Traffic

Deník venkovského veterináře.

Rizi je vcelku překvapivě kombinace nového a starého Tsaie. Podobně jako v raném filmu Ať žije láska režisér zkoumá letmá a pomíjivá queer setkání, ale pojednává o nich více minimalistickým, dějově vyprázdněným stylem typickým pro nedávnou tvorbu. Je to samozřejmě vynikající film, nesmírně taktilní, hmatový, sluchový, obrazový - všemi smysly jsem se vpíjel do obrazu. Unese to i motiv, který by v klasičtějším filmu vyzněl sentimentálně, ale tady působí dokonale a navíc souvisí s časovou i senzuální rovinou filmu. Reflexe filmu ze 70. Berlinale: http://cinepur.cz/article.php?article=4843

Cristi Puiu adaptuje Vladimira Solovjova a je z toho ukrutně těžký, hutný kolos, který jednoduše nelze pojmout napoprvé. Je to vše velmi literární a divadelní, ale vůbec ne statické. Snad poprvé Puiu přechází od realismu k lehké teatrální stylizaci, kde tím spíš vynikne jeho mistrovský inscenační um. Nenechte se zmást těmi, kdo budou prohlašovat, že je to jen nekonečné úmorné filosofování. Malmkrog je monument, režisérův nejnáročnější a dost možná nejlepší film. O něco víc jsem se pokusil rozepsat ve festivalové reflexi z Berlinale a taky v analytickém příspěvku, kde si všímám decentralizovaného vyprávění založeného na inscenování herců a vrstevnaté mizanscéně.

Čistá etnografie z jihokarpatského údolí, kde mlha je větší než kolem Brčálníku a kde bivakuje malá komunita sběračů hub a lesních plodů. Navíc je to moc pěkně zasazené do mytologicko-fantazijního rámce, který nečekaně vyústí ve famózní spirituálně-psychedelickou montážní sekvenci, při níž akorát sedíte s pusou dokořán. Víc v reportu z 69. Berlinale: http://cinepur.cz/article.php?article=4562

FIlm, po jehož skončení jsem jen krčil rameny "no a co", ale po té smršti převážně odsuzujících reakcí mám spíš tendenci jej obhajovat. Na rozdíl od tezovitých festivalovek s průhledným statementem je Zlatá rukavice doopravdy provokující dílo, které před vás bez vetších vysvětlivek a návodných ukazatelů staví pečlivě inscenovanou brutální řezničinu, nechutný červivý eklhaft, s nímž se prostě musíte vyrovnat sami. Nepokrytě hororová, výsměšně exploatační stylizace není jen nihilisticky pobuřující, ale dává smysl i coby autorské ztvárnění vraha coby monstra, které v Akinově paměti a fantazii (režisér sám jako dítě bydlel v Hamburku kousek poblíž) odmala setrvává jako odporný děsivý bubák. Recenze filmu z 69. Berlínale: http://cinepur.cz/article.php?article=4561

Troufám si říct režisérčino mistrovské dílo, které korunuje celou její dosavadní filmařskou kariéru. Podrobněji v textu z 69. Berlinale: http://cinepur.cz/article.php?article=4564

Restaurovaný director's cut (69. Berlinale)

Podruhé se mi povedlo celkem náhodně chytnout kolem Vánoc tenhle film v televizi a jenom jsem se utvrdil v tom, že je to famózní, a přitom zjevně dost nedoceněná věc. Na jednu stranu nepřekvapí, že Hledá se táta! nemá místo někde v kánonu českých filmových hitů - raná 60. léta se pořád chápou primárně skrze nástup nové vlny, kam tahle vztahová komedie rozhodně ani náznakem nepatří. Věhlasný Frank Daniel, pro kterého jde v podstatě o solitérní počin, nad kterým měl coby scénárista i režisér největší autorskou kontrolu, sem totiž vpašovává narativní a stylistické postupy typické hlavně pro hollywoodskou kinematografii. Přirozeně užvaněného Menšíka zasazuje do rámce kulometné screwball komedie, kde mu hlavní sparring partnerku dělá Gabriela Vránová, a skvěle proplétá a vzájemně dynamizuje romantickou linku s detektivní pátračkou. Z Hollywoodu sem Daniel přenáší i na naše poměry nezvyklou vypravěčskou úspornost a preciznost, brilantní je hlavně celkové inscenování předkamerové akce (to vrcholí v přelidněném závěru uvnitř stísněné kanceláře) a práce s hloubkovými kompozicemi nebo svícením. I vzhledem k hořkému "happy-endu" mi to připadá jako výtečný pokus o neobvyklý transfer cizorodé poetiky do našeho prostředí. K něčemu podobnému dřív směřovali třeba Kolár s Lamačem nebo pak částečně i Frič, ale tenhle Danielův nenápadný majstrštyk si myslím zaslouží minimálně stejně velkou pozornost.

Cool Socialism: The Movie

Pointou samozřejmě není jen "autenticita sama". Spíše než s věrohodným, tu máme co dočinění s velmi subtilním vykreslením postav, českých mužů ve středním věku, a to se vší jejich křehkostí i (předstíraným) chlapáctvím. Pokud naši kinematografii dlouhodobě pronásleduje přízrak "chcípáků", Martinec se mu v Cukru a soli suverénně vyhýbá a dosahuje v našich končinách mimořádně nuancovaného pohledu. Z toho, co jsem v posledních letech viděl, mi to nejvíce připomnělo Western Valesky Grisebachové, což je dost velký kompliment. Jakkoli je asi ještě brzo, věřím a doufám v režisérův celovečerák.