El Pistolero

Ukamenujte mě, ale pro mě je toto lepší sci-fi než vetřelčí sága pánů Scotta, Camerona, Finchera a dalších. Sice ne tak hutné, zato velmi chytré, vtipné, se skvělým Cruisem. Navíc s kapkou příjemné, nevtíravé romantiky. Nápaditější blockbuster tu nebyl už hodně dlouho, a jestli letošní léto jít na něco do kina, tak určitě na tohle. Live. Die. Repeat.

Často tady čtu: Hodnotím níže, protože jde o remake „Volavky“, se kterou si je „Skrytá identita“ hodně podobná. Možná jsem ignorant, ale původní snímek jsem neviděl a ani mě nezajímá, protože nevěřím, že by mohl být lepší. Jsem naprosto spokojen s tím, jak to natočil Scorsese, a je mi jedno, do jaké míry kopíroval. Ostatně stačí si vzpomenout, kolik slavných amerických filmů vzniklo jako remake na západě neznámých asijských děl.

Tato trilogie graduje a s každým dílem získává na poutavosti. Závěr cesty sebepoznání agenta Bournea je vrcholem žánru špionážní akce. Paul Greengrass posunul Limanova „Agenta bez minulosti“ o level („Mýtus“), resp. dva výše, a natočil film, který si v ničem nezadá s (rovněž mimořádně zdařilými) novodobými bondovkami s Danielem Craigem. A Matt Damon až do roku 2007 čekal na svou životní roli.

Je to zvláštní, ale zatím jsem všechny viděné filmy Tima Burtona ohodnotil buď třemi nebo pěti hvězdičkami. „Velká ryba“ patří do kategorie pětihvězdičkových a je příkladnou ukázkou toho, jak skvělý je Burton vypravěč, jak bujnou fantazií oplývá a s jakým citem vdechuje život svým (mnohdy bizarním) postavám. Přesně tohle na něm zbožňuji.

K dokonalosti scházelo jediné: Clint Eastwood v roli Harmoniky. Ve společnosti uhrančivých pistolníků Henryho Fondy a Jasona Robardse působil Charles Bronson trochu nepatřičně, vůbec se mezi ně nehodil. Jinak není moc co vytknout. Výjimečný film s vynikající hudbou, úchvatnou kamerou a slavným prologem, který zastínil i závěrečný souboj.

9/10. Rozmáchlá historická freska mapující legendami opředenou životní pouť britského důstojníka Thomase E. Lawrence, který dokázal za dramatických událostí sjednotit roztříštěné arabské kmeny. Od klasických výpravných „made in Hollywood“ velkofilmů se „Lawrence z Arábie“ odlišuje zejména překvapivě hlubokou psychologickou sondou do nitra rozervaného hrdiny. Peter O’Toole na vrcholu sil.

Autentická vzpomínka na specifické údobí našich dějin. Zvláštní, zajímavé, bizarní údobí. Významné svědectví a přiblížení časů veksláků, bonů a tuzexových džín pro mladší generace. A přestože má film nemálo vad na kráse, hodně si ho cením. To nekonečné „Relax, don’t do it when you want to go to it...“ mi zní v hlavě pokaždé, když někde zaslechnu zmínku o Skamenem, Potměšilovi a tomhle filmu. Nebo také o Jonákovi.

8/10. Šel jsem do toho s tím, že kapelu Foo Fighters samozřejmě znám, vím, že ji založil někdejší bubeník Nirvany, a že jsem toho od ní moc neslyšel (napravím). Po zhlédnutí musím konstatovat, že bez ohledu na divákovy hudební preference jde o mimořádně kvalitní dokument. Bylo opravdu zajímavé sledovat, jak David Grohl, vzdor všem peripetiím a nečekaným zvratům, dává dohromady dnes slavnou rockovou formaci, jak Foo Fighters vyprodávají Wembley, jak točí svou asi nejlepší desku v obývacím pokoji rodinného domu, pohodlně usazeni na gauči a obklopeni svými manželkami a malými ratolestmi – vše v kontrastu s očekávanou aurou nespoutaných rockenrollových hvězd.

6/10. Nejsem si jistý, jestli bylo sledování „Nymfomanky“ coby nejnovějšího díla Larse von Trierova díla tou nejlepší volbou vzhledem k tomu, že předchozí tvorbou kodaňského filmaře jsem dosud netknutý, jedno však vím určitě: chci dát šanci i zbylým koním z této věhlasné stáje. Nutno podotknout, že Trier rozehrál první část svého kontroverzního spektáklu vcelku solidně, v té druhé se mu to už ale trochu vymklo z rukou.

Vlastně jsem moc filmů s vampýrskou tematikou neviděl, přesto jsem přesvědčen, že na poli upíří romance neexistuje nic alespoň zpola tak působivého jako „Interview s upírem“. Chemie (a lehké, ve vzduchu se vznášející erotično) mezi ústředním nemrtvým triem je dokonalá, nádherné kostýmy a pohlcující příběh stejně tak a závěrečná scéna, ať už její vyznění jakkoliv protichůdné s Louisovou předchozí výpovědí, patří, bezpochyby i díky epesnímu coveru skladby „Sympathy for the Devil“ v podání Guns N' Roses, k těm, na něž se nezapomíná.