A prvek osudovosti, či jakéhosi předurčení, zde byl krásně zvládnutý. Ne vždycky to tak je. Tohle byl osudový film s patřičnou hloubkou a dávkou emocí. Navíc Takeuči Rjóma a Jokohama Rjúsei hráli oba výborně. Film je kvalitně napsaný, zrežírovaný a zahraný, navíc s poutavým a emotivním příběhem, jak jsme od autora předlohy zvyklí – co víc si tedy přát? Nezbývá než film patřičně ohodnotit a doporučit všem fanouškům Hanzawy a jiných příběhu Ikeido Džuna. Určitě si přijdete na své. Na závěr zmíním pouze jedinou věc, která by se na filmu dala hodnotit negativně, ale to je bohužel „problém“ celé řady japonských filmů a seriálů, který však lze snadno přehlédnout. Je totiž trošku na škodu, jak rádi Japonci na filmovém plátně idealizují pracovní život a někdy dokonce workoholismus. Na jednu stranu to ve filmové podobě působí hezky a neškodně, na druhou stranu to jen živí japonské zažité přesvědčení o obětování života práci (a sami víme, jak škodlivé to může mít dopady). Všimněte si v tomto filmu, jak je vykreslený Jamazaki Akira (Takeuči Rjóma) – nemá žádný osobní život, nemá rodinu ani přátelé. Žije pouze prací a svým „posláním“, a v práci zůstává často sám jako poslední. Když se nad tím zamyslíme, je to vlastně velmi smutné, přestože to film samozřejmě idealizuje. Toť poznámka na okraj o tomto japonském „neduhu“. Film jako takový ale hodnotím velmi vysoko a ráda se k němu v budoucnu vrátím. (Btw, teprve po zhlédnutí filmu jsem si všimla, že už pár let zpátky vznikl taktéž seriál Akira to Akira s jiným obsazením – jde sice pouze o mou domněnku, ale říkám si, že v seriálové podobě bylo možná těžší příběh ukočírovat a předat ho dostatečně poutavým způsobem. V tomhle ohledu mi vyhovovala právě „kompaktní“ filmová podoba, která byla dobře zvládnutá :) Ale kdo ví, třeba někdy pro srovnání kouknu i na seriál) (Viděno 24.9.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,5)~

plakát

Kon'ja, sekai kara kono koi ga kietemo (2022) 

Dobře a přirozeně napsané filmy je vždy třeba ocenit! Tohle je jeden z nich. Námět o dívce, která vlivem nehody ztrácí krátkodobou paměť a každý den se probouzí do „stejného“ dne, aniž by si pamatovala, co se událo den předešlý, moc dobře známe – většina lidí asi především v podání Adama Sandlera a Drew Berrymore ve filmu 50x a stále poprvé. Ale i Japonci tuto romantiku už jednou zfilmovali jako 50 kaime no First Kiss. Tento film je však i přes stejný námět a romantický žánr velmi odlišný - jak provedením, tak příběhem. Už jenom to, že vše začíná ve chvíli, kdy se hlavní postava dozví, že se jí naopak po několika letech paměť napravila a je schopná si znovu pamatovat vše, co prožívá. Načež se pak vracíme do minulosti, abychom viděli, co se mezitím událo a postupně odkrývali ztracené vzpomínky. Je to tak trochu „detektivka“, protože divák opravdu netuší, kam film směřuje. Je to romantický film, ale rozhodně ne tak přímočarý a předvídatelný, jak jsme zvyklí. A to je na něm zajímavé. Navíc tvůrci zachází s námětem velmi citlivě a všechny postavy jsou napsané tak krásně a přirozeně, jak se to moc ve filmu nevídá. Žádné karikatury, umělá dramata, ani ždímání emocí. Filmu se daří dojmout diváka zcela přirozeně a toho si moc cením. Snad jediná výtka – filmu by prospělo nějaké to krácení na konci. Stopáž už tak byla dost dlouhá a závěr ještě zvolnil tempo, takže se tím jaksi rozmělnil. Na celkovém dojmu však ani lehce rozvleklejší konec moc neubral. Film se pro mě zařadil mezi přední japonskou filmovou romantiku. Nádhera! (Viděno 19.9.2022 v kině Aeon Cinema, Okayama.) ~(4,6)~