Traffic

Doteď si nejsem jistý, do jaké míry je interpretační otevřenost a intelektuální vyzývavost filmu (odkazy na Faulknera atd.) skutečně podnětná, a do jaké míry jde o cynickou hru s festivalovými porotami a filmovými kritiky, mezi kterými přesně takové věci tradičně rezonují. Protože se ale domnívám, že Lee Chang-dong, který je spíš svátečním účastníkem festivalů než pravidelným sběratelem cen, nějakou vypočítavost nemá zapotřebí, přikláním se spíš k té první variantě. Z toho, co jsem letos ve Varech viděl, určitě jeden z opravdu mála filmů, u kterých jsem nevěděl, na čem jsem.

Při sledování jsem si chvílemi vzpomněl na německý film Divná kočička, který hravou formou zachycuje víkendový provoz jedné domácnosti - proplétání dětí, dospělých a zvířat v těsné kuchyni, zvuky pračky, hluk z venku... Ne že by Chata na prodej byla tak radikální jako Zürcherův film, ale v té hravosti, pestrobarevnosti a přístupu k postávám se mu trošku podobá. S příslušníky vícegenerační rodiny Pavlíček nezachází jako s vnitřně prokreslenými hrdiny (ani by na to tady neměl prostor), ale spíše je využívá jako figurky, s nimiž hraje škatulata. Různě je vedle sebe přeskládává (několikanásobné přesedání v autech), jako by chtěl vyčerpat všechny možnosti vzájemných interakcí. Pohrává si s incenováním prostředí a jednotlivými motivy (knihy, medvěd), které se v průběhu filmu proměňují. Ačkoli to vypadá, že Chata na prodej jen nostalgicky navazuje na typicky české rodinné výletnické komedie (Na samotě u lesa a další), ve skutečnosti k nim přistupuje sebeuvědoměle a zdůrazňuje trochu jiné věci. Místo hlášek je tu zásadnější struktura filmu, supraphonové songy znějící z gramofonu rozvíjejí vztahy mezi postavami. Asi jediný český film, co jsem ve Varech viděl, na který bych se v dohledné době rád podíval znovu. Přijde mi, že za ním stojí hodně mravenčí práce, která ve výsledku není tolik vidět, ale je tam.

Farhádí lite, se vším všudy. Navrch desaturovaný vizuál a festivalový úspěch zajišten. Neznat Rozchod Nadera a Simin hodnotím to výš, takhle je to fakt jen solidní derivát.

Společně se čtvrtým dílem jednoznačně nejlepší epizody celé série, člověk si říká, proč to takhle nejde celou dobu. Těžko říct, každopádně obě dvě shodou okolností režíroval Benjamin Caron a ten kvalitativní rozdíl zdaleka není ve vyšších production values, ale právě v té zcela suverénní, místy dechberoucí režii. Ačkoli jsou v obou těch zmíněných epizodách pasáže, které by se pro svoji okázalost a strhující tempo daly označit za exhibicionistické (focení v ateliéru, montáž mezi divadlem / soudem / vlakem...), ve skutečnosti to jsou jen skvěle natočené klimaxy. Když je potřeba zvolnit - jako v emotivních dialozích na skotském panství - seriál zvolní a místy se až skoro úplně ztiší, protože to zrovna slouží probíhajícímu dramatu. Ve výčtu nejrůznějších detailů a režijních vychytávek by se dalo pokračovat, nicméně... Pokud jsem po první řadě o The Crown psal, že je to na poměry Netflixu vzácně vyrovnaný seriál, po té druhé to, obávám se, platí o poznání míň. Mezi několika výbornými epizodami jsou i takové, které považuju v některých ohledech za selhání. Jako z mého pohledu nepochopitelně nadhodnocený díl s Kennedyovými, kde se natolik komplexním historickým figurám seriál věnuje silně povrchně až karikaturně, čemuž bohužel ani nepřispívá nezvládnutý výkon herců, hlavně Michaela C. Halla v roli Kennedyho. Zároveň je tu bohužel trochu patrná i Morganova zaujatost jako scénáristy, který si z pozice člověka fascinovaného britskou monarchií tak trochu "vyřizuje účty" (a opět na ploše jedné hodiny!) s americkou rádobymonarchií, tj. Kamelotem. A pak jsou tu takové předvídatelné části jako ta s princem Charlesem. I když chápu, proč tam je - s tou postavou se bude v dalších řadách dál pracovat, takže je asi nutnost se jí aspoň částečně věnovat už teď. Summa summarum je pro mě The Crown v současné televizi asi nejzajímavější tím, jak je každý díl fakt úplně jiný, jinak vyprávěný, jinak vystavěný, s unikátními postavami, na zcela jiné téma. V tomto ohledu se sledování seriálu opravdu blíží jakémusi vyzobávání pozlacené bomboniéry, kdy člověk neví, na co příště narazí - co ochutná. Nicméně právě pro ty závratné výšiny - pro ty momenty, kdy mě to zcela nekontrolovatelně dojme, nebo strhne svojí řemeslnou brilancí, to pořád rozhodně patří mezi moje oblíbené televizní věci.

Issue film o pohřešovaných a znásilňovaných indiánkách pro chlapíky z města, co si pod pojmem "feminismus" představují "badass girl" a snadno se dojmou spolu se slzícím Rennerem. Někdo by měl Sheridanovi vysvětlit, že ty jeho "osudové" repliky, co vpisuje snad do každého svého scénáře, vyznívají v kontextu jeho civilních žánrových dramat spíš pateticky. Jinak ten scénář je tady vystavěný solidně, ale tu velkou chválu nechápu.

4/5

Z Angely Schanelec se definitivně stal německý Bresson. Což ale v tomhle případě nevěstí nic moc dobrého. Do této chvíle si režisérka kultivovala unikátní styl, z nějž kromě jiného vyčnívaly neobyčejně promyšlené, rozvětvené dialogy a nejednoznačné herectví, balancující mezi autentickým projevem a divadelní stylizací. V Cestě snů najdeme opravdu jen tu stylizaci, navíc fakt typicky bressonovskou - všechny postavy jsou echt "modely", což ještě umocňuje to, jak se některé z nich záměrně (ne)vyvíjejí napříč časem. Na jednu stranu je to posun, ale podle mě ne dobrým směrem. Mám totiž pocit, že jsem sledoval jeden z prvních filmů snaživé Bressonovy studentky, ne xtý snímek vyzrálé režisérky. Schanelec tady evidentně směřuje k co nejčistšímu stylu, tentokrát dost oproštěného od dialogů (nebo jen osekaných na nezbytné minimum), ale ten známý pohlcující efekt se tu dostavuje jen zřídka. Problém je, že vyprávění je tady buď extrémně nesrozumitelné, nebo naopak relativně banální - dřív se A.S. dařilo tenhle poměr napříč filmy vybalancovat. Pořád jsou tu některé fascinující scény a třeba užití rekvizit (oblečení, batohy, boty) je fakt výborné. Celkově to ale nemůžu hodnotit jako úspěch.

Kdybych chtěl použít efektní přirovnání, řekl bych, že je to jako kdyby Smrt pana Lazaresca natočil Wes Anderson. Grandhotel Sanatorium prostě. Je to zjednodušující, ale částečně to fakt sedí. A nejde jenom o akademický formát, případně puntičkářskou práci s aranžováním mizanscény nebo zvláštní tragikomický tón. Stejně jako Anderson, i Jude tady vytváří pohlcující svět, v tomto případě složený z archaických léčebných procedur, ale hlavně odkazů k politické situaci konce 30. let (postupující fašizace nejen Německa) a dobovému umění. Takže pochopitelně nejde jen o ta "zjizvená těla" v sádrových tubusech, ale vůbec o obraz zjizvené Evropy, která se nezadržitelně blíží ke katastrofě a v tu chvíli není jasné, jestli to dokáže přežít, nebo ne. Líbila se mi nápaditá práce s postupy němého / raně zvukového filmu, jejichž úloha/důvod pro užití se tu ale mění. Jude si při inscenování statických záběrů často pomáhá zrcadly, ale ne proto, že by bylo moc náročné hýbat s kamerou (jako ve 20./30. letech), ale protože protagonista je po drtivou většinu filmu ležák. Mezititulky na rozdíl od němého filmu nezprostředkovávají dialogy nebo důležité dějové informace, ale prostřednictvím Blecherových útržkovitých zápisků spíš děj komentují, dodávají mu další rovinu. Líbila se mi citace Dreyerova Vampyra. Formálně rozhodně nejvýraznější z rumunských filmů posledních let, doporučuju neminout.

Chápu, proč jsou Piñeirovy filmy pro řadu lidí těžko stravitelné. Nevypráví lineární děj, u kterého je důležité, jak skončí, ale spíš na sebe vertikálně vrství různé roviny vyprávění (sen/realita, minulost/přítomnost, několik možných variant téhož), kdy spíš dochází ke zpochybňování a/nebo přepisování výchozí situace. S tím je spojené další, tentokrát intertextuální vrstvení, kdy se shakespearovské hry (příp. další díla, zde Milenec Lady Chatterleyové) propisují do osudů postav. Může se to zdát jako nesrozumitelná, zbytečně zamotaná hra bez pointy, ale není to tak. Konkrétně Hermie a Helena je o tom, jak se postavy v reálu neustále míjejí, takže onen Sen (noci svatojánské) je v první řadě nedostižnou vizí jejich společného stabilního soužití - asi nejvtipněji vyjádřený Greggovým filmem, v němž Camilla (Greggova představa o ni) vypadá jako krásná blond herečka z 1930s. Stojí mimochodem za zmínku, že jde o první Piñeirův dvojjazyčný (anglicko-španělský) film, takže jednak se tu logicky objevuje motiv překladu Shakespeara do španělštiny, a za druhé jde (hlavně v druhé polovině) o režisérův zřejmě nejpomalejší film. Souvisí to přitom právě s tím, že se tam hodně mluví v angličtině, která má oproti španělštině přece jen pomalejší tempo. Chvílemi jsem byl na pochybách, ale nakonec se to uzavřelo pěkně.

Brilantní expresionistická óda na žal a okázalé truchlení. Larraínův film je mytizující, stejně jako je dekonstrukcí mýtu. Uvědomuje si, že "pravda" je něco, co nelze nikdy plně uchopit a spoutat, a tak se místo toho hluboce noří do "performance" - v první řadě Jackiiny, ale v obecnějším smyslu "performance dějin." To vše v naději, že z obnažené brutality historie a jejího stylizovaného zmatku se vynoří kousek "pravdy", který budeme schopni ne pochopit, ale pocítit.